Jdeme do kostela (Společně k Bohu XV)
V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: „Když budeš hodný, tak tě o Vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!“
A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: „Představte si,“ naříká ustaraná maminka. „Tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela.“ – Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. „Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš.“ Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí – je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program – tam je to lepší!
Naše bohoslužby nejsou malým dětem přiměřené a děti jim nerozumějí. My spoléháme na to, že se děti časem zaučí a zvyknou si. Jenže ovocem vodění malých dětí na bohoslužby bez přípravy je nuda a odpor: „Já do kostela nepůjdu.“
Rodiče se pak obvykle rozhodují mezi dvojím krajním řešením: Buď dítěti ustoupit a nechat je doma. A to je špatné. Nebo neustoupit, zlomit odpor násilím a donutit je do kostela jít. A to je také špatné.
Co tedy dělat? Teoreticky je odpověď jednoduchá: Za prvé, dítě se musí zaučit do chápání bohoslužby. Za druhé, bohoslužba se musí přizpůsobit chápání dětí. Praktické provádění však jednoduché není. Zaučovat děti do chápání bohoslužby – liturgii, to je úkol rodičů. Počítat při bohoslužbách s chápavostí dětí, to je věc kněží ve spolupráci s rodiči. Dnes už snad ve všech kostelích zdomácnělo „slovíčko“ dětem, oslovení dětí na závěr kázání převedením probíraného tématu do řeči a myšlenkového světa dětí. Je třeba pečlivě hledat a využívat i každou další možnost, jak dětem nedělní farní bohoslužbu přiblížit.
Uvažme, co pro tento cíl můžete udělat vy, rodiče, a co my, kněží.
Už jsme si řekli, že nestačí dítěti poručit, aby bylo v kostele potichu a klidně sedělo. Sedět potichu a bez hnutí, nesmět hrát s sebou, to je pro dítě nuda.
A zde jsme u výchozího bodu, odkud doma začít s výchovou dítěte pro liturgii: Liturgie je hra. Pomozme dítěti zapojit nedělní liturgii do jeho hry. Dítě doma rádo napodobuje obřady, říká odpovědi, hraje si na mši svatou. Přitom může být dětská hra zároveň i dětskou modlitbou, když dítěti povíme, že i je Pán Bůh rád slyší, a že má z jeho „bohoslužby“ radost.
Tímto podnětem k napodobování se probouzí a rozvíjí pozorovací smysl dítěte: aby vidělo, co se v kostele děje.
Za druhé mají rodiče vychovávat děti, aby prožívaly to, co se v kostele dělá a říká. Je třeba dítě naučit, co je to sváteční klid před tváří Boží, co je to vnímání, meditace. Doma při oblékání a cestou do kostela by měli rodiče spolu – v přítomnosti dětí – mluvit o tom, jaký je svátek, na co si v kostele dáme pozor, co chceme zažít, co uvidět, uslyšet, prožít, Pánu Bohu povědět. Mezi mší svatou už pak stačí jen stisk ruky jako upozornění na důležitý moment v bohoslužbě, slovíčko šeptem. Cestou domů je čas zodpovědět otázky, dovysvětlit zpola pochopené, popovídat si o slovíčku dětem v dnešním kázání. Kde se před bohoslužbou a po ní dětem nevěnují, těžko se dítě samo naučí být pro bohoslužbu vnímavé.
Při troše vysvětlení budou děti prožívat přemýšlivé i chvilky ticha, které jsou – a mají být mosty od jedné části ke druhé.
Ovšem toto ticho má být vyváženo a proloženo aktivitou. Je tu stání, klečení, sezení jako modlitební projev. – Střídání zpěvu, společné i tiché modlitby a další úkony při bohoslužbě, na nichž se mají děti i dospělí podílet. Už malým dětem je třeba povědět, že mše svatá není jen věcí kněze, že tuto službu Bohu koná celá farní rodina, – každý co mu přísluší.
A tu je třeba, aby rodiče šli za knězem a dohodli se s ním, co mohou děti při mši svaté dělat. Protože tenkrát je po nechuti dětí jít do kostela, když tam mohou něco dělat, když se mohou uplatnit. A je tu dost k dělání pro všechny.
Zdobení a příprava oltáře před mší svatou, příprava obětních darů, očištění a zapálení svíček, rozdání lístků s písničkami, bohoslužebné nádoby. Tohle by si nikde neměl dělat kněz sám, ani na to nemá být najímána placená síla – to je věc mladé farní chasy.
Při bohoslužbě je tu příležitost pro uplatnění mládeže jako lektorů, pro přednes Přímluv, pro zpěváky. Přinášet obětní dary mohou i ti malí.
Vrcholná aktivita je svaté přijímání všech. Ti malí, co ještě nemohou chodit ke svatému přijímání, by přesto měli jít také k oltáři, aspoň pro přátelský úsměv kněze.
Po mši svaté je zase co dělat při uklízení, nejen pro ministranty, ale i pro další ochotné ruce.
Děti musí pochopitelně přesně vědět, co v kterém okamžiku mají dělat. Proto není správné, když sedí pohromadě před dospělými. Samy nedokáží sledovat postup mše, nevědí s jistotou, co mají právě dělat, a tak zbývá jen pokušení k šeptání a k vzájemnému ukazování, jaké poklady má kdo v kapse. Nechte si, rodiče, děti pěkně vedle sebe, aby mohly s vámi zpívat, říkat nahlas odpovědi a modlitby, aby s vámi přesně věděly, že teď se modlíme tiše a teď – pozor – vítáme Pána Ježíše při proměňování.
Tak si děti odmala uvědomují, že kromě jejich rodiny doma je tu ještě velká farní rodina, že jsou jejími právoplatnými členy a že i tato veliká rodina dětí Božích má svůj společný stůl, svatou hostinu, ke které Pán Ježíš zve i je.
Modleme se:
Bože, naše služba tobě v chrámu je jako posvátná hra, v níž ty nás oslovuješ svým slovem i posvátnými znameními.
Prosíme tě,
– Ať všichni lidé porozumějí poselství vánoc.
– Ať prožíváme svátky jako vidoucí a slyšící.
– Ať pomáháme dětem pochopit a prožívat nedělní bohoslužbu.
– Ať naše děti se činně podílejí na konání liturgie.
– Ať pomáháme rozvinout v dětech schopnost vnímání, divení, děkování a tichého pozorování.
Bože, náš Otče, otevři nás své lásce, abychom rozpoznali tvého Syna, abychom ho s radostí pozvali do svého srdce a do naší rodiny.
Mons. Ladislav Simajchl
Toto je patnáctá kapitola knihy „Společně k Bohu“, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.
Kapitola je samozřejmě šitá na míru NOMu a příliš širokému pohledu na zapojení dětí do mše, nicméně věřím, že i tradiční katolík v něm (poté co odfiltruje výše zmíněné) dokáže najít pár užitečných myšlenek.
V Moldávii jsem měl možnost vidět v pravoslavném kostele velmi malé děti, které celou dobu (4h) v klidu stály a účastnily se bohoslužby.
Před časem zde v diskusi padlo něco ve smyslu, že přestože Mons. Simajchl je knězem „moderních názorů“, přináší některé dobré myšlenky. Na tomto dílu se dobře ukazuje, že rozpaků nad jeho „učením“ přibývá přímo úměrně k závažnosti tématu, o kterém je řeč.
V katechumenátu mě kdysi učili, že liturgie je společná hostina farního společenství za předsednictví kněze. Vím moc dobře, jak dlouho a těžce jsem se pak propracovával k pravdě. Zde se dozvídám, že liturgie je hra a pokud ji neuděláme pro děti dostatečně atraktivní, tak si ji s námi nebudou chtít hrát. Ale děti rychle vyrostou a dětské hry je přestanou bavit. Jak je pak v pubertě naučíme že mše sv. je Oběť?
Problém se hrou jako prostředkem k zahnání nudy ale je, že se časem ohledí a tak se musí stále přicházet s něčím novým. Já sám jsem „utekl“ z farnosti kde toto došlo až k takovým hrůzám, jako byly divadelní scénky místo homilie, kde v presbytáři běhal polonahý ministrant s flaškou od rumu v ruce, snažící se znázorněním opilého námořníka spolu s nějakou dívkou v roli prostitutky dětem přiblížit život sv. Mikuláše.
Myslím, že cesta vede úplně jinudy. Stále ještě je většina dětí vedena k tomu, že pokud něco dostane, sluší se za to poděkovat. Pro dítě je to zpočátku nepříjemné, stydí se apod., ale postupně se učí to překonat a pro většinu lidí se toto časem stane zcela přirozeným. Stejně tak by měli být děti vedeny k tomu, že je přirozené děkovat Pánu Bohu. Postupně se učí poděkovat před jídlem a nerušit při večerní modlitbě. Pokud se rodina společně modlí nešpory, je to pro malé dítě také dost nepochopitelné počínání a rádo by ten čas využilo nějak zábavněji. Je správné to řešit tím, že z nešpor uděláme zábavnou hru se soutěžemi? Není, mnohem lépe funguje když dítěti řekneme: „Víš, Pán Bůh nám dnes dal mnoho dobrého a my mu teď chceme společně poděkovat, můžeš být tady s námi ‚velkými‘, ale nesmíš nás rušit, když ti to bude dlouhé, můžeš si s něčím pohrát nebo si číst“. Děti jsou zvědavé a chtějí být jako ti „velcí“, proto se samy tomuto postupně přizpůsobí a už kolem čtvrtého roku se jejich „vyrušování“ omezí na „skákání“ do modlitby svými vlastními prosbami (pravda, někdy roztomilými, někdy dost nečekanými). Důležité ale je, že se děti přizpůsobí této domácí liturgii, nikoliv naopak. Dítě se naučí chápat, že je tady čas, kdy je centrem pozornosti někdo jiný než ono. Pak pro ně není takovým překvapením, když jednou za týden se rodina podobně společně ztiší v kostele.
Proč by to tedy mělo být v kostele jinak? Kde se vzal ten nápad s dětskými mšemi, kolečky kolem oltáře, promítáním filmů a já nevím čím ještě?
Naprosto s Vámi souhlasím. První, co si musí člověk uvědomit, když chce brát dítě na mši, je fakt, že liturgie není hra a on nikdy nesmí v dítěti budit dojem, že o hru jde. To by totiž byl krok naprosto špatným směrem. Liturgie je velice vážná věc a to se musí dítěti vysvětit. A otec Simajchl má naprostou pravdu, že zde hrají nejdůležitější roli rodiče, kteří mají dítě na mši připravit a vysvětlit mu (přiměřeně věku), co to mše je. Nemá pravdu v tom, že kněze se to zcela netýká, i on má v tomto pomoci.
Další věc je, že otec Simajchl má v jistém smyslu pravdu v tom, že dítěti prospěje i zapojení do mše a života farnosti. Jde na to samozřejmě zcela špatně, skrze „vylepšení NOMu pro děti“, zcela ve vleku podivné teze, že modlitba a prožívání mše není dostatečně aktivní účast. Nicméně i přes tyto omyly má v jistém smyslu pravdu: skutečnost je taková, že ministrovat, zpívat, nebo lecjak jinak přispívat k průběhu mše, je ku prospěchu dítěte: zvyšuje to jeho hrdost na to, že při té důležité věci má svou nepostradatelnou roli, a zároveň ho to učí sloužit druhým.
Osobně si každopádně myslím, že pokud je dítěti podstata mše řádně vysvětlena a ono se mši naučí řádně prožívat, tak je to výborný, takřka nevyvratitelný základ pro dobrý zbožný život.A bůbnutí při dětských mších nejenže není základem, ale naopak je velice efektivním hrobařem katolické víry a katolického života. Zhruba stejně efektivním, jako když je dítě nuceno chodit do kostela a ministrovat bez toho, aniž by na to bylo připraveno a bylo mu řádně vysvětleno, co se tam děje a proč.
Zcela bez vztahu k tématu:
Řekl bych, že v důsleku povinného schvalování komentářů a následné nemožnosti reagovat v přiměřeném čase postrádají komentáře funkčnost. Navrhuju buďto je rovnou povolovat a neslušné mazat, nebo možnost komentování podmínit registrací.
1) první možnost se neosvědčila a druhou nejsem schopen zařídit
2) podle mne komentáře fungují, sice pomalu, ale o to lépe…
Ano, ale v tom je právě zádrhel podobných textů: s důstojným pánem se sice shodujeme v tom, že rodiče mají nejdůležitější roli v přípravě dětí k účasti na mši sv., ale podle všeho se zásadně rozcházíme v názoru na cíl této přípravy. Tedy shodneme se v otázce obecné formy (na tom bychom se určitě shodli třeba i s T. Halíkem nebo s adventisty), když ale přijde řeč na to opravdu důležité, rozevře se propast.
S tím zapojováním dětí do „služby“ bych byl velmi opatrný. Spíše bych akcentoval výchovu k pokoře před tou hrdostí na nepostradatelnost při liturgii. Ministrování chlapců v odpovídajícím věku je samozřejmě v pořádku, i když i tam mám někdy otázku, k čemu může vést pokud je mladý člověk takto vystrčen na piedestal v moderním lit. prostoru (viz. např. http://www.farnostnusle.websnadno.cz/Fotogalerie.html?fotka=14) a pohybuje se po presbytáři zády ke svatostánku (pokud tam ještě nějaký je), často je veden k tomu, aby z presbytáře vybíhal do lodi rozdávat pozdravení pokoje, nebo naopak dělá s knězem „kolo kolo mlýnský“ kolem obětního stolu. Ostatní služba dětí je ještě s větším otazníkem. Diskutabilní jsou např. i tak populární dojemné kulturní vložky předškoláčků při NOM. Mám obavu, že zpěv při liturgii může správně chápat jako skutečnou službu v pokoře až člověk určité zralosti, malé dítě těžko rozeznává rozdíl mezi „vystoupením“ uprostřed mše sv. a na besídce školy (navíc pokud se interiér kostela až tak moc neliší od kulturního sálu).
NOM, či minimálně NOM vylepšený o Vámi zmíněné vložky, samozřejmě není prostředkem k upevnění víry. Když mluvím o zapojování, mám na mysli spíše zapojování do tridentské liturgie, podle všech pravidel. A do různých případných dalších přípravných prací…
Jasně, myslím že si v tomto rozumíme, já jen tak chtěl upřesnit, co mně osobně přijde divné.
S tím zapojováním do přípravných prací máte 100% pravdu, nám se třeba velmi osvědčilo pověřit tříletou dcerku „zodpovědností“ za přípravu záložek v breviáři. Rozevírám stránky a ona vybírá barvy. Úplně nás po čase odzbrojila, když se začala ptát „za koho se dnes budeme modlit?“ a k tomu ty barvy „dolaďuje“.
Michale D., přesně jsi vyjádřil otázku zapojování do „služby“, je to do písmene i můj názor.
Dle mého názoru by chlapci měli ministrovat, až teprve sami budou chtít. Toto chtění nemusí být hned vyjádřeno navenek slovy. Když se kněz zeptá, zda by se nechtěl naučit ministrovat, a chlapec proti tomu nic nemá, už to by mi stačilo. Jak se pozná, že sám chce a nikdo ho nenutí? Snadno – naučí se žalm Judica a všechny odpovědi, a to z vlastní vůle, ne že na něj bude někdo tlačit. Pokud už má tolik vůle naučit se odpovědi, nedělá to jen tak pro nic za nic. Pak to chce nějaké ministrantské spolčo, kde se bude učit ministrovat a bude se zároveň více dozvídat i o Mši sv., kněžství apod.
Co se týče dívek, mohou se na liturgii podílet v její přípravě, tzn. pomoci s úklidem a výzdobou kostela, vyprat plátna, spravit liturgická roucha, jsou-li toho schopny, případně pomoci těm, kteří to již dělají.