Boj proti sociálnej nerovnosti v sociálnych encyklikách pápežov
Svet prežíva búrlivú dobu zápasov za odstránenie sociálnej nerovnosti vo svete. Do tohto zápasu je permanentne zapojená aj Katolícka cirkev. Ako autor článkov a kníh z katolíckeho prostredia neraz pranierujem sociálnu nespravodlivosť vo svete a pritom často registrujem výčitky oponentov na adresu Katolíckej cirkvi. Naša cirkev má údajne svoj diel viny na sociálnej nespravodlivosti vo svete, pretože aj pápeži vo svojich sociálnych encyklikách obhajujú právo človeka na súkromné vlastníctvo a Katolícka cirkev vraj vždy stála na strane vykorisťovateľov. Takéto tvrdenia sú typickými polopravdami, ktoré majú bližšie ku lži ako k pravde. Svedčia o povrchnej znalosti katolíckeho sociálneho učenia, no keďže sa s podobnými výčitkami v rôznych obmenách stretávam pomerne často, považujem za potrebné seriózne sa nimi zaoberať.
Je pravda, že pápeži v sociálnych encyklikách obhajujú právo na súkromné vlastníctvo, ale v žiadnom prípade nie je pravda, žeby schvaľovali spoločenskú nerovnosť. Aj v tomto prípade je nutné uviesť veci na správnu mieru. V duchu pápežských sociálnych encyklík nemá súkromné vlastníctvo slúžiť na obohacovanie sa jedných na úkor druhých, ale má predovšetkým sociálne poslanie. Už v prvej sociálnej encyklike Rerum novarum pápeža Leva XIII. z 15. mája roku 1891 nachádzame tieto pokyny na správne využívanie hmotných statkov: „Když se však tážeme, jak se má statků používat, církev bez jakýchkoli rozpaků odpovídá: ,Pokud se toho týká (totiž užívání statků), nemá člověk vnější statky vlastnit tak, jako by byli jen a jen jeho, nýbrž jako by byli společné, totiž tak, že z nich ochotně uděluje lidem v nouzi…´ Nikomu sa zajisté nenařizuje, aby rozdával z toho, čeho nutně potřebuje pro sebe a pro svou rodinu; ani nemusí dávat jiným ty statky, které sám potřebuje, aby mohl být živ slušně a přiměřene svému stavu… Když však takto již bylo postaráno o to, co je potřebné a stavu přiměřené, je povinností z přebytku přispívat nuzným. Co přebývá, dejte jako almužnu… Smysl této nauky je stručně tento: komu se z Božího dobrodiní dostalo většího množství statků, ať již tělesných a vnějších, ať již darů ducha, dostalo se mu jich k tomu účelu, aby jich používal k svému zdokonalení, ale též k tomu, aby jich využíval jako dobrý služebník Boží prozřetelnosti k prospěchu ostatních.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 37)
S týmto postojom sa jednoznačne stotožňujú aj ostatní pápeži vo svojich sociálnych encyklikách. Napríklad pápež Pius XI. píše veľmi výstižne v encyklike Quadragesimo anno, vydanej 15.3.1931: „Člověku se jeho volné příjmy – totiž ty příjmy, které už nepotřebuje k slušnému a svému stavu přiměřenému životu – neponechávají tak, aby jich používal podle své libovůle a podle svých choutek: přikázání dokonce velmi přísně zavazuje bohaté lidi, aby konali skutky almužny, dobročinnosti a štědré velkorysosti. Písmo svaté i církevní otcové to hlásají ustavičně a naprosto otevřeně.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 78-79)
Vlastníctvo má mať teda – ako to zdôrazňuje veľký pápež 20. storočia, Ján Pavol II. – univerzálny charakter. Vo svojej excelentnej encyklike Centisimus annus, vydanej 1. mája 1991 pri príležitosti stého výročia vydania prvej sociálnej encykliky Rerum novarum pápeža Leva XIII., o tom píše: „Soukromé vlastnictví má také společenskou povahu, a to ze své podstaty, která sa zakládá na zákoně společenského určení statků… Původním zdrojem všech statků je čin samotného Boha, který stvořil svět a člověka a dal člověku zemi, aby si ji podmanil svou prací a užíval jejích plodů (srov. Gn 1, 28-29). Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval alebo zvýhodňoval. V tom je jádro univerzálního určení pozemských statků… Člověk má přirozeně také povinnost nebránit tomu, aby také jiní získali podíl na Božím daru, ba musí s nimi spolupracovat, aby společně vládli celé zemi.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 445)
Takto by som mohol pokračovať aj ďalej, ale myslím, že aj doposiaľ uvedené citácie jednoznačne vyvracajú tvrdenie, žeby rímski pápeži schvaľovali sociálnu nespravodlivosť. Je potrebné na tomto mieste zdôrazniť, že rímski pápeži vo svojich sociálnych encyklikách od začiatku neohrozene pranierovali kapitalistické vykorisťovanie človeka človekom. Uveďme si na ilustráciu aspoň zopár citácií z týchto pápežských okružných listov. Už autor prvej sociálnej encykliky Rerum novarum, pápež Lev XIII., píše v roku 1891: „K tomu přistupuje i to, že výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 26)
V rovnakom duchu pokračuje aj pápež Pius XI., autor druhej sociálnej encykliky s názvom Quadragesimo anno, vydanej 15.5.1931: „Bude proto v zájmu nejen kapitalistických a průmyslových zemí, ale v zájmu vůbec všech lidí, jestliže upozorníme především na změny, které prodělal kapitalistický hospodářský řád od doby Lva XIII. Nejnápadnější je dnes skutečnost, že se v současné době nejen bohatství, ale i úžasná moc a despotická hospodářská diktatura soustřeďuje v rukou několika málo lidí, kteří většinou nejsou vlastníky, ale pouze strážci a správci svěřeného jmění, jímž disponují. Túto ekonomickou nadvládu vykonávají zvláště ti, kdo jsouce držiteli a pány finančního kapitálu, vládnou i nad úvěrem a neomezeně rozhodují, komu se má půjčit a komu nikoli… Toto nahromadění moci a sil, které je jakýmsi mateřským znaménkem hospodářství poslední doby, je přirozeným důsledkem neomezené svobodné soutěže, jež ponechává naživu pouze ty životaschopnější; jinýmy slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 95)
A o niečo ďalej ten istý pápež píše: „Konečné důsledky individualistického ducha v ekonomice vidíte a stěžujete si na ně, ctihodní bratři a milovaní synové, sami: volná soutěž zničila sama sebe; na místo volného trhu nastoupila hospodářská diktatura; na místo snahy po zisku nezkrocená chtivost moci. Veškerý hospodářský život se stal nesmírně tvrdým, bezcitným a ukrutným… Jako jednu z největších škod jmenujeme ztrátu vážnosti státu, který nestranně a prost jakéhokoli střetu zájmů, dbající jedině o obecné blaho a spravedlnost, by měl jako nejvyšší rozhodce požívat královské důstojnosti. Místo toho se stává otrokem, který je hříčkou v rukou lidských vášní a lidského sobectví.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 96)
Ďalší z pápežov, Pavol VI., píše vo svojej sociálnej encyklike Populorum progressio, vydanej 26. marca 1967, tieto nekompromisné slová: „Bohužel se však… vloudil do společnosti názor, že zisk je třeba považovat za hlavní hybnou sílu hospodářství, soutěžení za nejvyšší zákon ekonomiky a soukromé vlastnictví výrobních prostředků za absolutní právo bez hranic, bez souvisejících povinností vůči společnosti. Tento bezuzdný liberalismus vedl k tyranii, kterou právem odsoudil Pius XI., protože vytváří ,finanční internacionalismus neboli internacionální imperialismus´. Zneužívání této ekonomické praxe nelze nikdy dost důrazně odsoudit.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 238)
Pápež Ján Pavol II. bol vo svete všeobecne známy ako neohrozený bojovník proti totalitným režimom Východného bloku. Zámerne sa však zamlčuje, že tento pápež bol zároveň aj nezmieriteľným bojovníkom proti kapitalistickému vykorisťovaniu človeka človekom. On sám o tom píše vo svojej encyklike Centisimus annus okrem iného toto: „Přes velké změny, které se odehrály ve vyspělých společnostech, nejsou lidské nedostatky kapitalismu a z nich plynoucí vláda věcí nad lidmi zdaleka překonány. Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků i nedostatek vědění a vzdělání, který jim znemožňuje vymanit se z jejich ponižující poroby.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 447)
Na inom mieste tejto encykliky pápež píše: „V západních společnostech bylo překonáno vykořisťování alespoň v těch formách, které analyzoval a popsal Karel Marx. Nebylo však překonáno odcizení v různých formách vykořisťování, kdy se lidé navzájem používají jako nástroje a při stále rafinovanějším uspokojování svých zvláštních a druhořadých potřeb jsou hluší k hlavním a skutečným potřebám, které by měly ovlivňovat rovněž druh a způsob uspokojování potřeb ostatních lidí.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 455-456)
A úplne na konci encykliky takto hodnotí obdobie 100 rokov pápežských sociálnych encyklík od tej prvej až po svoju poslednú: „ ,Téměř otrocká poroba´ na počátku průmyslové společnosti přinutila mého předchůdce ujmout se slova na obranu člověka. Tomuto závazku zůstala církev v následujících sto letech věrna. Zasáhla do bouřlivé fáze třídního boje po první světové válce, aby člověka hájila před hospodářským vykořisťováním a před tyranií totalitních systémů. Učinila důstojnost člověka středem svého sociálního poselství po druhé světové válce, když trvala na univerzálním určení hmotných statků, na společenském řádu bez útlaku, založeném na duchu spolupráce a solidarity.“ (Sociální encykliky (1891 – 1991), první vydání, Praha 1996, s. 472)
Takýchto jednoznačných svedectiev je v sociálnych encyklikách veľmi veľa. Bolo by teda neseriózne obviňovať Katolícku cirkev z nedostatku sociálneho cítenia, či schvaľovania sociálnej nerovnosti vo svete.
Karol Dučák
Myslím, že je třeba rozlišovat: otázku spravedlnosti a milosrdenství při užívání hmotných věcí a otázku rovnosti.
Ohledně toho, že je třeba být spravedlivým (a to platí pro jednotlivce, firmy i stát) a že vlastnictví nemá sloužit jen pro osobní prospěch vlastníka, není sporu.
Ale mám za to, že není pravda, že by církev odmítala společenskou nerovnost, jak tvrdí autor. Sv. Tomáš Aq. v STh I, q. 47 učí, že „mnohost a rozdílnost věcí je od Boha“ (a. 1), rovněž i nestejnost věcí, a výslovně praví, že „vesmír by nebyl dokonalý, kdyby se ve věcech shledával toliko jeden stupeň dobroty“ (a. 2). To platí i pro lidi, kteří jsou přirozeně nadáni v tělesném a duševním ohledu nestejnými vlohami a ani v nebeském království nebude blaženost všech stejná. To ukazuje i uvedená citace z encykliky Lva XIII „přiměřeně svému stavu“, tedy ne stejně. K rozdílnosti stavů se váže i rozdílnost majetku a samotná existence stavů svědčí o jisté nerovnosti ve společnosti.
Před Bohem jsme si všichni rovni, jen máme jiné vlohy a úkoly. Všichni máme právo na spravedlivé zacházení, spravedlivou mzdu etc. … Samozřejmě nic z toho neznamená společenskou stejnost…
Před Bohem si nejsme všichni rovni. To je takový liberální žblebt. Pokřtěný není rovný nepokřtěnému. Člověk v milosti posvěcující není roven člověku ve stavu smrtelného hříchu. Panna Maria není rovna cinicovi, a vice versa.
Kdybychom si byli všichni před Bohem rovni, pak nemás smysl jeho soud, který právě odráží onu podstatnou nerovnost, tj. míru svatosti a hříšnosti.
Lidská rovnost se vztahuje akorát na lidskou přirozenost, a tím to asi tak končí. Samozřejmě, z lidské přirozenosti vyplývají povinnosti a práva, která za normálních okolností přísluší všem lidem.
S výjimkou srovnání Cinicia a Panny Marie s prvními dvěma odstavci nemohu souhlasit. Rovnost je to, že všichni lidé jsou si rovni jako obraz Boží a mají stejná (lidská) práva a povinnosti a stejnou důstojnost. Boží soud není popřením, ale naopak naplněním této rovnosti, protože mu všichni lidé podléhají a všichni jsou souzeni podle stejných pravidel. A rozdíly v jejich „rozsudcích“ plynou z jejich rozdílného zacházení se hřivnami, které dostali. Z ničeho jiného.
Na základě posledního odstavce bych ale řekl, že náš nesoulad vychází spíše z odlišné definice používaného pojmu rovnost, než z odlišného vidění skutečnosti (čili že jde o problém terminologický a nikoliv faktický).
Stejné povinnosti tedy všichni lidé ani omylem nemají. Práva rovněž.
Kněz má povinnost žít v celibátu, laik nikoli.
Kněz má právo sloužit mši svatou. Laik nikoli.
Atd.
Souhlasím s Martinem, protože si nemyslím, že by katolík byl roven muláhovi, jenž vyznává falešné náboženství a nenávidí pravé.
To je ale věc konkrétních úkolů a konkrétních závazků navíc, které člověk sám přijímá. Ty základní máme všichni stejné. Žít svatý život. Hospodařit se svými hřivnami, jak nejlépe umíme. Samozřejm způsob realizace se u konkrétních lidí liší. Katolík je zcela roven muláhovi – ve svém lidství. Samozřejmě, před Božím soudem se rozlišuje mezi tím být muláhem a být katolíkem. Ale to nemá nic společného s rovností nebo důstojností těchto lidí.
Dvě stvořené věci mohou si být rovny či být stejné vždy v nějakém ohledu; jinak by byly totožné a tedy věcí jednou. Jezevčík a vlčák jsou si rovny v tom, že žádný z nich není více či méně psem, ale další vlastnosti jako velikost, zbarvení, síla aj. mají jiné. Podobně lidé jsou si rovni v tom, že nikdo není více člověkem než jiný; liší se svými vlohami a také svými rozhodnutími pro dobro či zlo, na základě čeho jsou pak souzeni. Právě učení církve o původu všech lidí z jednoho (prvého člověka Adama) umožňuje zdůvodnit tuto rovnost přirozenosti všech lidí, která nevyplývá s domněnky těch, kteří mají za to, že lidstvo se vyvinulo z více párů (polygenismus).
Důstojnost lidí není stejná; důstojnost toho, kdo je ve stavu milosti, je větší než toho, kdo není. Ti, kdo svými hříchy zmařili své určení a nacházejí se v pekle, jsou sice (či budou po vzkříšení) sice lidé, ale nelze hovořit o jejich důstojnosti, čehož si byli vědomi i malíři, které malovali obličeje a těla zavržených jako ohyzdné.
Důstojnost lidí je v základě stejná, protože vychází z lidství. Lidé, všichni lidé, ji mají z toho prostého důvodu, že jsou lidé. Stav milosti je odpověď na otázku, jak se sebou a svými hřivnami nakládají, nakolik je jejich jednání v souladu s důstojností, která člověku náleží. Lidé v pekle svoji důstojnost sami dobrovolně zahodili a pošpinili – ale to je věc činů, nikoliv základu, který měli ti v pekle úplně stejný, jako v nebi.
Přirovnání snad srozumitelné monarchistům: král se může v úřadě chovat jako (dobrý) král, nebo jako (špatný) šašek. V prvním případě bude vypadat důstojně, ve druhém nikoliv. Ale v královské důstojnosti se ti dva nijak lišit nebudou, oba budou plnoprávní králové, rozdíl bude v tom, jak budou svůj úřad reprezentovat. Nebo jiné přirovnání: kněz může být dobrým či špatným. Ale to nic nemění na tom, že jejich kněžská důstojnost je stejná, že svátosti oběma vysluhované jsou stejně platné.
Myslím, že se dostáváme ke kořenům sporu.
Cinik se mýlí v tom, když píše: „Lidé v pekle svoji důstojnost sami dobrovolně zahodili a pošpinili – ale to je věc činů, nikoliv základu, který měli ti v pekle úplně stejný, jako v nebi.“
Nelze přeci říci, že lidé v pekle „MĚLI“ stejný základ, neboť oni ho stále MAJÍ, tj. jsou plně lidmi, ani v pekle jimi nepřestávají být, nemohou se ho zbavit nebo „ZAHODIT“, jednuduše proto, že by pak přestali být lidmi a stali se nějakými jinými (ne)bytostmi.
Hovoříme-li o člověku jakožto „obrazu Božím“, pak si musíme uvědomit, že toto plně platí o člověku v milosti posvěcující (resp. svatosti), hříchem je tento obraz narušen, jak na to upozorňoval Michal Kretschmer, a tím vzniká i rozdíl v DŮSTOJNOSTI lidí.
Chybou Cinica je, že zaměňuje důstojnost za PŘIROZENOST. Ano, co do PŘIROZENOSTI, tedy bytí lidmi, jsou si lidé rovni. Samozřejmě, můžeme říci, že i z přirozenosti se odvozuje jistá základní důstojnost, v níž jsou si lidé rovni, stejně jako je ve třech sklenicích, které obsahují různý objem vody, vždy určitá základní hladina vody, která je vlastní všem, ale v dalších sklenicích je vody ještě více, tedy nad tuto základní hladinu. Nelze tudíž říci, že jsou si rovny co do OBJEMU/MÍRY vody (důstojnosti), ale všem je vlastní nutný ZÁKLAD objemu vody.
„Jako Boží slunko svítí na všechny, co mají lidskou tvář, tak ani jeho zákon nepozná žádná přednostní práva ani vyjímky. Vládnoucí i ovládaní, korunovaní i nekorunovaní, vysocí i nízcí, bohatí i chudobní podléhají stejně jeho slovu.“ ctihodný Pius XII. (Mit brennender Sorge)
Prosím Vás, Mit brennender Sorge není od Pia XII., ale od Pia XI.
No, to je tak, kardinál Pacelli (budoucí Pius XII.) sestavil společně s kardinálem Faulhaberem encykliku, načež ji Pius XI. velice mírně upravil a podepsal. Čili v jistém smyslu to (alespoň částečně) byla i encyklika Pia XII.
Tak už to s encyklikami bývá. Vždy se samozřejmě ale v citacích uvádí ten, kdo encykliku vydal, protože onen papež přijal text za vlastní a je pod ním také podepsán, ať už by ho sestavil kdokoliv. Vybavila se mi teď přitom bezděčně paralela s listem Židům a autorstvím sv. Pavla, i když to úplně nesedí. Tam jsou myšlenky Pavlovy, sloh nějakého jeho zapisovatele.
No a jinak stejně by se nemělo psát Pius XII., ale Eugenio Pacelli.
Teší ma pochopiteľne živá diskusia, ktorá sa rozvinula k môjmu článku, ale s prekvapením pozorujem, že sa úplne vzdialila pôvodnej téme. Preto by som chcel uviesť veci na správnu mieru.
Niektorí pisatelia si evidentne pletú pojmy rovnakosť a rovnosť. Bolo by veľkým nešťastím spoločnosti, ak by boli všetci ľudia rovnakí. Naopak, bolo by veľkým blahom spoločnosti, ak by v nej vládla spoločenská rovnosť. A nie je pravda, že by si dvaja ľudia, ktorí majú rozdielne postavenie v spoločnosti, nemohli byť spoločensky rovní. Aby som sa vyhnul zložitým filozofickým úvahám a slovíčkareniu, pokúsim sa to vysvetliť názorne. Nie je to tak dávno, čo som dokončil rukopis historického diela o jezuitskom štáte v Paraguaji v rokoch 1609-1768.
Neúspešne som rukopis ponúkal viacerým vydavateľstvám, až v poslednej dobe sa situácia zmenila a ja som dostal ponuku vydať toto dielo vo vydavateľstve istého rehoľného rádu na Slovensku. Práve jezuitský štát v Paraguaji môže byť pre nás v mnohých ohľadoch poučením a inšpiráciou pri hľadaní modelu sociálne spravodlivej spoločnosti.
Jezuitský štát v Paraguaji vytvorili misionári Spoločnosti Ježišovej u indiánskeho kmeňa Guaraní a skladal sa z 33 osád, takzvaných redukcií. Pred príchodom jezuitov medzi Guaraníov boli títo Indiáni polonomádi a živili sa lovom a rybolovom, ale aj primitívnym poľnohospodárstvom, ktoré zodpovedalo úrovni ich triviálnych nástrojov na obrábanie pôdy. Žili v rodoch a počas poľnohospodárskych aktivít vytvárali malé dediny s 3 – 6 domami. Každý rod mal svojho náčelníka, takzvaného kacika, ktorého náčelnícka hodnosť bola dedičná. Kacik požíval veľkú vážnosť a ostatní členovia rodu mu boli bezpodmienečne podriadení. Obrábali mu pole a pri presune na nové pôsobisko mu stavali nové obydlie. Taktiež mu dávali malý tribút zo zveriny a rýb, čo ulovili. Tribút bol vlastne istou formou priamej dane. Kacikovia boli príslušníci domorodej šľachty, ktorá mala v primitívnom spoločenstve necivilizovaných Guaraníov výsadné postavenie.
Keď začali jezuiti s evanjelizáciou Guaraníov, akceptovali toto pôvodné spoločenské usporiadanie domorodcov a práve kacikovia zohrali významnú rolu pri evanjelizácii Guaraníov. V prípade, že misionári získali kacikov na svoju stranu, nasledovali ich celé rody. Na založenie redukcie bolo potrebné presvedčiť viacerých kacikov, pretože rod jedného kacika počtom nestačil na vytvorenie dostatočne veľkej redukcie. Stojí za zmienku, že výsadné postavenie kacikov rešpektovali jezuiti aj neskôr, po ich začlenení do redukcií. Kacikovia mali až do zániku jezuitského štátu isté privilégiá voči ostatným Guaraníom redukcií. Dokonca boli postavení na roveň španielskych šľachticov a užívali šľachtický titul don. Práve z úzkeho okruhu kacikov bola často volená samospráva redukcie s názvom cabildo (magistrát) podľa španielskeho vzoru. Z titulu svojho postavenia mali kacikovia a ich rodiny aj iné výsady. Napriek tomu ich postavenie v redukciách nebolo ani zďaleka natoľko dominantné, ako v období pred príchodom misionárov. Aj keď boli redukcie formálne demokratickými spoločenstvami s vlastnou samosprávou, v skutočnosti boli istou formou osvietenej paternalistickej diktatúry, v ktorej sa so súhlasom španielskej koruny svetská i cirkevná právomoc plne koncentrovala v rukách jezuitov. Bolo to nevyhnutné, pretože Guaraníovia neboli natoľko vyspelí, aby dokázali riešiť zložité problémy zavádzania poľnohospodárskej veľkovýroby, rozvoja predtým neznámych remesiel a začínajúcej industrializácie redukcií. Jezuiti si svojou vysokou vzdelanosťou a mimoriadnymi schopnosťami získali nebývalý rešpekt a stali sa nevyhlásenými vodcami Indiánov, ktorým sa naslovo podriaďovali aj kacikovia. Autori, ktorí píšu o jezuitskom štáte v Paraguaji, svorne uvádzajú, že aj kacik Guaraníov, teda príslušník domorodej šľachty, ktorej nadradené postavenie rešpektovali jezuitskí misionári až do konca existencie jezuitského štátu, bol oproti svojim indiánskym súkmeňovcom v postavení primus inter pares, teda prvý medzi rovnými.
Aj keď mali kacikovia počas celej existencie jezuitského štátu isté výsady, v redukciách nejestvovali majetkové rozdiely. V jezuitskom štáte totiž bola v zásade komunistická spoločnosť. Nejestvovalo tu súkromné vlastníctvo výrobných prostriedkov a nehnuteľností. Všetka pôda, dielne, manufaktúry a neskôr aj priemyselné podniky boli spoločným vlastníctvom obyvateľov redukcií. Mladomanželia dostávali po svadbe od svojich obcí do užívania dom so základným zariadením a kusom poľa. Aj tento dom a pole však zostalo vlastníctvom redukcie. Indiáni boli vlastne jeho doživotní prenajímatelia. V redukciách nepoznali peniaze, pretože všetko, čo Indiáni potrebovali, dostávali zdarma od spoločenstva redukcií. Nebol to komunizmus absolútny, pretože Guaraníovia mali aj – hoci nepatrný – súkromný majetok. Rodinné polia, ktoré boli prideľované každej rodine, boli síce majetkom redukcie, no výnos z rodinných polí bol výlučným majetkom tejto rodiny. Kým všetky remeselné a priemyselné výrobky, vyrobené v dielňach a priemyselných podnikoch redukcií, patrili celému spoločenstvu, predmety, vyrobené vo voľnom čase predstavovali, samozrejme, vlastníctvo výrobcu. Guaraníovia boli vášnivými majstrami-amatérmi. Ohraničený čas trvania pracovného dňa im ponechával veľa voľných chvíľ. Všeobecnej obľube sa tešilo rezbárstvo alebo práce s kožou. Všetko, čo Guaraní vyrobil vlastnou usilovnosťou, bolo jeho majetkom. Je potrebné konštatovať, že súkromný majetok Guaraníov bol v porovnaní so spoločným vlastníctvom redukcií skutočne nepatrný. Jeho najcennejšiu súčasť tvorili sekery, nože, luky, šípy, atď.
Keďže v redukciách nedochádzalo k majetkovým rozdielom, vládla tu v zásade spoločenská rovnosť. Napriek tomu, že mali kacikovia výsadné postavenie, platila aj pre nich pracovná povinnosť. Všetci muži, dokonca aj tí kacikovia, ktorí boli členmi magistrátu redukcie, boli povinní podieľať sa na poľnohospodárskej činnosti v osadách. Príslušníci domorodej šľachty však pracovali nielen na poliach, ale aj v dielňach. Medzi kacikmi boli tesári, sochári, maliari, atď. Neboli teda privilegovanou triedou, ktorá by parazitovala na ostatných príslušníkoch spoločenstva.
Nie je teda bezdôvodné tvrdenie, že príslušníci domorodej šľachty v jezuitských redukciách boli v postavení primus inter pares. Takto som pristupoval k problematike, keď som písal svoj článok.
A ešte niečo. Znovu obhajujem svoj postoj, že Katolícka cirkev od počiatku odmietala spoločenskú nerovnosť. Ježiš Kristus počas svojej spasiteľskej misie na tejto zemi vždy neohrozene pranieroval majetkovú nerovnosť. Biblia je plná jeho výrokov, ktoré sa nesú v tomto duchu. Napríklad slová, ktoré Ježiš povedal bohatému mládencovi: „Ak chceš byť dokonalý, choď, predaj, čo máš, rozdaj chudobným a budeš mať poklad v nebi. Potom príď a nasleduj ma!“ (Mt 19, 21)
Alebo slová, ktoré Ježiš povedal svojim apoštolom: „Bohatý ťažko vojde do nebeského kráľovstva. Ba hovorím vám: Ľahšie je ťave prejsť cez ucho ihly, ako boháčovi vojsť do Božieho kráľovstva.“ (Mt 19, 23-24)
V Biblii je takýchto výrokov omnoho viac. Ježiš Kristus nikdy netvrdil, že spoločnosť, v ktorej panuje spoločenská nerovnosť, je dobrá. V jeho šľapajách kráčali aj prví kresťania, ktorí v Jeruzaleme vytvorili komunistickú spoločnosť. Biblia o nej píše: „Množstvo veriacich malo jedno srdce a jednu myseľ a nikto nepovažoval za svoje niečo z toho, čo mal, ale všetko mali spoločné.“ (Sk, Ap. 4, 32)
Významný slovenský katolícky teológ Dr. Jozef Špirko to komentuje nasledovne: „Pri nanebovstúpení Pána mala Cirkev Kristova v celom Judsku a Galilejsku okolo 500 prívržencov, z ktorých 120 – keď aj apoštolov rátame – žilo v Jeruzaleme. Pod dojmom Petrovej kázne v Turíčny deň dalo sa pokrstiť 3.000 a skoro potom ďalších 2.000 ľudí. Boli to židokresťania, ktorí tvorili prvú cirkevnú obec v Jeruzaleme. Ňou sa vlastne začínajú dejiny Cirkvi. O jej vnútornom živote a ďalšom rozširovaní podávajú nám úchvatný obraz Skutky Apoštolské: ,Množstvo veriacich malo jedno srdce a jednu myseľ a nikto nepovažoval za svoje niečo z toho, čo mal, ale všetko mali spoločné.´ (Sk, Ap. 4, 32) Bol to istý druh komunizmu, pravda nie nanúteného, ale prúdiaceho z kresťanskej lásky k blížnemu, ktorá nestrpela, aby spolubrat trpel núdzu. Tú spoločnosť viedli apoštolovia na čele s Petrom.“ (ŠPIRKO, Jozef. 1943. Cirkevné dejiny, I, Turčiansky Svätý Martin 1943, str. 46)
Na toto spoločenstvo sa neskôr odvolávali cirkevní otcovia, nazývaní aj cirkevnými učiteľmi.
Ich výroky vyrážajú dych svojou radikálnosťou. Vari najrevolučnejší je postoj svätého Jána Zlatoústeho: „Boháč je zlodej! Je žiadúce, aby sa zaviedla akási rovnosť tým, že človek človeku dá svoj príbytok. Bolo by lepšie, keby všetok majetok bol spoločný.“ (citované podľa: NAGY, Karol. 1996. Dejiny socializmu, samizdat 1996, s. 13)
Karol Nagy cituje vo svojom samizdatovom diele aj známeho ruského kresťanského socialistu Nikolaja Berďajeva, ktorý komentoval výroky veľkého cirkevného učiteľa takto: „… u sv. Jána Zlatoústeho sa možno stretnúť s takými ostrými súdmi o sociálnej nespravodlivosti, že pred nimi bledne Proudhonne i Marx… Sv. Ján Zlatoústy bol dokonalým komunistom, hoci to bol prirodzene komunizmus neindustriálnej epochy. S veľkým oprávnením možno povedať, že komunizmus má kresťanské alebo židokresťanské zdroje.“ (citované podľa: NAGY, Karol. 1996. Dejiny socializmu, samizdat 1996, s. 13)…
Dr. Špirko hodnotí vo svojej publikácii toto obdobie nasledovne: „Výroky sv. Otcov bičovali… zneužitie súkromného vlastníctva, alebo horlili podľa príkladu Platónovho a prvých kresťanov v Jeruzaleme za komunizmus lásky. Malo to byť odpoveďou sv. Otcov na prílišnú túžbu ľudí po majetkoch, na lakomstvo a ziskuchtivosť, ktorá sa šírila i medzi kresťanmi.“ (ŠPIRKO, Jozef. 1943. Cirkevné dejiny, I, Turčiansky Svätý Martin 1943, str. 191)
Aj o týchto skutočnostiach píšem vo svojom historickom diele o jezuitskom štáte v Paraguaji. Ale aby niekto nenamietal, že sa pridŕžam len starých historických dôb, ktoré v dnešnom zmenenom svete stratili svoju aktuálnosť, uvádzam skutočnosti zo súčasnej doby. Katolícky týdeník vo svojom čísle 23 z 5. júna 1994 uviedol: „Kresťanom sa vytýka, že síce hovoria o potrebe spravodlivého spoločenského usporiadania, ale ešte nikdy ho nedokázali uskutočniť. Katolíci údajne majú akési učenie o spoločnosti, ale to je príliš abstraktné a pre dnešok nepoužiteľné. Je to nepravdivé obvinenie. Pretože spravodlivé spoločenské vzťahy, založené dokonca programovo práve na katolíckom učení o človeku a spoločnosti, nie sú len spomienkou na veľkolepý historický čin v juhoamerických jezuitských redukciách, ale fungujú i dnes.
Inšpirátorom ,ostrovčeka spravodlivosti´ bol katolícky kňaz José-Maria Arismendiarrieta, ktorý pôsobil vo vidieckom mestečku Mondragon v Baskicku (v severnom Španielsku). Keď tam po španielskej občianskej vojne prišiel, bolo to zaostalé miesto, zničené bojmi. Otec Arismendiarrieta získal skupinu nadšencov, ktorá sa rozhodla aplikovať myšlienky kresťanskej etiky v praxi – postaviť továreň v spoluvlastníctve tých, ktorí v nej pracujú. Vychádzali pritom z predstavy výrobného družstevníctva, ktorú ďalej rozvinuli a prepracovali.“ (Mondragon – pozoruhodný příklad (Podle knihy B. Vymětalíka, F. Hengsbaccha, F.T. Adams-G.B. Hansena Cesta k člověku, Scriptum 1993. Vybral a redakčně upravil MiK), in: Katolický týdeník, 1994, č. 23, s. 5)
Pozoruhodná história Mondragónu sa začala písať v roku 1956, kedy postavili továreň na výrobu varičov. Pracovalo v nej 24 mužov a 2 ženy. Už o tri roku tu ale pracovalo 100 ľudí a o 20 rokov stálo v Mondragóne viac ako 80 podnikov rovnakého typu s vyše 17.000 zamestnancami. Za 20 rokov sa zaostalý Mondragón zmenil na vyspelé priemyselné mesto.
Dnes je mondragónsky kolos najväčším kooperatívnym združením na svete. Za jedno polstoročie sa rozrástol na „160 samostatných kooperatív (družstiev), zahŕňajúcich 23 tisíc členov. Medzi najznámejšie kooperatívy patria obchodný reťazec Eroski, priemyselný podnik Ulgor či továreň na výrobu domáceho príslušenstva Fagor Clima. Začiatkom 90. rokov sa jednotlivé kooperatívy spojili do veľkej korporácie Mondragón (MCC). Korporácia je rozdelená do troch sektorov, a to finančného (banka Caja Laboral a sociálna poisťovňa Lagun Aro), obchodného (obchodný reťazec Eroski) a priemyselného (približne 90 tovární). Všetky spomínané zložky, vrátane banky či poisťovne, sú kooperatívami. Patrí sa dodať, že aby bol vo vnútri jednotlivých podnikov udržiavaný duch kooperácie, žiadna z kooperatív nemá viac než 500 členov.“ (BLAHA, Ľuboš. 2010. Príbeh výrobnej samosprávy II. Mondragón, dostupné na internete: https://utopia.sk/liferay/web/guest/clanok/-/journal_content/56_INSTANCE_7Oj3/10860/87917)
Mondragónsky kolos tvoria priemyselné, poľnohospodárske a obchodné firmy, ktoré vyrábajú veľmi široký sortiment tovarov od tých najjednoduchších až po priemyselné roboty a počítače. Vari najznámejšia je biela technika, ktorou zaplavuje trhy v mnohých krajinách sveta. Korporácia MCC sa však venuje aj potravinárskej výrobe, gastronómii a hotelierstvu. Nie je len priemyselným gigantom, ale v meste Mondragón a okolitom regióne obstaráva prakticky všetko, vrátane vzdelávania a mnohých sociálnych služieb. Stojí za zmienku, že MCC skupuje súkromné podniky a podľa štatistík táto korporácia vykazuje dvakrát väčšie zisky než priemerná korporácia v Španielsku. (BLAHA, Ľuboš. 2010. Príbeh výrobnej samosprávy II. Mondragón, dostupné na internete: https://utopia.sk/liferay/web/guest/clanok/-/journal_content/56_INSTANCE_7Oj3/10860/87917)
Mondragónsky gigant však už pôsobí nielen na domácej pôde, ale čoraz viac sa aktivizuje v zahraničí a buduje priemyselné podniky aj za hranicami Španielska. Navyše vytvára v zahraničí dcérske spoločnosti, ktoré pôsobia okrem iného aj v Českej republike od roku 1994 a na Slovensku od roku 2006. (O spoločnosti – Fagor_sk, dostupné na internete:
http://www2.fagor.com/sk/index.php/texty/o-spolocnosti)
Čo je však najdôležitejšie, príbeh Mondragónu inšpiruje ľudí aj mimo hraníc Španielska, či dokonca európskeho kontinentu, a po vzore mondragónskych kooperatív vznikajú podobné podniky v mnohých krajinách sveta. Môžeme sa teda aj v dnešnej dobe inšpirovať ideou kolektívneho vlastníctva a kolektívnej zodpovednosti za osud každého jedného člena ľudského spoločenstva.
Aj v dnešnej dobe je aktuálny boj proti spoločenskej nerovnosti vo svete. Tento odkaz je v Katolíckej cirkvi stále živý, aj keď sa ho mnohí liberáli, a to aj v radoch prominentných katolíkov, snažili a neustále snažia udusiť.
Karol Dučák