Opuštěn
Rozhodl ses opustit společenství brášků a sestřiček s rozesmátými tvářemi, kytarami na zádech a rozpustilými výlety do metropole, k olizování bot člověku, jenž dělá vše pro likvidaci toho, co je tvé duši nejdražší.
Byl to šok pro ně i pro tebe. Teprve teď se ukázala jejich „láska“ skrytá za množstvím slov, jednohubek na spolču a veselými taškařicemi při Pavlově ritu.
Potkáváš je na ulici, sám podivně spokojený a cítící se svobodný. Občas přejdou na druhou stranu, občas drze projdou kolem a civí ti do očí. Na pozdrav neodpoví. Proč? Protože ty jsi ten špinavý, jenž měl dost drzosti vzepřít se faráři v tričku a kraťasech, když začal v týdnu modliteb za jednotu hovořit o našich bratrech evangelících (musel ses v duchu smát, protože víš, co o výrazu „evangelík“ říká svatý Ignác) jako vzoru k mnohým ctnostem. Bouchly saze nahromaděné ministrantkami, mimořádnými udělovateli Panovníka (kteří vůbec mimořádní nebyli – chodili si do svatostánku jako pro zmrzlinu), Panovníkem týraným na špinavých rukách nepomazanců, rozbředlými kázáními mladého kaplana, farními radami, vřeštěním „scholy“ a tisícovkou dalších zrad, podvůdků a zlodějinek.
Zeptal ses muže v kraťasech, jaké že to jsou ctnosti, jež nám katechismus (našel jsi jeden, pečlivě zarovnaný encyklikami polského papeže, které nikdo nikdy nečetl, na faře při jednom spolčoidním setkání) předkládá. Začal koktat něco o lásce, dobrotě, toleranci, pochopení a snažil se uniknout laciným vtipem. Drze jsi ho zarazil a ctnosti mu vyjmenoval – Božské – víra, naděje, láska; kardinální – moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. A jako protipól sedmi hříchů – pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost, činorodost.
Chtěl jsi ještě rozebrat jejich obsah, ale maska náhle spadla a otylý muž v kraťasech se rozlítil a zařval na tebe něco o drzém klukovi, který ničemu nerozumí. Jsi prý nějaký zapšklý staromilec a nechápeš dobu. To už na tebe bylo moc. Odložil jsi špekáček, který se v podivně teplém postním březnu opékal na zahradě a beze slova opustil akci, jež se hrdě nazývá „Farní den“. Lidé kolem zůstali jako opaření.
Od té doby se cítíš svobodný a do kostela jsi na ten tolik podivný ritus už nikdy nešel. Začal jsi studovat nejen katechismus (tolik odlišný od toho, jenž ti byl předkládán k dobrovolnému studiu na faře), ale i ostatní knihy, které ti poustevníčci ochotně, s plachým úsměvem poskytli. Zvláštní lidé. Hovoří tiše, usmívají se často a možná proto z nich cítiš pokoj, sílu a radost. Hovoří z pozice síly, kterou jim dává poznaná Pravda. Tolik se z nich tvoji bývalí přátelé snaží udělat blázny a nevyrovnané, bojácné reakcionáře, že ti to nedalo a jel jsi na mši v ritu, který pamatuje apoštoly. Seděli většinou po jednom v lavicích. Ale seděli nějak podivně, zkroucení. Až později ti došlo, že celou dobu přede mší svatou klečeli. Někteří dokonce klečeli i přes celou Oběť všech obětí. Když vzpomeneš na ty, kteří i při slovech Panovníka ve vašem farním kostele dokázali stát s rukama založenýma, máš ve tváři jen hořký úsměv. Fanatici, blázni, schizmatici… Nebo snad zbožní a přece hříšní lidé, tiší uctívači Krve a Těla, kteří se rvou jako lvi do posledního dechu, aby Panovníkovi byla prokazována zase taková úcta, jakou si Zasloužil? Ty už víš, jak to je. Mají tě ve farnosti za sektáře, podivína, zlého a nekompromisního bijce. A přece máš duši křehkou, jako dítě po křtu. Nasáváš do sebe informace, které ti dříve nahrazovala šlichta farních káv, výletů do přírody, neformálních rozhovorů s kraťasákem při podivném rituálu, jenž označoval za „svátost smíření“. Připadáš si tolik hříšný a tolik hloupý před těmito tichými rytíři Nejsvětější Panny. Každý má v kapse šňůru s korálky. Tu, jíž tvoji „přátelé“ s výsměchem odsoudili mezi propriety starých babek svíčkových. Korálky jsou osahané, jak sis všiml, když jsi jednu takovou podával hubenému mladíkovi, jenž před kostelem vytahoval kapesník, a tato mu vypadla. Myslíš, že se styděl? Kdepak, měl podivný úsměv v očích. Úsměv, který jsi kdysi viděl na tváři Panovníka starého gotického mistra.
Pane Valento, vy jste mě sledoval? 😀 😀 Nápadně se to podobá mojí cestě k Tradici. Jen jsem zvolil ještě nevhodnou odbočku přes druhý extrém sedesv. ale jinak i ty data souhlasí! Klobouk dolů 🙂
amen
Jak pravdivé a mnohé vystihující…
Chvála Bohu, toho jsem byl ušetřen. Nastoupil jsem do vlaku v tradičním dominikánském ritu a pak už jenom mírně ukročil k Tridentu.
Vam to teda na „Hvezdach a pruhach“ svedci :). kdo by to byl rekl..
Mě říkají od jisté doby „bigotka“.
A jsem tomu ráda, Jakube
Hmm, zajímavé.. A vy si opravdu myslíte, že Pánu Ježíši vadí zpívaní ve schole nebo kněz v kraťasech?? CO se společenství mládeže týče – tak to už vůbec nechápu, co proti tomu máte?? vždyť scházet se je tak biblické, až to bolí.. už při stvoření Bůh řekl „Není dobré, aby byl člověk sám“ Chápu, že to třeba není pro každéhoa akždý žijeme vírujinak, ale odsuzovat to a takto hanit?? no nevím…
Ty jsi od signálů pořád stejný.
Nezlob se, ale obávám se, že podstata článku ti zcela uniká. Což nepřekvapuje.
A ano, když se ptáš, Kristus Pán pláče, když se kněz obléká do kraťasů, v kostele vřeští rytmická schola a mládežníci neznají katechismus.
Místo abys stáhl uši a omluvil se za všechny ty láskaře, kteří se chovají tak, jak popsáno výše, ještě si dovoluješ útočit na ty, kdo s těmito nechtějí nic mít a milejší jim je věrnost Církvi a Kristu. Kdy už vám to konečně dojde, kdo na které straně stojí?!
Auvajs. To bolí. Je toho zjevně hodně, co jste nepochopil.
Problémem nejsou kraťasy jako takové, ale neposlušnost kněze (viz CIC 1983 Kán.284 a 43. zasedání ČBK).
Obojí je problém, kněz nemá předepsáno oblékat se jako kněz jen tak bezdůvodně…
@cinicius: samozřejmě, já jsem měl na mysli skutečně „kraťasy jako takové“, nikoliv „kněze v kraťasech jako takového“ 🙂
Možná kdybyste s knězem v kraťasech mluvil s úctou která člověku Bohem pomazanému náleží, možná by tak ostře nezareagoval. Předpokládám že jste laik.
Toto jsou jenom drobnosti. Pokud se uvnitř Církve budeme dohadovat o odění kněží, vřeštící schole, farních radách…, pak mrháme časem, který nám byl svěřen. Tyto diskuze náleží primárně biskupům, nikoliv laikům. Jako laici bychom měli navštěvovat nemocné, ujímat se sirotků, zastávat se vdov, sytit hladové, povzbuzovat skleslé, tedy zkrátka naplňovat Kristovo Evangelium. Pokud nás dráždí „vřeštící schola,“ ale osamělost bližního nás nechává v klidu, pak je něco špatně. Kristus k nám přichází ve dvou podobách. Jednak v Eucharistii, jednak v trpících a hladovějících. Nejvyšším zákonem je Láska.
Falešná dilemata.
Jednak – nemůžete vědět, že člověk, který odmítá porušování církevní kázně, nekoná tak, jak jste popsal že by konat měl (a vy se tím pádem dopouštíte daleko horších prohřešků, když druhé posuzujete bez jakéhokoli relevantního důkazu, jenž by vaši teorii potvrzoval). Tato diskuse přináleží každému katolíkovi, protože je naší povinností vzdělávat se ve víře. Ono je velmi pohodlné sedět s rukama založenýma a vést řeči o tom, jak já nic, to biskup, kněz – kde je láska, která bližního, třebas i tvrdými slovy, upozorní na jeho nedostatky?
Druhak – až se pomazaný bude chovat jako pomazaný (což opět předpokládá především vysluhování katolických svátostí, ne protestantských náhražek bugniniánského ritu, následně i oděv příslušející jeho stavu. atd.), budou s ním katolíci jednat tak, jak jeho stavu přináleží.
Předpokládáte chybně. Laik nejsem.
Mimochodem, toto není můj příběh. Toto je příběh imaginárního „opuštěnce“, ale jak vidno, zásah do živého. Soudě podle křiku potrefených hus.
A prosím, lásku mi nevysvětlujte. Myslíte, že mne těší tyto případy? Myslíte, že jsem kverulant, kterého baví stěžovat si? Myslíte, že bych neuvítal daleko víc, kdyby se pastýři stali stali pastýři a ne podlézačí světu? Kdyby jim na srdci leželi svěřené duše a ne…
Nebudu se dále rozčilovat, ale opět jste vůbec nepochopil.
Jsem velmi osamělý, občas i hladový,trpící, nemocný, skleslý. Nastěhujete se ke mě a budete mě-potřebného-živit, bratře laiku? Pokud ne, což předpokládám-nakolik jste schopen prakticky naplnit slova Vašeho příspěvku?
Každý z nás by rád žil ve světě, kde by pastýři dělali co mají a on sám nemusel řešit věci, které primárně patří do jejich kompetence. Co má ale laik dělat, když „ohrada je stržena“? Má se v klidu dívat na to, jak osoba mu nejmilejší je zapírána, relativizována, zneuctívána, jak je po ní doslova šlapáno? Jestli to nechápete, vezměte si příklad z obyčejného života. Kdyby se něco z toho dělo třeba Vaší milované ženě nebo dětem, řekl byste si: „to není můj problém“ a šel se v klidu věnovat osamělým bližním?
Problém bych viděl někde jinde, než se tu píše: „Zlý“ modernistický předseda vyhodí „hodného“ integrálního katolíka, ale je případ i obrácený, kdy „zlý“ integrální falář vyhodí „hodného“ moderního katolíka. Domnívám se, je vše o přístupu k druhému, toleranci a schopnosti naslouchat druhému. To se ale většinou vytratilo na obou stranách.
Tak mě povzbuďte. Jsem nějaký skleslý. Překvapivě také díky vašemu příspěvku.
Kolik hladovějících jste nakrmil a osamělých navštívil?
Jinak diskuse opravdu nechávám vám, my tady mluvíme v moci pravdy slova soudu nad vaší humanistickou sektou a jejími manýrami a já se navíc vaší neskonalou blbostí ještě bavím.
I Jidáš byl biskup.
ad MichalD: vystihl jste přesně podstatu věci – je to otázka hlubokého osobního vztahu ke Kristu.
Jenomže takový vztah je občas náročný, protože On je Pravda, a pravda bývá náročná… – takže pak nastoupí to „naše“, lidské, prostě všelijaké náhražky a oblbovačky, kterými se posléze „obšťastňují“ i ti druzí. A té zloby a vzteku, když si někdo dovolí upozornit, že toto je špatně, že se sešlo na scestí, a že k cíli se jde jinak…To je potom po „toleranci“ a „dialogu“ okamžitě veta….
Tímto se omlouvám všem, kterých jsem se svým příspěvkem dotknul, či je rozčílil. Toto jsem opravdu nechtěl. Omlouvám se také za ostrá slova, kterých jsem použil a za to, že jsem příspěvek šil příliš horkou jehlou. Chtěl jsem napsat asi jen to, že bychom měli s lidmi kteří dle našeho nejlepšího přesvědčení hřeší, jednat s láskou, kterou k nám má sám Kristus. Přestože svým jednáním Boha zraňují, měli bychom je v dobrém napomínat a přijímat je jako bratry a sestry. Měli bychom také se dávat druhým k dispozici dle našich možností a schopností, ikdyž někdy je obtížné najít hranici, kam až ve své pomoci mohu zajít. Ještě jednou se omlouvám a uznávám, že jste se na mne v nejednom ohledu zlobili po právu. Omlouvám se.
Díky.
Rovněž se omlouvám, pokud jsem se vás dotkl. Nebylo to mým úmyslem, ale musím připustit, že toto téma je pro mne lehce osobnější (něpřímá zkušenost), takže reaguji poněkud výbušněji.
PAX
Já znám dost katolíků, co zpívají ve schole a přitom se i modlí Růženec. A jsou i faráři, co tridentskou liturgii neslouží a katechismus přitom znají. Postavy v příběhu jsou bohužel dost černobílé.
… možná černobílé, ale bohužel situace v tomto směru již tak pokročila, že mohou být reálné …
Zbytku Vaší pozn. moc nerozumím – autor přece nikde netvrdí, že nemůže existovat někdo, kdo zpívá ve schole a přitom se i modlí Růženec nebo že neexistuje kněz sloužící NOM znající katechismus (zde by ale byla na místě otázka jaký).
postavy možná ale jedna věc není černobílá. A sice, že lidi, kteří chtěli trident, se museli 40 let potloukat po pronajatých sálech a byli šikanovaní i těmi, co se ten růženec modlili. Proč nemůžou tridenťáci v klidu žít a mít svoje kostely? Francouzi je dají raději musulmanům a pak se diví že islám dobyl prvenství .
ad Jaroslav: Bingo!
To tedy byla trefa do černého… Ano – a u nás raději než „tridenťákům“ půjčíme, event. i darujeme „nadbytečný kostel“ „odloučeným bratřím“ … to snad o situaci hovoři dostatečně jasně…
Běžte k FSSPX, tam budete mít klidné svědomí, Mši svatou, katolické kněze a svatý pokoj. A nebudete muset řešit žádné problémy indultu, které řešit laikům stejně nepřísluší.
Covid ukázal ubohost a servilitu mnohých pastýřů.