Sv. Jan Maria Vianney

I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Mk 7,35)

Bylo by výborné, kdyby se o každém z nás mohlo říci to, co evangelia říkají o hluchoněmém, kterého Ježíš uzdravil – totiž, že mluvil správně. A zatím! Není možné nám popravdě vytknout, že mluvíme špatně, zvláště, když se zabýváme osobou našeho bližního? Většina křesťanů ráda kritizuje, očerňuje a odsuzuje. Je to dnes nejvíce rozšířená chyba – chyba, kterou všude provází bolestné rozdělení a chaos. Kéž by mi Bůh dal možnost za pomoci svého anděla tím zvláštním žhavým uhlíkem očistit jazyky všech lidí, tak jako byla kdysi očištěna ústa proroka!

Kolik zla by zmizelo z povrchu země, kdybychom z ní odstranily pomluvu! Kéž bych vás mohl naplnit tak velkým odporem k tomuto hříchu, že byste ho navždy zavrhli! Proto vám teď chci říci: co je to pomluva, jaké jsou její příčiny a projevy, a nakonec vám ukáži, že křivdy zaviněné pomluvou musí být odčiněny.

I.
Pomlouvat znamená rozebírat vady a chyby bližního se záměrem uškodit jeho pověsti. Tento hřích je možné spáchat rozmanitým způsobem.

1) Tohoto hříchu se dopouští ten, kdo bližnímu vytýká něco nespravedlivého, anebo mu připisuje chybu, kterou nemá. Tento případ pomluvy nazýváme očerňování. Vězte, že očerňování od pomluvy nejednou dělí jen malý krok, rozdíl mezi nimi je nevelký. Neboť lidé, když uslyší o bližním něco špatného, zkreslí to, a když tato řeč přejde přes jazyky několika osob, není už tím samým; i ten kdo ji řekl jako první, by ji už nerozpoznal, kolik je v ní naděláno změn a dodatků. A proto mám pravdu, když tvrdím, že ten, kdo pomlouvá člověka, je také tím, kdo očerňuje, a každý, kdo očerňuje, je podlý. Jeden z Otců říká, že lidi, kteří se oddávají pomluvě, by patřilo vyřadit z lidské společnosti jako divoká zvířata.

2) Dále se pomluvy dopouští ten, kdo vypráví o zlu, kterého se dopustil bližní. Bližnímu se podsekla noha, a vy, místo abyste přikryli jeho poklesek pláštěm lásky, ve vyprávění ještě zdůrazňujete detaily. Dělník si na chvíli odpočine a vy hned říkáte, že je to ničema, lenoch, který okrádá svého chlebodárce. Stane se, že někdo utrhne několik vinných hroznů na poli nebo jakékoliv ovoce v sadě – což samozřejmě dělat nesmí – ale vy hned lidem vyprávíte, že je to zloděj, před kterým je třeba se mít na pozoru. Pěkně říká na toto téma sv. František Saleský: „Není dovoleno hlásat, že ten či onen je pijanem nebo zlodějem jen proto, že jste ho jednou viděli opitého anebo jak vztahoval ruku po cizím majetku. Noe a Job se opili příležitostně jednou, a přece ani jeden ani druhý nebyl pijanem. Sv. Petr nebyl rouhačem, i když jedenkrát zapřel Krista. Tak tedy osoba, která se dopustila přestupku jednou – a i kdyby několikrát – nemůže být považována za náruživce. Když Šimon viděl u nohou Krista Pána plačící Magdalénu řekl: „Kdyby ten člověk byl prorokem, věděl by, že ta žena je hříšnice.“ A velmi se v tomto tvrzení zmýlil, protože Magdaléna už nebyla hříšnicí, ale svatou kajícnicí, která přijala odpuštění hříchů. Pyšný farizej se ve svatyni hlasitě vychloubal svými dobrými skutky a děkoval Bohu, že není cizoložníkem, člověkem nespravedlivým, ani zlodějem a není ani jako tento celník. – Ale zmýlil se, neboť v té chvíli byl už celník ospravedlněný. Milosrdenství Boží je tak velké, že v jediné chvíli odpouští kajícím nejtěžší hříchy, a proto nemůžeme tvrdit, že ten, kdo byl hříšníkem včera, je jím také dnes.“

3) Pomlouvá také ten, kdo bez dostatečného důvodu odhaluje skrytou chybu nebo vinu bližního. Kdo postupuje tímto způsobem, jedná proti ctnosti lásky, kterou Bůh tak vřele doporučuje. Vždyť zdravý rozum říká, že to, co není milé nám, nemáme dělat druhým. Bylo by nám příjemné, kdyby někdo lidem říkal o našich skrytých chybách? Dobré jméno je cennější než majetek a to jméno se ničí, jestliže ukážeme na skryté chyby jedince nebo rodiny.

4) Pomluva je, když si někdo vysvětluje činy bližního v jeho neprospěch. Jsou lidé, kteří jako pavouci přetočí nejlepší řeč v jedovatou. Ubohý je člověk, který se dostane na jazyk pomlouvajících, protože je jako zrno, které padlo pod mlýnské kolo. Skončí rozhmožděno a rozdrceno na kousky. Zlostní lidé nám nejednou připisují nejhorší záměry, které by nám nikdy v hlavě nevyvstaly. Jestliže se zbožně modlíme a plníme závazky naší svaté víry, často nás nazývají pokrytci a říkají, že jsme andělé v kostele a ďáblové doma. Když konáme dobré skutky, myslí si, že jsme vedeni pýchou, že chceme, aby nás bylo vidět a byli jsme chváleni. Držení se v pozadí nazývají podivínstvím, slabostí a zatemněním rozumu, šetrnost lakomstvím. Jazyk pomlouvajícího je jako červ, navrtávající nejlepší ovoce, vidí zlo dokonce i na nejlepších činech a skutcích. Je to housenka, která se plazí po nejhezčích květech a pokrývá je nechutným slizem.

5) Nejednou je možné pomlouvat i mlčením. Někdo ve vaší přítomnosti chválí nějakou osobu, kterou znáte, vy k tomu nic neříkáte, nebo ji chválíte šetrně. Z vašeho mlčení lidé vyvodí, že o té osobě víte něco špatného. Někdy se dopouštíme pomluvy i soustrastí. „Škoda“ – říká někdo například – „že se ta osoba nechala svést. Nechce se mi tomu věřit.“ Sv. František nazývá takovou pomluvu maskovanou střelou, kterou někdo namočí v oleji, aby tím hladčeji ranila. Kdo se významně usmívá a potřásá hlavou, kdo říká „ale“, ten také nejednou velmi uškodí dobrému jménu bližního.

Nejtvrdší pomluva je ta, když někdo donáší druhému to, co o něm říkal někdo jiný. Odtud se totiž odvíjí začátek nenávisti, msty, hněvu, který nejednou trvá až do smrti. Proto Duch sv. zařazuje takovéto donášení mezi 7 věcí, kterými se uráží Bůh.

Tak tedy tolika způsoby se může zhřešit pomluvou. A teď ruku na srdce, zeptejte se sebe samých, zda jste bez viny.
Když nás budou lidé neslušně očerňovat a pomlouvat, odevzdejme se Bohu a nemstěme se.

Sv. František Saleský, plný duševního pokoje, trpěl, když ho neslušně ostouzeli tvrdíce o něm, že zavinil smrt muže, s jehož ženou měl udržovat nečistý poměr. Svatý mohl dokázat svou nevinu, ale rozhodl se přenechat svou obranu Bohu. Pomluva je velkou zkouškou – Bůh ji sesílá pouze na vyvolené, protože lidé nedokonalí by ji neunesli – mohla by jim jedině uškodit.

Pomluva, nactiutrhání a očerňování mohou být smrtelným hříchem. Záleží to na výčitkách, jaké se dělají bližnímu, a také od stanoviska, jaké zaujme pomlouvaná osoba. Větším hříchem je, když někdo pomlouvá představené, než když očerňuje lidi sobě rovné. Větším hříchem je pomluvit otce, matku, ženu, muže, bratra, sestry a příbuzné než lidi z vesnice. Špatně mluvit o služebnících církve a o duchovních osobách je hříchem o mnoho větším, protože tu vznikají škody ohledně víry, když se tímto způsobem ublíží samotnému charakteru kněžství. A proto  říká Duch sv. skrze proroka: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka.“ A tak tedy křivdu učiněnou svým sluhům staví Bůh na úroveň osobní urážky. Také Pán Ježíš důrazně učí: „Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ Nic nemějte s lidmi, kteří mluví špatně o svých duchovních pastýřích.

Z hříchu pomluvy je třeba se důkladně vyzpovídat a říci, zda jsme mluvili o bližním špatně z lehkomyslnosti, z nenávisti či ze msty; jestli jsme tím chtěli uškodit něčímu dobrému jménu; koho jsme pomlouvali – zda představeného nebo osobu sobě rovnou, zda duchovního či světského; kolik osob zasáhla pomluva. Ať se nikdo neospravedlňuje a nezaslepuje tím, že o chybě bližního se již vědělo, a takže vlastně neřekl nic nového. Což je dovoleno slabého a nemocného člověka uvrhnout do propasti, na které stojí, pod záminkou, že i tak do ní padne? Ale kdo se ještě vymlouvá: „Pověděl jsem to příteli, který mi slíbil tajemství.“ – Mýlíš se, můj drahý. Sám nedodržuješ sliby, vyzrazuješ tajemství a žádáš jejich zachování od jiného člověka.

II.
Jaké jsou příčiny pomluv? Jedni pomlouvají ze závisti – aby uškodili bližnímu v jeho zájmech. Kupec pomlouvá kupce, uvádí v pochybnost cenu jeho výrobků, poctivost váhy. Řemeslník říká o druhém, že špatně pracuje, jenom se baví a postává a lidé jsou s ním nespokojeni. Zde je ve hře osobní zisk a ten je příčinou pomluvy.

Někdy bývá pohnutkou k pomluvě msta a osobní nenávist. Jestli někoho nenávidím, jestli někoho nesnáším – pak v něm vidím samé zlo. Nejčastěji však pomluva pochází z lehkomyslnosti a svrbění jazyka. I když tehdy bývá menším hříchem, přesto zůstává zlem a narušuje dobré jméno bližního.

Pomluva je nebezpečná, protože zasévá neshodu, podezření, ničí přátelství, komplikuje shodu, podněcuje vášně, skličuje rodiny, bratra naplňuje rozhořčením proti bratrovi, muže proti ženě, sirotka proti maceše atd.

Pomluva se týká nejen živých, ale i zemřelých – dokonce ani v hrobě nemají lidé pokoj. Občas se o mrtvých říká: „To byl pijan, lajdák, zloděj, pletichář, záletník.“ Jestliže není dovoleno o živých bezdůvodně špatně mluvit, tím více je třeba zachovat dobré jméno zemřelých. Kdo ví, zda ti, kteří jsou v hrobě, nezemřeli v milosti Boží a jejich duše nejsou nyní v nebi. Dívejme se na sebe a bližní nechme na pokoji. Nenavážejme se do nich, protože sami nejsme bez chyb. Zlostný jazyk dělá na zemi strašnou zkázu – její velikost ukáže Bůh teprve na posledním soudu. Falešný Haman očernil před králem celý národ jenom proto, že se mu nepoklonil Mardokai, že jeho pýcha byla pokořena. A kdyby se Bůh zavčas neujal nevinných, kolik krve by vyteklo? Kvůli pomluvě ztrácí dítě vztah k otci i matce, pracovník k chlebodárcům, muž upadá do konfliktu se ženou, kupec i dělník ztrácejí důvěru u svých zákazníků a odběratelů a duchovní otec nenachází porozumění ve farnosti, což škodí víře i církvi a je to obvykle důvodem zatracení mnoha duší.

III.
Z pomluvy se nestačí vyzpovídat, je třeba ještě napravit způsobené zlo. Tak jako zloděj nedostane odpuštění, dokud nevrátí cizí věc – je-li schopen to udělat – stejně i lidé, kteří pomlouvají jiné, musí napravit křivdy, které způsobili.

Kdo se dopustil očerňování, musí to odvolat před těmi lidmi, kteří to slyšeli. Je nutné to udělat, i kdyby nás měli považovat za lháře a podvodníky, i kdyby to pro nás mělo být velmi těžké.

Kdo rozšiřoval pravdivé chyby, ten nemůže odvolat to, co mluvil, protože by lhal. Je ale naproti tomu zavázán mluvit dobře o člověku, kterému uškodil na dobrém jménu. Vidíme, že mnoho lidí na světě se oddává pomlouvání a potvoření jiných, ale málokdo se stará napravit toto zlo. A proto jich bude mnoho zatraceno!

Poznamenám ještě, že ten, kdo říká o chybách dětí jejich rodičům, anebo o hříších  pracovníků jejich zaměstnavatelům – se záměrem, aby je napravili – ten pomluvou nehřeší. Chci zde vysvětlit, že zálibné naslouchání pomluvám a očerňování je hříchem. Protože kdyby nebylo naslouchajících, nebylo by také těch, kteří pomlouvají. A tím jsou tedy také posluchači účastníky tohoto hříchu. Ďábel sedí na jazyku pomlouvajícího i v uších naslouchajícího. Co je tedy třeba udělat, když se ocitneme v blízkosti člověka, který někoho pomlouvá? Tomu, kdo má vůči nám nižší postavení, nařiďme mlčení poukazujíce mu na zlo tohoto hříchu. V případě člověka, který je s námi na stejné úrovni, obratně nasměrujeme řeč na jiné téma. Osobu výše postavenou nemůžeme napomenout, ale zachovejme vážnost – výrazem tváře, projevem smutku na znamení, že se nám to nelíbí.

Jaký z toho všeho vyplývá závěr? Vystříhejme se příležitosti špatného mluvení o jiných, pozorujme sami sebe – uvidíme ve svém srdci mnoho zlého a staneme se pokornějšími. Blahoslavený člověk, který prosí o odpuštění svých hříchů, a jazyka užívá ke chvále Boží!

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Tak kázal Vianney, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).

Obrázek sv. Jana Marii Vianneyho byl převzat z Wikimedia Commons (zdrojový soubor), podle nichž jde o volné dílo, neboť u něj ochrana autorských práv již vypršela…