Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: „Děkujeme ti, Pane Bože.“ Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou.

Tolik už jsme si pověděli o modlitbě a ještě nepadlo slovo o Otčenáši! – Mnozí rodiče soudí, že když je tato modlitba ze všech nejpřednější, a to také vskutku je -, mají se ji děti také prvně naučit. A tak malé děti mnohdy dokážou odšišlat Otčenáš dřív než jej umí správně vyslovit, dříve než chápou, co ta slova znamenají.

Následky jsou pak zlé pro celý život. Vznikne tu představa, že Bůh je nějaký orientální despota, který vyžaduje, aby mu každý člověk ráno a večer cosi odrecitoval. Nezáleží, co říká, jen když se to odříká. Když pak dítě doroste, zavrhne takovou nesmyslnou modlitbu – a s ní představu Boha, který to vyžaduje. – A je tu nový ateista.

Jednotlivé věty Otčenáše, ty můžeme probírat ve volné modlitbě po pátém roce. Kolem sedmi let se děti většinou už umí modlit Otčenáš v kostele s ostatními, ale pravidelnou součástí denní modlitby to ještě být nemusí.

To ovšem neznamená, že bychom měli naučené modlitby u malých dětí zavrhnout: Jsou stejně důležité, jako volná modlitba. Ale musí být srozumitelné a přiměřené věku a chápavosti dítěte. Naučené modlitby obsahují (lépe řečeno: mají obsahovat) – pevně formulované pravdy víry, které se modlitbou vštěpují do paměti dítěte. Naše volná modlitba svými slovy by se brzo scvrkla, neměli bychom co říci, kdybychom ji neobohacovali modlitbami naučenými, které mají bohatství myšlenek a věroučnou přesnost. Jenže bohužel mnoho známých dětských modlitbiček neodpovídá dětské mentalitě a věroučně také kulhá.

Už jsme si říkali o děvčátku, které se nechtělo modlit takovou modlitbičku, protože nechtělo umřít.

Nebo možná znáte tuto:

„Unaven jsem, půjdu spáti,
 Bože, dej mi ráno vstáti…“

Prosím vás, kterépak děcko je unavené, když je maminka posílá spát? To je psychologicky nesprávné.

Nebo:

„Nebeská matičko moje
 já jsem malé dítko tvoje…“

Zase špatně z dětského hlediska. Kterépak dítě se považuje za malé? Přece každému ukazuje, že už je tááákhle veliké! A mluvit v tomto věku o „nebeské“ matce, to je také nedobrá věc.

Anebo tahle:

„Ježíšku maličký, přijď ke mně,
 zbožné dítko učiň ze mne,
 ať miluji jenom tebe
 a těším se na tvé nebe.“

Verš za veršem, nevhodné pro děti: Dětská zkušenost o Bohu odpovídá představě velikého, mocného Pána celého světa. Co si má počít s představou Boha jako maličkého dítěte?

„Zbožné dítko“, to je také pro dítě nepochopitelné. Dítě si může představit, že už nebude brát kostky cukru, že už nebude tahat kocoura za fousy. Tedy jednotlivé a zcela konkrétní věci, ale že má být „zbožným dítkem“ – to je pro ně nesrozumitelné.

A třetí verš: „ať miluji jenom tebe“! – A co maminka a tatínek a pes Alík? Jak má tomuhle dítě rozumět? Že mluvení o nebi je dítěti zcela nesrozumitelné, o tom jsme si už uvedli příklad. Verš „a těším se na tvé nebe“ nemá v dětské modlitbě co pohledávat, nechceme-li, aby si dítě vštípilo pro celý život, že modlitba je odříkáváním něčeho nesrozumitelného, ale že to nevadí, že se tomu rozumět nemusí.

Pěkné a správné modlitby pro děti není snadné vytvořit. Několik pokusů najdeš v závěru této kapitoly.

Od sedmi let by měly rýmované modlitby postupně ustupovat modlitbám dospělých křesťanů, kterým se dítě učí nazpaměť, jak mu je stačíme vysvětlovat. A školáku – už čtenáři – začneme pomáhat, aby objevil modlitby v kancionálu. Když se je bude modlit, pozná, jak se modlí, jak hovoří s Bohem jiní křesťané, a obohatí tak i svou osobní modlitbu.

Ranní modlitba ať je krátká a neformální. Vždy k ní patří (a to ve stejném pořadí, aby v dítěti vznikal návyk) poděkování za noc a radostné přijetí dne jako daru. U starších i předsevzetí a prosby. Nemodlí se všichni společně – jak kdo vstává, modlí se hned po probuzení.

Večerní modlitba může být delší, častěji společná. Ale nikdy tak dlouhá, aby byla nad vytrvalost dětí – a ta velká nebývá.

A co stolní modlitba? Pokud se nejí společně u rodinného stolu, stačí kratičká myšlenka. Ale nedělní společný oběd má být víc než jen nasycení hladu. Je to kus rodinné liturgie. Čistý ubrus, kytka na stole, chvilka ztišení a tatínkova slova, že všechno dobré máme od Boha, i toto jídlo je Boží dar a my ten dar chceme s radostí přijmout, – to vytváří ze společného stolování něco víc, než tankování pohonných hmot: Malou agapé – hostinu lásky.

Správná modlitba je setkání s Bohem. Jak naučíme své děti dobře či špatně se modlit, tak jim toto setkání ztížíme nebo usnadníme.

Modleme se:
Bože, naše děti jsou i tvoje děti. Proto je máme naučit nejen jak mluvit s lidmi, ale i jak mluvit s tebou. Abychom to dokázali správně, prosíme tě o pomoc.
– Aby naše děti pochopily, že modlitba není bezmyšlenkovité odříkávání.
– Abychom si uvědomili rozdíl mezi modlitbou vytrvalou a modlitbou dlouhou.
– Abychom při učení prosebné modlitbě dětem dobře vysvětlili, jak Bůh naše prosby vyslyší.
– Abychom pečlivě vybírali, které modlitby jsou vhodné
 k naučení nazpaměť.
– Aby náš nedělní rodinný oběd byl radostným společenstvím.
– Abychom uchránili děti od bezduchého brebentění nejvzácnější modlitby křesťanů – Otčenáše.
 Pane Bože, tvá láska nás oslovuje a my ti smíme odpovídat. Děkujeme ti za to.

Ukázka modlitby

I. PRO TY ZCELA MALÉ

Ranní modlitba

Budiž, Bože, veleben, A ten náš svět, Bože, chraň,
že je zase nový den. drž nad ním svou mocnou dlaň,
Jako Otce mám tě rád, i nade mnou, který v něm
budu pěkně poslouchat. chci zůstat tvým dítětem.

Večerní modlitba

l) Pane Bože, Otče náš, S maminkou a s tatínkem
 ty jsi stvořil celou zem. a se všemi, které znám,
 Děkuji, že rád mě máš když zhasíná venku den
 a že jsem tvým dítětem. v ochraně tvé usínám.

2) Sešli, Bože, pomoc svou,
 dopřej nám noc pokojnou
 a nechť tvoje ochrana
 s námi je až do rána.

3) Půjdu spáti,
 dej mi vstáti,
 ó můj Bože,
 z mého lože
 v ranním čase
 v zdraví zase.

II. PRO TY UŽ VĚTŠÍ

Ranní modlitba

l) Spínám své ruce, Ježíši Kriste,
 dej ať mé srdce je vždycky čisté.
 Ať moje tělo se stane chrámem,
 v kterém ty bydlíš, a buď v něm Pánem.
 Chtěl bych být dobrý a sám to neumím.
 Pomoz mi, Bože, ať se to naučím.

2) Ó náš milý Bože,
 povstali jsme z lože
 a pěkně tě prosíme,
 dej, ať se tě bojíme.
 Bojíme a posloucháme
 a při tom se rádi máme.

3) Děkuji ti, Otče náš, Maminku chraň s tatínkem
 za tu noc i nový den, a vše kolem, co mám rád.
 za to, že ty rozdáváš Ať se snažím celý den
 svoje dary lidem všem. ochotně všem pomáhat.

Večerní modlitba

l) Pomoz mi, můj Pane,
abych nežil planě
tam, kde chceš mě mít.
Pomoz, Pane milý,
abych měl dost síly
bližním odpustit.
Pomoz, když se bojím,
ať vždy pevně stojím,
tam, kde k službě jsem.
Pane, slyš mé přání,
vzdal vše, co mi brání
být tvým člověkem.

2) Bože svatý, všemohoucí,
 před dnešní tě prosím nocí,
 ať tvá láska upokojí
 srdce moje, duši moji,
 ať spím ve tvém bezpečí.
 Tys můj poklad největší.

III. UKÁZKA VOLNÉ MODLITBY MAMINKY S DĚTMI

Ráno

Dnešní den je dárek od Tebe, Bože. Děkuji ti za něj. Chci si ho pěkně prožít. Pěkně si hrát, usmívat se a nefňukat.
A taky dělat radost druhým: mamince, tatínkovi, bráškovi (Honzíkovi, Haničce) i Tobě. Abych si mohl večer říci: Dnešní den byl pro nás všechny opravdu krásný dárek.

Poledne

Děkujeme ti za toto jídlo, Bože, i za maminku, která nám ho uvařila.
Přijď mezi nás a buď naším hostem.

Večer

Nebeský Otče, děkuji ti za celý dnešní den. Děkuji ti za všechny veselé příhody a hry, za kamarády i za to, že na mě každý večer čeká pohlazení maminky, tatínkův úsměv a moje milá postýlka.
Ptáčci ti děkují zpěvem, kytičky svou pestrostí a vůní a já tím, když jsem hodný. Ale dnes se mi to někdy nedařilo, prosím tě, odpusť mi, já to zítra s chutí zkusím znovu.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto je sedmá kapitola knihy „Společně k Bohu,“ jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil