Nehovořme o sexuální orientaci
Patrně jste se již setkali s pojmem „sexuální orientace“. Proniká do mezinárodních „lidsko-právních“ dokumentů[i] i do českého zákonodárství[ii].
Označuje se jím zaměření eroticko-sexuální náklonnosti k mužům, ženám či oběma pohlavím. Za samostatné zaměření se někdy pokládá i přítomnost nebo převaha jiných znaků nebo kritérií, jimiž se dlouhodobě řídí erotická náklonnost jedince, například věk (pedofilie, efebofilie, gerontofilie), případně zaměření na zvířata (zoofilie), též i erotická preference určitých věcí (fetišismus), situací nebo praktik[iii].
Není cílem podávat zde nějakou klasifikaci různých sexuálních deviací (tj. sejití z cesty). Poznamenejme jen, že v dnešní době převládá jejich hodnocení na základě toho, zda vybočují ze stávajících společenských či kulturních norem. Jde tedy o relativistický přístup, který nezohledňuje trvalou platnost objektivně daného mravního řádu ustanoveného Bohem.
Sexuální sklon člověka ovšem neznamená, že dotyčný také koná sexuální skutky. Důkazem toho je i život v celibátu praktikovaný kněžími, řeholníky, řeholnicemi i laiky, kteří mnohdy museli přemáhat pokušení proti 6. a 9. Božímu přikázání. Můžeme dokonce připustit, že někteří mohou bez vlastního zavinění trpět objektivně nezřízenými sklony v této oblasti, jako je homosexualita. Přesto však samotný pojem „sexuální orientace“ je vadný.
Orientace v přírodě představuje činnost, při které se snažíme zjistit, kde se nacházíme a kde jsou jednotlivé světové strany (např. podle vycházejícího slunce) a na základě toho zaměříme cíl naší cesty a vydáme se tím směrem. Jedná se tedy o rozumovou a volní činnost. Naproti tomu stoupenci pojetí sexuální orientace ji zpravidla považují za neměnnou a danou nezávisle na vůli jednotlivce, a dokonce se mnohdy staví proti psychoterapii usilující o její změnu k normálu. Sexuální orientaci si tedy dle nich člověk nevolí a pouze ji může odmítat nebo přijmout, skrývat nebo odhalit. Jestliže se však jedná o něco daného, ať již od narození nebo získaného v dětství, jde při její odchylce od normálu o nemoc či poruchu. To však nechtějí připustit a pod jejich ideologickým vlivem od takové klasifikace ustoupily i mezinárodní lékařské organizace. Homosexuální sklon sám o sobě není hřích, pokud nepředstavuje chtěné zaměření a neprojevuje se jemu odpovídajícímu skutky. Tak jako i jiná pokušení sama o sobě nejsou hříchem, i když mohou být někdy způsobena či posílena dřívějším návykem takto hřešit.
Sexuální orientace je stoupenci takového pojetí presentována jako něco, za co člověk nemůže, co představuje různé stejně hodnotné alternativy. Když se někdo narodí slepý nebo hluchý, tak sice za to také nemůže, ale jedná se o defekt, protože k přirozené výbavě člověka patří smysl zraku a sluchu. Stejně tak zaměření sexuální touhy na opačné pohlaví je přirozené a potřebné pro zachování lidského rodu. Používání termínu „sexuální orientace“ předstírá hodnotovou neutralitu, klade zdraví a (třebas i nezaviněnou) poruchu na stejnou úroveň a vytváří dojem „normálnosti“ různých „sexuálních orientací“. Je třeba proto hovořit o sexuálních sklonech (chceme-li zdůraznit jejich nedobrovolnost) nebo zaměřeních (chceme-li zdůraznit jejich volbu či dobrovolné přijetí). Nehovořme o „sexuální orientaci“ také proto, že je tento termín zneužíván ke schvalování či tolerování homosexuálních skutků, jakoby ze samotného sklonu vyplývalo jeho projevení se skutkem. Zastírá se přitom rozdíl mezi tím, za co dotyčný případně nemůže, a mezi jeho dobrovolně vykonanými skutky.
V postoji k druhým lidem je třeba rozlišovat, tj. diskriminovat, podle jejich skutků v sexuální oblasti. Těm, kdo nepodléhají svým pokušením, byť sebeohavnější by byla, přísluší úcta a podpora ze strany těch, kdo ji mohou poskytnout. Tak je třeba chápat i bod 2358 KKC z roku 1997 o jejich „přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem“[iv]. Týká se to těch, pro které je boj proti takovým sklonům zkouškou a křížem; přitom je třeba současně mít na paměti, že homosexuální skutky (ne tedy samotné sklony) jsou do nebe volajícím těžkým hříchem a že samotný takový sklon, byť není hříšný, se „objektivně vymyká řádu“, jak Katechismus uvádí. Odvolávání se na bod 2358 KKC nelze tedy zneužívat k argumentaci pro toleranci homosexuálních skutků nebo dokonce k jejich schvalování.
KKC na uvedeném místě odmítá nespravedlivou diskriminaci osob s homosexuálními (a mohli bychom to rozšířit i na osoby s jinými úchylnými) sklony. Důležité je tu slovo „nespravedlivý“, protože existuje spravedlivá diskriminace, a dále to, že tu jde o otázku diskriminace osob s těmito sklony, nikoliv o diskriminaci těch, kteří těmto svým sklonům hoví. Katolická církev spravedlivě diskriminuje (tj. činí rozlišení), když nedovoluje, aby muži s hluboce zakořeněnými homosexuálními sklony nebyli přijímáni do semináře a připuštěni ke svěcení.[v] Ostatně ten, kdo má takové sklony a chce se zdržovat hříchu, sám si ukládá určitá omezení, aby se pokud možno vyhnul příležitosti ke hříchu. Osoba s homosexuálními sklony nebude se tedy např. zdržovat ve společných noclehárnách, převlékárnách či sprchách určeným jejímu pohlaví stejně tak jako heterosexuální muž neleze do dámských šaten. Podobně osoby s pedofilními sklony se mají vyhýbat zaměstnání, ve kterém pracují s dětmi. Měly by také zvážit, zda se nezkusit terapii homosexuality, která může jejich poruchu vyléčit nebo alespoň zmírnit.[vi]
Michal Kretschmer
[i] Např. Charta základních práv Evropské unie, článek 21 – viz http://www.euroskop.cz/gallery/6/2090-charta_zakladnich_prav_1.pdf
[ii] §2 tzv. antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb. – ke stažení z http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=2009&typeLaw=zakon&what=Rok&stranka=10
[v] Instrukce O kněžství a homosexualitě Kongregace pro katolickou výchovu – viz http://www.res.claritatis.cz/zpravy/prilohy/vatikanska-instrukce-o-knezstvi-a-homosexualite/1926?PHPSESSID=b74e21cab427b4213cfa551c5063f99c
[vi] Např. Gerard J.M. van den Aardweg, Ph.D.: Terapie homosexuality na http://www.homosexualita.cz/terapie.pdf
Přesné, jasné, zcela výstižné. Není co dodat.
„kdo má takové sklony a chce se zdržovat hříchu, sám si ukládá určitá omezení, aby se pokud možno vyhnul příležitosti ke hříchu. Osoba s homosexuálními sklony nebude se tedy např. zdržovat ve společných noclehárnách, převlékárnách či sprchách určeným jejímu pohlaví stejně tak jako heterosexuální muž neleze do dámských šaten. Podobně osoby s pedofilními sklony se mají vyhýbat zaměstnání, ve kterém pracují s dětmi.“
Pan autor zapomněl dodat: „Podobě osoby heterosexuální se mají vyhýbat místům a zaměstnáním, kde mohou přijít do kontaktu s osobou opačného pohlaví.“
Tak tomu není. Heterosexuální osoby netrpí poruchou, proto svoji sexualitu dokáží mnohem lépe ovládat. Samozřejmě platí, že i osoba heterosexuální má povinnost vyhýbat se místům, na kterých hrozí riziko hříchu proti čistotě.
„Heterosexuální osoby netrpí poruchou, proto svoji sexualitu dokáží mnohem lépe ovládat.“
Můžete, prosím, toto svoje tvrzení nějak doložit?
Jistě. Většina případů zneužívání dětí kněžími měla homosexuální charakter, ačkoliv heterosexuálů je i mezi kněžími většina. Z toho jasně vyplývá korelace mezi sexuální poruchou (homosexualitou) a menší schopnosti ovládat své sklony.
Pane Kaszi, ale no tak, nepřehánějte to :-), … – určitě víte sám dobře, že je to absurditka – kdyby se Vaše reakce měla vzít vážně, tak by lidstvo vymřelo. Přece je třeba – ba dokonce nezbytně nutné – aby se osoby opačného pohlaví běžně stýkaly, už jen za účelem poznávání a případného uzavření sňatku, což má legitimně vést ke zplození další generace. Toto je u homosexuálů nemožné.
A na upřesnění: I pro hetero platí zásada, kterou pan Kretschemer výstižně popsal v konkrétu, a ta zní: „Blízké příležitsti k hříchu se varovat“ čili např. když jsem ženatý (vdaná) a vím, že mne určitá osoba opačného pohlaví nějak zaujala, okouzlila, přitahuje…tak se s ní nebudu stýkat pokud možno vůbec, a nejde-li to, tak aspoň ne o samotě a ještě třeba s doprovodem alkoholu, protože i průměrně inteligentnímu jedinci musí být jasné, jak to skončí….
Napsal jste: „když jsem ženatý (vdaná)…“
A co když dotyčný (dotyčná) není ženatý (vdaná)? Pro toho platí jiná pravidla?
„Toto je u homosexuálů nemožné.“
U homosexuálů je sice nemožné zplození dětí, ale není nemožné milovat jeden druhého.
Myslíte, Petře, že homosexuál dokáže homosexuála milovat nesobecky?
Van den Aardweg došel k závěru, že nikoli, a já jeho logiku hodnotím jako správnou:
„Homosexuální „láska“
„Láska“ v uvozovkách. Protože tato láska není opravdovou láskou, jakou muže být láska mezi mužem a ženou (bohužel ne vždy je), nebo jakou je láska v normálních prátelstvích. Cím je ve skutecnosti: adolescentní sentimentalitou – sekundární zamilovaností a erotickým toužením, necím, co je zcela zamereno na sebe.“
(http://homosexualita.cz/terapie.pdf)
Že něco tvrdí jeden člověk, nic nedokazuje. Natož aby to vypovídalo cokoliv o kvalitě (nebo nekvalitě) něčích citů.
Článek Michala Kretschmera je jako obvykle výtečný; je myslím příznačné pro naši dobu, že katolický laik, nota bene bez formálního (tj. univerzitního) teologického vzdělání, v těchto článcích supluje (a to opravdu výtečně) úlohu, kterou by za normálních dob měli plnit univerzitní profesoři či docenti morální (v jiných článcích i dogmatické) teologie.
V jednom bodě bych si však přece jen dovolil s článkem nesouhlasit. Jde samozřejmě o ty pasáže, ve kterých se autor odvolává na Katechismus Jana Pavla II. Pasáž o homosexualitě tu byla nepochybně napsána po vzoru dokumentů Druhého vatikánského koncilu, tj. úmyslně tak, aby sice připouštěla pravověrný výklad (takový, jaký rozvádí p. Kretschmer), ale zároveň aby připouštěla výklad, který by mohl uspokojit i stoupence či propagátory sodomie. Autor sice uvádí, že slavná pasáž o „přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem“ platí jen pro ty, „pro které je boj proti takovým sklonům zkouškou a křížem“, ale to je právě jen autorovo vysvětlení, zatímco katechismus o tomto upřesnění (zcela nepochybně úmyslně) mlčí. Obávám se, že tvrzení, že „odvolávání se na bod 2358 KKC nelze tedy zneužívat k argumentaci pro toleranci homosexuálních skutků nebo dokonce k jejich schvalování“ není tedy pravdivé a že ti, kdo katechismus takto interpretují, vystihují bohužel jeho slova i „ducha“ lépe než autor. Ostatně kdyby tato pasáž měla platit jen pro ty, kteří sodomitský pohlavní styk neprovozují a proti svým sklonům bojují, byla by vlastně nesmyslná, protože takovýmto lidem (kteří své sklony přemáhají a před ostatními je tedy tají) se přece nikdo nevysmívá, ani je nediskriminuje. Stejně tak slova o „nespravedlivé diskriminaci“ lze stejně tak dobře vysvětlit jednoduše tak, že každá diskriminace sodomitů je nespravedlivá; rozhodně žádné vysvětlení o tom, která diskriminace je spravedlivá a která je nespravedlivá, v katechismu také nenajdete. Kardinál Schönborn jako hlavní redaktor katechismu a Jan Pavel II. jako jeho promulgátor si této dvojznačnosti textů byli nepochybně vědomi a napsali je, resp. schválili je jistě úmyslně s vědomím toho, že budou do duší katolíků vnášet zmatek; tento jejich záměr byl korunován úspěchem, neboť každý se už jistě setkal s „katolickými“ obránci sodomie, odvolávajícími se právě na inkriminované pasáže katechismu. Ostatně myslím, že v mnohém správně tyto věty rozebrali (jinak blázniví) dohnalovci: http://gloria.tv/?media=79271 a že snahy vysvětlit je katolicky jsou stejně násilné a zbytečné jako snahy vysvětlit katolicky známé pasáže koncilních dokumentů („hermeneutika kontinuity“). Prostě chce-li někdo vystupovat proti Prague Pride, katechismus Jana Pavla II. mu v tom rozhodně nepomůže.
(Ano, a ještě na okraj. Nemyslím si, že je vhodné nazývat Katechismus Jana Pavla II. Katechismem katolické Církve. Drtivá většina katechismů, které od 16. století vycházely, se přece jmenovala stejně či obdobně – KKC nebo Katolický katechismus nebo Katechismus Svaté Církve Katolické – a proto z praktických důvodů se při citacích se nikdy neuvádí tento – stále stejný – název, ale všechny se běžně označují podle autora či vydavatele, případně toho, kdo je promulgoval. Označení KKC – bez jakéhokoliv upřesnění, o jaký katolický katechismus jde – prosazují neomodernisté nepochybně úmyslně proto, aby tím manifestovali, že jde o jediný katolický katechismus, který stojí za řeč, a že ostatní, starší katechismy je třeba odhodit.)
Já s Vámi nesouhlasím… Jednak si myslím, že násilné je vykládat katechismus (či jakoukoliv jeho část) v rozporu s katolickou vírou a morálkou (a v tomto případě jde navíc o výklad, který je v evidentním rozporu s jinými články katechismu), jednak si myslím, že zde vůbec není nic nejasného a že pravdu nemáte ani Vy, ani pan Kretschmer. Katechismus v inkriminovaných částech podle mne vzhledem k homosexualitě konkretizuje obecnou zásadu, že je třeba nenávidět hřích, ale milovat hříšníka. Tedy: homosexualita jako sexuální úchylka není hřích sama o sobě. S úctou, soucitem a jemnocitem je třeba přijímat každého homosexuála (bez ohledu na to, jak se se svou sexualitou vyrovnává), na druhé straně homosexuální skutky jsou hříšné a je třeba je odmítnout a k těm, kteří je praktikují, je třeba přistupovat jako k těžkým hříšníkům, případně (podle okolností) jako k osobám, které budí pohoršení veřejným životem ve smrtelném hříchu a svádějí k tomuto životu ostatní věřící.
Ciniciovi: Jen drobná poznámka: Ano, křesťan má milovat každého člověka, ke každému má tedy přistupovat „s úctou, soucitem a jemnocitem“, tedy i k zloději, vrahovi, pedofilovi, neonacistovi, komunistovi či homosexuálovi (ve smyslu člověka provádějícího homosexuální pohlavní styk). Problém je v tom, že katechismus má tento pokyn jen u homosexuálů, zatímco u hlasatelů či realizátorů jiných zločinů, deviací atd. o tom mlčí jako ryba. Vzbuzuje to tedy dojem (a nepochybně to tím lstivý kardinál Schönborn a jeho kolegové chtěli říci), že homosexuálové (oproti ostatním výše jmenovaným) jsou jakousi zvláštní skupinou hříšníků, k nimž bychom se měli chovat mimořádně jemně, mimořádně jemnocitně, jako by to ani hříšníci nebyli, tedy asi tak, jako se k nim chová současný režimní tisk…
Pozor. Stejně tak lze říci (a považuji to za pravděpodobnější), že tento fakt má dát najevo, že homosexuálové jsou lidé, kteří byli stiženi obzvlášť těžkou zkouškou. Což je nepochybně pravda, která pro Vámi jmenované (s výjimkou pedofilů), neplatí.
Ještě Ciniciovi: Ohledně Vaší poznámky, „že násilné je vykládat katechismus (či jakoukoliv jeho část) v rozporu s katolickou vírou a morálkou“ – jak jste na tento podivný nápad přišel? Katechismů bylo od 16. století, kdy se začaly vydávat, už mnoho set, pravověrných, nezcela pravověrných či přímo heretických. Katechismus Jana Pavla II. patří prostě mezi ty, jež obsahují leckdy věty přinejmenším podezřelé, dvojznačné, zavádějící, „haeresi proximae“; je to pravé ovoce předcházejícího koncilu. Je tedy nutno ho číst (když už se vyskytne potřeba ho číst) opatrně, s podezřením, srovnávat jeho učení s učením předešlých uznaných katechismů; ostatně myslím, že katolík by se mu měl raději opatrně vyhýbat – vždyť pravověrných katechismů z dřívějších dob, které ho neuvedou v omyl, má k dispozici dost.
Je-li mezi možnými výklady pravověrný, neexistuje důvod, proč upřednostňovat jiný. Tím spíše, pakliže další části katechismu potrzují pravdivost toho pravověrného výkladu…
Je-li meyi možnými výklady pravověrný, neexistuje důvod, proč upřednostňovat jiný. Tím spíše, pakliže další části katechismu potrzují pravdivost toho pravověrného výkladu…
„Je-li mezi možnými výklady pravověrný, neexistuje důvod, proč upřednostňovat jiný“
A podle čeho mám vlastně zjistit který výklad je katolický a který ne? Nepotřebuji k tomu nějaký skutečně katolický katechismus? 🙂
No, to je pěkná blbost, Ignáci. Výklad musí být jednoznačný. A dvakrát musí být jednoznačný v případě, kdy se jedná o katechismus.
Pokud některé formulace připouští i nekatolický výklad, je to formulace vadná.
Odkaz na KKC jsem tam dal proto, že je mezi katolíky dost rozšířen a znám. Jeho problematičnosti až podle některch heretičnosti (např. ohledně náboženské svobody) jsem si pochopitelně vědom. Neuvědomil jsem si, že moje formulace „nelze zneužívat“ je dvojznačná: „nelze“ jsem použil ve významu „nesmí se“, ale může mít též význam „je nemožné“, což v tomto případě neplatí. Jinak KKC ve své první verzi z roku 1992 v bodu 2358 má dokonce „Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav …“. Ve verzi z roku 1997 už není, že jde o něco vrozeného a jakoby neměnného („homosexuální stav“) a přibylo tam „Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu“. Do také dokládá k jistotě se blížící správnost tvrzení Pavla Zahrandníka o úmyslech tvůrců katechismu.
Jinak ale nemyslím, že okolí o těch, kdo mají sice homosexuální sklony, ale nekonají takové skutky, musí nutně nevědět. Asi poměrně zřídka se svěří svým přátelům, někdy lze mít z jejich chování za to, že ty sklony pravděpodobně mají. A tam je na místě onen jemnocit.
Ale samozřejmě v takto obsáhlém katechismu i s ohledem na aktuálnost tématu to mělo být pojednáno jednoznačně a obšírněji. Název Katechismus katolické církve opravdu může vyvolávat dojem, že je jediný oprávněný, přestože se v konstituci Jana Pavla II, kterou byl vydán, hovoří o „místních katechismech“. Ale myslím, že rozbor a kritika KKC by bylo na samostatné téma, takže bych doporučoval se tím v rámci diskuse o tzv. sexuální orientaci moc nezabývat.
Ciniciovi (k textu ve 12:02): „Obzvlášť těžká zkouška“ – to je zase taková do omrzení opakovaná fráze. Ano, když se homosexuál „zamiluje“ do muže a svůj vztah nemůže realizovat tělesným aktem, je to pro něj samozřejmě těžká zkouška. Ale stejně tak těžkou zkouškou je, když se ženatý muž zamiluje do jiné ženy či vdaná žena do jiného muže, když se svobodný muž zamiluje do vdané ženy, když se kněz zamiluje do ženy nebo řeholnice do muže, když je muž impotentní, když manželé pro neplodnost jednoho z nich nemohou mít děti atd. atd. – prostě těžkých zkoušek je moc a není důvod, proč po vzoru kardinála Schönborna jemně a soucitně obskakovat pouze a jenom homosexuály. Nebylo by poctivější nesnažit se krkolomně hájit pochybné pasáže katechismu (je jich samozřejmě více – kromě homosexuality např. vztah k židům, náboženská svoboda atd.) a přiznat si, že jeho autoři se snažili zalíbit se současnému nekřesťanskému světu? Katechismus byl prostě psán už v době, kdy homosexualismus v zemích Západu triumfoval, a jeho autoři svá tvrzení upravovali tak, aby se tomuto módnímu trendu přizpůsobili. O katolické pravověrnosti či mravních kvalitách takového kard. Schönborna si přece nikdo iluze nedělá.
Ale ten ženatý muž má zpravidla svoji manželku, což jeho utrpení prostě omezí. A kněz si celibát dobrovolně zvolil, to nejde srovnávat… A vaše formulace „není důvod, proč po vzoru kardinála Schönborna jemně a soucitně obskakovat pouze a jenom homosexuály“ je hodně zlomyslná a unfér…
Nechci být zlý, Ignáci, protože sám jsem neženat, ale ženatý chlap, který se zamiluje do jiné ženy, trpí daleko více, než onen zmiňovaný bu, homosexuál.
Jeho manželka je v tu chvíli vnímána jako překážka k naplnění chtíče. A to často hodně, hodně bolí.
Já si hlavně myslím, že ono slovo „zamilování“, které používáte jako v televizních telenovelách, nepřichází tak, jako když na ulici náhodou najdete minci. Pokud se ženatý muž zamiluje do cizí ženy, popř. kněz do ženy, řeholnice do muže apod., pak vždy vlastní vinou. Nebo věříte v to, že někoho vidíte, najednou se zamilujete během vteřiny a musíte krotit svůj sexuální chtíč? Obzvláště ženatý muž? 😀
Promiňte, cinitie, ale když se octnete v defenzivě, Vaše argumentace nabývá-velmi jemně řečeno-značně iracionálních rozměrů. Čím víc jste v koutě, tím větší nesmysly z Vás padají. Nebylo by méně bolestivé uznat, že oponent má pro jednou pravdu?
[…] ZDE. Sdílet […]