AG Kroměříž

Státní maturity ukázaly, že mají své místo v systému vzdělávání, ale stále jsou ve stavu polotovaru, který by měl být co nejrychleji dokončen. To s odstupem času podotýkám jako místopředseda maturitní komise a zadavatel na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.

Státní maturity měly de facto tři části, z nichž jedna byla zcela v režii příslušné školy (tzv. školní neboli profilová část maturity) a jednalo se o klasickou ústní maturitu. Druhá část byla rovněž ústní a z venkovního pohledu se klasické maturitě velmi podobala, avšak probíhala už podle metodiky CERMATu. V této části maturity měla škola podstatně menší vliv na hodnocení studenta. Třetí částí byly písemné testy, ve kterých byl vliv příslušné školy vyloučen.

Před maturitou byla atmosféra mezi studenty dost nervózní. Nebylo to ani důsledkem silné mediální kampaně, v níž se mnohé chytré hlavy pasovaly na superodborníky na školství, poněvadž každý někdy chodil do školy a myslí si tedy, že proto školství velice dobře rozumí.  Nebylo to ani důsledkem řady nesmyslných a protiřečících si výroků ministra školství, o kterém jedna studentka prohlásila, že „jazyk má rychlejší než rozum.“ Bylo to napětí z očekávání něčeho nového, neznámého. Kupodivu, toho nového se maturanti báli podstatně méně, než toho starého, co znali z vyprávění dřívějších maturantů. Převládala tedy obava, alespoň na Ágéčku, ze školní, profilové části maturity. Kupodivu, jak se ukázalo, tato obava byla docela oprávněná.

Profilová část probíhala obdobně, jako v minulých letech. Student si vytáhl otázku a dostal čas na přípravu „na potítku“, zatímco jeho předchůdce naostro přesvědčoval maturitní komisi a hlavně zkoušejícího o svých kvalitách. Tento systém umožňoval zkoušejícímu jít do hloubky problému a dostat ze studenta všechno, co v něm bylo. Samozřejmě, pokud je to v časovém limitu patnácti minut vůbec možné. Po vyhlášení dílčích výsledků si maturanti oddechli. To nejhorší mají za sebou a nikdo z nich si nepřipustil, že by státní část maturity nezvládl.

Státní část maturity byla z jazyka českého a z cizích jazyků. Co se týká zkoušky z češtiny, dost se podobala klasické maturitě, ale jen na první pohled. Uspět u ní nebylo, dle mého soudu, zas tak obtížné. Stačilo mít „načteno“ určité množství knih a maturita byla v kapse.  Na rozdíl od dřívějšího pojetí maturity však nestačilo znát obsah vylosované knihy, ale byl zde kladen důraz na pochopení textu. Bohužel, právě zde se mi jevil kámen úrazu. Zkouška byla rozdělena do tří částí ve staronovém patnáctiminutovém limitu. Nic na tom nezměnila delší, dvacetiminutová příprava. Maturant musel nejdříve prokázat pochopení díla, což mnohdy bylo v časovém limitu velmi obtížné. Například vyjádřit několika větami myšlenkovou bohatost Hemingwayovy novely Stařec a moře je problematické i pro erudovaného literárního odborníka, neřku-li pro vystresovaného maturanta. Kromě toho se museli zabývat literární teorií a rozborem předložených textů. Na mluvnici u tohoto pojetí maturity nebyl odborníky z CERMATu už ponechán prostor. Proto na mne tento systém dělal dojem jakési povrchnosti a nedokonalosti, která se ve starém pojetí maturit tolik neprojevovala.

Dojem povrchnosti se prohloubil u zkoušek z jazyků. Tedy především z angličtiny, ale také z němčiny, francouzštiny a ruštiny. Na rozdíl od jazyka českého, kde maturant obdržel maximálně devět bodů z trojího hodnocení, u zkoušky z jazyků mohl dosáhnout až devětatřicet bodů, což znamená, že zkoušející během patnácti minut musel maturanta třináctkrát ohodnotit. Ano, nepřepsal jsem se. Celkem třináct hodnocení za patnáct minut! V mnoha případech položení otázky zkoušejícím trvalo déle, než odpověď zkoušeného. Jestliže jsem u zkoušení z češtiny měl pocit lehké povrchnosti, tak u jazykové maturity zkouška znalostí nebyla prakticky o ničem. Zkoušející neměl absolutně žádný prostor k hlubšímu prověření jazykových znalostí maturanta. Proto se mi mediální zprávy o vysokém propadu maturantů v jazycích jevily těžko pochopitelnými. Mnozí studenti dělali jazyky jak státní formou, která ostatně byla povinná, tak formou profilovou. Dle jejich vyjádření byla státní jazyková maturita proti školní „brnkačka.“

Písemná část maturit, didaktické testy, následovala v následujících dnech. Byl jsem zadavatelem nižší verze testů z jazyka českého. Jako matikář a fyzikář jsem si tento test zkusil. Nechci se vyjadřovat k jednotlivostem, byly již dokonale prezentovány v médiích a vyjadřovaly se k nim mnohé kompetentní osoby, byť mnohdy velmi nekompetetně. Nemohu však nevzpomenout nešťastný porod vlčice. Sám jsem na otázku zíral, protože jsem ji okamžitě zařadil do matematiky a to ještě tak do třetí třídy základní školy. Proto mne zcela iritovalo vyjádření metodičky pro jazyk český a literaturu Jany Münzerbergerové, která tvrdí, že se jedná o úlohu ověřující čtenářskou gramotnost. Souhlasil bych se ctěnou paní metodičkou, kdyby se jednalo o zjištění matematicko-čtenářské gramotnosti dětí ze zvláštní školy. Ale ne u otázky pro gymnazisty! To je degradace středoškolského, obzvláště pak gymnazijního vzdělání. Pokud to paní Münzerbergerová myslí vážně, sama by si měla doplnit vzdělání alespoň ve zvláštní škole.

Dalším problémem byla nejednoznačnost některých otázek. Tvrzení již jmenované metodičky Münzerbergerové, že „… někde mohlo být více správných odpovědí, ale jen jedna z nich byla ta nejsprávnější,“ považuji za výsměch všem maturantům. Tato tzv. odbornice na středoškolskou problematiku tak nepřímo přiznává, že daný test byl doslova a do písmene zprasen (omlouvám se za expresivní výraz). Nevím, zda si tvůrci testu uvědomili, že test byl vytvořen za účelem prověření znalostí mladých lidí, kteří jej vyplňovali ve větším či menším psychickém stresu. Pro nějaké chytáky zde neměl a nesměl být prostor.

Matematické testy byly připraveny podstatně lépe a potřebují jen, aby byly poněkud více dotaženy do správné polohy. Horší to bylo s písemnou částí jazykové zkoušky. Nejsem jazykář, proto si dovolím ocitovat názor jednoho kolegy angličtináře: „Metodika hodnocení je nastavená tak, že by bylo opravdu velkým uměním studenta, když by to napsal na pět. To prostě snad ani nejde.“ K tomu se nemá smysl dál vyjadřovat.

O výsledcích maturit na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži jsem už psal dřív ve svém blogu Kroměřížské Ágéčko na 100 procent. Samozřejmě, že na jiných typech škol, mohou být zcela jiné zkušenosti. Je absolutním nesmyslem chtít srovnávat učňovské maturitní obory s gymnázii. Tím nechci učební obory snižovat, sám jsem se kdysi vyučil řemeslu a bez maturity. Jen chci říct, že státní maturity, tak, jak jsou nastaveny, snaží se srovnávat nesrovnatelné. Krásně to vystihuje rozhovor studentek, který jsem na jaře vyslechl ve vlaku. Jedna z nich řekla: „Na učňovku jsem šla proto, abych tu maturitu měla lehčí. A teď se musím rovnat gymplákům.“  Druhá na to odpověděla: „Nemáš pravdu. Učni se nemusí rovnat gymplákům. To jenom gympláci jsou degradováni na učně.“ To nepotřebuje další komentář.

Celkově se na státní maturity dívám následovně: Ano, státní maturity zde mají své místo a jsou více než nutné. Je však nezbytné, aby byly dotaženy do konce. Pokud však CERMAT bude k přípravě přistupovat stejným způsobem jako dosud, nedopadne to dobře. Úroveň maturit, s jakou odborníci z CERMATu přišli na veřejnost, by mohla odpovídat tak jednomu, maximálně dvěma letům příprav. Ale CERMATu to trvalo podstatně déle a stálo to nemalé peníze. Při současném personálním obsazení této instituce a za kvalit současného ministra školství (a tím celého ministerstva) to však vidím víc než černě.

Miroslav K. Pijáček

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.

Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.