Když jsem se zamýšlel nad informacemi obsaženými ve zprávě, pochopil jsem, že důvod mého pobytu v Africe je jasný.

Generál Blackwatch a jeho nadřízení měli své důvody k nalezení Uhury, ale byly jejich úmysly zcela čisté a nezištné? Anebo v tom hrála svou roli i obava z prozrazení toho, že si genetičtí inženýři Eurocorpsu takříkajíc „hráli na Boha“?

Pokud by to byla pravda, neměli jsme si s našimi nepřáteli co vyčítat. To mě vždy děsilo, protože když začnete být stejní jako váš protivník, jste mu blíže a podobáte se mu, bez ohledu na to jak moc proti němu bojujete a jak moc ho nenávidíte. Ale ať jsem tenhle morální oříšek drtil v hlavě sebevíc, tušil jsem, že vysvětlení mi podá jedině Uhura, jestli se s ní setkám.
S Elizabeth jsem se rozloučil na letišti v Kapském městě, kam mne doprovodila až k letadlu. Byla zamyšlená, něco se jí honilo hlavou, a když pak promluvila, pochopil jsem důvod jejího rozrušení.

Pohladil jsem ji po tváři a vyběhl po schodech do letadla.

Jak mnoho nám naši milí musulmánci dluží! Pomyslel jsem si, když jsem seděl na lince do Rio de Janeiro a pozoroval z okna mizící africké břehy, které byly vidět již jen mlhavě z kabiny dopravního letadla kulatým okénkem z výše jedenácti kilometrů. Přehrával jsem si ve svém osobním počítači zprávu od Vlamincka a pokoušel se zjistit nějaké souvislosti, které mne předtím možná ani nenapadly.

První byla otázka, kdo je Pater Gaudencius? A jak a kde se k němu Ulura dostala?

Druhá otázka zněla, kdo vedl laboratoř Eurocorpsu ve Francii a co v ní vlastně s Uhurou dělali? A proč nikdo nepřiznal, že o Uhuřině původu víme?

Monotónní, uniformní prostředí mezinárodního letiště v Riu bylo stejné jako všude ve světě, snad až na to vedro. Takové v Londýně nebývá.

Za několik dalších hodin mne na letišti ve Stanstedu vyzvedl přímo Gerhardův řidič se vzkazem, že jeho velitel se mnou potřebuje nutně, přímo naléhavě mluvit. Fajn, pomyslel jsem si, sice jsem unaven, ale některé věci nesnesou odklad. Například můj vztek.A ten jsem opravdu měl.

Vztek mne neopouštěl ani tehdy, když mne Gerhard přeochotně vítal ve své kanceláři. Odpovídal jsem mu zdvořile, nicméně rezervovaně. Vycítil to a přešel hned k věci.

„Vím, že se zlobíš, protože jsme Ti neřekli úplně přesně oč jde,“ začal a hned dodal: „Když Uhura utekla, nikdo netušil, jaké konce to vezme.“

Tak to měl tedy naprostou pravdu. Seděl jsem v kožené pohovce, upíjel z silnostěnné sklenice whisky s ledem a přemýšlel.

Nedalo mi, abych se na to nezeptal.

Gerhard se s nachýlenou hlavou zamyšleně díval z okna na panorama Londýna.

„Jenže jste nevěděli všechno, podrobili jste ji výcviku, ale netušili, že to není to nejdůležitější“, odpověděl jsem mu. Bylo vidět, že mu to není příliš po chuti.

Chvíli jsme mlčeli a každý si rovnal své myšlenky. Pak se Gerhard sehnul ve svém křesle a ze svého psacího stolu vylovil složku zavázanou v zabezpečené obálce.

Podal mi ji a já ji beze slova uložil do kabely.

„Myslím, že by Ti to možná poskytlo vodítko, kde ji najít,“ řekl, než se se mnou rozloučil.

Cestou do svého bytu jsem odolával pokušení nahlédnout do složky, ale vydržel jsem to až domů. Doma jsem ji pak vytáhl a na stůl mi z ní vypadl list z tenkého papíru se záznamem počítačového přepisu rozhovoru.

ZPRAVA ODPOSLECH SIGNALU

Záznam vypadal zprvu nesrozumitelně, ale pak to celé začalo zapadat do sebe. Subjekt skrývající se pod jménem Foxtrot byl pravděpodobně někdo z vysokých představitelů bezpečnostních složek Islámské federace a subjekt Uniform byl zjevně jeho podřízený

Zajímavý byl čas, kdy celý rozhovor proběhl. I ti nejnepříjemnější nadřízení obvykle netelefonují čtvrt hodiny po půlnoci. Tedy bylo jasné, že probíhá pátraní po někom, koho sice muslimové nazývali tak nehezky, nicméně považovali ho za důležitého, vlastně důležitou.

Zajímavé bylo i to, že po dotyčné pátralo dost lidí a zdá se bezúspěšně. Zatím. Vyhrožování přeložením do Ruska vypovídalo i cosi o morálce. Jak se zdá, není to asi legrace, nechat se ohrožovat ruskými partyzány i odbojem působícím ve městech. O rostoucí síle odporu v Rusku jsme věděli, toto byl další zajímavý důkaz o jeho efektivitě.

Odposlech byl též zajímavý i tím, že vůbec byl . Muslimské špičky se daleko více rády vypovídávaly spíš na komunikační síti z optických kabelů, která byla proti odposlechu daleko odolnější. Odposlouchávat mobilní telefony není zas tak jednoduché, jde to obvykle tehdy, pokud víte, který konkrétní telefon chcete zaměřit.

V tomto případě náš odposlechový systém byl již na stanici Foxtrot zaměřen tak říkajíc rutinně z důvodu preventivního odposlechu, což přineslo své ovoce. Tady se vyplatilo zkoumání možností, které po úprku z kontinentu zbyly. A tenhle se opravdu vyplatil.

Satelit Helios, patřící původně francouzské armádě, nyní spravovaný Kosmickým velitelstvím Eurocorps v Guayaně, byl několika tunový obr určený k odposlechu a sledování zemského povrchu. Když Francouzi prchali z Evropy, dočista se na něj zapomnělo, než ho pár chytrých hlaviček na velitelství v Kourou rozjelo zase naplno. Zůstal viset nad Evropou jako zapomenutý kus techniky, muslimy nezajímal, ti měli své satelity. Bylo to podivné, ale funkční, satelit byl původně určen ke sledování jiných oblastí, než Evropy, což však na kvalitě jeho informací nic neměnilo.

Helios tak byl přejmenovaný na Parakletos, protože jméno pohanského bůžka se teď nějak nehodilo a navíc nové bylo výstižnější. Nebyl na oběžné dráze sám, to zajisté, spojové družice jej míjely vždy v několika hodinových intervalech a laserové spojovací uzly předávaly informace na zem, do řídícího centra v Kourou. Asi díky tomu, že se rádiově nijak neohlašoval, ušel pozornosti muslimských komických sil.

Dále mě zaujalo, že zmínili konkrétní město, Mnichov. Mnichov byl součástí Severních Emírátů, spravovali ho převážně muslimové turkického původu. Místodržící, vykonávající vládu nad provincií, byl pro změnu z Quataru.

Podle všeho se toho mnoho v bývalém Německu nezměnilo. Němci vzpurní jako vždy vůči každému dobyvateli, od Napoleona počínaje muslimy konče, nevykazovali nijak velkou lásku či náklonnost vůči novým pánům, kteří jim přinesli „jediné a pravé náboženství“. Spíš se vrátili k tradiční víře svých předků, která jim poněkud absurdně poskytla více ochrany, než sekularizovaný stát dříve před válkou.

Muslimové totiž zdánlivě paradoxně uznávali, pokud jejich noví poddaní byli věřící. Považovali je za tzv. „Lidi knihy“, což byl výraz pro vyznavače Nového a Starého zákona. Skutečným terčem nenávisti, jakkoliv brutální a nesmyslné, byli „kafurové“ či „kafirové“, jak muslim nazývá lidi nevěřící v nic, lépe řečeno věřící pouze v své ego, peníze, postavení či vzhled.

Tomu by se dalo rozumět. Tací lidé jsou neoblíbeni všude. Problém byl ve způsobu, jakým s těmito lidmi muslimové nakládali. Popravy, deportace, veřejné stínání a věšení, četně amputací končetin. Zavádění šaríátu rozhodně nebylo nic příjemného. Jistě, zločinnost a pořádek byl obnoven, avšak podsvětí si brzy našlo jiné způsoby výdělku v nových podmínkách.

Němce však tehdy po dobytí Německa a jeho okupaci nejvíce rozvzteklily opakované veřejné popravy homosexuálů a lesbiček, přes zuřivé protesty Mnichovanů, včetně starosty i arcibiskupa. Koneckonců byli to sice lidé zkažení, nicméně byli to lidé, jejich příbuzní, přátelé, či děti. Němci tedy zjevně sáhli do knihoven a přečetli si Herrmanna Lönse..

Emíři sice odvolali velitele odpovědného za ta zvěrstva, ale už bylo pozdě. Nenávist takhle rozdmýchaná se neutiší ani za týden, ani za desetiletí. Už za necelý měsíc po popravách zaznamenali muslimové první zásah na mnichovském letišti.

Dopravní letadlo plné vysokých muslimských důstojníků, kteří se chystali na radovánky v mnichovských nevěstincích a barech, dostalo při pokusu o přistání zásah protiletadlovou raketou odpalovanou z ramene. Nikdo explozi havarovaného dopravního letounu nepřežil a pátrání zůstalo marné. Němci mlčeli jako hroby.

Seděl jsem nad počítačem, složky s odposlechem před sebou, když se ozval zvonek od dveří, ohlašující návštěvníka.

Pokračování příště. Předchozí díly: I, II, III, IV,V

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.