Není nic neobvyklého, že se lidé z určité komunity znají navzájem. Je to logické, doktoři, novináři, či prostitutky, všichni vytváří určitý profesní klan. Abych zjistil, o co vlastně jde, musím se vypravit i mimo mé služební kontakty, ale ne mimo společný zpravodajský interes.

Tatiana Ekatěrina Tolstoganovová, pro kamarády Tánička, bydlela v londýnské čtvrti Malá Moskva již dvacet let. Sirotek, vychovávaná ve státním sirotčinci, který nebyl jen sirotčinec, pracovala pro svou zemi jako elitní agentka sboru Labutí.

 

Metody její práce byly někdy delikátní a specifické, říkalo se o ní, že nejeden muslimský pohlavár zemřel velmi ošklivou násilnou smrtí, než byl ráno nalezen ve svém hotelovém pokoji. Ano, Rusové mají vždy svůj poněkud přímý pohled na protivníky a moc se s tím nepářou.

Střehl jsem se vždy před touto zevnějškem velmi svůdnou profesionální vražedkyní pronést nějakou nepatřičnou poznámku o její „práci“. Byla ale dobrou kamarádkou a kdysi mi pomohla z jedné dost nebezpečné situace. Měl jsem pak možnost jí to vrátit při jiné příležitosti a od té doby jsme zůstali přáteli. Nyní Tatiana Ekatěrina školila zájemkyně o baletní přípravu, či vyučovala ruštinu. Malé baletní studio v Greenwich Village doplňovalo její krytí dokonale.

Zazvonil jsem po předchozím upozornění, že dorazím ráno, než jí dorazí žačky na cvičení, nechal jsem auto za rohem a došel pěšky.

„Ty zlobívý málčiku, měl by ses ukázat častěji“

Naoko rozzlobeně mě uvítala ve dveřích. Módně oblečena i přes ranní hodinu, dáma každým centimetrem a že jich měla všude dost. Ale zpět k věci.

„Květiny pro Táničku!“

Pugét růží naaranžovaných tak, jak to Táňa měla ráda, ji zjevně velmi potěšil. Dostal jsem sklenku poctivého čaje ze samovaru, pitý přes kus cukru z rozbité homole mne příjemně zahřál po pobytu v deštivé londýnské ulici.

„Musím se tě na něco Táni zeptat,“ přešel jsem po chvilce konverzace na různá témata, probrali jsme kde co, staré známé, mrtvé i živé. Jen o těch nezvěstných jsme se raději nebavili. Tánin přítel Boris se po ústupu z Ruska neozval, ač bylo jasné, že je jen mizivá šance na to, aby se někde již objevil. Zmizel ve válce, typický ruský osud. Každou neděli Tatiana odchází do pravoslavného saboru a se svící v ruce se modlí za jeho návrat.

„Narazila jsi někdy na případ, že někdo od vás musel evakuovat děcko? A ne normální cestou, nýbrž naprosto skrytě, děcko se zvláštníma očima, kojence?“

Táňa se zarazila a ztuhla, asi nečekala, že vybalím zrovna tohle.
„Ne o tom slyším poprvé.“

Takže něco ví. A ví, že mi to prostě nemůže říct. Bylo mi jasné, že lže, to se pozná snadno, i lidé naučení lhát profesionálně někdy zapomenou na své ruce.

„Ty že něco Táňo nevíš, to není možné??“

Podívala se na mne chladným pohledem a já věděl, že jsem přestřelil. Ale něco se dozvědět musím. Bylo trapné ticho.

„Nemáme ponětí, co s ní je.“

Bleskové poznání. Vědí oč jde, neboť o pohlaví dítěte jsem se nezmínil. Teď opatrně vycouvat a nezkazit to ještě víc.

„Táničko, nechtěl jsem si z Tebe utahovat.“

Snažil jsem se poněkud nešikovně vycouvat z náhle trapné situace ven. Neodpustil jsem si však poprosit o diskrétní dotaz po „známých“.

Tedy bylo mi jasné, že první věc, co Táňa udělá, bude, že se spojí se svými kolegy a bude je o mé návštěvě informovat.

Neměl jsem jí to za zlé, když jsem odcházel, byla jaksi mimo a mně se honily v hlavě myšlenky, kolik toho doopravdy Rusové vědí.

Už cestou na ústředí mi zvonící mobil v kapse ohlásil Karla Eilera, který mi oznámil, že na něj mám čekat v indické restauraci Shish Mahal poblíž ústředí. Byla to malá restaurace vedená gudžaráthským rodákem, panem Singhem, který nechával naše bezpečnostní techniky jeho restauraci prohlédnout proti odposlechu, čímž z ní činil nenápadné a diskrétní místo pro naši práci.

Karel již čekal v jednom z boxů, bylo již k poledni, dali jsme si tedy oběd a najedli se. Důvod, proč pan Singh prosperoval, byl jednoduchý: jídlo bylo vynikající a i my jsme ke své práci rádi využívali faktu, že najedený a napitý člověk je sdílný a přístupný argumentaci.

„Armine, nerad to říkám, ale situace se změnila. V jedné depeši z jižní Afriky se o té dívce zmínil velitel jedné ze skupin hnutí odporu a já chci abys to celé prozkoumal,“ spustil na mě Karel.

„Zítra Ti letí letadlo do Mandela City, někdo z Afrikaans Tě k tomu zdroji doprovodí.“

Afrikaans byli potomci Búrů i bílých kolonistů z jiných zemí, vyhnaní muslimskými silami z rodné Rhodesie i Transwaalu. Smíšená jihoafrická vláda se rozhodla je po určitém zdráhání přijmout. Mnozí z nich byli zemědělci, farmáři a nyní se starali o potravinovou soběstačnost Jižní Afriky. V bipolárně rozděleném světě byla soběstačnost dosti podstatnou věcí.

Byli to také obávaní bojovníci, někteří z našinců na Ostrovech se o nich vyjadřovali díky jejich bojovým metodám jako o „utržených psech“, já jsem je však chápal. Když vám válka vezme domovy a přijdete o své blízké, také poněkud a nebo spíš docela zhrubnete.

Oblast mezi Namibií a Angolou, poblíž řeky Cunene, byla až k džungli severní Angoly oblastí nikoho. Operovaly v ní jak muslimové z oblastí střední Afriky, tak i partyzánské jednotky z místního obyvatelstva, bývalí rangeři národních parků a také oddíl jistého Maurice Vlamincka.

Jak se k tomuto zdroji informací dostanu, bylo jasné, Výbor pro zvláštní operace pod britskou patronací podporoval křesťanské i animistické gerilové jednotky bojující partyzánským způsobem proti Emírátům ve střední Africe dodávkami zbraní, munice, potravin, pohonných hmot a výstroje.

Pod falešnou identitou použitá dopravní letadla shazovala náklady všeho potřebného na řiditelných kluzácích z letových tras a na výškách obvyklých pro běžná civilní letadla.

To vše bylo nutné, aby obsluhy muslimských radarových zařízení nedokázaly odhalit tyto dodávky, jež byly pro bojující partyzány jedinou pomocí.

Moc se mi skákání padákem nelíbí. Máte při tom pocit, že se Vás vnitřnosti snaží při pádu na zem předejít.

„Karle, na nějaké skákání padákem do divočiny začínám být už asi drobátko unaven.“

Snažil jsem se odmlouvat, ale nebylo to nic platné.

„Mazej, ty zeložroute!“

A bylo po diskusi. Jak říkával můj dědeček: „O rozkazech se nediskutuje!“

Doma jsem si sbalil své oficiální nádobíčko, které mi poslouží jako krytí. Bojovou výstroj mi pošlou napřed, jako zavazadla, poletím tedy nalehko.

Na počítači jsem v e-mailové schránce měl ještě jednu zprávu, jeden z mých bývalých spolubojovníků se se mnou chtěl sejít.

Brigádní generál Gerhard Blackwatch, jeden z veteránů ukrajinské kampaně a shodou okolností bojový druh, byl veselý statný muž milující válčení, svou ženu a jídlo, to vše přesně v tomto pořadí. Ženám obvykle připomínal dobráckou postavu Viléma ze Sherwoodského lesa kdysi za časů Robina Hooda a Richarda Lví srdce. Ve skutečnosti to byl skvělý voják, nemilosrdný velitel a vynikající taktik. Za ústupových bojů u Kišiněva dostal od musulmanů přezdívku „Šejtán“, čili ďábel.

Tak se ho báli.

Muslimové měli respekt před dobrými vojáky,věděli, že jejich armáda za moc nestojí, a síla bylo to jediné, co na ně platilo, jen a jen síla.

Když mi druhý den před odjezdem na letiště ve své kanceláři říkal o kontaktu, který bude o té holčičce vědět víc, napadlo mě, že je tu něco, co mi mí nadřízení nějak nehodlají sdělit.

Uhodil jsem na Gerharda rovnou.

„Můžeš mi vysvětlit, proč vás ta holčička tak zajímá?“

Chvíli se na mě díval a mračil se, to bylo divné, takhle jsem ho neznal.

„Ta dívenka je moc důležitá…, dokonce životně důležitá!“

Spustil najednou.

„Nemohu Ti říct proč, ale je to tak.“

No, rozloučili jsme se, já nasedl do taxíku jedoucího na letiště a až v letadle do Mandela City, dříve Kapské Město, jsem si uvědomil, že z původně banální frontové povídačky vysloužilého vojáka se stává pěkně zamotaná záležitost.

Přebíral jsem si fakta.

Dvouměsíční děcko s podivně dvoubarevnýma očima. Přinesené příslušnicí ruských ozbrojených sil po bitvě u Kišiněva do prostoru maďarsko-slovenské hranice.

Spolu s datovým nosičem poté odvezené na velitelství Pátého sboru ve Vídni. Prostě něco v tom nehrálo. Bylo to až komické, jak jsem se snažil z toho něco vydedukovat, ale pak mi připadlo, že je to spíš smutné. Věděli jsme tak málo, neboť mnohé se po pádu Vídně nepodařilo zachránit a mnohé se nedalo zachránit jen proto, že se na to zapomnělo.

V Mandela City už na mne čekal styčný důstojník od Jihoafričanů. Byla to velmi půvabná mladá dáma a ačkoliv se obvykle nenechávám příliš rozptylovat ženskými půvaby, její krása vyrážela dech.

Bylo vidět, že je z mé přítomnosti trošku nesvá, nicméně popis situace a taktické hlášení o prostoru výsadku byly precizní. Skoro jako před zkouškou na jihoafrické Vojenské Akademii.

Když jsem jí to řekl, odpověděla, že tu zkoušku absolvovala za jedna.

„Víte,mnoho mužů si myslí, že když jsem žena a blondýnka k tomu, že jsem automaticky hloupá, a pak se diví, že mám absolutorium z Kriegsakademie.“

Tak toto lehké setření mi stačilo, už jsem jí zlehčovat nehodlal. Mezitím jsme si připravili zbraně a vybavení, na vlastní žádost jsem odmítl jinak dobrou jihoafrickou útočnou pušku Vektor a spokojil se se starým, ale prověřeným a odolným Kalašnikovem.

Elisabeth, jak se mladá důstojnice jihoafrických zvláštních sil jmenovala, ovládala plynně nářečí různých černošských kmenů, od dialektů Bantu, Xhosa, Zulu po jazyk, kterým mluví Křováci.

Vysvětlila mi i důvod, proč je oblast, kam máme být vysazeni, plná zvěře, či spíše divokého skotu. V oblasti se občas pohybují průzkumné jízdní oddíly otrokářských muslimských jednotek a na ochranu před vystopováním pomocí infrapřístrojů se partyzáni maskují coby stáda kaferských vodních buvolů. Tenhle trik se používal už za války ve Vietnamu a dodnes byl účinný.

S námi měl být vysazen ještě malý domorodý průzkumník, původem Křovák, který se vracel ke své skupině ze ženijního kursu pro pyrotechniky.

Pak už jsme s Elisabeth jen kontrolovali, zdali je vše v trupu stařičkého dopravního letadla Antonov An-12 v barvách Organizace spojených národů v pořádku. Ukrajinská posádka, léta žijící a létající v Africe, pracující pro Výbor zvláštních operací, již byla v letadle.

Munice, trhaviny, útočné pušky, obvazový materiál, náhradní uniformy, výstrojní součástky, pohonné hmoty a potravinové dávky byly naloženy v černě nastříkaných kontejnerech, které byly vlastně miniaturními kluzáky opatřenými řiditelnými plochami ovládanými navigační satelitní soupravou. Když budou vyhozeny z letounu v určité výšce, dokáží doplachtit na předem dané místo s donedávna nebývalou přesností.

Odstartovali jsme,všichni tři v černém matném seskokovém oblečení, letoun s námi pomalu majestátně stoupal do zapadajícího slunce. Pak už to tak klidný let nebyl, turbulence s letadlem pohazovala jak s dětským míčkem.

Dini, jak se onen křovácký stopař-průzkumník jmenoval, se choulil ve svém khaki armádním svetru, který mu byl velký, ke stěně, v obličeji celý zelený, Elisabeth taky nevypadala nadšeně a já už jsem chtěl vyskočit hned, jak mi bylo zle.

Asi po hodině nekonečného pohazování se let uklidnil, ustálil a po třech hodinách letu na nás mávl ukrajinský navigátor, který měl na starosti výsadek, že jsme u cíle. Když pak začal odpočítávat poslední minuty do seskoku, začali jsme se ustrojovat do padáků.

Diniho bude mít Elisabeth upevněného na postroji svého padáku, jako by jí nesl na zádech. Ve skutečnosti to bude ona, která ho na svém tandemovém padáku dostane na zem, čeká nás asi čtyřicetiminutový let než doletíme do prostoru výsadku, kde na nás (doufejme) budou čekat ti hodní.

Náhle začne na přepážce u pilotů blikat zelené světlo, nákladová rampa se za skučení větru otvírá, navigátor řídící výsadek posílá nejprve nákladové kontejnery, a pak na povel „Pašlí!“ vyskakujeme i my.

Myslím při tom na písničku z mládí. „Skok poslední z posledních…“ Tak zněl ten refrén.
Pak je náhle řev turbomotorů odlétajícího letadla vystřídán tichem, v dálce nad námi mizí náš transportní letoun a my se snášíme v obloučcích inkoustově černou tmou k zemi.

Zapínám své brýle pro noční vidění a pozoruji Elisabeth, jak obratně manévruje s větším padákem a připojeným Dinim k zemi.

Pomalu se blíží země, tenhle moment bývá náročný, protože se jen velmi špatně odhaduje možnost přistání na volnou plochu, máte li na hlavě infrabrýle.

Nicméně ani Elisabeth ani já jsme tyhle akce nedělali poprvé, přiklouzali jsme tedy na nevelkou planinu porostlou sloní trávou a ne právě elegantně jsme popadali na zem.

Bleskurychle jsem se vyprostil zpoza padáku, popadl samopal a rozhlédl se v brýlích okolo sebe. Zleva jsem viděl Elisabeth s útočnou puškou v ruce, jak se také ohlíží a kontroluje okolí.

Vše se zdálo být v pořádku, s Dinim jsme shromáždili nákladní kontejnery, které jsme mohli najít, na jedno místo a čekali. Bylo noční ticho, jen občas přerušené zvuky divočiny, když mne náhle varoval šestý smysl, že se na mne někdo dívá. Mátlo mne, že se neobjevil žádný „uvítací výbor“, ale vytušil jsem, že jsme pozorováni. Někdo se na nás dívá a přemýšlí, zdali nejsme léčka muslimů.

Vzal jsem tedy chemické světýlko v plastové trubičce, zlomením jsem ho rozsvítil a upevnil ho na kmeni stromu, kde byl shromážděn náklad.

Světlo bylo vidět jen v brýlích pro noční vidění, tak jsem se posadil, když tu se náhle vedle mnou upevněného světla, které v  nočních brýlích nazelenale zářilo jak světluška, objevilo další.

To už mě Dini upozornil, že vytušil přítomnost jiných osob.

Pak jsem náhle ucítil pach nemytého zpoceného těla a v přízračné zelené záři nočních brýlí uviděl asi šedesátiletého bělocha ve staré portugalské maskovací uniformě, v pomačkané staré čepici Afrikakorpsu kdysi pískové barvy.

„Herr Armin“

Oslovil mne.

„Mijnheere Vlamincku, jsem rád, že vás vidím“

Odpověděl jsem mu v němčině, neboť jsem od Elisabeth věděl, že Vlaminck němčinu ovládá.

Pak už se začaly z porostu objevovat jeho bojovníci, Elisabeth i Dini už také stáli vedle mne.

Nikdo zatím nic neříkal, jen Dini se krátce pozdravil se stopařem Vlaminckova oddílu, byli to prý příbuzní, jak mi později řekla Elisabeth.

Pak následovala noc vyplněná jízdou na těžkými kulomety ozbrojených terénních automobilech do místa Vlaminckova tábora, spojená ovšem s dohledáním všech shozených kontejnerů a jejich vybalováním, pak odvážením do tábora, k tomu nás hlídky na okrajích tábora neustále kontrolovaly, tomu jsem se nedivil, tady bylo nutné být stále ve střehu. Když jsem se nad ránem konečně svalil do spacáku a usínal jsem, zdálo se mi , že vidím vedle sebe malou holčičku, jak stojí vedle mne a něco povídá.

Nerozuměl jsem jí… Pak se rozplynula a já se probudil do nádherného afrického dne. Ráno v africké savaně je pokaždé úžasné, ten prchavý moment, kdy se zpoza obzoru začne drát slunce, aby pak nemilosrdně pražilo celý den, je nádherný.

Seděli jsme s Vlaminckem pod maskovací sítí, pili kávu, snídali placky připravené jeho kuchařem a pozorovali Elisabeth, jak vyslýchá zajatého poddůstojníka Emírátů. Byl to asi čtyřicetiletý muž, kterého zajali Vlaminckovi partyzáni předchozí den, patřil k Touaregům, otrokářským muslimským jízdním hlídkám.

Elisabeth měla ve vyslýchání očividně praxi, ten nešťastník si však neuvědomoval, že běží poslední hodiny jeho života.

Antonín Šalanský

Tento příběh je pokusem o popis alternativního světa, který vychází z reálií současnosti, použité techniky, společenských systémů, religionizity a geopolitiky. Všechny postavy v něm jsou vymyšleny a jejich podoba s reálně žijícími postavami je čistě náhodná. Pokud však budou jisté události připomínat naší realitu, mělo by to být laskavému čtenáři a milé čtenářce spíše k poučení a zamyšlení.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.