Hella Guthová, Mrzák, 1932/33

Vlastním předmětem hmatu je tlak.[1] Moderní psychologie podobně jako Aristoteles obvykle rozděluje hmat do jakési soustavy smyslů,[2] které se dělí podle zprostředkovaných vjemů: tlak, dotyk, teplo, bolest, chlad, poloha a pohyb. Aristoteles píše:

Co se týče hmatného, jest tomu zrovna tak jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslů, nutně je také více hmatných předmětů. […] Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa jako tělesa… […] Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému a neviditelnému a stejně jako i ostatní smysly k příslušným protivám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému a nehmatnému. Nehmatné pak jest to, co na hmatový smysl činí dojem příliš slabý, jako je například u vzduchu, jednak to, co jest pro hmat příliš silné, jako všechno to, co má na hmat škodlivý účinek.[3]

Receptory hmatu se dělí na vnější, které zprostředkovávají vnější podněty, a vnitřní, jejichž prostřednictvím vnímáme podněty pocházející z orgánů našeho těla.

Hmat je orgán kontaktní, při poznání musí dojít k přímému hmotnému styku mezi smyslem a poznávaným předmětem. Nepatrný vnější tlak vnímáme jako dotyk. Dotykem rozlišujeme povrch těles jako drsný či hladký, ostrý či tupý, měkký či tvrdý. Teplotu nižší či vyšší než teplotu těla vnímáme jako chlad či teplo. Mechanické dráždění, které způsobuje poranění těla je vnímáno jako bolest, bolestivě jsou vnímány rovněž všechny příliš intenzivní podněty. Fyzická bolest je žádostivou složkou (nepříjemnou), která doprovází hmatové vnímání. Podle intenzity můžeme rozlišovat bolest mírnou, střední, silnou a nesnesitelnou.[4] Mírnou bolest je díky odpoutání pozornosti možné nevnímat. Střední bolest ruší činnosti a spánek. Silná bolest člověka svazuje natolik, že nedovoluje žádnou činnost. Při nesnesitelné bolesti člověk ztrácí všechny společenské zábrany.

Zprostředkovaným předmětem hmatu je tvar, velikost, poloha v prostoru a místní pohyb.

Díky vnitřním receptorům hmatu dokážeme vnímat polohu svého těla, jeho pohyb, stav orgánů. To je velmi důležité kvůli motorice[5] – schopnosti řídit pohyby vlastního těla. Motorika umožňuje místní pohyb, zaměření vnějších smyslových orgánů, řeč. Základní složky pohybové soustavy tvoří nervový systém, svaly a kostra. Pohyby těla jsou řízeny volně i mimovolně prostřednictvím mozku, mícha zajišťuje správné svalové napětí; smysly, zejména zrak, propriocepce, hmat a sluch pomáhají koordinaci pohybů.

Řízení pohybu probíhá na několika úrovních.[6] První jsou pohyby reflexívní. Vyšším stupněm jsou naučené automatizované pohyby, které vyvolává vnější podnět či příkaz vůle. Nejvyšší formou je průběžné řízení pohybu, při kterém člověk záměrně řídí celý pohyb a soustředí se na celý jeho průběh.

I.3.6.1 Postižení tělového smyslu

Přeludem spojeným s pocitem vlastního těla je závrať, kdy se nám zdá, že naše tělo se točí společně s okolním světem, ačkoliv je obojí v klidu.[7] Jiným typem přeludů spojeným s hmatem jsou tzv. fantómy, kdy lidé po amputaci končetiny cítí, jako by končetinu měli, včetně bolesti.[8] Některé psychické stavy  (deprese, mánie) se projevují tzv. agitovaností  v oblasti motoriky, tj. nutkavými bezúčelnými pohyby. Přebytek nervové energie, který se projevuje nutkavými, zbytečnými, neobvyklými pohyby, mimoděčným napodobováním, mimořádnou pohyblivostí a impulsívností, se nazývá Tourretův syndrom.[9]

Nejzávažnější poruchou spojenou se hmatovým vnímáním je ztráta propriocepce, tedy cítění vlastního těle, včetně možnosti cítit bolest a tím aktivovat obranné mechanismy organismu. Oliver Sacks[10]začíná povídku o ženě, kterou postihla tato porucha, citátem Ludwiga Wittgensteina: „Nejdůležitější aspekty věcí nám zůstávají skryty ve své všednosti a samozřejmosti.“ Ačkoliv se obecně soudí, že k tvorbě uměleckých děl je především třeba fantazie a rozumových schopností, neboť je umění definováno jako recta ratio factibilium[11] neboli správný pojem tvoření, přece jenom vzhledem k materiálnosti uměleckých artefaktů je k tvoření také potřeba rukou, a tedy základního smyslu – hmatu. Aristoteles považuje hmat za smysl, který jako jediný je vlastní bezvýhradně všem živočichům a který oni přímo potřebují ke svému životu. Píše:

[K]aždé oduševnělé tělo jest schopno hmatu. […] Je tedy patrno, že je to jediný smysl, jehož ztrátou živočichové umírají. Neboť tento smysl jednak nemůže míti bytost neživá, jednak živá bytost kromě toho smyslu nepotřebuje jiného. […] Ostatní smysly, jak bylo řečeno má živočich nikoliv jen k životu, nýbrž k jeho podpoře a zdokonalení…[12]

Sacks cituje Wittgensteina, který považuje pocit vlastního těla za nezpochybnitelný. Ten je dán proudem počitků pocházejících z našich svalů, šlach a kloubů. Toto vnímání se v psychologické literatuře označuje jako propriocepce, aby byly odlišeny počitky pocházející zvenčí (exterocepce) a introcepce neboli vnímání vnitřních stimulů. Propriocepce má etymologickou souvislost s propriem – vlastností, tedy něčím, co je nám vlastní. Díky propriocepci vnímáme vlastní tělo jako nám vlastní. Z filosofického hlediska není potřeba odlišovat tento druh vnímání od hmatu.

Žena, jejíž případ Sacks popisuje, byla zdravá, dokud se u ní neobjevily žlučové kameny. Krátce před operací se však s ní začalo dít něco divného. Sacks píše:

Ale v den operace se Kristýnin stav ještě zhoršil. Nemohla vůbec stát – dokud se nepodívala dolů na svoje nohy. Pokud se vytrvale nedívala na ruce, lítaly sem a tam a nic v nich neudržela. Když pro něco sáhla, když se pokusila jíst, ruce prudce vystřelily nebo sáhly vedle. Jako by selhala jakási podstatná složka řízení nebo koordinace.

Nedokázala ani sedět vzpřímeně – tělo jí prostě odmítlo poslušnost. Obličej měla podivně bezvýrazný a povolený, čelist jí poklesla, a dokonce i hlas měla bezbarvý. „Něco se stalo, něco hrozného,“ mumlala nemožně plochým hlasem. „Jsem začarovaná, jsem odhmotněná. Moje tělo se ztratilo…“[13]

Neurofyziolog konstatoval ztrátu propriocepce:

Jak jste řekl, doktore Sacksi, nevnímá vůbec svoje tělo. Ztratila propriocepci od hlavy až k patě. Neví nic o svých svalech, kloubech nebo šlachách, nemá pocit, že jsou její. Navíc jsou tu další poruchy: pacientka nevnímá světlo, bolest a postiženy jsou i svazky motorických nervů, ale hlavní postižení postihlo vnímání polohy vlastního těla a jeho částí, propriocepci.[14]

Z idealistického hlediska by takovéto odhmotnění mohlo být vnímáno jako obrovská výhoda – možnost zapomenout na hmotné starosti. Pythagoreismus, platonismus či gnosticismus chápali tělo jako hrob duše a cílem člověka bylo osvobodit svou duši ze spárů hmoty. Gnosticismus se o to snažil pomocí rozvíjení poznání, dalo by se předpokládat, že v ryze teoretické rovině by gnostik možnost ztratit pocit vlastního těla a věnovat se jen duchovnímu životu uvítal. Materialismus, jehož logickým vyústěním v oblasti lidského jednání je honba za tělesnými požitky, bude považovat takovouto ztrátu za naprosté ztroskotání.

Realistický pohled uznává, že pozemský život člověka bez těla není možný a ztráta schopnosti cítit je životu nebezpečná, nicméně protože uznává i existenci na těle nezávislých forem psychiky (rozum, vůle) nepovažuje ztrátu propriocepce za nekompenzovatelný handicap.

I.3.6.2 Tělesné postižení a umění

Lidé s poruchami tělového smyslu mohou mít potíže při recepci pohybových umění (nedokáží se vcítit) či při jejich tvorbě (nedokáží koordinovat pohyb). Vnímání hudby, výtvarného umění či literatury jim kromě potíží, které jsou spíše nahodilého charakteru (koordinace pohybů hlavy při zrakovém vnímání či koordinace pohybů rukou při četbě), jim nemusí činit větší obtíže. Naopak velkým problémem může postižení těla být u tvorby v oblasti výtvarných umění či u interpretace hudebních skladeb. Tvorba literatury kromě již popsaných nahodilých potíží (koordinace pohybů rukou při psaní)  nemusí takto postiženým lidem činit výraznější problémy.

Oblasti tělového smyslu (hmatu, propriocepce) se v umění nejvíce blíží zobrazování lidí s různými tělesnými vadami, mrzáků, hrbáčů, chromých, popřípadě tělesné bolesti. Opět můžeme rámcově rozlišit stanoviska blížící se více idealismu či materialismu. K idealismu má blízko připisování zvláštních schopností lidem s tělesným postižením, naopak k materialistickému vidění se blíží obrazy tragického osudu postižených. Tyto otázky navíc s sebou nesou i etické a estetické konotace, které nejsou přítomny, zamýšlíme-li se nad problematikou smyslového postižení. Slepota či hluchota jsou handicapy, které alespoň na první pohled nepředstavují určité stigma, pokud nejsou spojeny s tělesným postižením (prázdné oční důlky u slepého či chybění uší u hluchého apod.).

Empirismus a materialismus může v lidech s tělesným postižením spatřovat jakési nepovedené produkty přírody, kteří jsou neužiteční společnosti a navíc ještě oškliví na pohled (empirismus nezná jinou než smyslovou krásu). Tento názor může podporovat i skutečnost, že řada tělesně postižených lidí může trpět komplexem méněcennosti a vůči svému okolí vystupovat nepřátelsky, takže se může přidat předsudek o mravní zkaženosti tělesně postižených lidí. Když se materialismus spojí s teorií o přirozeném přírodním výběru, který z přírody odstraňuje vše nepovedené a jemuž na křesťanství založená společnost brání (Nietzsche), pak je cesta k nucené „euthanázii“ a eugenickým umělým potratům tělesně postižených lidí otevřena. Empirismus a materialismus může rozlišovat mezi postižením vrozeným a postižením, které potkalo původně zdravého člověka následkem úrazu. První je mravně i esteticky ošklivé, protože v přírodě pro ně není místo, druhému může být připisována určitá mravní hodnota (pokud například zmrzačený člověk je zároveň válečným hrdinou), ačkoliv z estetického hlediska je třeba takto postižené lidi odklidit druhým z očí.

Klasický dualismus tento problém nemá, pro něj je tělo hrobem duše, proto postižení těla může být příležitostí k menší péči o hmotné záležitosti a většímu rozvoji duševních schopností. Tento názor vyslovuje Platón v dialogu Symposion, který staví do opozice ošklivost Sokratova těla vůči kráse jeho duše. Krásu duše je však možné vidět jen, když neulpíváme na povrchu: „Duševní zrak počíná tehdy bystře vidět, když se tělesné oči chystají ztráceti svou bystrost…“[15]

Z realistického, hylemorfického hlediska tělesné postižení znamená určitou nedokonalost. Ačkoliv je duše formou těla, není vrozené tělesné postižení automaticky znakem pro nedostatečnosti jiných duševních schopností. Pokud nedojde k postižení smyslových orgánů, pak rozumové a volní vlastnosti tělesně postiženého člověka se mohou normálně vyvíjet. Problém představuje společenské stigma, které s sebou tělesné postižení nese. Toto stigma se stává zdrojem velmi silného tlaku, kterému je možné čelit jen díky aktivaci volních schopností. Z estetického hlediska se samozřejmě tělesné postižení jako znak určité nedokonalosti proti dokonalosti zdravého organismu jeví jako ošklivost. Tato ošklivost však může být obsahem krásného zobrazení, jak soudí Aristotelés v Poetice:

A za druhé přirozeným znakem člověka jest, že si v napodobeninách libuje. Známkou toho jest skutečný postup při nazírání na umělecká díla; dívajíce se totiž na obrazy předmětů, které v nás budí nelibost, když je vidíme ve skutečnosti, máme v nich zálibu, jsou-li zvláště zdařilé, například v podobách i těch nejošklivějších zvířat a mrtvol. I toho příčinou jest skutečnost, že učiti se poznávati, je příjemné nejen filosofům, nýbrž i ostatním lidem, jenže jejich zájem netrvá dlouho. Lidé zajisté když se dívají na obrazy, mají v nich zálibu proto, že nazírajíce na ně mohou poznávati a usuzovati, co každá jednotlivá věc jest, například, že jest to ten onen; neboť neviděl-li pozorovatel napřed předmět sám, nevzbudí v něm libost jako napodobenina, nýbrž zálibu způsobí vypracování nebo barva nebo nějaká jiná taková příčina.[16]

Navíc je třeba říci, že o ošklivost se jedná pouze s ohledem na smyslovou krásu, avšak i deformované tělo může být branou k poznání duševní krásy.

Nyní budeme sledovat tři linie: realistickou, idealistickou a materialistickou ve způsobu zobrazování tělesného postižení a boleti – tentokrát v umění napříč jednotlivými druhy.[17]

1. Realistický postoj. Realistický postoj k tělesnému utrpení představuje křesťanské umění, které zobrazuje Krista vydávajícího své tělo mukám, mrzačení a nakonec tělesné smrti pro spásu lidstva. Pravé křesťanské umění není gnostické ani idealistické. Gnosticismus, který považuje hmotu za výtvor zlého boha, odmítá vše tělesné jako zlé a vyznačuje se pohrdáním vůči tělu. Na tento názor navazuje v moderní době tzv. body art, který mnohdy zachází až k mrzačení vlastního či cizího těla umělcem. Idealismus naopak považuje tělo za jakousi iluzi, tělesné utrpení může chápat pouze za jakýsi symbol (extrémem je křesťanská hereze zvaná doketismus, která považuje Kristovu smrt za pouze zdánlivou). Pravé křesťanství však nepohrdá tělem jako gnostismus a idealismus: Kristus tělesně postižené uzdravoval a jeho oběť mohla být smysluplná jen tehdy, když svůj tělesný život mohl považovat za cenný. Na druhé straně pozemský a tělesný život není pro křesťanství absolutní hodnotou, ale hodnotou pouze relativní vzhledem k životu věčnému, kterého se bude účastnit jak duše, tak (po vzkříšení) i tělo v obnovené, oslavené podobě. Tyto skutečnosti je třeba vzít v potaz také ve chvíli, kdy uvažujeme o zobrazení Kristova utrpení i utrpení křesťanských mučedníků.

Utrpení Ježíše Krista je zobrazeno v mnoha variantách. Realistickou filmovou podobu tzv. Křížové cesty vytvořil v režisér Mel Gibson (Umučení Krista). Film sice celým svým zaměřením tíhne k naturalismu, nicméně ani na chvíli se z něj neztrácí nadpřirozený smysl celého děje a vrcholí překonáním tělesné smrti – Vzkříšením, které není odsunuto do symbolické roviny, ani mu není naturalisticky odcizen tajemný charakter.

Pojetí tělesného utrpení v křesťanském umění můžeme označit za realistické, i když některá díla mají tendenci k naturalismu jako Grünewaldovo Ukřižování, některá tíhnou spíše k idealismu až doketismu (zobrazování Krista jako napůl ukřižovaného a napůl vzkříšeného v moderním umění). Nad podobnými díly lze uvažovat o tom, do jaké míry je ještě možné je považovat za díla křesťanská a do jaké míry jsou již ovlivněna jiným filosofickým přístupem. Dalším námětem křesťanského umění může být zobrazování Krista či sv. Petra udravujícího tělesně postiženého člověka.

Nyní můžeme jmenovat několik světských děl, v nichž je tělesné postižení ztvárněno realistickým způsobem. Realisticky zobrazuje tělesně postiženého na obraze Ilia Repin (Mrzák). Ve středu mezi přeceňováním schopností postižených a mezi chápáním postižení jako zdroje životní tragédie stojí Polevojův román Příběh opravdového člověka popisující osud letce, který přijde o nohy, avšak vůlí se mu podaří jeho handicap kompenzovat a vyniknout. Anton Hlinka v knize Když rozkvete rumiště vypráví příběh Nancy Hamiltonové, které kvůli vrozené chorobě musely být amputovány obě nohy a která se přesto stala velkým přínosem pro lidskou společnost. Svůj životní příběh líčí v románu Byl jsem daun! M. R. Paiva, který ochrnul po skoku do vody. O svém vyrovnání s invaliditou vypravuje T. Schwarzenbergová v knize Má cesta zpátky do života. Tematikou rodinných vztahů v životě tělesně postižených se zabývá kniha Jana Dvořáka Skalp. Boj s následky úrazu, mezi kterými mimo jiné byla tělesná depresonalizace (pocit odcizení vlastní končetiny), líčí Oliver Sacks v knize Na čem si stojím. Boj s invaliditou je líčen v románu F. Niedla Skleněný vrch. Příběh dívky upoutané na lůžko vypráví L. Rompotlová v knize Zrcadlo pro Kristýnu. Joni Earecksonová líčí svůj boj při vyrovnávání se s ochrnutím v knize Joni. Smysl života hledá nevyléčitelně nemocná hrdinka románu Hervé Bazina Vstaň a choď!. Boj s invaliditou u  bývalého boxera líčí Petr Hýbl v dvojdílném románu Pajdal. Karel Schulz v románu Kámen a bolest vypráví příběh sochaře a malíře Michelangella, který měl zmrzačenou tvář, ale o to větší potřebu hledat krásu v uměleckém tvoření. Díky píli se životní sen splní chlapci postiženého obrnou v knize Allana Marshalla Už zase skáču přes kaluže.

2. Přeceňování: tělesné postižení jako zdroj zvláštních schopností a mravního charakteru. Na obrazech bývá často zobrazován řecký bůh Hefaistos, kterému se pro jeho zmrzačení ostatní bohové vysmívali, který však přesto byl tvůrcem mimořádného díla. Zádumčivá vznešenost je patrná na portrétech lorda Byrona, který byl kulhavý. Quasimodo z románu Victora Huga Zvoník od Matky Boží je přes svůj odpudivý vzhled nositelem skrytých morálních kvalit. Zvláštní schopnosti má tělesně postižený a hluchý chlapec z románu G. J. Vallgrena Příběh podivuhodné lásky. Idealizovanou postavou tělesně postiženého je Timy Tim z Dickensovy povídky A Chrismas Carol. Romantická vznešenost je spojená s tělesným postižením u hlavního hrdiny románu K. H. Máchy Cikáni. Trpaslík z povídky E. A. Poea Skokan díky svým mimořádným pohybovým schopnostem (kterými mimo jiné oplýval i Hugův Quasimodo) vítězí nad králem, který jej týral, a krutě se mu mstí. Kouzelník Cipolla z novely Thomase Manna Mario a kouzelník oplývá nebývalým hypnotizérským a manipulačním uměním. Jednonohý pirát z románu R. L. Stevensona Ostrov pokladů John Silver se přes svůj handicap pohybuje s velkou lehkostí, je nezdolný, chytrý a umí výborně manipulovat s lidmi.

3. Podceňování: tělesné postižení jako zdroj bídy a mravní zkaženosti. Groteskně působí mrzáci na obraze Petera Brueghela. Jako symbol nesmyslnosti a hrůznosti války ztvárňuje válkou zmrzačené vojáky na svých obrazech Otto Dix. Zlým tělesně postiženým člověkem je Shakespearův Richard III. Tragicky – sebevraždou – končí tělesně postižení v románech Stefana Zweiga Netrpělivost srdce a Thomase Manna Malý pan Friedmann. Jejich láska nemůže být opětována, únik do umění (pan Friedmann) neobstojí tlaku života. Láska je nedostupná i postižené ženě ze hry T. Williamse Skleněný zvěřinec. Krizi v životě herečky, která se nemůže kvůli popálení obličeje vrátit na prkna jeviště, popisuje Olga Schenpflugová v románu Karanténa. Za nedůstojný považují svůj život s tělesným postižením hrdinka německého nacistického filmu Žaluji a hrdina španělského filmu Hlas moře. Oba dva hrdinové usilují, aby se jejich touha zemřít stala právem, které garantuje společnost svými zákony – usilují tedy o zavedení tzv. euthanázie. Vedle těchto filmů můžeme považovat za filmy propagující zabíjení postižených a nemocných snímky jako Anglický pacient a Milion Dollar Baby. Ubohou postavou je podváděný ochrnutý manžel v románu D. C. Lawrence Milenec lady Chatterleyové. Vraždou a sebevraždou končí krutá hra, kterou hraje se svým ochrnutým bývalým milencem hrdinka Polanského filmu Hořký měsíc.

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.