Jacques Cathelineau

„Modlitba je věcí žen. My muži se musíme bít!“

Jacques Cathelineau

Podíváme li se na poslední zprávy ze světa, které mluví o vzrůstajícím násilí ze stran pohanských kultů různého kalibru, bylo by dobré podívat se na vztah katolíka (či křesťana) vůči násilí.

Zdánlivě je situace velmi jednoduchá a jasná. Máme tu Boží příkaz, hovořící velmi jednoznačně: „Nezabiješ!“ Už tady ovšem narážíme na první závažný problém, když tradiční český překlad 5. přikázání neodpovídá svým významem originálnímu termínu. Přesný překlad totiž zní: „Nebudeš vraždit!“ Nicméně i tak je morální imperativ jasný a zřejmý: nikdo (krom výjimek, o nichž budu psát později) nemá právo zbavovat někoho života. Toto by mělo příslušet pouze Bohu.

Mluvíme ovšem o situaci týkající se společnosti, která je udržována v pořádku díky zákonům přirozenosti a Božím přikázáním. Do jaké situace se však člověk-křesťan dostává, je li konfrontován s násilím, jež je zjevně výsledkem nefunkčního společenského zřízení a (nebo) nenávistné ideologie pohanských nebo neopohanských kultů?

Tady se dostáváme do oblasti, v níž nám strohé původní přikázání nemůže bez podrobnějšího výkladu stačit a také nestačí. Co tedy počít, je li jindy loajální člen nějaké jindy nikoliv nutně nepřátelské společnosti prohlášen za psance, osobu zasluhující trest za své špatné názory, rasu, vyznání etc.?

Pro odpověď na takovouto otázku se musíme vrátit v historii do časů, které  nejsou zas až tak příliš vzdálené, do dob, kdy byla civilizaci a Christianitas vyhlášena veřejná válka spolu s dosud nevídaným terorem.

Začátkem jara roku 1793 se selské jednotky domobrany v oblasti Vendée chopily zbraní ve jménu Koruny a Církve. Dá se říci, že bezprostřední příčinou tohoto chování bylo násilné chování jednotek tzv. „revoluční“ armády v přísně katolickém kraji, které si nijak nezadávalo s brutalitou Paříže jakobínů a revolučního teroru v ní rozpoutaného.

Původně zdánlivě s jednostranným výsledkem očekávaný konflikt se však vyvinul v totální partyzánskou válku, někdy se přelévající v regulérní konflikt, regulérní ve smyslu používání obecné vojenské strategie.

Ani nechvalně známý Saint-Just či „řeznický generál“ Turreau však nedokázali zlomit odpor katolických venkovanů, bojujících nejen za svou víru, ale i za své holé životy a životy svých blízkých. Navzdory vnitřním rozporům, které mezi bojovníky z Vendée panovaly a jež byly i později jednou z příčin jejich pacifikace, dosáhlo povstání daleko důležitějšího výsledku, nejen toho, že jej exaktní vojenská věda považuje za důkaz Clausewitzova tvrzení, že „lidové síly mají pozoruhodnou schopnost přežít a dlouhodobě odolávat i modernější pravidelné armádě“, ale i jako signál o nezbytnosti odporu vůči režimu, jenž již výslovně ukládá svým poddaným, občanům, či jak to nazvete, o život.

Samozřejmě je ovšem nutné zdůraznit, že guerillový konflikt má své zvláštnosti a specifika, od zúžení některých morálních pravidel po specifika taktická či strategická.

Povaha dnešního asymetrického konfliktu od dob bojů ve Vendée prodělala mnoho změn, princip však zůstává shodný. Odhodlání a vědomí nemožnosti ústupu je zásadní morální faktor, který umožní bojovat i v situacích, které jsou zdánlivě nezvratné. V současné době nemusíme chodit pro příklady daleko, Náhorní Karabach, oblasti Karenů v Barmě či jižní  Súdán jsou toho názorným příkladem. Autor si je vědom, že obdobných konfliktů je na světě velmi mnoho, zmínil zde jen ty nejvýznamnější, které se dotýkají Christianitas.

Podívejme se nyní na to, co na vedení války říkají učitelé Církve. Asi pravděpodobně nejautoritativnější persona v tomto případě, sv. Augustin, výslovně říká toto:

„Nedomnívej se, že Bohu se nemůže líbit nikdo, kdo bojuje ve válkách. Byl mezi nimi svatý (král) David a mnozí jiní spravedliví oné doby. K nim také patří setník, který Pánu řekl: ‘Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: ‘jdi’, jde, a jinému: ‘přijď’, přijde, a svému služebníkovi: ‘udělej to’, a udělá to.’ A o tomto setníkovi Pán řekl: ‘Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho.’ (Mt. 8, 8 – 10) Ve válkách byl i onen Kornelius, kterému poslaný anděl řekl: ,Tvé modlitby a tvoje almužny vystoupily před Boha …’ (Sk. ap. 10, 4—8) . Ve válkách byli i ti, kteří chtějíce se dát pokřtít, přišli ke sv. Janu (o kterém Pán řekl, že: ‘Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel’ – Mt. 11, 11)  Přednější místo mají ovšem u Boha ti, kteří opustivše všechny tyto pozemské věci, s největší zdrženlivostí čistoty jemu slouží. Každý ale má, jak praví apoštol, od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor. 7, 7). Jedni tedy, za vás se modlíce, bojují proti neviditelným nepřátelům, vy zase bojujete proti barbarům viditelným. Kéž by byla ve všech jedna víra, protože pak by se nemuselo tolik bojovat a snáze by byl přemožen ďábel se svými anděly! Ale protože nyní nemůžeme žít jen se svatými a spravedlivými je nutné, abychom byli trápeni a zkoušeni, jako zlato v peci; pokušením mezi bloudícími a bezbožnými. Na toto se rozpomeň dřív, než se budeš vypravovat do boje, protože tvá statečnost i síla tělesná je darem Božím. Poznáš pak, že dar Boži neodporuje Bohu. Dané slovo je třeba zachovat i nepříteli, proti němuž se válka vede; tím spíše ovšem příteli, pro něhož se válka vede“.

Sv. Augustin napsal tato slova v dopise římskému vojevůdci Bonifaciovi, který jej žádal o sdělení pravidel ohledně způsobů vedení války katolickými, potažmo křesťanskými vojáky.

Povšimněme si skutečnosti, že sv. Augustin výslovně zdůrazňuje nutnost obého, to jest boje modlitbou i zbraní, a současně i nutnost zachovávání Božích přikázání, jež jsou v rozporu s tezí sv. Augustina o válce, válce spravedlivé, obranné, jen zdánlivě.

Co se týče legitimity války, hovoří sv. Augustin takto:

„Záleží na tom, z jakých příčin lidé počínají vést válku a kdo jsou jejich původci. Přirozený řád smrtelníků žádá, aby vladař dal popud k podniknutí války. Nesmí však být pochybností o spravedlnosti války, která se vede na popud Boží buď k odstrašení, nebo zničení, nebo k podrobení pýchy smrtelníků. Ale ani válka, která se vede ze zlé žádostivosti lidské, nemůže nijak škodit nejen neporušitelnému Bohu, ale ani jeho vyvoleným, jimž spíše prospívá ke cvičeni trpělivosti, skromnosti a k zachování občanské poslušnosti. A nikdo nemá nad druhým moc, leč byla-li mu dána s hůry. Není moci, leč od Boha. Spravedlivý muž proto může bojovat i na rozkaz bezbožného krále, aby byl zachován pořádek občanského míru. Pokud to, co král rozkazuje, je proti Božím přikázáním, ale voják o tom nemá jistotu, pak se král nespravedlivým rozkazem dopouští hříchu, ale voják, který jej poslouchá, je nevinný“.

Velký učitel Církve zde jasně vede dělící rovinu mezi odpovědností za vyvolání a vedení války a jasně definuje morálně-právní vztah mezi jednotlivými subjekty vojenské hierarchie.

Je zjevné, že v dnešní humanodemokratuře, jež se vyznačuje především rozbředlostí, a to ve vágně definovaných příkazech  všech těch naprosto neúčinných tzv. „Mírových sil“,  je takovýto názor nepřípustný.

Nicméně katolíky, či křesťany by to nemělo mást. Neměla by nás ovšem mást i snaha o případné ozbrojení všech našich spolubratří, kteří trpí, trpí nevýslovně a trpí i díky naší nečinnosti, nerozhodnosti, pštrosí politice vysokých představitelů Církve, hlouposti a malosti nás těch, jimž se popravčí sekera teprve chystá!

Nestává se mi, že bych uzavíral článek citátem z pohanského básníka, nicméně  výrok „vivere militare est“ je  v tomto nanejvýš případný.

Antonín Šalanský

Pozn. autora:

V článku je použito citací z knihy Msgre. ThDr.h.c. Bohumila Staška „Církev katolická a válka“ z roku 1924.

Poznámka: Jacques Cathelineau (1759-1793) byl zakladatel a první generalissimus Katolické a královské armády ve Vendée. Autorem obrazu je Anne-Louis Girodet-Trioson (1767-1824)

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.