U básníků Suzanne Renaudové a Bohuslava Reynka pozorujeme podivuhodnou blízkost jejich poetiky. Tito dva manželé měli podobný dar vykreslit půvaby a tajemství Božího stvoření, zachytit krásu a důležitost detailu, stejně jako bolestný stav člověka ve vyhnanství tohoto světa, který navzdory všemu má vždy naději a útěchu, o niž ho nepřipraví ani nejtěžší životní zkouška.

OVCE

V přítmí stáje mají jejich oči nazelenalý a tlumeně purpurový přísvit jako klenoty nalezené v tisíciletém hrobě, jako „šperky ztracené v starobylé Palmyře.“

Někdy se shromáždí okolo pastýře, obracejíce na něho svůj úzkostlivý dech a pohledy nočního Jůdska; mají veliké, kulaté hlavy, útlé nožky a stojí tu jako kruh otazníků.

Vozy v polích

Vozy v polích zanechané,

v čele s hrstkou jetele,

stojí na souvrati. – Vane

důvěry dech z pláně setmělé.

Na kterého Eliáše,

vozy v polích, čekáte,

ohlížejíce se plaše

v mlhy k lesům přisáté?

Oblaků kdy býci bílí,

keřů kozli kosmatí

vytrhnou vás, kdy zakvílí

kola v letu závrati?

Mlčí kola s klanic kříži,

s řetězy a se rzí skob.

Mlhy modravé je tíží,

smírná roucha bez ozdob.

Stojí vozy, na únavu

jako lůžka zchystány,

zahaleny v tichou slávu

čekání a ochrany.

Archy v šeru příprav stojí,

s páry vran a holubů.

Ti, kdo prahnou po pokoji,

budou vzati do srubů.

Vozy polní, starci rziví,

do úvozů zapadlí,

jako lítost, jež se diví

nad kaluží zrcadly.

Vozy, ptáci s křídly větrů

na pomezí schoulení,

až tmu těla z duše setru

po mdlobách a bloudění,

vy jen moje údy siré,

hlínu z hlíny, z prachu prach,

vneste do bran dies irae

v nejistoty tišinách.

Dvěma voly rohatými

bude tažen jeden z vás,

jako plamen mezi dýmy,

který hořel, který zhas…

*

Zdroj: RENAUDOVÁ, Suzanne. Dveře v přítmí. Magnificat: Kroměříž, 1947.

REYNEK, Bohuslav. Setba samot. In Básnické spisy. Archa: Zlín, 1995.