Svatá Terezie od Ježíše v kontextu církevní krize
Život a dílo svaté Terezie od Ježíše, jejíž svátek dnes slavíme, nám mohou být velmi nápomocny a inspirativní zvláště v době těžké církevní krize. Málokdo si nepovšiml velkých pohoršení v kostelích, poklesu eucharistické úcty a liturgických excesů. Už jen změna interiéru kostelů a snaha po úplném odstranění všeho vzácného a vznešeného, co slouží k poctě Boha, je varovným znamením.
Tato světice totiž čelila stejným problémům jako my dnes: úpadku řeholní kázně, laxnímu praktikování zbožnosti, rozmnožení heretických sekt a falešných proudů spirituality mezi křesťany, zhýčkanosti duchovních osob a dalším zlořádům. Velmi ji bolelo rozmáhání se protestantské sekty, ve které viděla urážku svého nejmilovanějšího Pána. Zásahem tohoto bludu totiž „neměl, kde by hlavu složil“. Mínila tím ničení kostelů, boření svatostánků a další zla, kvůli nimž byl Pán Ježíš vyhazován na ulici a tupen. Vědoma si velké hrozby takové zvrácenosti ve víře, byla tak důsledná, že odmítla přijmout do řádu kandidátku, která svými výroky o Bibli projevovala protestantizující sklony.
Nemějme však obavy, že by naše světice nebyla dostatečně milosrdná a neznepokojovalo ji, že duše svedené bludem se řítí do záhuby. Naopak, litovala velmi poblouzněné heretiky, kromě závažnějších důvodů například také proto, že zavrhovali podobizny našeho Pána, které jí samotné v době vnitřního suchopáru tolik pomáhaly v rozněcování zbožnosti a lásky. Stále znovu opakuje, že dům bosých karmelitek je tu zejména kvůli boji – jelikož proti herezi nemůžou bojovat zbraněmi hmotnými nebo kazatelským slovem, je třeba bojovat ve skrytu duchovně. Klade svým dcerám na srdce, aby se zvlášť důkladně modlily za kněze a teology, kteří svým slovem a skutkem pomohou blud vykořenit a obhájit zdravé učení. To vše z lásky k našemu Pánu a k duším, jež se ocitly ve zmatku.
Ačkoli byl řád bosých karmelitek založen na chudobě a poustevnickém životě, kaple a kostely, jež světice nechala postavit, byly vždy půvabně a patřičně upraveny. Svatostánku byla věnována nejvyšší pozornost a úcta. Dokonce jeden malý přihlížející chlapec z davu, pozoruje nový vyzdobený kostel, vykřikl v úžasu, jak mimořádně krásné věci vidí. Své sestry a sebe samu převorka vychovávala ke skromnosti a zřeknutí se veškerého majetku a pohodlí, ale příbytek Pána Ježíše povolovala (a doporučovala) zdobit co nejvelkolepěji to jen lze.
Stejně jako se to děje dnes, byla svatá Terezie mezi těmi, kteří chtěli svým úsilím napomoci ke zlepšení stavu náboženské praxe, v menšině a osamění. Čteme-li však pozorně její dílo, vidíme, že to všechno bylo světici spíše ke cti, protože základní myšlenkou její duchovní cesty bylo úplné přilnutí k Bohu a eliminace lpění na pozemských záležitostech. Mezi ně patří také podpora a uznání lidí či alespoň existence větší skupiny stejně smýšlejících. Nedostatek podpory lidské nahradilo úzké přimknutí se k Bohu, což přineslo bohaté plody.
Žila za vypjatých dob španělské inkvizice, kdy se z pochopitelných důvodů na každou duchovní odchylku od průměru pohlíželo jako na podezřelou výstřednost. Není divu, zrovna za života naší světice se šířily případy falešných vizionářek a vizionářů, kteří klamali Církev svými nepravými poselstvími, aby nakonec sami přiznali, že jsou v paktu s ďáblem a nikoli s Bohem. Považujeme za krásný důkaz Tereziiny dokonalé svatosti, že dokázala vlastní pokorou přesvědčit o ryzosti svých úmyslů i ty nejpřísnější zpovědníky a kněze, kteří jí připravili nejednu obtížnou chvíli, když si žádali důkazů o pravosti jejích zjevení. Sama světice ve své poctivosti utrpěla mnoho skrupulí a strachu, nechtějíc podlehnout klamu, a sama neuvěřila ihned, z jakého zdroje její vidění pocházejí. Až trpělivost a důvěrná modlitba ji přivedly k jistotě, že ve své cestě nejen smí, ale z lásky k Bohu dokonce musí pokračovat.
Významným okamžikem pro ještě větší odhodlání bylo svaté Terezii vidění pekla, tak otřesné a tísnivé, že se odhodlala udělat vše pro zdokonalení řádového života. Kladla velký důraz na to, aby nikdo neodkládal své smíření s Bohem na poslední chvíli a nebral na lehkou váhu možnost zavržení: byla svědkem případu, kdy zatvrzelý hříšník dokonce po vnějškovém zlepšení svého života a dlouhé nemoci skončil v zajetí pekelné propasti. Světice věděla, že zemřel bez svátosti smíření, ale vzhledem k jeho určité morální nápravě nesoudila, že by musel být zavržen.
Zajímavý je také vliv naší světice v úvahách o otázce svaté poslušnosti představeným a církevní hierarchii. Poslání reformovat Karmely, kterého se dostalo svaté Terezii a svatému Janovi od Kříže, pocházelo od Boha. Světice ovšem nejednala na základě svých dojmů a pocitů, že by to tak mělo být, ale k zakládání měla pověření od církevní vrchnosti z Říma. Tedy zakládání bylo aktem poslušnosti a naprosté podřízenosti rozhodnutí autorit. Ale pro bližší okolí světců, skládající se z církevní hierarchie a příslušníků nereformované větve řádu, nebylo vůbec snadné této skutečnosti uvěřit. Oba světci prošli nesmírně mučivou a trnitou cestou, při níž osvědčili své nejvyšší ctnosti: podařilo se jim totiž zůstat v souladu a poslušnosti k celé Církvi a zároveň překonat nespravedlivé tlaky spolubratří a spolusester, kteří se z nejrůznějších pohnutek snažili jejich dílo překazit.
V jejich životech se vyskytly také momenty, kdy bylo nutno poslechnout Boha spíše než člověka. Jakkoli svatá Terezie stále upozorňuje na nutnost poslušnosti k představeným, varuje také před nerozumným chápáním tohoto pojmu. Upozorňuje řeholnice, že se mají dobře poučit o tom, čeho se tato poslušnost týká, a že se rozhodně nevztahuje k věcem škodlivým a nesmyslným. Proto máme nejvyšší pochopení pro svatého Jana od Kříže, který po poselství Panny Marie utíká z klášterního vězení, v němž ho nespravedlivě drží obutí karmelitáni. Svatého Jana pak přijímají sestry karmelitky, které se o něho postarají, aby mohl nabrat sílu a pokračovat ve svém obrodném díle.
V kontextu dnešních vyhrocených polemik o reálnosti či nereálnosti exkomunikace členů Kněžského Bratrstva svatého Pia X. je zajímavé si všimnout situace, kdy na poměrně velké množství karmelských sester byla uvalena exkomunikace a vězení pouze za to, že daly Terezii hlas jako převorce. Jistě nikdo z nás z retrospektivy nepochybuje o tom, že tyto hrdinsky statečné řeholnice neučinily nic zlého a zůstaly pouze věrné své duchovní matce. Zato jednoznačně negativní hodnocení přiléhá k těm, kteří z různých falešných důvodů svou zakladatelku zradili a jednali s ní jako s cizinkou. Po čase byly všechny nespravedlivé tresty z řeholnic sňaty a dílu svaté Terezie se dostalo velikého uznání. Důvěra v Boží péči byla tedy patřičně odměněna.
Někdo by si mohl položit otázku, zda se s Boží vůlí reformovat řeholní kázeň srovnává tak velký odpor ze strany okolí, jež tvoří duchovní osoby a představení. Podíváme-li se na plody Tereziiny modlitby a rozmluv s Bohem, nemůžeme pochybovat o tom, že její cesta a vnuknutí byly správné. Nemluvě o tom, že vždy dbala na to, aby její výroky a jednání byly v plném souladu s učením Církve a vůlí představených. Nepravé reformátory poznáváme podle toho, že ničí tradici a nabourávají neměnné učení, nikoli podle toho, že jsou horliví zavést více řádu a důslednosti do již zakořeněné praxe. Proto by bylo velmi podivné se domnívat, že příkazy vedoucí k destrukci Církve by měly být Bohem inspirované a následování hodné. Byl by to projev jakési poslušnosti k neposlušnosti, k iracionalitě ve věroučných postojích, což je velmi bizarní a nekatolické.
Kdo jiný, než milovník kontemplace, rozhodnutý Bohu věnovat i to nejposlednější ze sebe, by mohl dobře vyhodnotit negativní jevy v klášterním životě a ve způsobech modlitby obecně? Sama na sobě zakusila, že změkčilost, emocionální výstřelky a plané snění místo ukázněné modlitby přinášejí do duše zhoubu a otevírají přístupové cesty nepříteli. Proto je jasné, že řádový život plný světských radovánek, častých rozhovorů s návštěvami, bez klauzury a sebezáporu, je ještě zhoubnější, než poctivý život ve světě. A proč se okolí na takové reformátory zlobí? Nepochybně také proto, že si již uvyklo na chabost a pohodlí a v kriticích vidí pyšné nespokojence, kteří vystavují na odiv svou superioritu.
Prosme tedy svatou Terezii o dar moudrosti, rozlišování a zdravého rozumu, abychom se nenechali svádět falešnými učiteli, kteří rafinovanými kroky rozvracejí Církev zevnitř a krůček po krůčku snímají katolické víře její pravou tvář, aby všem důvěřivým nebo lhostejným duším nasadili masku falešného náboženství.
Seznam použité literatury:
Auclairová, M. Životopis Terezie z Avily. Karmelitánské nakladatelství: 2000.
Od Ježíše, sv. Terezie. Život. Karmelitánské nakladatelství: 2006. Překlad Josef Koláček.
Od Ježíše, sv. Terezie. Kniha o zakládání. Vimperk, Tiskárny Vimperk: 1991.
Od Ježíše, sv. Terezie. Cesta k dokonalosti. Karmelitánské nakladatelství: 2002. Překlad Josef Koláček.
Obrázek převzat z webových stránek http://it.wikiquote.org/wiki/File:Avila_Convento_de_Sta_Theresa_Church_window01.jpg
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.
…aneb jak zneužít Terezii od Ježíše. Už první odstavec mě dokonale odradil od další četby. Nea má ve vládnutí prozaickým slovem asi takovou citlivost jako brusič nožů, kterému po snaživém broušení nože zůstane v ruce pouhá rukojeť, neboť to ve své snaživosti silně přežene a ubrousí celou čepel. Neo, vím, že nesnesete kritiku, ale teď mi to prostě nedalo.
Nevidím žádné zneužití. Naopak, řekl bch, že to vystihla.
Jednostrannost! A jako každá jednostrannost je i tato zavádějící, neboť pravda je v celku. Navíc tato jednostrannost pramení z ideologického zakořenění, které chce navíc tímto vlastním textem potvrdit. Proto to zneužití.
@Strejc: Já vidím spíše pravdivost, než jednostrannost. Řekl bych, že je zde dobře vystihnuta jak sv. Terezie od Ježíše, tak i její příklad.
A ještě k Vaší námitce: pokud je pravda v celku a převážně jednosměrný úhel pohledu je bezcenný, řekněte, který moderní církevní dokument obstojí?
Cinicus: Asi jste mě nepochopil.
@Strejc: zajímavé, jak někdo dokáže kázat o jednostrannostech a potřebě vnímání celku a na druhé straně odsoudí článek na základě přečtení prvního odstavce …
@Michal: Poněvadž jsem už četl nějaké předchozí texty autorky. Navíc, když vidím, že vlak opustil koleje, tak ihned vím, jaká bude jeho další cesta, že totiž nebude pokračovat ve směru kolejí, ale ve směru vykolejení.
Nebo možná jsou ty koleje někde jinde, než kde je vidíte vy.
Mohl byste byt konkretnejsi?
Diky
Tvrzení ve druhé polovině prvního odstavce prostě nejsou pravdivá, neboť se jedná o marginálie, keré jsou však autorkou zvětšeny tak, jakoby se jednalo o převažující a dominantní jevy, což neodpovídá pravdě, ale pouze ideologicky zaujatému vidění autorky. Ale už teď vím, co mi odpovíte.
V tom případě jste génius a já se nebudu namáhat odpovědí.
Samozřejmě že snesu kritiku svého slohu, budiž Vám odporný, je to možné. My se asi známe dlouho a dobře, když víte, co snesu a co ne? Nějak Vás ale nemůžu identifikovat.
Ale mnou uváděné výroky světice na adresu protestantismu jsou ještě o dost eufemizovány. Sv. Terezie tomuto tématu věnuje poměrně dlouhé pasáže o „zlověstné sektě“.
Očekávala jsem nařčení z ideologického zneužití téměř s jistotou. Skutečně, na jiných webech se svatá Terezie představuje úplně jinak, protože věci, o kterých píšu já, se hodnotí jako marginální a dobově podmíněné, ovšem neprávem.
Že mě nemůžete identifikovat, z toho si nic nedělejte, stejně jako vás to nezneklidňuje u těch, kteří vás chválí (proč vám nevadí také jejich pseudonymita?). Jinak má kritika se netýkala slohu, ale obsahu, a to ve srovnání s vaší poezií, kde váš um vidím pozitivně. Napsal jsem to asi nesrozumitelně.
To je první případ setkání s někým, kdo ví přesně a jistě, co mě zneklidňuje, co ne, jaké mám dojmy a vnitřní hnutí. Proto jsem se tázala po odhalení Vaší identity. Obvykle do chvály či hanění literárních děl anonymní (ani podepsaní) kritici nezahrnují tak precizní popis duševních pochodů, to si většinou dovolí spíše přátelé a příbuzní. Díky.
Že vás zneklidnila moje pseudonymita, to jste vyjádřila. Ale podobně jste se nevyjádřila u pochvalných reakcí. Je tak těžké z toho udělat závěr, jaký jsem napsal?
Pane Strejdo, mně nevadí, že mě kritizujete. Proč mi to stále podsouváte?
Nevadí mi ani to, že si myslíte, že zneužívám sv. Terezii, jedu ve špatných kolejích, tkvím v ideologickém zaujetí, špatně snáším kritiku atd. Pouze mě překvapilo, že to vše tak dobře víte, když se neznáme. Ale teď už vím, že Vám k těm závěrům stačí tento blog, takže je mezi námi zcela jasno.
Proč se nevyjadřuju k pochvalným reakcím? Protože se vyjadřují k textu, ne k mým niterným procesům a psychickým stavům. A proč mě nezneklidňuje, že souhlasí s mým podáním názorů svaté Terezie? Protože vím, že mé podání odpovídá realitě a ideologicky zmanipulované není.
Co byste si přál?
„Že mě nemůžete identifikovat, z toho si nic nedělejte, stejně jako vás to nezneklidňuje u těch, kteří vás chválí (proč vám nevadí také jejich pseudonymita?). Jinak má kritika se netýkala slohu, ale obsahu, a to ve srovnání s vaší poezií, kde váš um vidím pozitivně. Napsal jsem to asi nesrozumitelně.
(…)
Že vás zneklidnila moje pseudonymita, to jste vyjádřila. Ale podobně jste se nevyjádřila u pochvalných reakcí. Je tak těžké z toho udělat závěr, jaký jsem napsal?“
Proč je anonymní kritika na hraně etikety, zatímco anonymní chvála nikoliv, je nabíledni: kritik za anonymitou obvykle skrývá svůj strach „podívat“ se kritizovanému do očí, co napíše anonymně by napsat pod svým jménem neměl odvahu. Anonymita toho, kdo chválí je ve většině případů motivována jinak: ten, kdo chválí nemá strach se podívat chválenému do očí, proto je spíš anonymita dána tím, že zveřejnění svého jména nepřikládá význam.
Takže, Strýčku, chvalte si anonymně, kritizujte jako chlap – s otevřeným hledím.
zato vy vládnete naozaj pozoruhodne silnými argumentmi, ktoré sú neskutočne mnohostranné a pluralitné a vo svojej podstate sú to len tisíc krát omleté fráze. Brúdenie nožov je oproti tomu hudbou nebeskou.
Díky za ukázku pozoruhodne silných argumentů.
Vám nevadí, že v podstatě argumentujete ad hominem, když autorku obviňujete z ideologické zaujatosti?
Pokud je katolíkem citován světec, je vcelku logické, že budou citovány jeho výroky, jež mají vztah ke katolické víře. A domnívám se, že v životě každého světce byla katolické víra a Nauka na prvním místě, proto citování jeho vyjádření k nauce, víře, morálce, atd. znamená nejkomplexnější vyjádření, střechu pyramidy priorit v životě toho jednoho světce.
Snaha o jakoukoliv jinou interpretaci názorů světce je tudíž vždycky jen interpretací marginálií.
Názory na to, kdo je a kdo není katolický tradicionalista však jsou, z vaší strany, taky ideologickou zaujatostí, pokud bych chtěl použít váš způsob myšlení.
Jaképak zneužití? Příklady ze života světců je naopak zapotřebí přenášet do současnosti, hledat uplatnění jejich ctností v našich podmínkách! Nea nepsala životopis sv. Terezie, nýbrž poukázala na smysl jejího počínání i v kontextu naší dnešní situace v Církvi. To je počin záslužný.
A ještě jedna poznámka. Že na sebe navzájem poštěkávají anonymy, na to už jsem si, navzdory trvající pachuti, tak nějak zvykl. Na co si však zvyknout nehodlám, jsou plivance anonymů adresované osobám, jež se pod svoje názory nebojí podepsat svým pravým jménem.
Anonymita je právem, které nenese jiné povinnosti než vystupování pod vlastním jménem. Osobní plivance jsou zlé samy o sobě, bez ohledu na to kdo na koho plive.
Naprostý souhlas. O žádné zneužití sv. Terezie se nejedná. Příklady světců je nutné aktuálně aplikovat i dnes na současné dění. Kristus je stejný včera, dnes i zítra. Co bylo hříchem v době sv. Terezie, jest hříchem i dnes. Konkrétně: chyby a hříchy kléru a řeholníků a jejich selhání vedly vždy jen ke škodě Církve- ať už to byl Luther, Hus, Plojhar či Bugnini.
Příklady ze života světců ale nesmí být tendenční – když si např. osobu sv. Františka použije např. protestant, katolík či nevěřící ekolog, vždy z toho ve výsledku vyjde jiný profil. Nea má tradicionalistické sklony, proto pojednání o Terezii je takto tendenčně, dle mého, zneužito.
S přijetím kritiky jste na tom asi podobně jako Nea: kritiku považujete za plivanec, namísto toho, abyste se nad ní zamyslel. Pokud se redakci nelíbí pseudonymita komentářů, ať je zakážou nebo ať udělají jejich autorizaci. Do té doby je mít pseudonym legitimní. Co mi také zaručuje, že Vy jste právě M. Semín?
A jak poznáte, kdo se zamýšlí a kdo se nezamýšlí? Nezlobte se, ale Vy nám tu předem říkáte, co se odehrává v našich hlavách.
Podle slov, Neo: „čím srdce přetéká, to ústa vynáší“. Vyřčená slova jsou vyjádřením našich myšlenek a proto podle slov se poznají myšlenky člověka a jeho úmysly.
Jo jo, „nebojte se, nic se vám nestane“.
http://www.youtube.com/watch?v=x09H517SOcA
Nejste zas tak geniální telepat, jak se nás tu snažíte přesvědčit.
Hamishi, na odkaz jsem neklikal a na vaše odpovědi nejsem zvědavý. Jen abyste si nedělal zbytečnou práci 😉 .
To nevadí, však já vás o reakce taky nežádám.
Ovšem vyvracet vaše nesmysle mě baví.
Nea má tradicionalistické sklony, och jaká hrůza!
Zneužití by to bylo, kdybychom měli důvod domnívat se, že by sv. Terezie měla s tzv. „tradicionalistickými tendencemi“ problém. Jelikož ale sv. Terezie byla v jistém smyslu „tradicionalistkou“ své doby, tak si nemyslím, že by jí zrovna tento článek vadil… 🙂
….zatvrzelý hříšník dokonce po veřejném gestu úcty k Bohu na smrtelném loži skončil v zajetí pekelné propasti.
Hm, to je zvláštní. Naproti tomu si sv. Terezie z Lisieux byla jistá, že Pán Ježíš vrahovi Pranzinimu odpustí, i když se před popravou nezpovídal, nekál a „jen“ políbil krucifix…
No a co? Proč by gesto Pranziniho nemohlo být upřímné, zatímco tohoto člověka pouze vnější, tj. bez lítosti a touhy po Bohu?
Podle vyprávění světice ten člověk žil celý život hýřivě a hříšně a pak na smrtelné posteli honem naháněl, ovšem při jeho pohřbu byl světici zjeven bezpočet démonů, kteří čekali na jeho duši.
Svatí nám stále opakují, že nemáme pokání nechávat na poslední chvíli: to je opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství. Nijak to nevylučuje možnost spásy Pranziniho.
Jo, hold některý hříšník se skutečně obrátí, některý ne.
No, mě zarazilo, že některému to „veřejné gesto úcty k Bohu“ stačí, některému ne.
Vnější gesto nemusí doprovázet vnitřní upřímnost. Jsou také různé druhy vnějších gest.
Pokud je upřímné stačí, pokud ne nestačí. S jistotou to pozná Bůh, světci žijící v důvěrném spojení s Bohem také. Velká Terezie poznala nedostatečné neupřímné vnější gesto, malá Terezie poznala dostatečné vnější gesto doprovázené vnitřním obrácením.
Ok, ok, díky.
Upřesnila jsem v článku dotyčnou pasáž. Jednalo se o to, že onen člověk po dobu dvou let těžké nemoci na smrtelném loži vykazoval změnu morálky, zlepšení života, což světici vedlo k názoru, že by zavržen být nemusel. Zřejmě byl u Pána Boha jinak hodnocen akt Pranziniho, protože ho doprovázela upřímná lítost, kdežto u Tereziina známého motivy mohly být jiné.
Díky za upozornění, ta formulace nebyla ideální.
Ono vzbudit nadpřirozenou lítost (pro kterou zajisté Bůh odpouští hříchy a dává milost posvěcující) je vcelku obtížné i pro člověka, který s Bohem žije. Panzáni to jistě i díky přímluvě Terezičky z milosti Boží dokázal, ten od Terezie holt ne – třeba neměl takovou aktivní přímluvkyni. Veřejné gesto je sice zbožnný skutek, ale tomu, kdo není v milosti posvěcující, je plat prdné.
Za veřejné gesto úcty k Bohu pokládali zatvrzelí hříšníci například to, že před smrtí věnovali obrovské částky na stavby kostelů a kaplí. Máme svědectví, že takovéto „gesto“ nebylo přijato stejně, jako gesto Pranziniho.
No, původně jsem chtěl snídat chleba s medem, teď to bude jen chleba s máslem – cukrů bylo dost. Nevím jak se FSSPX ocitlo v tomto článku, ale jakákoliv paralela s Terezii se zdá být falešná. Terezie, jak článek píše, byla vždy poslušna představených, což se o Marcelu Lefébvrovi říct nedá..
To srovnání je hezké.
Mons. Lefebvre byl neposlušný? A na to jste přišel jakpak?
Trochu komické, když vy, nesposlušný sektář, upozorňujete na údajnou neposlušnost svatého arcibiskupa. Něco o trámu mi vytanulo na mysli.
No, já když čtu Vaše příspěvky, tak si vzpomenu vždycky na to povídání o ovoci. Jinak jak jsem na to přišel? Pokud je kdokoliv varován, že když bude konat, tak to bude bráno jako neposlušnost a on takový skutek stejně učiní – co jiného než neposlušnost to je?
PS: Já jsem naopak docela poslušný sektář..
@Papo: je dosti sporné, dá-li se mluvit o nějaké hříšné neposlušnosti tam, kde nejsem vázán poslušností. Tím nijak nehodnotím tuhle věc, jen technicky podotýkám, že neposlušnost není vymezena tím, jak si ji definuje nadřízený.
Skutečně, heretik tady bude poučovat o poslušnosti papeži. K popukání. O vaší sektě Terezie právě píše jako o zlověstné, přičemž nutno vidět, že to byla právě Tereziina reforma , která byla jednou z příčin toho, že se to Lutherovo svinstvo za Pyreneje nedostalo.
Inu, pokud byl někdo varován, že bude postaven ke zdi, když nebude bojovat za Führera, taky byl neposlušný? Vždyť Führer byl legálně zvolený kancléř. Co Papo, co heretiku?
Já tedy takovou neposlušnost obdivuji a doporučuji.
Cinik: Ano, v obecné rovině máte bezesporu pravdu..
pan Contras: Vidíte, srovnávat papeže s Führerem, to si nedovolím ani jako protestant.. gratuluji.. Dáváte papežství nečekané dimenze..
Nepleť se mezi katolíky, heretická obludo!
Tak to vidíte, a pro mě je to bratr v Kristu, i když zastává učení v mnoha bodech nekatolická. Jsme totiž jedné krve, a to krve Kristovy.
Hele, Strejda četl Šifru mistra Leonarda.
Vidíš, heretická obludo, ty kdybys neposlouchal své protestantské představené, mohl bys zachránit svou duši.
🙂 A to je důvod, proč se má reakce nezobrazuje? O spásu své duše strach nemám – ostatně, stačí věřit opravdu maličko, abych byl svou vírou spasen..
„A to je důvod, proč se má reakce nezobrazuje? O spásu své duše strach nemám – ostatně, stačí věřit opravdu maličko, abych byl svou vírou spasen..“
„Sola fide in Jesum Christum, adeo ut licet mea me conscientia accuset, quod adversus omnia mandata Dei graviter peccaverim…“ (1. Heidelberský katechismus)
Brr.
Tak to je drsný. Já se o spásu svou a svých bližních bojím každý den. A není to strach jako z vyhazovu od zkoušky. Je to strach z věčného zavržení, které si svou nečinností, svými špatnosti a svou slabou vírou plně zasluhuju.
jjstodola:Tvá reakce na Strejce je zarážející.Jak se nemá někdo plést mezi katolíky-co to má znamenat?Katolická církev má mít otevřenou náruč a nikoliv uzavřené srdce.Co to tady kříčíš na někoho, že je heretická obluda? Co tady někoho vůbec urážíš? Kristus přinesl světlo všem na křesťanství založeným církvím a všichni se máme spojovat v křesťanskou jednotu založenou na vzájemném hledaní Kristovy pravdy a lásky v oné pestrosti a barvách a nikoliv pouze v jenostrannosti a šedi. Vaše a dalších s Vámi spojených zde násilné projevy vůči jiným křesťanským cirkvím mi už nepříjdou jako dříve jen omezené, nýbrž už i plné elitářství fanatismu a slepoty.
@Grétka:
Žádné násilné projevy zde nevidím a heretik není urážka, ale legitimní odborný termín.
Pane Pospíšil, proč jste vymazal můj komentář??
Byl urážlivý (první část) a demagogický (druhá část) a nebyl pro diskusi přínosem.
A komentář J. Stodoly Papovi není urážlivý a demagogický???
+ a je pro diskuzi přínosem?
@Strejc: Přiznám se, že si nejsem jist, je-li pojem heretik použitelný pro někoho, kdo ony odchylné a špatné názory zastává od narození, takže ani nevím, je-li demagogický a urážlivý.
Pokud jde o obludu, nedokážu posoudit, nakolik je daný termín žertem mezi starými známými.
Vy cenzorská obludo! 😉
Ad Grétka. Heretickou obludou jsem nemínil Strejce, ale Papa. Strejc podle všeho není obluda heretická jako spíše obluda apostatická, neb se považuje za potomka Pána Ježíše a Marie Magdalské.
Nevím, Grétko, co míníte otevřenou náručí Katolické církve. Vím, že pro to, aby protestanté určovali, co je katolické a co ne, určitě otevřenou náruč nemá. A přesně o to se prostestant Papo snažil.
jjstodola: jo, leonardisti jsou jedna z nejnebezpečnějších dnešních sekt. 😉
Možnost hříšné neposlušnosti ML by znamenala, že ML věděl, že v církvi není stav nouze. Takový soud je však opovážlivý.
Je teoreticky možné (byť obtížně představitelné), že se ML mýlil a stav nouze neexistoval. Vy však najisto víte, že pravá Kristova Církev je KC a přesto zůstáváte v Antikristově sektě a aktivně se účastníte jejich obřadů. Ať se nad Vámi dobrý Bůh smiluje.
Kdybych najisto věděl, že pravá Kristova církev je církev římsko-katolická, pak bych v ní zřejmě byl. Pokud v ní nejsem, pak to zřejmě nevím. Je opovážlivé tvrdit, že najisto vím, že pravá Kristova Církev je KC.
PS: Pokud vím, tak zase v takové nouzi, že by měsíc nevydržel, nebyl.. A klidně to nezývejte opovážlivostí, dovolím si usoudit(nikoliv soudit), že se jednalo o úmyslný akt neposlušnosti..
Z čistě pragmatického hlediska by bylo lepší vstoupit do katolické Církve, i kdyby si člověk nebyl úplně jistý, zda je to skutečně jediná pravá Církev Kristova. To také používal sv. František Saleský, když obracel protestanty. Ptal se: „Je možno být spasen v katolické Církvi?“ Pokud odpovíte „Ano.“, pak otázka zní „Proč tedy vůbec zakládat protestantské skupiny?“, popř. proč do katolické Církve nevstoupit. Odpovědět „Ne.“ protestant nemůže, protože by do pekla poslal všechny, kteří žili někdy před reformací. Zatímco katolická nauka praví, že mimo katolickou Církev spása není, čili sedlácky řečeno – proč to riskovat? Prakticky řešíte mezi dvěma věcmi: a) Je možno být spasen v katolické Církvi, ale i jinde – např. jako protestant. b) Je možno být spasen pouze v katolické Církvi. (Ostatní logické možnosti u vás, jak vás znám, a obecně u protestanta, vylučuji). Z toho vyplývá – vstoupit do katolické Církve, tzn. rozhodnout se přijmout za pravdivou její nauku a vůlí se upřít k tomu podle ní žít, je ta nejlepší věc, co můžete udělat, neboť ať platí a) nebo b), tak jako tak je to pro vás OK.
Problém je, že člověk není racionální stvoření.
🙂 Ano, Pascalova sázka trochu jinak je zábavná. A já nic nezakládám, jsem součástí, takže otázka zní: když můžu být spasen tam kde jsem (určitě víte, že „mimo církev není spásy“ se vykládá jako „spásy lze dosáhnout výhradně skrze milosti dané ŘKC, nicméně formální členství není pro spásu podmínkou“), tak proč přestupovat? Samozřejmě můžete argumentovat tím, že to tak není, ale já neodmítam nauku, která mi byla zjevena (nic mi zjeveno nebylo, že mi to někdo řekl neznamená, že jsem to pochopil, přijal), takže i mimo ŘKC z pohledu ŘKC ještě stále šanci mám. A upřímně – věci se snažím dělat z lásky a s láskou k Bohu, ne zištně.
Je to srozumitelné, jasné a logické?
Je to srozumitelné, jasné a nelogické a ještě k tomu mylné. Předně, nechci se tady dohadovat o interpretaci Extra Ecclesiam Nulla Salus, neboť to bývají nekonečné diskuse a o to zde nejde. Ovšem pojetí, které jste nastínil vy, je v rozporu dokonce i s modrým katechismem, čili neexistuje opora pro vaše tvrzení, že ŘKC vám dává šanci, pokud v tomto stavu zemřete. Chtěl bych ale podotknout jinou věc:
1) Nebudu posuzovat, jestli jste něco pochopil nebo nepochopil, ale někdy máme povinnost přijmout i věci, které nechápeme, a to kvůli tomu, že jsou Bohem zjevené.
2) Pokud jednáte z lásky a s láskou k Bohu, pak vstoupíte do katolické Církve, neboť: a) Napomůžete tím jednotě lidí hlásících se ke Kristu, a tato jednota se Bohu líbí.
b) Vstoupíte do Církve, kterou založil Ježíš Kristus, Bůh sám, a to se Bohu také libí.
c) Bůh svojí vůli předchozí jistě chce vaší spásu, které vyjdete naproti – to se mu také líbí.
HLAVNĚ ale by to chtělo rozebrat nekonzistenci vašeho příspěvku, snad to podám srozumitelně.
Pokud dobře chápu, tvrdíte, že můžete být spasen i tam, kde jste. Ovšem k tomuto závěru docházíte z nějakého důvodu, a ten důvod není postoj ŘKC (ať už by byl jakýkoliv – to je jedno). Ten důvod, proč si to myslíte, jste neuvedl. Zároveň jste snad nepřímo nazančil, že souhlasíte s tím, že někdo může být spasen i v KC. A já se ptám: Jaký je ten důvod toho, že si myslíte, že můžete být spasen i tam, kde jste? Musí to být skutečně neotřesitelný důvod, když se týká té nejzávažnější věci.
Ještě pozn.: Nezle říct: „Věřím tomu, co říká ŘKC (alespoň dle něho), že můžu být spasen i jako protestant skrze milosti v ŘKC, takže přestupovat nebudu.“ Potom by uznával učení ŘKC, uznával by jí za řádný prostředek spásy a přitom by odmítl do ní vstoupit.
Reagujte prosím hlavně na to, kde berete důvod myslet si, že můžete být spasen i jako protestant.
Papo, spása mimo viditelné tělo ŘKC je nemožná pro ty, kteří vědí, že ŘKC je nástrojem spásy a přesto do ní nevstoupí či v ní nevytrvají.
Spása skrze prostředky ŘKC mimo viditelné tělo ŘKC se týká jen těch, co ohledně nutnosti ŘKC ke spáse žijí v nezaviněné nevědomosti. A to ty nejsi.
1) Ano, pokud by mi bylo Bohem zjeveno, že ŘKC je jeho jediná církev, pak byste měl pravdu. Bohužel, asi nebylo.
2) a) Jako člen obecné (katolické) církve jsem v jednotě, která se Bohu líbí – pokud tenhle pocit u sebe nemáte, doporučuji s tím něco udělat.
b) Asi mi uteklo i to, že Ježíš Kristus zakládal nějakou církev.. to fakt ne..
c) Jsem rád, že se shodneme na tom, že Bůh chce spásu pro všechny a dělá mnoho proto, abychom byli spaseni. A já se mu snažím jít naproti, snažím se žít cnostný život, snažím se reflekotvat svou víru ve svém životě.
Rozumím kde si nerozumíme. Předně – učení ŘKC pro mě není autoritou, bylo by skutečně zvláštní uznávat učení ŘKC a nebýt v ŘKC. A dobrá tedy – neřešme „mimo církev není spásy“ – KKC 846, který jsem dosti neobratně vykládal.
Důvodem proč mohu být spasen jako protestant je ten, že Ježíš Kristus zemřel i za mě, mé hříchy (výše jsme si potvrdili, že Bůh chce, abych i já byl spasený). Byl jsem pokřtěný a jsem členem společenství, které se hlásí k vyznání víry, které máme (jak jistě víte) společné..
„Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“.
Aneb, Bůh chce spásu všech lidí, ale to neznamená, že všichni budou spaseni. Jestliže někdo nechce (a to jste třeba vy, protože žijete ve lži a opozici proti Církvi – Bohu), spasen nebude.
Hamish: Strach z Boha je až druhý nejlepší důvod k jednání.. ten první je láska k Bohu.. takže myslete si co chcete, upozorňujte (pokud to není výhružka) čímkoliv, jsem v klidu.. S Bohem si to rád vyříkám osobně, kdybych chtěl prostředníka, hledal bych kněze.
„Jen Tobě, Bože, patřím navěky“.
„S Bohem si to rád vyříkám osobně,…“
* Podle všeho co vím – ten, s kým si to budete vyříkávat, není Bůh.
@Solipso: Cesta do Pekla nevede přes Boží soud? 🙂
Vede, ale zatvrzelí schizmatici jsou zpravidla souzeni in absentia. 😉 Co by taky mohli říkat? Svým odmítnutím daru Kristovy Církve už své řekli.
Solipso: A já myslel, že průběh Božího soudu je zahalen tajemstvím.. někteří prostě mají odpověď na všechno, že?
No, my gnostici (c)JJS2010 toho víme o všeličems více než obyčejní křesťani, pro které je prakticky vše „veliké a krásné tajemství“.
Mýlíte se Papo, Mons.Lefebvre sloužil celý život Bohu i Církvi věrně. Byl jí věrný i tehdy, když ji téměř všichni byli nevěrní. A tupili jej mnozí,protože mnozí nedokázali snést pravdu. Mons.Lefebvre je „Atanášem“ 20.stol.
Milá Neo,tak jste zase někomu pořádně šlápla na kuří oko :-). Ale to nevadí – článek je velmi pěkný, přesný a výstižný. A komu se nelíbí, ať si důkladně prohlédne vidozáznamy z různých pastoračních cest sv. Otce – tak jak se při těchto příležitostech např. slouží mše sv. včetně doprovodné hudby a výzdoby a způsobu sv. přijímání jak je realizuje s.v Otec – to nepotřebuje další komentář…
Svatá Terezie od Ježíše, smiluj se nad námi, oroduj za nás, stůj při nás a pomáhej nám. Ať dokážeme v pokoře, lásce, svornosti a poslušnosti přijmout a naplnit Boží vůli, tak jako jsi to dokázala Ty. Celou svou myslí, celým svým srdcem a celou svou duší. Budiž nám vzorem i záštitou.
Ne tak jak my ale tak jak chce Bůh.
Papo, já jsem tak opovážlivý že věřím a vyznávám že Ježíš Kristus založil katolickou církev jako svou milovanou, i když často a v mnohém nevěrnou a selhávající nevěstu a zároveň Tělo kterého je sám Hlavou a že nám dává za pokrm své skutečné Tělo a Krev. Věřím i tomu že svou nevěstu přijme a zakryje její hřích a nahotu zejména pro svoje svaté Jméno a slovo které dal našim otcům. Že k naší záchraně nahradí spravedlnost milosrdenstvím. Přesto si nemyslím že byste byl horší člověk než já a považuji za pravděpodobné že jste mnohem lepší. Spíš bych řekl že to mám snazší, asi jako rozmazlený synek z bohaté rodiny který se chlubí bohatstvím svého otce aniž by je pomáhal budovat a rozmnožit a přesto doufá že mu bude odpuštěno. Přeju Vám spásu tak jako sám sobě a rád bych se ještě na tomto světě dožil toho že budeme všichni svorni v jediném živoucím a svatém Duchu a že v nás svět bude poznávat křesťany podle vzájemné lásky. K tomu nám dopomáhej Bůh.
Doporučuji Vám Václave četbu sv. Augustina, popř. sv. Františka Saleského (který z něj cituje) o tom, jakou hodnotu mají přirozené ctnosti nevěřících (např. starých řeckých filosofů), heretiků apod. a PROČ!!!! Pak třeba společně s církevními otci také pochopíte, že jakékoliv věci v řádu časném a přirozeném k zásluhám pro věčný život nestačí a jsou neužitečné. Takové ty moderní populární povídačky „Podívejte se, jak i ti nekatolíci, nevěřící apod. jsou slušní a hodní lidé – takový, že by byli horší než katolíci a že by nemohli do nebe jenom proto, že nejsou v ŘKC?“ jsou v největším rozporu s učením Otců a Církve a navíc pachájí nedozírné škody. Dobrá odpověď na to je v NZ. Když se podíváte na farizeje, tak to byli z tohoto vašeho pohledu ti nejlepší lidé – dávali velké dary chudým, obdarovávali vdovy a sirotky, postili se i z věcí, z kterých nemuseli – jak byli štědří a milosrdní, ovšem Pán Ježíš říká, že nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat tu jejich, nevstoupíte do království nebeského.
Možná by to chtělo také uvést knihy jmenovaných autorů a místa, kde to v nich je
Podívejte se, jak i ti nekatolíci, nevěřící apod. jsou slušní a hodní lidé – takový, že by byli horší než katolíci a že by nemohli do nebe jenom proto, že nejsou v ŘKC?“
Ano, to je pelagianismus. Skutky nikoho nespasí. Nejprve je Boží milost a teprve pod jejím vlivem můžeme konat skutky záslužné pro nebe.
Omlouvám se Maftíku, že reaguji až teď, ale diskusi jsem nadále nečetl. Upřesňuji tedy místa: sv. František Saleský: Pojednání o lásce k Bohu – jedenáctá kniha, 10. kapitola. Celá ta kapitola je o tom. Cituje pak např. sv. Augustina: „Ctnosti pohanů nebyly ctnostmi pravými, nýbrž zdánlivými, protože nebyly konány pro cíl pravý a nepomíjející, nýbrž pro cíl nepravý a pomíjející“ (Contra Iul. Pel., c. 3). Sv. František pak např. píše: „V den soudu budou tedy ctnosti pohanů mluvit v jejich prospěch, a sice nikoli tak, aby byli spaseni, nýbrž tak, aby nebyli příliš těžce potrestáni.“ Celá ta kapitola je dobrá, nebudu zde všechno vypisovat. Dále ještě Augustin: Retractiones 1,3.
Sv. Augustin: „Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“
Samozřejmě, že takhle černé na bílem jen tak to odmítnete, že je to hloupost, právě proto Vám doporučuji tu četbu, abyste pochopil, proč to tak je a vůbec se nad tím hlouběji zamyslel. Lidi mají často tendenci v takových věcech dávat na svoje pocity a první nápady, které jím říkají, jak jsou to dobří lidé a určitě budou všichni v nebi…
Díky za krásný článek o sv.Terezii a její době, která je i pro tu naši tak příznačná.
Nejraději bych si takový příspěvek přečetla v „Katolickém týdenníkU“, ale tam by ho zřejmě neotiskli.
To se spíše dožijete konce světa, než otištění podobných článku v mainstreamových médiích typu Katolického týdenníku. 🙂
Vážený pane anonyme „smajlíku“, velmi bych ocenil, a jistě ne jen já, kdyby jsem uvedl knihy sv. Augustina či sv. Františka Saleského, kde se lze dočíst, jak je to s hodnotou tzv. přirozených ctností a jejich váhou pro spásu duše. Máte pravdu, že mezi modernismem ovlivněnými katolíky, nejasnosti v tomto ohledu páchájí neskutečné škody. Není tedy od věci napsat k tomu to více, zcela určitě to bude užitečné.
Viz výše – doplnil jsem přesná místa.
přesnil bych, že sv. Terezie „škodlivým a nesmyslným „ měla na mysli např. vrhání se do jezírek, či studen, když převorka slovo studna jen vyslovila (viz Kniha o zakládání, sv. Terezie od Ježíše, Vimperk 1991, str. 122-123). Co se ale týká poslušnosti uposlechnout zákaz svatého přijímání, sv. Terezie praví, že sestra je povinna se podřídit, i kdyby byla přesvědčena (ona sestra), že zemře, nepřijme-li Tělo Páně (viz Kniha o zakládání, str. 53-54, 59, 62-63). Tedy, sestru neomlouvá ani hrozba bezprostřední smrti. Sv. Terezie praví, že by si nepřála obdržet zásluhy, které by takováto sestra přijala, přijímala-by přes zákaz (viz Kniha o zakládání str. 59).
Jak si mám vysvětlit zmínku o „reálnosti či nereálnosti exkomunikace členů Kněžského Bratrstva svatého Pia X.“ v souvislosti s exkomunikací karmelských sester? To má být snaha o obhajobu neposlušnosti ML nebo obhajobou nerespektování trestu uvaleného na biskupy FSSPX poukázáním na nespravedlivý trest uvalený na bosé karmelitky? To je přece scestná úvaha. Zaprvé, řeholní (ne)poslušnost je jiného řádu (nižšího) než (ne)poslušnost hierarchická, zvláště pak bezprostřední (ne)poslušnost papeži. Zadruhé, světice upozorňuje na absolutní poslušnost při zákazu svatého přijímání a podobných věcí, tedy věcí, kam se jistě vejde i zákaz svěcení (viz Kniha o zakládání, str. 142-143). Zatřetí, sestry se trestu pokorně podrobily (viz Životopis sv. Jana z Kříže; P. Dominik a Jezu Maria, V Brně 1907, str. 133; Sv. Jan od Kříže, učitel duchovního života; F. S. Horák, Olomouc 1940, str. 26-27).
Kniha o zakládání, sv. Terezie od Ježíše, Vimperk 1991:
str. 122-123: „Jednou pozorovaly vodní tůň, která byla v zahradě. Tu řekla představená nejblíže stojící sestře: »Co by bylo, kdybych vám řekla, abyste do ní skočila? « Sotva to dořekla, byla sestra ve vodě a vylezla celá zmáčená, že se musela jít převléknout. Jednou zase – to jsem tam právě byla – připravovaly se sestry na zpověď. Jedna z nich čekala, až se druhá vyzpovídá a mezitím oslovila představenou. Ta se samozřejmě pozastavila nad tím, jaké je to soustředění před zpovědí, a řekla jí, že by měla raději ponořit hlavu do studně a uvažovat o svých hříších. Když sestra uslyšela, že má skočit do studně, běžela provést příkaz. Ještě že ji zadrželi. Byla by skočila do studny v přesvědčení, že tím prokazuje Bohu kdož ví co světového.
Stávaly se tam jiné podobné věci, které svědčily o poslušnosti a umrtvení. Bylo však zapotřebí, aby někdo
dobře poučený řádně sestrám vysvětlil, do jaké až míry jsou poslušností vázány.“
str 53: „Promluvila jsem si nyní s oběma sestrami a uvedla dost důvodů, které podle mého názoru stačily, aby je přesvědčily, že myšlenka na smrt bez tohoto léku je pouhá fantazie. Trvaly však tak pevně na svém, že mé důvody nic nezmohly.“
str. 54: „Škoda z tohoto zvyku – do čehož se asi připletl i ďábel- už dosáhla takového stupně, takže se opravdu domnívaly, že by musely zemřít, kdyby nemohly k svatému přijímání. Teď jsem zasáhla velmi přísně; čím víc jsem pozorovala, jak se ve své domněnce, že nemohou jednat jinak, chtějí vyhnout poslušnosti, tím bylo jasnější, že je to všechno jen pokušení.“
str. 59: „Vypravuji vám o tom případu proto, aby byly převorky opatrné a sestry žily v bázni a pozorně sledovaly, v jakém stavu přistupují ke svatému přijímání – pak dostanou o to vetší milost. Dělají-li to proto, aby se Bohu líbily, je jim už jasné, že Bohu je milejší poslušnost než oběť. (1 Sam 15,22) V tom případě dosáhnu víc milosti, když se z poslušnosti svatého přijímání vzdám.
[…]
Je-li to však spojeno s rozčilováním, vášní a odporem vůči převorce nebo zpovědníkovi, kteří svaté přijímání zakázali, je určitě tato bolest pokušení.
Kdyby se pak některá odvážila přijímat proti vůli zpovědníka, nestála bych o zásluhy, které z toho bude mít; v těchto věcech nesmíme posuzovat své vlastní záležitosti.“
str. 62-63: „Protože jsem znala a stýkala se s mnoha osobami postiženými tímto zlem, opakuji znovu, že neexistuje jiný lék, než je při všem a každým možným způsobem držet v pokorné zkroušenosti a podřízenosti; nestačí-li slova, užijme trestu. Nepomohou-li mírné, zostřeme je! Nestačí-li měsíc samotky, prodlužme ji na čtyři měsíce. Nic lepšího takovým duším nemůžeme prokázat.
[…]
Podřídí-li se osoby postižené tímto zlem těm, kdo je vedou, je to velká milost a jejich jediná záchrana v nebezpečí, o němž jsem mluvila. A bude-li některá z nich číst tyto řádky, prosím ji, aby si z lásky k Bohu uvědomila, že na této poddanosti závisí její věčná blaženost.“
str. 142-143: „Ale ti, kdo podléhají poslušnosti, si musí uvědomit, že čin, který – kdyby jej provedli bez příkazu – by byl smrtelným hříchem, nesmějí vykonat ani v případě, že by jim to bylo poručeno. Výjimka z tohoto je například účast na mši svaté nebo změna postních dnů, nebo podobné věci. K tomu může mít představená svůj důvod. Ale skočit do studně nebo něco podobného by byl smrtelný hřích. […] Všechno, v čem není takové nebezpečí, schvaluji.”
Životopis sv. Jana z Kříže; P. Dominik a Jezu Maria, V Brně 1907, str. 133:
„P. provinciál více svojí než Boží vůlí se řídě, tak se rozhněval, že kázal několik řeholnic uvěznit a 54 exkomunikoval. Odstrašující to případ, jak vysoký úřad bez velikých ctností ku nejvýše nebezpečnému zneužití moci úřední vésti může, kdežto naopak poctivost jde klidně svojí cestou a s Boží pomocí buď cíle svého dosáhne jako tyto bezelstné řeholnice při opětovné volbě sv. Terezie, aneb dle božských skrytých úradků mlčky a právě proto v pokoji duše povolně ustupují, jak sv. Terezie učinila, když celou věc, která i králi Filipu II., jenž si jí velice vážil, přednesena byla, mlčky pominula.“
Sv. Jan od Kříže, učitel duchovního života; F. S. Horák, Olomouc 1940, str. 26-27:
„P. Tostado exkomunikoval v Avile všechny jeptišky, které vilily sv. Terezii za převorku. Všecky úkony náboženské tu byly zastaveny, nebylo mše sv., nebylo chóru ani hodinek. Svatý Jan od Kříže těšil v tu smutnou chvíli matku Terezii.“
Ale no tak, po II. vatikánském koncilu už na nějakou poslušnost moc nekoukáme. Když může neposlouchat Hans Küng, proč by nemohl neposlouchat msgre. Lefebvre? Hlavně, aby všichni byli JEDNO! Make love, not war!
Dnes nemají modernističtí šašci světské rameno. V 1. století bylo taky vhodné, aby se otrok podřídil a získal tak zásluhu, protože se osovbodit nemohl.
Nebojej se a nědlaj vlny a tlaky. Bohoslužba je každých 14 dnů v salonku i kdyby se vlci a dukové na halvu stavěli.