Pornografie a „katolický kýč“
Ve své knize Oslovit Zachea v homilii ke čtení z Evangelia sv. Jana o tom, jak Pán Ježíš vyhnal kupce z chrámu, Tomáš Halík píše:
„Přiznám se vám, že i já jsem si ve fantazii mnohokrát představoval tuto scénu, když jsem viděl davy turistů v chrámech nebo když na poutních místech vidím stánky s tím strašlivým katolickým kýčem, s příšernými nasládlými soškami, s pobožnými časopisy a brožurkami, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti. […] Jsem přesvědčen, že nemáme žádné právo kázat proti pornografii, pokud takové pobožné nestydatosti strpíme ve stínu našich chrámů.“
Zdá se vám tento argument intuitivně nepřijatelný? Mně také. Ale při hlubším zamyšlení dává smysl, ne? Pornografie je kýč. Některé náboženské předměty jsou kýč. Dokud katolíci strpí svůj kýč, nemají právo horlit proti jinému kýči. Nejprve by si měli zamést před vlastním prahem. Logické, že?
Ne, nebojme se. Máme plné právo odmítnout pornografii se vší razancí a nad kýčovitým svatým obrázkem se pousmát. Proč? Podívejme se na to trošku blíže. Nejprve si vymezíme pojem kýč.
Co je kýč?
Tomáš Kulka (Umění a kýč) stanovuje tři nutné podmínky, aby mohlo být něco prohlášeno za kýč, které dohromady tvoří podmínku postačující.
Za prvé námětem kýče je něco, co je všeobecně považováno za krásné a co má silný emocionální náboj. Samotné kýčovité dílo parazituje na předmětu, který zobrazuje, nejde v něm ani tak o samotné dílo, jak je tomu v případě umění, ale o samotný zobrazovaný předmět, jehož je kýč náhražkou. Známe to všichni: malé děti, zvířátka a tak dále. Kýčem však nejsou tyto předměty samy o sobě, kýčem může být jen jejich zobrazení.
Za druhé námět je snadno identifikovatelný. Kýčovité dílo je provedeno tak, aby bylo co nejsnáze rozpoznatelné, co zobrazuje. K tomu používá těch nejkonvenčnějších metod. Nic neponechává na fantazii vnímajícího.
Za třetí kýč netransformuje asociace. Co to znamená? Jednoduše řečeno kýčovité dílo nepracuje s asociacemi tvůrčím způsobem, neužívá originálních metaforických a metonymických prostředků, nesnaží se o ozvláštnění skutečnosti, pracuje s prostředky banálními, které nemohou postavit zobrazovaný předmět do nového světla.
Když z tohoto hlediska srovnáme pornografii a kýčovité náboženské předměty, patrný rozdíl uvidíme již při první podmínce.
Pornografie parazituje na všeobecně přitažlivém tématu – na sexualitě. Sexualita má svá pravidla, a pokud ta nejsou dodržena, jedná se o hřích. Pornografie zobrazuje hříšné způsoby sexuality a zároveň sama je hříchem, protože zobrazovat sexualitu způsobem „pornografickým“ není mravně dovolené, neboť konzumace pornografických děl vede k hříchům proti čistotě. O její ošklivost nejde. Jde o její morální nepřijatelnost. Proto je třeba proti ní bojovat.
Proč je pornografie mravně nepřijatelná?
Zkusme se nyní blíže zamyslet, v čem spočívá mravní nepřijatelnost pornografie. Domníváme se, že spočívá ve skutečnosti, že atributem pornografie je perverzita, tedy nepřirozená sexualita.
Nejprve je třeba vymezit pojmy.
Pornografie je zobrazením sexuálního chování, za účelem sexuálního vzrušení. Narozdíl od erotiky nemůže mít estetickou hodnotu, protože neumožňuje estetickou distanci od svého předmětu, kterým je sexualita. Nemůže vyvolat nezaujatou libost, ale vždy vyvolává zájem zaujatý, konkrétně sexuálně. Jejím cílem není estetická kontemplace, ale sexuální vzrušení. Nefunguje jako umělecké dílo, ale jako náhražka skutečného sexuálního chování – často také ke skutečnému sexuálnímu chování vede.
Přirozenost činnosti znamená vlastnictví všech náležitostí sloužících k naplnění primárního cíle, který činnost sleduje. Lidskou sexualitu určují tyto cíle:
1. slouží k rozmnožování lidského rodu;
2. je naplněním vztahu dvou partnerů;
3. působí fyzickou i psychickou libost a snižuje napětí.
Tyto cíle jsou v hierarchickém vztahu – třetí předpokládá první a druhý, druhý první, první je cílem primárním.
Přirozenost pohlavního styku spočívá v tom, že je schopen naplnit cíl daný první podmínkou. Tedy první podmínka je nutná a postačující, aby pohlavní styk mohl být považován za přirozený. Není-li splněna první podmínka, hovoříme o nepřirozeném neboli perverzním sexuálním chování. Nepřirozený styk je takový, který technicky vylučuje rozmnožování.
První dvě podmínky jsou nutné, aby mohl být sexuální styk mohl být mravně přijatelný. Dohromady tvoří podmínku nutnou a postačující pro mravní přijatelnost sexuálního chování. Nejsou-li splněny podmínky první a druhá zároveň, je styk mravně nepřijatelný, i když může být po technické stránce přirozený.
Přidá-li se k prvním dvěma podmínkám třetí, je pohlavní styk psychicky i fyzicky uspokojující. Dohromady tyto podmínky tvoří nutnou a postačující podmínku pro psychické a fyzické uspokojení z pohlavního styku. Nejsou-li splněny s třetí podmínkou první dvě, stěží můžeme mluvit o psychickém uspokojení, i když dojde ke chvilkovému ukojení sexuální touhy.
To, že sledování pornografie může člověka stěží psychicky i fyzicky uspokojovat, je zřejmé, stejně jako to, že pornografie je mravně nepřijatelná, protože není naplněním vztahu dvou partnerů. Zaměřme se na to, zda v případě pornografie můžeme hovořit o přirozeném sexuálním chování.
Pornografie často zobrazuje nepřirozené, perverzní sexuální praktiky. Zde je její perverzita bez debat. Perverzita pornografie v tomto případě spočívá v tom, co zobrazuje.
Můžeme však pornografické zobrazení přirozeného pohlavního styku (tedy takového, který technicky může vést k rozmnožování lidského rodu), tedy styku muže a ženy, označit za přirozené? Odpověď zní: ne. Podstata této odpovědi spočívá v samotném faktu, že se v případě pornografie jedná o zobrazení. Zobrazení je vždy určeno divákovi, kterého nemůžeme vyloučit. V případě pornografie, která má za cíl sexuální vzrušení, je divák přímo vtahován do děje jako třetí osoba a právě jeho přítomnost způsobuje, že pornografický záznam participuje na sexuální perverzitě – konkrétně voyeurismu. Této skutečnosti by se zobrazení vyhnulo, kdyby bylo určeno pro studijní účely, to však v případě pornografie není splněno. Perverznost pornografického záznamu přirozeného pohlavního styku není způsobena tím, co zobrazuje, ale tím, že vůbec zobrazuje a tím vtahuje do intimní záležitosti dvou lidí třetí osobu.
Ergo: pornografie je vždy perverzní. V každém případě tím, že vůbec zobrazuje sexuální chování, za cílem sexuálního vzrušení diváka. Často také tím, že zobrazuje perverzní sexuální praktiky. Z toho, že je perverzní vyplývá i to, že je mravně nepřijatelná a nemůže vést k psychickému a fyzickému uspokojení.
Náboženský kýč
Nyní se vraťme k náboženskému kýči. Kýčovitý náboženský předmět parazituje na náboženském citu jedince. Těží z toho, že zobrazuje to, co je někomu svaté. Pro něj je pak důležitější to, co je zobrazováno než to, co je zobrazeno. Zobrazovaný předmět je dobrý, jen provedení je špatné. Jde hlavně o to, aby se k oslavě Boha a svatých, používalo adekvátních prostředků. Morálně závadný však kýčovitý náboženský předmět není, proto nesnese srovnání s pornografií.
Závěr
Nejsem taková autorita jako P. Halík, přesto si jeho názor na závěr dovolím poopravit. Máme plné právo bojovat proti pornografii, ba co víc – je to naše povinnost, a to i v případě, že z určité slabosti strpíme ve svých chrámech „katolický kýč.“ Neříkám, že bychom ho měli trpět. Naopak měli bychom usilovat o oslavu Boha prostřednictvím autentického umění a kýče se co nejvíce varovat. Ano, snažme se o to a kýč netrpme. To se nám podaří nejlépe tak, že se budeme v oblasti umění co nejvíce vzdělávat. Proti pornografii však bojujme i přesto, že v určitém typu kýče třeba máme zálibu bez ohledu na to, co říká P. Halík, protože tady se jedná především o otázku mravní, méně pak o otázku estetickou.
Jiří J. Stodola
To hierarchické pojetí cílů lidské sexuality je moc dobré – z čeho vychází? Tak nějak intuitivně to asi cítí každý, ale od jaké autoritiy pochází ta formulace? Dá se totiž krásně použít na veškeré debaty o sexu vůbec, tak ať se mám kým zaštiťovat (ne, že by pan Stodola nebyl autoritou dostatečnou… 🙂 ).
Vychází ze stálého učení katolické Církve, jak je formulováno např. v encyklikách Casti connubii Pia XI. nebo Humanae vitae Pavla VI.
Toto pojetí cílů sexuality konkrétně pochází z Castii connubii, ale já jsem si to pro daný záměr modifikoval a stanovil jsem podmínky nutné a dostačující.
Casti connubii říká:
„Poněvadž manželské obcování je svojí povahou určeno k tomu, aby byl dán život dítěti, jednají proti přírodě a konají cosi hanebného a svou podstatou nepočestného ti, kdo úmyslně olupují úkon o tuto jeho přirozenou účinnost. “
(…)
„Neboť při manželství samém a při užívání manželského práva jsou také druhotné účely, jako je vzájemná pomoc, pěstění vespolné lásky a utišení žádostivosti; manželům se nikterak nezapovídá usilovati o tyto cíle, jenom když se řádně zachová vnitřní povaha onoho úkonu a tudíž jeho náležité usměrnění vzhledem k prvotnímu cíli.“
Já nejsem autoritou. Jen se snažím poznat, co autorita říká.
Zajímalo by mě, kde by pan Stodola načrtl hranici mezi pornografií a erotikou. A co by zařadil do erotiky. Kam by zařadil Píseň písní? Jsou ti koloušci vzdělávací?
Mezi pornografií a erotikou je hranice analogická jako mezi kýčem a uměním (viz výše). To ovšem neznamená, že erotiku považuji za mravně dovolenou. Nicméně lze ji považovat za umění.
Dobrá, tedy erotika je dle vás mravně nedovolená? Ergo erotické narážky v Písni písní jsou mravně nedovolené? Jsou „dva koloušci“ obscénní? Jak byste definoval obscénnost, i ve vztahu k pornografii a erotice?
Erotikou rozumím umění, které je sexuálně dráždivé. Pornografií rozumím kýč, který je sexuálně dráždivý.
Z tohoto pohledu je obojí mravně nedovolené – i erotika i kýč.
Definujeme-li erotiku předchozím způsobem, pak je zřejmé, že Píseň písní erotickou není.
Myslím si že monsignore Halík použil pornografii jako příměr, tak aby zdůraznil to co ho trápí a co považuje za horší urážku Boha a jeho svatých než je například pornografie. Svatokupectví a to co považuje za nedůstojné provedení devocionálií. S podobnými příměry se můžeme velice často setkat i v Bibli. Například ve varování že snáz projde velbloud uchem jehly než boháč nebo popřípadě bohatec do Božího království. Pochybuji že mělo být důvodem k tomu abychom zkoumali a měřili velbloudy a jehly, prováděli praktické pokusy končící popliváním nebo pokopáním nebo dokonce odmítali uznat za Božího světce a přímluvce každého kdo měl za pozemského života víc než je současná hodnota životního minima. To že litera může při nesprávné interpretaci zabíjet zatímco duch (v tomhle případě s malým písmenem jako smysl a kontext) oživuje platí i v běžném životě. V případech jako je tenhle. Otec Halík si možná pro srovnání vybral zrovna pornografii z toho důvodu že mu nedůstojné provedení devocionálií připomíná svou pokřiveností pokřivený pohled na lidskou sexualitu. Podobně jako když čteme v Písmu svatém že někdo smilnil Hospodinu, svému Bohu bez jakékoliv sexuální souvislosti.
Co se mne týče tak mám k tomu co někteří lidé považují za kýč v obecném smyslu dost smířlivý postoj. Víc se mi například líbí srneček Bambi v živých barvách než to co mi připadá jako mazanice novodobých autorů ve které by srnku nepoznal ani jasnovidec (doufám že nikdo kvůli tomuto příměru nezačne zkoumat a rozebírat jasnovidce) aniž by si přečetl název díla. Přiznám se že v tomhle ohledu nesdílím ani tak úplně názor monsignora Halíka, i když bych ho třeba sdílel kdybych viděl to co měl na mysli on. Přesto považuji jeho názor za dobrý důvod k zamyšlení a revizi svých vlastních postojů a to že si myslím něco jiného nemá vliv na moji úctu ke Kristovu knězi a úspěšnému rybáři lidí. Se kterým se nemohu srovnávat.
Myslím si že nejdůležitější na každém stromě je ovoce. Jestliže něco prohlubuje zbožnost a inspiruje k pokání, modlitbě, almužně a zájmu o Pánaboha a o jeho svaté tak na vnější formě té věci tolik nezáleží a nemusí se všem líbit. Estetická výchova je sice hezká věc, jak vyplývá ze samotného názvu ale měli bychom mít na paměti že Bůh si víc cení dětinnou prostotu a čisté srdce než pyšnou učenost a kvalitu formy z lidského hlediska. Lidi které si vybírá za svoje apoštoly, učedníky a posly by doporučila málokterá personální agentura a málokterý farizeus. Stejně jako ty které oslovuje Panna Maria. Jestliže nebudeme jako děti tak nevejdeme.
1) Halíkovi, pokud mi něco neuniklo, nepřináleží titul „Monsignore“
2) Existují vážné pochybnosti, jestli mu náleži i ono „P.“ před jménem.
http://www.apha.cz/jmenovani-novych-monsignoru/
A jaké pochybnosti existují o kněžství kaplana Jeho Svatosti?
Jo, to jmenování kaplanem Jeho Svatosti dostal. Bohužel.
Omlouvám se, nemohu a nechci jmenovat konkrétní zdroje. Chodí sem zjevně barvíři antiinkvizice, nechci nikoho vystavit perzekuci. Podle linku soudím, že titul mu (Bohu žel)náleží. Pochybnosti se vztahují k samotnému svěcení. Vzhledem k jeho „pastorační“ činnosti-není divu. Pokud je přesto platně vysvěcen-budiž mu nebe milostivo. Stihl Církvi napáchat víc škod, než albigenští.
Ech. A nominaci má na svědomí Vlk. Tak to už je mimo dosah tohoto blogu. Chudák Benedikt.
P jako Profesor, přece…
Ah so.
Umění musí splnovat tři podmínky. Krásu Pravdu Dobro.
Video záznam hrajících se kotat je umění. Kotata jsou krásná, pravdivá a dobrá. Kulka se snaží velmi nejapně vytvořit třetí kategorii. Vedle umění a špatného umění staví vedle ještě kýč. Složitě dokazuje a velmi nevěrohodně, že kýč není špatné umění. Ano s kotaty jsme dokázali, že kýč je umění. Tedy, že kýč jako samostatná kategori, správně žánr neexistuje. Je třeba dodat, že neexistuje, ani žánr špatného umění.
Ehm. Cože?
Kýč není špatné umění. Kýč stojí mimo umění. Hrající si koťata jsou krásná, pravdivá a dobrá, ale to neznamená, že je takový jejich videozáznam.
Na Spitfirův dotaz: mažu Vám ty příspěvky, které považuji za zmatené nebo nepřínosné. Což je většina.
Santalové tyčinky a další budhistická veteš jsou pro Halíka košer?
To není veteš, alébrž prostředky ekumenického sblížení.., na to pozor, není veteš jako veteš! 🙂
Můj názor je, že celá tahle diskuse i celý ten článek je vlastně předimenzovaný a tím zbytečný. Zůstal bych prostě u klasické definice pornografie, kterou uznává i Katolický katechismus:
„Pornografie spočívá v tom. že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizují intimitě partnerů, aby se záměrně ukazovaly třetím osobám.“ (Katolický katechismus, článek 2354).
Kýč je provinění maximálně proti dobrému vkusu. Pornografie je provinění proti čistotě, smrtelný hřích, který dopadá na všechny zúčastněné (tvůrce, šiřitele i sledující). Jakékoliv poznámky a mudrování navíc jsou IMHO zbytečné.