„Nic není pohodlnějšího a svůdnějšího pro lenivý lidský rozum, než omezovati se na udržování statu quo. A nic není zhoubnějšího. V té chvíli, kdy si strážci nějakého ideálu řeknou, že už mají dosti, jest rozvrat zajištěn. Obzory se začnou úžit, oči vidí jen na několik kroků, už se nezdá nutno státi na stráži před domem, už snad stačí jen občas vyhlédnouti oknem do ulice, a snad ne ani do ulice, jen na dvorek, či na práh. Nastává stagnace všech bojovnických ctností i vlastností, z knížat se stávají domácí páni, pak domovníci a naposledy jen podomci, inteligence tuční, a lampa sebeskvělejší záře se pokrývá mastnými skvrnami a prachem. Tak se připravují rozvraty, schismata a – což jest nejhoršího – odpady, jichž z opatrnosti jejich strůjci nikdy oficielně neoznámí.“

„Spoléhati se na katolicitu… která nemá dosti hybné a exekutivní moci – to by vedlo k rozbití lodi v plné záři majáku. Katolicita… jest jenom ukazatelem cesty…, ale nikoliv přístavem. V jejím světle se určuje směr plavby, ale v plavbě se ustati nesmí.“

Má-li se katolicita domoci úspěchu, musí být provázena aktivitou. Aktivitou, kterou Durych blíže nespecifikuje, představuje nám ji však velmi jednoduše: „…jest povinností a samozřejmým rozkazem, třebas není psán, jako není nikde psán zákon, že člověk jest povinen dýchat…“

„Katolicita jest skvělejší, ale bezzáslužná, aktivita jest méně skvělá, ale jest to vlastní služba. Není ovšem aktivitou vše, co má známky čilosti nebo dýchavičnosti; vždy byla nejlepší aktivitou ta, které bylo nejméně vidět a nejméně slyšet, která byla ukryta a jen její vítězství bylo zřejmo.“

Jak málo slov stačí Durychovi k přesné charakteristice, ale i k ostré kritice. A není třeba dlouho rozmýšlet o tom, komu je tato kritika určena. Samozřejmě hierarchii, spíše vyšší než nižší, dokonce snad té nejvyšší. Příklad s výstražným i naváděcím světlem majáku a s plavbou lodí je využíván v námořní dopravě, je však stejnou měrou užíván politiky a ekonomy? Durychovi však na politicích a ekonomech nezáleží, jemu jde především o náboženský život. Hřivny víry září oslnivým jasem a tyto hřivny rozdal Duch svatý stejnou, nebo aspoň přibližně stejnou měrou jak osobám duchovním, tak i laikům. Ale znamená tato jasná záře třebas jen skrovnou „výzvu“ pro vysokou hierarchii? Zejména ona má do krajnosti zužitkovat vložených hřiven katolicity, aby je obrátila v nesrovnatelně vysoký zisk spásy. Jak jsou naši biskupové podobni znaveným domovníkům!

Uvážené katolické aktivity bys pohledal. Pokud jedná zbrkle a neuváženě zbožná mládež, nebo třebas i konvertité, které jako blesk z čistého nebe zasáhla často i bez přípravy Boží milost, pak jim, i když způsobí škodu, lze odpustit. Je však možno se smířit s halasně roztrubovanou dobročinností, kdy pravice až příliš dobře ví, kolik peněz drží v hrsti levice a kdy bývá nejprve ukonejšena vlastní samolibost a pak teprve bída bližních? Zjevná katolická aktivita nemá nekonečné možnosti, proto mnohdy bývá tím agresivnější, impertinentnější a tím často i odpudivější. Skryté aktivity se však nejde dopočítat, nelze ji snadno kontrolovat a buď Bohu chvála za to, že se o ní nevedou statistiky. Skrytou aktivitu si lidské srdce organisuje samo a nepotřebuje k tomu pomoc zákoníků a farizeů.

O aktivitě Durych napsal do Lidových listů o 4 týdny později než o katolicitě a lze jen žasnout, jak tehdejší „političtí katolíci“ byli tolerantní k svým kritikům. Snad proto, že tehdy teprve začínali hledat svůj program. Oni ho nenašli dodnes, ale tehdy přece jen upřímně doufali, že se jim ho sezdat podaří.

Durych uvádí ještě jednu důležitou vlastnost katolické aktivity: „Vyznačuje se tím, že její obzory sahají co nejdále, jak prostorově, tak časově. Nestará se jen o dnešek, ale i o generace budoucí a mnohdy pro tyto odhodí různé výhody dnešku.“

Zde si nutno připomenout misionářskou práci prostých řeholníků 17. a 18. století, především jezuitů. Uvádíme-li, že území českého království skýtalo po třicetileté válce – po demografické stránce – podobný obraz jako skandinávské země, t. j. že se tu a tam také ještě vyskytovali katolíci, a že tito misionáři vrátili katolické víře daleko největší část národa, pak nestačíme žasnout. Jim totiž nešlo o formální návrat lidu ke katolictví, o ten šlo pouze státním činitelům a některým šlechticům. K tomu by byla leckdy stačila jen poněkud aktivnější administrativa. Jezuité dokázali, že obrácený vesnický lid, ale i obyvatelstvo měst neopustilo katolickou víru v dobách josefínských, kdy se totiž odklonu od Říma netoliko přálo, nýbrž i tleskalo. Nejen za dob josefínských: Friedrich der Grosse se tak snadno zmocnil Slezska, že v něm nebylo katolíků a třebaže se jeho německému protestantskému obyvatelstvu pod vládou Marie Teresie nijak zle nedařilo, nemělo ani důvodu, proč by spíše mělo sloužit císařovně nežli pruskému králi. S vlastním jádrem Českého království však bylo jinak: hrstka luteránských křiklounů sice Friedricha přivolávala a snad i vítala, když vtrhl do Čech, ale byla jich vskutku jen hrstka. Valnou část obyvatelstva již tvořili katolíci a těm se protestant Friedrich nelíbil. Pruský král s pomocí českých luteránů počítal, spoléhal na ni, ale nikdy se jí nedočkal. Partyzánského způsobu boje tehdy sice ještě nebylo, ale Češi k němu daleko neměli. Kdyby Marie Teresie ukazovala Čechům příznivější tvář, snad by k partyzánskému boji proti pruskému vetřelci i došlo.

Tito prostí misionáři, kteří paradoxně byli spíše jen trpěni nežli aktivně podporováni, dokázali vytvořit přitažlivý kult Panny Marie, českých světců a doslova se jim podařilo vyplnit duchovní vakuum tehdejší doby. Uvedli do našich zemí náboženskou poezii, obnovili náboženský zpěv a dopomohli mu rozšířit se po venkově; přísné a chladné zpěvy bratrské měly totiž svůj domov především v městech. Dnes už si ani neumíme představit všecko to kouzlo náboženských slavností, jimž jako východiska stačily i vesnické kapličky a Boží muka a kdy nespočetná procesí, vedená po mnohakilometrových trasách podstatnou měrou překonala účast na husitských táborech lidu. Farní matriky zaznamenávaly účast na procesích a těm číslům se nechce věřit. A je vskutku lépe těm číslům nevěřit, protože tím větší by byla naše bolest.

Je pravda, že jezuiti luteránům „šlapali na přezky“ a zabavovali jim letáky a agitační tiskoviny. Skutečných náboženských textů zabavili vesničanům pramálo. Avšak ani za tento bezcenný brak nezůstali jezuiti lidu nic dlužni. Učili ho výtvarnému umění, které dosud na venkově žije ať už v disciplinách malířských, sochařských či řezbářských; naučili ho umění dekorativnímu s náboženskými motivy; jejich vlivem se vytvořilo selské baroko v lidovém stavitelství. Byli to řeholníci, kteří učili vesnické synky základům hudby, a to nejen té lidové, nýbrž hudbě vpravdě klasické, která je srovnatelná s největšími hudebními díly veškeré Evropy – po dobu tří století.

Vší této aktivity zajisté nebylo třeba pro jejich vlastní misijní potřebu. Jejich aktivita byla na míle vzdálena požadavkům jejich současnosti. Byla nekonečná. Je jejich zásluhou, že Češi později s nedůvěrou a snad i s jistým odporem přijímali racionalismus konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Nad tímto faktem hořce pláčí zejména literární historici a jim podobní glosátoři historie národní vzdělanosti. Národ totiž měl duši zaplněnu čímsi mnohem ušlechtilejším, radostnějším a hřejivějším.

Z Čech do Říma nikdy tak daleko nebylo, aby se tam o zbožné aktivitě těchto misionářů nedověděli. Za přemíru misionářské aktivity Řím nikoho nepotrestal (což samo o sobě vzbuzuje podiv), ale tím spíše nikoho neodměnil ani slovíčkem uznání. Přejme to těm bezejmenným misionářům! Nebylo tak aspoň ochuzeno jejich konto v bance nebeského království, kam si ukládali úspory.

–

Co že má podle Durycha katolicita a katolicismus společného s češstvím a s českým nacionalismem?

„Katolicismus jest universální velmoc. Neochvějná a transcendentní. Směr její síly vede shora dolů.

Nacionalismus jest moc konkrétní, prastará sice a posvátná, ale přece její mocenský stav se mění; má své minimum a maximum. Lze mu vzíti a lze mu přidati; ublížiti a prospěti. Směr jeho moci jde ze země vzhůru; roste z kořenů k slunci.

Katolicismus a nacionalismus rostou proti sobě; ale ne jako nepřátelé, jako překážky; blíží se svému styčnému niveau. Katolicismus jest dosti mocný, aby nacionalismus pnul se po něm, držel se ho a vzdoroval s ním všem útokům vichřic i vln.

Český nacionalismus jest mladý, neboť byl několikráte smrtelně zraněn a zašlapán, a bytostnost jeho jest dosud útlá a nesmělá… jest dosud sláb…

Jsme Čechy, jako dub jest dubem, kámen kamenem… Jest to nezrušitelné znamení pro každého člověka, chodícího po dvou. Cítíme to jako přítěž velmi tajemné a dosud nerozluštěné hádanky, že jsme svého češství dosud nemohli prokázati takovým způsobem, o jakém snilo mnoho lidí v horečce a v touze. Ale tušíme, že i tato hádanka bude jednou rozluštěna a že zvíme, proč a k jakému dni byly naše povinnosti odsunuty, anebo jaké jiné výkupné se od nás požádá.“

Toto ovšem nejsou slova radosti a jásotu: je to opět durychovské proroctví a já se nemohu zbýt dojmu, že se od nás mnohem spíše očekává výkupné, nežli plnění nějakých povinností. Durych to neřekl naplno. Ale umí si dobře spočítat, že ani v budoucnu nebudeme jednat jako nevinné holubice, pakliže jsme se tomu dosud nenaučili. Připomeňme si, že v roce 1922 Durych nevěděl nic podstatného o morálním úpadku našeho státu (třebaže už mnoho tušil), nic netušil o „protektorátní“ morálce našeho národa, o poválečném vzkříšení atheismu, o poúnorovém zatemnění mysli téměř vší české inteligence, především však umělců a už vůbec se mu nemohlo ani snít o „sametové revoluci“ a o následné „zbožné“ touze všeho českého lidu po americkém ráji. Něco mohl vědět, něco tušil, ale bylo toho málo, a proto aspoň svému národu, který tolik miloval, odkázal mučednickou epopej „neužitečných služebníků“. Je to opravdu návod, jak se chovat, až na tom budeme nejinak než japonští křesťané XVII. věku?

Já se všeho prorokování děsím, domnívám se však, že je mou povinností na proroctví svého otce poukazovat zejména v těch oblastech, o kterých náš otec často hovořil.

Níže se chci zamyslit nad Durychovým bojem proti Masarykovu „českému realismu“. Realismus prý pracuje „drobnou prací“, „Pravdou“ a „věcností“.

Durych se zastavuje u osvobození národa v roce 1918, které vždy a po právu považoval za světodějnou událost neodhadnutelného dosahu. Bylo to tím podivnější, že katolík Durych tento zlom ze srdce vítal, zatím co valná část české katolické inteligence přijala převrat roku 1918 – nejslušněji řečeno – s rozpaky.

„…takové dílo jako osvobození národa se nedělá „drobnou prací“, různými „pravdami“ a „věcnostmi“ (uvozovky připojil V. D.) Zotročení národů, které vždy jest jen trestem za nějakou nesmírnou hanebnost, nelze odčiniti takovými směšnými věcmi. Tady bylo třeba obětí a krve…

…osvobození nastalo i bez krvavé lázně na českých a moravských polích. Ovšem jiná jest otázka, zda toto osvobození bylo úplné, zda bylo slavné, zda bylo výsostné a tak krásné a vítězné, jaké býti mělo. Bylo to osvobození, ale nebylo tu vítězství. Hlavní radost a životnost se nenarodila.“

Nemohu si odpustit poznámku: Nepřipomíná to události, které se udály v roce 1989?

„Ale historie jest jiná, než to, co se hlásá a tiskne. Příčiny osvobození byly buď mnohé a pak jest směšno, vypíná-li se jedna strana nad druhou, anebo příčina byla jedna jediná, tajemná, neuznávaná a nadlidsky majestátní. My se domníváme, že touto příčinou bylo gesto Boží.

A že jest mnoho odloženo, suspendováno, něco že bylo prominuto a něco i vykoupeno. A že se čeká.“ (podtrženo V. D.).

„Že by realismu příslušely nějaké eminentní zásluhy za osvobození národa, nutno hlasitě popříti. Stalo-li se něco působením těch, kteří byli představiteli realismu, nebylo to dílem tohoto realismu. Bylo tu gesto Boží, poněkud výsměšné, poněkud dobrotivé. Měla se zjeviti grotesknost realismu, měla se zjeviti grotesknost velké části lidu.

Realismus jest hmota, která utlačuje; neroste ani dolů, ani nahoru; utlačí jednu bylinku plevelu a tisíc klasů pšenice…

…Realismus jest prý specifickou vlastností české povahy. Připouštím úplně, neboť i zápach jest lidskou přirozeností a jsou též lidé, kteří jsou rozenými projevy úpadku. Určité kvantum realismu musí býti v každém z nás, jako musíme míti žluč a různé šťávy žaludeční a střevní, ač samy o sobě nejsou hodny milování. Ale činiti z realismu zákoník státu a národa, toť modloslužba k těm nezbytným, ale přece jen ubohým procesům lidského zažívacího traktu, o kterých lépe nemluvit. Ti, co zřejmě přísahají na jeho barvy, podobni jsou nestvůrám, jež cpou zdravým lidem dávidla do úst za soustem chleba, a provázejí je všude s náčiním, které se schovává na místech ukrytých. A není to ani tak snaha o zdraví národa, jako pathologická touha po stálé blízkosti rozkladu a výmětu. Sám ubohý, neplodný a mrtvolný vnucuje se všude, kde se zdvihá nějaké nadšení, nějaká víra nebo heroická vůle a s tváří policejní, agentskou i šmokovskou, staví se na špalíček loyality.

Že by tato očistná fauna českého zažívacího traktu byla schopna přispěti národu čímkoliv, ať k jeho zrození, výchově, síle, osvobození, životu a nadšení, o tom jest přece jen dovoleno pochybovati. Jest to nevzhledný maz, který snad někdy vykoná nějakou nepatrnou službu jako protijed, nepříliš nutný a cenný, ale když tuto službu vykoná, musí z těla ven, jinak se v něm rozkládá a působí mnohem jedovatěji, než okamžitá porucha trávení, při které někdy jakž takž pomáhá. Jsou takové látky v lidském těle, jako třebas maz ušní a nosní, které mají svou minimální důležitost. A těm se podobá český realismus celou svou podstatou i účelností. Užitečny jsou jen tím, že z těla odcházejí a odnášejí prach a drobounká cizí tělíska; zůstanou-li v těle, jest to ohavné; proto národ se musí od realismu stále čistit, aby se neucpal jeho nečistotou.

Ale grotesknost všech groteskností jest protiklad hesla realismu s jeho praksí. Realismus, který se drží tak zvané pravdy, pracuje z devadesáti procent průhlednou lží, nevtipnou a nemaskovanou. Nemá ani tolik konversační schopnosti, aby svou neschopnost k pravdě, i k té nejmenší a nejlehčí, nějak přikryl. Realista neumí citovati jediné věty svého odpůrce, aby ji nezkroutil. Podobá se úplně amnesii; zdávalo se nám, že realisté jsou licoměrní; když jsme poznali realismus lépe, pochopili jsme, že to není licoměrnost; k té nemají dostatek vtipu; jest to pouhá a absolutní impotence.

Realismus při veškeré své malosti, či lépe řečeno irreální nicotnosti, přece jen jest dosud důležitým zjevem v našem národě.

Jest totiž hlavní překážkou nacionalismu…“

Tyto řádky dokazují, že to mohl být jedině český nacionalismus, který se reálně přičinil o osvobození národa roku 1918, nemohl to být „český realismus“, filosofické credo T. G. Masaryka. Nezáleží na tom, že právě tento představitel a spolutvůrce českého realismu se o toto osvobození osobně zasloužil. Nikoli však svou filosofií, ale jen proto, že se stal nástrojem v rukou Božích. Vykonavatele svých záměrů si Bůh volí ze své vůle, nikoli z vůle historiků a politiků.

Je významné Durychovo potvrzení, že realismus je v současné době stále ještě živým světovým názorem, třebaže na mnoha jiných místech už realismus suverénně pohřbívá. Bohužel zánik realismu se nikdy nestal realitou. Žije dál, třebaže se nazývá jinak (či co horšího – vůbec nijak se nenazývá) a je stále největší překážkou tvůrčího nacionalismu.

–

„Náš život roste z katolicity a kvete a zraje češstvím. Katolicita a nacionalita neroste z naší bytosti, neboť jsou to moci nesmírné, třebas ne stejně veliké a stejně hieratické. My rosteme z katolicity a tato nám dává naši nacionalitu. Nacionalita se nám stává květem, odměnou a okrasou za naši víru a věrnost. A tím se nám stává dražší, posvěcenější a nezadatelnější.

Hledáme totiž transcendentní účel českého národa a jeho smysl v božském řízení. A nejen hledáme, ale také v něj věříme. Věříme, že účel českého národa v Božím díle jest tak posvátný a výsostný, že k němu musíme tíhnout celou svou katolicitou, že účel ten bude oslavením katolicity, že zkrátka účel katolicity a nacionality bude jeden a týž.

Proto nemůžeme se spokojiti drobnou prací a nižšími cíly. Máme-li jednou cíl vysoký, nemůžeme slevovati. Jest to boj o národ. Je-li našeho národa k nějakému výsostnému a Božímu účelu třeba, nemůžeme se ani chvíli rozmýšlet, máme-li či nemáme-li říci: Věci tohoto národa jsou věci naše, jeho čest naší ctí, za porážku budeme i my souzeni.“

Tato slova byla vyřčena v adventu roku 1922 ve stati „Český nacionalismus“. Otiskly je Lidové listy.

–

17. dubna roku následujícího publikuje deník olomouckých katolíků Našinec tuto provokativní Durychovu výzvu: Podmínkou národního života jest expanse. I sám název Durychova úvodníku je provokativní: „Katolicita jako energie vladařská“.

„Každý svobodný a soběstačný národ jest a musí býti expansivním, už proto, aby svojí expansí vyrovnal účinky expanse sousedů. Jenom malincí nárůdkové, žijící v malinkých státech, šetřených od sousedů jen jako museální kuriosity, mohou žíti či živořiti bez národní expanse… Svobodný národ nechce si dáti tvořiti své dějiny od národů jiných; pokud však jest situace taková, že život jednoho státu zasahuje do života druhého státu, čili dokud se dějiny národů a států tvoří společně, vzájemně a závisle, chce svobodný národ míti na život jiných států nejméně právě takový vliv (podtrženo V. D.), jaký si musí nechat líbit od jiných. Pouhá defensiva jest rozsudkem smrti (podtrženo V. D.).

Zde není třeba se rozmýšlet: dějiny států střední Evropy se tvoří společně, musíme tedy mít na život našich sousedů právě takový vliv, jaký si musíme od nich nechat líbit. Ano, snadno se to řekne…

Pozor však na onu nepříjemnou pohrůžku rozsudku smrti:

V této knize se však nestarejme o Durychovy názory politické, zde Durych nebýval příliš šťastný.

„Katolicita bez expanse není katolicitou a bez expanse je i katolictví odsouzeno k služebnosti, defensivě a k necti.“

Tedy opět expanse. A ovšem vítězná expanse… Není to početnost, hospodářská síla a pouhá konjunktura, co dělá vítězství, nýbrž duch a smysl úkolu (podtrženo V. D.). „A katolicitou není jen členství v Církvi… nýbrž aktivní vůle k nové práci, stavbě, boji a duchovní míza, která prýští sice ze staré tradice, ale vyráží vždy novými květy.“

„Katolicita jest energie věčná a neumenšitelná. Katolicita bez expanse není katolicitou nýbrž kvietismem, nemocí, mdlobou a bludem. Katolicita, která nechce dobýti celého světa pro slávu katolické víry, není katolicitou.“ (podtrženo V. D.).

Stěží kdy Jaroslav Durych řekl co významnějšího a pro katolictví cennějšího. Byl však strašlivě sám; věděl to, ale vědět to nechtěl.

„Ve věci katolické vidíme, že sice úkol katolický jest už viditelný v plné nesmírnosti jasu a slávy jako duha na nebi a že jeho stoupající dráha jest známa. Ale vývoj a rozvoj katolicity k všeobecnosti národní a státní zápasí dosud s mnohými obtížemi a vědomí katolicity jest doposud ve stadiu ne-li počátečním, tož aspoň velice časném…

…Uvažujeme-li o příčinách, proč katolicitě se u nás dosud nedaří tak, jak by se jí u národa osvobozeného dařiti mohlo a mělo, nemůžeme se ubrániti úsudku, že metody kvietistické byly dosud až příliš mnoho zakořeněny v řadách katolíků a že tento kvietismus bez činného zásahu katolicity sám od sebe nevyhyne. Kdyby se však vývoj věci jenom klidně, trpně a bázlivě ponechal všednímu běhu času, bylo by to zradou, které by se dopustili bdící vůči spícím…

…Katolicita není všelicos. Katolicita jest vladařská energie, dávající určení národu a státu, a u nás a pro nás jest to jediná energie, hodná názvu energie, neboť vidíme, že nacionalismus bez katolicity už v příští generaci by se stal jen divadelním klamem…

…Katolicismus bez katolicity byl by dělovou koulí, připoutanou na noze vězňově, v tom směru jest dnes již nutno otevříti okna. Neboť deset a dvacet let prospí a promarní se právě tak snadno jako jeden nebo dva roky, jako jeden nebo dva měsíce, a nevíme, kdy Pán historie požádá nazpět svěřené hřivny.“

–

Otevřené a nekompromisní stanovisko k vůdčímu postavení katolictví v našem národě zaujal Durych v srpnu téhož roku v kulturně náboženské příloze přerovského Práva, která nesla název Nový národ. Pokud čtenáře zarazí, že tento Durychův příspěvek s názvem „Nová orientace“ už neotiskly Lidové listy, nýbrž jen celkem neznámý regionální časopis, pak připomínám, že v létě tohoto roku Durych už přestal pro Lidové listy psát z důvodu trestného snížení honoráře (tato sankce byla na Durycha uvalena za článek „Staroměstský rynk“).

„Katolictví u nás nebývalo útočné, bylo jen defensivní a bylo mnoho činitelů, kteří znemožňovali jeho aktivitu tím, že je podřizovali zájmům politickým a dvorským. To byla historie dosti spletitá a truchlivá. Tím však, že bylo zbaveno bývalé ochrany, která ovšem byla spíše ujařmením než ochranou, nastala pro ně nová doba, ve které se má ukázati, zda jest schopno života.

A tu se zatím ukazuje, že jest nejen života schopno, ale že nic v našem státě, národě a životě není života schopno bez katolictví. Teprve dnešní doba ukazuje a ukáže všechnu jeho vnitřní moc
a slávu těm, kteří o tom ničeho nechtěli vědět…“

Tato slova jsou jen polopravdou, a to polopravdou osudnou. To Jaroslav Durych musil tušit a snad i věděl, že nenalévá čistého vína. Bylo tomu bohužel jinak. Bez katolictví se obešel stát i národ. Nebyl to plný život, bylo to jen živoření. Den ze dne ubývalo morálky: tvořila se morálka náhradní a začala se vyrábět umělá duše. Katolictví snad tehdy ještě žilo naplno, ne všude, hlavně na venkově. Ale obloha už se začala zatahovat černými, olověnými mraky.

–

Článek „Staroměstský rynk“ vyšel za podivných okolností v Lidových listech dne 10. června 1923. A nutno přiznat, že i tento osudný článek je snůškou pravd, polopravd i vyložených nepravd. Byl to článek vysloveně provokativní, kterým chtěl Durych spíše než pseudohusitské pokrokáře vydráždit politické katolíky (představitele lidové strany), aby se probudili a přešli k útoku.

Připomeňme si nejprve pravdy tohoto článku:

„Moderní husitství jest známkou nejhoršího licoměrnictví tak zvané inteligence, známkou nejpustšího švindléřství, o vkusu a nevkusu vůbec už ani nemluvě. Všechna jalovost, potměšilost, pohodlnost českých pokrokářů jest vhodně vyjádřena tímto heslem (tj. že jsme „husitský národ“). Lidé, kteří zaujímají význačná místa v úřadech učitelských, v ministerstvech a v politickém ruchu, ač jsou v duchovní kultuře nejubožejšími z ubohých, ač se neumějí na historii, duchovědu a umění ani podívat, ač jest jim jakékoliv náboženství, jakákoliv kultura, jakýkoliv ideál assyrskou šifrou, ač nemají ani vůle a poctivosti, ani schopnosti a inteligence, aby mohli nějakou lidskou otázku lépe uplatniti jako nosiči zavazadel a metaři, než jako profesoři, úředníci, spisovatelé a politikové, chytají se ještě dnes „husitství“ jako kouzelnické formule, jako něčeho, na co jiný nesmí sáhnout, co jest chráněno nejvyšší mocí.“

V zápětí následuje polopravda:

„Český národ není husitský a také jím nebude. Český národ katolickým jest…“

A nepravda:

„…(český národ) bude katolickým v brzké době nikoliv z 80 proc., nýbrž z 99 proc.“

A opět polopravda:

„Přichází doba, kdy každý Čech, který se nebude chtít považovat za pohodlného a zbabělého ulejváka ve věcech náboženských, bude musit ze svého vnitřního, vlastního popudu a pro zachování své vlastní vnitřní mužské cti státi se vyznavačem katolicity do všech důsledků.“

A opět pravda:

„Nebude jiné možnosti, poněvadž všude jest debakl, všude jest hanba, myšlenkové plevy, jalová počestnost, tlučhubství, skrývání hlavy do písku a odvaha za plotem. Pokrokářství dodělává a řve jako opilý chlap, kterého vyhazují z hospody. Pokrokářství zničilo socialismus.“ (podtrženo V. D.).

Polopravdou je vše o Mariánském sloupu na pražském Staroměstském náměstí.

Nepravdou je charakteristika Husova pomníku:

„Špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený…“ tato věta není ničím jiným, než nezdařeným bonmotem.

Nepodařený a domnívám se, že i „nevtipný“ vtip národ tak nerozběsnil jako citovaný odstavec o moderním, pokrokářském husitství. V téhle, tak trefně charakterisované inteligenci se poznal snad každý, kdo v té době uměl číst a psát. „Novohusitský“ marasmus tehdy zachvátil i mnoho katolíků – a Durych to dobře věděl. Proto jsou vyloženou nepravdou všechny jeho prognózy o všeobecném příklonu českého lidu ke katolictví. K tomu by mohlo dojít toliko Božím zásahem, zázrakem, jenže takto účtovat – bez hostinského – je při nejmenším pošetilé, spíše však troufalé. Byl to jen zbožný Durychův sen, který se nemá podávat za potravu jistým sudokopytníkům, podobně se ani nemají krmit perlami.

Zběsilá reakce na „Staroměstský rynk“ překvapila Durycha hned ze dvou hledisek. Prelát Šrámek, politický vůdce katolíků, se prý sice tuze mnoho rozhněval, ale ani ve snu by ho nebylo napadlo reagovat na tuto výzvu tak, jak by si Durych přál a snad i věřil, že lidovce opravdu probudí ze spánku. Jinak než Šrámek nereagovali ani všichni ostatní političtí katolíci, kolik jich chovala lidová strana. V podstatě byl Jan Šrámek kliďas: podařilo se mu zachránit koalici (třebaže „s odřenýma ušima“), navýsost elegantně vyhodil nepříjemného Durycha z Lidových listů, aby už dále nikoho neznepokojoval, nu, a aby mu nemohli nic vyčítat jeho ortodoxní katoličtí voliči, že se snad zastává kacíře Husa (protože za první republiky Hus ještě kacíř byl), Durycha nikterak nedementoval, Husovy památky se nikterak nezastal a nechal rozhostit „ticho po pěšině“. V tu dobu byl Šrámek vynikajícím diplomatem.

Durych snad opravdu věřil, že „pokrokářští husité“ o Husovu osobu nikterak nestojí: tušil, že je jaksepatří rozhněvá, ale že mu „na Krejcárku“ uspořádají demonstraci a dokonce mu budou hrozit fyzickou likvidací, to přece jen nepředpokládal. Před demonstrací rozvášněných Pražanů byl Durych včas varován, a proto sebral celou rodinu, tj. manželku a tři malé dcery, ve věku 9, 5 a 2 roky a odjel s nimi na levný výlet, na hrad Karlštejn.

„Staroměstský rynk“ se tedy Durychovi nepovedl. Tohle „náměstí“ se mu už nepovedlo podruhé. Poprvé to bylo bezprostředně po 3. listopadu 1918. Lidové listy tehdy sice ještě nebyly, do Čecha by mu asi „pro strach židovský“ žádný článek nepřijali, ale byl tu i regionální tisk a ten by jistě byl s chutí Pražáky „osolil“. „Staroměstským rynkem“ si Durych zle, nenapravitelně uškodil. Finančně i jako publicista. Do Lidových listů psal hojně a za slušný honorář. Jeho článků bylo užíváno jako úvodníků, tam, kde se příliš rozepsal, byly jeho stati uveřejňovány na pokračování. Zdůrazňuji, že Lidové listy byly katolickým deníkem a zahrnovaly velké množství čtenářů, včetně čtenářů nábožensky vlažných. Ti se mohli z Durychovy publicistiky poučit o náboženských pravdách mnohem přesněji a pregnantněji než od ustrašených velebníčků. Durych se kdesi nešikovně obhajuje, že tak jako tak už chtěl „zpod střechy Lidových listů“ odejít a pokračovat ve zcela nezávislém časopise Rozmachu, nicméně tribuny Lidových listů byla věčná škoda. Především tím byla Durychovi znemožněna tehdy tak nesmírně důležitá činnost vzdělavatelská.

–

Netoliko ve „Staroměstském rynku“, ale i v článečku „Nová orientace“ Durych prorokuje, že katolicita suverénně ovládne vše, kam jen pohlédneš.

Prorokuje takto:

„Do nedávna se doporučovalo ve společnosti o katolictví nemluvit, ale za krátko bude třeba notné drzosti nebo hlouposti k tomu, bude-li se někdo chtít ať svým protikatolickým nebo třebas jen nekatolickým smýšlením chlubiti.“

Jsou to podivná slova a já nedokážu posoudit, jak dalece jim sám Durych věřil. Je pravda, že po převratu roku 1918 bylo katolictví nesmírně vážně ohroženo, a jestliže i Otokar Březina, který byl spíše jen katolíkem matrikovým, vyslovil obavu, že by mohl skončit pověšením na kandelábr, pak asi nelze tuto dobu nebezpečí brát na lehkou váhu.

Ke škodě Církve se austrokatolicismus počátkem dvacátého století šířil jako mor. Pius X. zemřel hned na začátku první světové války a jeho nástupce Benedikt XV. na habsbursko-lotrinskou dynastii nedal dopustit. Převrat roku 1918 papež přivítal s krajními rozpaky a s nepochopením. A snad jen proto, že lidé byli válkou k smrti znaveni, se nepustili do rozmíšek s církevními institucemi. Nikomu nepřišlo na mysl vyvolávat různice s prostými věřícími. Tzv. kulturní boj propukl jedině v zemích českých, a to spíše jen v Čechách nežli na Moravě. Pozůstával z odstraňování křížů ze škol a z ničení soch svatého Jana Nepomuckého. Tu a tam to odnesla i Boží muka. Útoku nebyl vystaven žádný klášter, nijak vážně nebyl napaden ani žádný kněz. Zato odpadlo poměrně dost kněží a ti s sebou strhli část věřících. Tak vznikla církev československá, odpadem od církve katolické se vytvořila i česká církev pravoslavná a nikoli zanedbatelná část odpadlíků o sobě prohlásila, že odmítá jakékoli náboženské vyznání.

Na Slovensku, v Maďarsku, Polsku, ani v jiných katolických zemích katolická církev neutrpěla žádných větších ztrát, a to snad jen z toho důvodu, že její kněží za války nekolaborovali s vídeňskou vládou. Austrokatolicismus přinášel hořké plody převážně v zemích Koruny svatováclavské. U nás s vídeňskou vládou kolaboroval zejména vyšší klerus; nižší duchovenstvo nikoli. Česká katolická církev byla posuzována bohužel podle pastýřských listů českých biskupů německého původu a ovšem i podle jejich smýšlení, podle textů modliteb a mešních písní v českých kancionálech, kde se nešetřilo na přímluvách za vítězství rakouských zbraní a za zdraví císařské rodiny. Jaroslav Durych marně vysvětloval, že prostí kněží zůstali českému národu věrni a že s austrokatolicismem mají jen pramálo společného; bohužel o práci a o všedním životě vesnických farářů se nevědělo o nic více, než se toho ví dnes.

Tento „kulturní boj“ relativně brzy ustal. Politické boje se náboženství dotýkaly jen okrajově. Katolická strana lidová se díky Šrámkovi protlačila do vlády a nejdivočejší socialisté nemohli v kulturním boji pokračovat. Klid zbraní vykupovali lidovci kompromisy a tyto kompromisy nebyly nikterak čestné. Od samého počátku působení lidové strany nebyl s ní Jaroslav Durych spokojen, pohrdal jí a posmíval se jí. Byl i nebyl přitom v právu. Šrámek se dal slyšet, že katolíci už nyní nepotřebují mučedníky a tím opět Durycha zle pohněval. I Šrámek tehdy byl a zároveň i nebyl v právu. Nic naplat: ke krvavému mučednictví už nyní nebylo příležitosti, ale na druhé straně byli katolíci odrazováni od veškerých obětí. A jak už tomu bývá, sám Šrámek se nakonec stal obětí jakéhosi falešného mučednictví, když se mu po Únoru nepodařil útěk za hranice. Chtěl to mít se vším pohodlím, na rozjezdové dráze na něho čekalo letadlo. Chtěl utéci před komunisty, aby i v londýnské emigraci pokračoval ve své úspěšné koaliční politice.

Katolíkům se tedy po první válce dohromady nic zlého nestalo, němečtí biskupové pomřeli či byli vyměněni za biskupy přijatelné, stařičtí, ale i ne tak staří preláti sice ještě se slzami v očích vzpomínali na rakousko-uherské teplé bahýnko, ale to už se začaly objevovat problémy nové ať již s kněžským dorostem, s církevním majetkem i s jinými běžnými záležitostmi a kulturnímu boji bylo definitivně odzvoněno.

To už se psal rok 1922, to byl rok Durychova vstupu do Lidových listů a tehdy snad i samotného Durycha překvapil příznivý ohlas jeho bojovného nástupu a s jistotou očekával Boží pomoc. Durychovy nadsázky o vítězství katolicismu byly vším jiným než pózou, sám jim věřil a třebaže měly v té době, kdy je tvořil, daleko k realitě, věřil pevně, že se brzy v realitu promění.

„Novou orientaci“ zakončuje Durych střízlivě:

„Mnohým lidem způsobilo zděšení, že „mrtvolné“ katolictví je schopno útoku vítězného, že jest schopno výboje a že si troufá poraziti všechny komploty tak zvaných pokrokových mass…

…Dnes jest ovšem ještě mnoho křiku v politické veřejnosti a ti, kdož jsou biti, nadělají mnohem více hluku, než útočníci svým „hurá!“ To se zvláště ukazuje při kácení model.

Když prorok Eliáš chtěl zbořiti modlu Baalovu, křičeli kněží Baalovi ze všech sil, bodajíce se noži. Podle křiku tedy by se zdálo, že Baal zvítězí. Jest však ještě mnoho model, které bude nutno skáceti, a proto jest třeba, aby každý dobrý člověk obrnil svůj sluch, své srdce a nervy, aby se nelekal lidského křiku, lidských grimas a množství křičících, ale aby důvěřoval v Boha, aby se bál Boha více než lidí. Kdo se bojí více lidí než Boha, snadno si dá namluviti, že prý máme býti více opatrní než stateční, že nemáme pokoušeti Boha, že máme býti smířlivi, laskavi a co všecko ještě. Vším tím může člověk býti, i opatrným a chytrým, ale musí dáti pozor na moment, ve kterém začíná býti opatrnost a chytráctví zbabělostí nebo zradou.

Aktivita, Lidové listy, roč. I., č. 251                                           7. 11. 1922

Český nacionalismus, Lidové listy, roč. I., č. 280                   12. 12. 1922

Katolicita jako energie vladařská, Našinec 59/88                   17. 4. 1923

Staroměstský rynk, Lidové listy, roč. II., č. 130                      10. 6. 1923

Nová orientace, Nový národ/Právo – Přerov                            3. 8. 1923

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.