Takto se modlí Jaroslav Kolman Cassius za Jaroslava Durycha na konci své polemické stati „Básníkův úvodník“, otištěné dne 20. října 1922 v 246. čísle XVII. ročníku VENKOVA. Je to modlitba dojemná, a proto ji uvádím celou:

„Pane Bože, dej mi sílu, abych zlomil blud člověka dobrého a neurazil ho slovem zlým. Kdo může lépe než Ty držet na uzdě ďábla úlisného, který brousí a puléruje slova naše, aby řezala a bodala, když chceme pohladit a mátla klamným blýskotáním, když bychom rádi ukázali rub srdce svého? Neboť i v našem slzavém údolí visí na stromu poznání praotec lži v hadí podobě a jeho kůže hraje všemi barvami tohoto i onoho světa, podle toho, jak se Arcilhář protáhne. Dej, abych viděl v omylech bližního svého vždycky tvář pekelného svůdce a tím více ho miloval, že nepřítel pokolení lidského se vplížil do srdce jeho. Pomoz mi bratra svého svésti s pyšného trůnu pokory, který Antikrist nestřežil v této zemi na její lid, aby jej odvedl od věrnosti ke Knize a svobodě k věcem klerikálního politického panování.

Amen.

Svou polemickou stať uvozuje Cassius touto adresou:

„Viděl jsem tebe, krásný a tichý kraji, s vesnicemi pod skalními stěnami, vrásčitými jako zamyšlená čela písmáků…“

A srdnatě pokračuje:

„…viděl jsem v tvém sousedství širé lány řepných polí, které protíná tvrdá okresní silnice, a na ní vesnického poštovního posla…, pospíchajícího večerním soumrakem, aby udřeným rukám českého sedláka odevzdal vzkaz českého básníka, dříve, než čekajícího čtenáře porazí netrpělivý spánek venkovského robotníka…

Nenechme se dále unášet žalostným a žalobným předzpěvem „odloučeného bratra“ Jaroslava Kolmana Cassia a konečně už si řekněme, nad čím to tento sentimentální křesťan pláče a proč dokonce musí sestavovat modlitby. Děje se tak pro Durychův úvodník v Lidových listech. Ten úvodník se jmenuje „Katolicita“.

Z Durychova obsáhlého úvodníku Cassius vypreparoval pro účely své polemiky pouze šest neúplných odstavců, které však čtenáře nemohou dostatečně informovat o obsahu a zejména vtipu Durychovy stati. O to ovšem Cassiovi nešlo. Jen ho napadlo, že by trochu mohl pozlobit katolíky.

Co píše Durych ve své „Katolicitě“?

„Je to stav trvalý, dědičný: fideikomis. Přechází z krve do krve a projevuje svou biologickou reakci mimo nadání často i tam, kde by ji nikdo tak samozřejmě neočekával. Stigmatisuje jednotlivce, rody i národy; jest biologickým základem duchovního života. Jako jest topol topolem a pavouk pavoukem, tak jest syn katolického rodu katolíkem (těžko pochopit, proč Cassius nahrazuje slovo „katolíkem“ slovem „rolníkem“!?) ne proto, že jest takto zapsán do matriky, že tak byl vychováván a že tomu chce, ale poněvadž nemůže být ničím jiným, jako pavouk nemůže být krocanem. A chce-li zvrátiti tento přirozený řád, stává se směšným a zrůdným.“

Proti těmto slovům by mohli mít nepřímé výhrady konvertité. Před mnohými z nich se leckteří katolíci ze starých katolických rodů mohou vpravdě toliko stydět. Ale to není Cassiův případ.

Durych pak pokračuje slovy, které si jinověrci nikdy nedají do rámečku a není proto divu, že Cassius je dále necituje.

Podle Durycha nestačí náboženskost značit křížem, gloriolou či nějakou rituální nebo hieratickou značkou.

„Skutečná katolicita srší člověku z očí, tryská z každého posunku a z každého slova, i z profánního, obklopuje člověka zázračnou sférou. Neopouští ho ani v neřestech a nízkostech; tu pouze bledne a halí se. Lze říci, že katolicitu jednotlivcovu lze poznati i z barev a stínů jeho neřestí a smrtelných hříchů a že ji nevyhladí ani věčné zatracení.

Taková jest i katolicita celého národa. Není to míza, která by se nechala rozložit a úplně změnit naočkováním z jiného druhu, má ohromnou baktericidní schopnost. Cizí těleso zůstane v ní věčně cizím tělesem, nebo v ní ztratí svůj cizí charakter a samo se poddá katolicitě. Cizí míza nevyhnala nových větví, naopak, všecky větve, jí nakažené, usýchají, houbovatí. Jen ve stínu a v závětří bují plísní a rakovitými výhonky.

Tak jest tomu i v historii českého národa. Proti jeho katolicitě nedá se nic dělati. Vroste-li do skály borovice nebo dub, nelze už nikdy kořenů vytrhnouti; kořeny prorůstají skálou a chceme-li skálu zbaviti kořenů, musíme ji roztrhati. Můžeme z toho udělati dva obrazy: ať jest skálou katolicita a stromem český národ, či ať jest katolicita stromem a český národ skálou: neoddělitelné spojení už je tady a rozloučení jest možno jenom obapolnou zkázou. I když se pařez vypálí a kořeny zničí ve skále nejprudčími leptadly, přece ve skále zůstanou aspoň chodby kořenů; a vštípí-li se tam něco nového, jistě to zahyne, nebude-li to zase katolicita.“

To jsou slova tak krásná, že i hluboce věřícímu katolíkovi je zatěžko jim uvěřit, a to právě v nynějších dobách, kdy katolíkům byla do krve naočkována „cizí míza“, proti níž, bohužel ne u každého, byl zmobilizován imunitní systém: tělo vylučuje páchnoucí pot a lomcuje jím horečka, naše výměty jsou nebezpečné všem živým organismům, dokonce i naše slina zabíjí. Na tyto věci nás Durych dostatečně nepřipravil. Zhola nic netušil o „čmoudu ďáblově v kupoli Svatopetrského chrámu,“ který papež Pavel VI. ucítil a dokonce na něj upozornil, ale opomenul ho dát vyvětrat. Durychovy obavy z nárůstu rakovitých výhonků jsou proti hrůzám reality dnešních dnů zanedbatelné, či snad i směšné.

Podle Durycha má katolicita dvě hlavní známky: tou první je vytrvalé a neohrožené hledání Absolutna, druhou pak věrnost k Absolutnu. Tato druhá známka „se teoreticky projevuje vnější a vnitřní radostí nad poznanou pravdou, zadostiučiněním a pýchou nad tím, že jsme katolíky… jest velkou a vznešenou slávou býti katolíkem, ať již v kterémkoliv koutě věčnosti.“ „Prakticky se pak projevuje tato věrnost poslušností. A ježto i poslušnost jest příliš širokým pojmem, nutno jej omeziti na to nejhlavnější, a to jest poslušnost ve věcech víry samé.“ (podtrženo V. D.).

Kvůli této Durychem proklamované poslušnosti upadá Cassius do stavu zběsilosti. Jeho požadavku poslušnosti nehodlá porozumět ani v hodině smrti.

Jakým to směrem se ubírá Durychův duch? zajímá se Cassius.

„…(Duch) který v pyšné ctižádosti ponořiti se do největších hloubek, sestupuje ještě o několik poschodí níže, než jest „bezpečný pokojík srdce“, jejž doporučoval svému lidu bratrský biskup Komenský a (místo toho) zalézá do špinavých a božího tvora nehodných pelechů zrůdného ideového flagelantství.

Ty „špinavé pelechy zrůdného ideového flagelantství“ se Cassiovi obzvláště povedly: škoda že na ně nepřišel až po roku 1948: za to by ho neminulo tučné ocenění.

Kdyby Durych – buď za to Bohu chvála – nepřipomněl, že má na mysli pouze poslušnost ve věcech víry samé, pak by nebylo o čem mluvit; pak bych se v této knize o úvodníku „Katolicita“ vůbec nezmiňoval a zbaběle bych o něm pomlčel. Jaroslav Durych ve své době požíval té Boží milosti, že nepotřeboval zkoumat, zda všecka církevní nařízení jsou či nejsou ortodoxní a není-li v nich skryto schisma. Mohl bez váhání nabádat k poslušnosti kteréhokoli ediktu papežova, biskupova nebo zpovědníkova. V roce 1922 tak činit mohl a jako ortodoxní katolík i musil. Jeho syn Václav v předposledním roce druhého tisíciletí, 35 let po ukončení II. vatikánského koncilu to již jen tak ledabyle činit nemůže, ba ani nesmí.

Co všecko však určuje a též eliminuje douška „poslušnost ve věcech víry samé“? Ó nedostatečnosti lidská!

Nuž: vyznání víry dosud nebylo pokrouceno. Zůstává v platnosti Desatero Božích přikázání i Osmero blahoslavenství. Nebyly postiženy svátosti. Smíme se ještě modlit k Panně Marii a k svatým. Je zachována i řada jiných věcí, které snad ani nejsou „věcmi víry samé“. Co je to však všecko platné, jestliže byla hanebným způsobem deformována liturgie! Je liturgie „věcí víry samé“? Jistěže ano, zejména mešní kánon, který je podstatnou, nejdůležitější složkou mše svaté.

Na tomto světě se už asi nedozvíme, kde je pravda. Jaké to kejkle uspořádal papež Jan XXIII. a Pavel VI.? Byli skutečně obelstěni? Je, či není v moci Pavla Druhého provést opravu a znovu obnovit liturgii Pia Pátého?

O tom všem se Jaroslavu Durychovi v roce 1922 nemohlo ani snít. Věřím, že se mu o těchto věcech nesnilo ani o čtyřicet let později, když umíral v klidu ve své neomylné víře, že Církvi mohou závažně uškodit toliko její vnější nepřátelé; nikdo by nedokázal zpochybnit víru v Kristovo ujištění, že „brány pekelné Církev nepřemohou“.

Výstižně se Durych ve své „Katolicitě“ rozepisuje o poslušnosti: s takovou důkladností, že druhá polovina úvodníku by si spíše zasloužila pojmenování „O katolické poslušnosti“.

„Poslušnost ve víře, prohlašovaná za největší absurdnost, tmu a bláznovství, jest posledním, nejvyšším a nejzázračnějším květem katolicity. V této sféře katolicita již dokonává svůj úkol: zde katolicita končí, zde nastává katolicismus (podtrhl V. D.)

Bez této poslušnosti není života v náboženství a není místa pro Boha v duši lidské. Porušiti poslušnost znamená atheismus až do smrti i po smrti. Není hroznější tragedie v životě lidském. Jest to dobrovolná abdikace, dobrovolné vyrvání katolicity ze srdce a z krve, roztrhání skály. Marna jest askese, marno jest úsilí o svatost života a o všechno ostatní. Pak už jest chudou a pokřivenou náhražkou jen tak zvaná mravní „dokonalost“, ideál profesorů filosofie a konstruktérů světového náboženství, pak už lze jeti do Indie, do Číny a „studovat“.“

Samozřejmě nevěřím, že by každý katolík následoval Krista i v jeho „poslušnosti až k smrti“. Durych se zde jen pokouší představit katolíky, jakými by měli být. Jsou ovšem i katolíci lidé hříšní, dokonce velmi hříšní a tedy i neposlušní. Jako jsou období, kdy je člověk k hříchu více náchylný a období, kdy hříchu lépe odolává, je tomu tak i s poslušností. Modlíme se za to, abychom v hříchu nesetrvali až do smrti. A tuto modlitbu zajisté Bůh vyslyší právě tak, jako nám podá pomocnou ruku, budeme-li se poctivě snažit vrátit se k poslušnosti. Boží milosrdenství je nekonečné!

Neuvěřitelně předvídavá je Durychova zmínka o konstruk­térech světového náboženství a o studiu „náboženství“ v Indii a v Číně. Toto „světlo z Východu“ září mnohem oslnivěji po Durychově smrti a Američany již začíná oslepovat. A právě na Západě se konstruktérům světového náboženství daří nejlépe: stovky a snad již tisíce stále se drobících protestantských sekt jim nemohou překážet. Je naším štěstím, že články tohoto nově vznikajícího globálního náboženství k nám přicházejí postupně, a tak se ještě můžeme těšit nadějí, že ona „baktericidní schopnost katolicity“, kterou nám Durych představil výše, silně naleptává a hubí představy o „globálním štěstí“ a spáse všeho lidstva skrze bohatství a pohodlný život. Mimoto: čím oslnivěji bude zářit světlo z Východu, tím více bude trpět zrak nových apoštolů. A pokud si laskavý čtenář pamatuje z četby evangelia: náš Spasitel nekompromisně zpochybňuje vůdcovské schopnosti slepců.

Cassius velmi pohoršeně cituje následující odstavec:

„Jak protivno jest racionalistům, že poslušnost víry bez dokonalosti mravní má nesmírně vyšší cenu než sebe tužší training mravnostní bez poslušnosti víry! Že největší gauner, uchoval-li si aspoň špetku této poslušnosti, stojí v řádu nadpřirozeném výše než nepoddajný kněz, který požívá jinak pověsti svatého života; neboť poslušný může vždycky, neposlušný nikdy; neposlušnému může pomoci jen zázrak; onen si bezděčně katolicitu uchoval, třebas v zuboženém stavu, tento ji dobrovolně ze srdce vytrhl.“

Ani další Durychova tvrzení o nezbytí poslušnosti se odloučenému bratru Cassiovi nemohou zamlouvat. Protestanti milují pravdu a spravedlnost, ať už ta pravda či spravedlnost pochází z té či oné strany a bohužel i z té či oné jejich sekty. Hlavně, že jim k tomu na souhlas kývne jejich svědomí.

Durych se o pravdu, spravedlnost a svědomí nebezpečně otírá:

„Není pravdy lidské, jest jen Pravda toho, jenž řekl: Ego sum Veritas. A co jest platno zjednati průchod „pravdě“ a „právu“ za cenu Pravdy? Život časný jest tak smotaný uzel, že konečky jeho pravd vedou k největším pohromám. Jest to pro marnivé lidi věcí velice lichotivou, mohou-li bojovati za spravedlnost. Ale málo lidí ví, že každému není dovoleno za ni bojovat; neboť jsou mnozí vyvoleni, aby trpěli nespravedlnost jako zkoušku. Nespravedlnost se děje všude, ve všech stavech i ve stavu kněžském. Nespravedlnost je obyčejně nepohodlná.

Proti nespravedlnosti se bojuje z dvojího důvodu: buď proto, že tato nespravedlnost uráží Boha a snižuje Církev, nebo proto, že jest nepohodlná a nepříjemná postiženým, bývá i třetí příčina; někteří lidé totiž vůbec rádi bojují s nespravedlností z pouhého popudu lidské ješitnosti, neboť prý jest krásno brániti pravdu (podtrženo V. D.), jak již hlásali všichni kacíři.

Někdy jest boj za spravedlnost odměněn vítězstvím a požehnáním: nespravedlnost bývá odstraněna a trestána; a to zase svádí jiné, aby pátrali po nespravedlnostech a bojovali proti nim, aby si také lízli slávy. Z toho, co jsme řekli, lze viděti, že takové zásluhy mohou býti často jen velice relativní a že mnohem větší zásluhou může býti – vzdáti se takových zásluh (podtrženo V. D.)…“

„…Svědomí jest útvar velice nestálý a nespolehlivý; kolik nepravostí a zločinů se již napáchalo ve jménu svědomí! Svědomí jest nejlacinější výmluvou pro všecky ješitnosti, náruživosti a privátní choutky; jest elastické a nechá na sebe volně narazit všecky možné bludy a ambice. Vědomí utrpěného příkoří není pro katolíka dostatečnou příčinou k vypovědění poslušnosti…“

„Život lidský, udánlivě tak šedý a hrubý, dává mnohdy příležitost k hrdinství, neokázalému sice před očima lidí, ale drahocennému a těžkému na vahách věčnosti… Ale jest i hrdinství neznámé…, které zůstává skryto očím lidí… a to jest vítězství nad neposlušností… Oč hrdinnější bylo počínání mistra Eckharda, když odvolával zavržené these, než zarytá odvaha kacířů, vstupujících na hranice; tím spíše, že toto hrdinství jest po staletí vykřikováno a vytrubováno jako vzorné hrdinství, kdežto ono první, pravé hrdinství, zůstane až do skonání času přikryto nedotknutelným závojem pokání na klíně Církve a v očích lidí tohoto světa zůstane věčně cejchováno jako slaboduchost, kompromisnost a zbabělost. Ale absolutní spravedlnost hodnotí počiny lidské jinak – – “

Onen výše zmíněný vstup na hranici nepovažuje Durych za tak příšerný a děsivý, jako ho považujeme my. Za tu dobu, co jsem se svým otcem žil v jednom bytě, mohu dosvědčit, že by ani na okamžik nezaváhal, kdyby musil svou víru a lásku ke Kristu osvědčit mučednickou smrtí třebas i vstupem na hranici. Neodmítám domněnku, že ve svém mládí můj otec mohl svést nepředstavitelně těžký boj s pokušením nevěry, že zvítězil a to vítězství mu pak po celý život dávalo mimořádnou sílu. Podtrhuji, že můj otec nebyl konvertita.

Mnohokrát jsem zdůrazňoval, jak rád můj otec prorokoval. Toto proroctví, kterým stať o katolicitě končí, však nechápal jako proroctví, nýbrž jako současnou realitu. Tehdy však ještě nebylo tak zle…

„Dnes, v dobách těžkých, kdy se dosud bolestně rodí nový den z duchovní krve, kdy po krvácení tělesném, sotva utišeném, vytéká krev duchovní do hnojišť rozumu tohoto věku, jest tato úvaha míněna jako výstraha, jako slovo v osudnou chvíli. Nikdy není úplně pozdě; mnohdy jest už velmi pozdě, ale ještě ne navždy. Každé vítězství něco stojí. Vítězství neposlušnosti, odměněné zadostiučiněním zvůle a marnivosti a snad i časnou popularitou, vleče mnoho děsných stínů za sebou… Vítězství poslušnosti vleče s sebou velmi mnoho smutku, trpčího a jedovatějšího, než byl smutek bohatého mládence, když uslyšel evangelickou radu. A k vítězství tomuto jest třeba poslušnosti úplné, nejhlubšího pokoření sebe sama; není to snadné… Jest to ctnost nad všecky ctnosti lidské, při které se brány pekelné třesou a kňučí největším zděšením a nejpustší závistí.“

Jako jsem tuto kapitolu uvedl modlitbou, třebaže všelijakou, také ji aspoň kratičkou modlitbou zakončují: Není v ní ani špetka ironie, jen hrůza z toho, co Církev očekává:

„Dej nám Duchu Svatý, rozpoznat, co jsou skutečné věci víry samé!“

Katolicita, Lidové listy, roč. I., č. 230      11. října 1922

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.