V čem se liší poezie od ostatní slovesnosti? Právě v tom, jakou roli v ní hraje samotný materiál tvorby – jazyk. Karl Bühler rozlišuje několik funkcí jazyka podle toho, na jakou složku jazykové komunikace je kladen důraz. Při jazykové komunikaci někdo něco sděluje někomu.

Jeli položen důraz na to, co je sdělováno, plní jazyk funkci poznávací, jde o obsah sdělení, který nese informaci o skutečnosti.

„Venku prší.“

Naopak postaví-li se do centra komunikačního procesu ten, kdo hovoří, jde mu o to se vyjádřit, proto v tomto případě Karl Bühler hovoří o funkci expresívní.

„Jsem unaven!“

Zaměří-li se komunikační akt na toho, ke komu se hovoří, je funkce apelativní, protože cílem komunikace je přimět ho k nějakému jednání.

„Uvař mi, prosím, kávu.“

Jan Mukařovský považuje za nezbytné rozšířit počet funkcí jazyka o funkci další – estetickou. Ta převládá ve chvíli, kdy se pozornost zaměří na samotný jazyk, prostřednictvím něhož komunikace probíhá. To právě charakterizuje básnický jazyk, jazyk poezie. V poezii není důležité ani tak to, co se říká, kdo se chce vyjádřit, ani kdo je oslovován, jako spíše to, jakým způsobem se to dělá. Ostatní funkce jsou samozřejmě v poezii přítomny, můžeme říct, že poezie může sdělovat, vyjadřovat i apelovat, nicméně primární je u ní funkce estetická – tedy to, jakým způsobem pracuje s jazykem. Zatímco u sdělovacího stylu (kupříkladu vědeckého jazyka) je podstatnou informační hodnota, kterou lze odlišit od způsobu sdělení, sdělení v poezii je neoddělitelně spjato s jazykovými prostředky.

Básnický jazyk

Básnický jazyk ke svému účelu užívá všechny vrstvy, ze kterých se skládá, například zvukovou, lexikální, syntaktickou či sémantickou.

Základním zvukovým prostředkem je uspořádání básně do veršů a slok, ve kterých se obvykle pravidelně opakují určité jevy (délky slabik, přízvuky), čímž vzniká rytmus. Souzněním hláskových skupin na konci veršů vzniká rým.

(J. V. Sládek, České písně)

Mezi syntaktické básnické prostředky patří zvláštní obraty větné skladby – figury. Často je užíváno opakování, kam patří kupříkladu

Každý, koho pouta tíží,
každý, na nějž pýcha shlíží

(J. V. Sládek, České písně)

– epifora, tedy opakování na konci veršů:

Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce.

(K. J. Erben, Svatební košile)

– syntaktický paralelismus, což je opakování větné stavby:

Má zlatá matičko,
ožením se.
Můj zlatej synáčku,
ošidíš se.

(Lidová píseň)

Hromaděním synonym může vznikat pleonasmus (divoucí div) či tautologie (Mluv a nemlč!). Zesiluje-li se význam hromaděných slov, jde o gradaci či klimax, pokud význam slábne, hovoříme o antiklimaxu.

Rovněž bývá užíváno řečnických figur, kam patří řečnická otázka, zvolání či oslovení.

Myslíš, kdo doly má, má srdce také,
tak jako ty, Maryčko Magdonova?

(P. Bezruč, Maryčka Magdonova)

Neobvyklý pořádek slov užitý k uměleckým účelům se nazývá inverzí.

Zem svobodná, a přec tu bezpráví,
jak děsnějšího neviděly světy:
zmar každý krok a zločin krvavý,
a každý hles vítězné oslavy
skřek divoký, jej neznal barbar ani
na zříceninách Říma před sta lety.

(J. V. Sládek, Na hrobech indiánských)

Mezi lexikální jazykové prostředky patří užívání neobvyklých slov, jako jsou barbarismy (cizí slova), archaismy, neologismy, vulgarismy, nářečí a podobně.

Bela jedna rovina
bez konca ne k přehlidnóti,
samé roli, dědina
v olšó, ve vrbovym próti
a té sedl na klobók
velekánské obr pók.

(O. Přikryl, Haná a Romža)

Sémantickým prostředkem jsou významové transpozice neboli tropy. Tropy vznikají pojmenováním nějaké věci jménem pro jinou věc, s níž má pojmenovávaná věc něco společného. Jestliže jde o podobnost, hovoříme o metafoře.

Mladosti mé jarý štěp přelomil jsi v půli.

(K. J. Erben, Vodník)

Zvláštním druhem metafory je personifikace, při níž se vlastnosti věci živé přenášejí na věc neživou.

a pestré kvítí na lukách
přesladkou vůní dýše.

(V. Hálek, Večerní písně)

Metonymií nazýváme přenesení významu na základě věcné souvislosti. Jedním z druhů metonymie je synekdocha, při níž se část označí jménem pro celek či naopak.

Když Slovan střeží, víc se jistě neodváží
již nikdo rušit lidstva volný mír.

(J. Neruda, Ve východní záři)

Zveličené označení skutečnosti neurčitého rozsahu se nazývá nadsázkou neboli hyperbolou.

Stokráte jsem mluvil, teď už křičím
k vám, o rozkydaní Slávové.

(J. Kollár, Slávy dcera, III. znělka)

Opakem hyperboly je zjemnění výrazu – litotes. Obvyklým litotes je užití dvou záporů místo jednoho kladu. Význam je stejný, ale výrazově jemnější („nemohu nepřiznat“ místo „přiznávám“).

Účinným prostředkem je inverze významu neboli ironie. Stupňovaná, ostrá ironie se nazývá sarkasmus.

Bez modlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.

(P. Bezruč, Kantor Halfar)

Jeli výraz pro nepříjemnou věc nahrazen výrazem citově jemnějším, hovoříme o eufemismu. Přímému pojmenování nepříjemné věci je možno vyhnout se opisem – perifází („až bude nade mnou růst tráva“ místo „až zemřu“).

Oxymorón je spojení pojmenování pro dva či více vzájemně neslučitelných významů. Aby spojení dávalo smysl, je třeba, aby jednoho označení bylo užito ve významu přímém, druhého ve významu nepřímém. Kupříkladu ve spojení „živá mrtvola“ je prvního slova užito v přímém významu (jde o živého člověka), druhého ve významu nepřímém (nejde o skutečnou mrtvolu, ale o živého člověka, který ztratil chuť do života).

[D]ávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj.

(K. H. Mácha, Máj)

Pokud je význam vyjádřen nepřímo ve velké části básně či v básni celé, jde o alegorii.

Sluchový charakter poezie

Jak jsme řekli, poezie je umění určené k vnímání sluchem, a to i ve chvíli, kdy ji čteme v duchu. I tehdy převádíme vizuální kód (písmena) na kód auditivní (hlásky) a můžeme vychutnat zvukovou stránku jazyka.

Sluchový charakter poezie dokazuje skutečnost, že pomocí poezie je možné vzbudit přímou představu zvuku. Prostředkem k tomu je zvukomalba (onomatopoia).

Šel, buben zněl, ó jak se tměl
skrz černé sukno zvuk.

(J. Vrchlický, Selské balady)

Střídání samohlásek e a u tu napodobuje zvuk bubnu.

Naopak vizuální představu je možné sdělit jen nepřímo pomocí slovního označení pro barvy.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.

(K. H. Mácha, Máj)

Časový charakter poezie

Vzhledem k tomu, že je poezie založena na lidské řeči, je spjata s časovým rozměrem. Sv. Augustin na mluveném slově dokonce popisuje přeměnu budoucího času v přítomný a přítomného v budoucí.

Píše:

„Chce-li někdo pronést delší řeč a v duchu si určil její délku, jistě už změřil v mlčení její trvání, vštípil si je do paměti, začal vydávat hlas, který zní, až dospěje k předem určenému bodu. Nebo ještě lépe: Hlas zní, ale také zněl a bude znít. Co z řeči bylo proneseno, to ovšem doznělo; co zbývá, to ještě bude znít. Tak se bude pokračovat, pokud úmysl, jenž je přítomný, bude posílat budoucí do minulosti, takže ubýváním budoucího poroste minulé, až se vyčerpáním budoucího všechno stane minulým.“

Analogicky Augustinův popis platí i o procesu četby.

Z toho vyplývá, že poezie je vhodnějším nástrojem k popisu událostí plynoucích v čase, než těles umístěných v prostoru.

[P]o temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –

(K. H. Mácha, Máj)

Prostřednictvím básnického jazyka je samozřejmě možné popsat i tělesa, avšak jen postupně, proto člověk získá přehled o celku až po úplném poskládání detailů (na rozdíl od zrakového vjemu, který zpřítomňuje těleso celé najednou). Pro lepší představu tělesa je někdy v poezii popisován proces jeho vzniku, který lépe odpovídá časovému charakteru básnictví:

Velký a pevný štít bůh vyráběl ze všeho nejdřív,
kruhem jej uměle robil a lesklou obrubou vroubil,
trojitou, samý třpyt, pak řemen pobitý stříbrem.
Vrstev veliký štít měl patero, na ploše jeho
ozdobné obrazy mnohé svou umělou vyráběl myslí:

Střed štítu: země, nebe, moře.
prostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou,
Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc,
nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí,
souhvězdí Pléjad a Hyad a silného Óarióna.
Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím,
točí se na témž místě a zírá na Óríóna,
koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa.

(Homér, Illias)

Schopnost vyjadřovat abstraktní ideje

Vzhledem k tomu, že poezie jako svého materiálu užívá přirozený lidský jazyk, je její míra zobrazovat abstraktní ideje vysoká. O tom, že je možné napsat krásnou báseň za užití výrazů pro velice abstraktní pojmy, svědčí například tato báseň:

Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,
a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,
a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu –

tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.

(W. Shakespeare, Sonet 66. Překlad Jan Vladislav)

Druhy básnictví

Podle toho, co a jakým způsobem poezie zobrazuje, ji dělíme do dvou základních druhů: epiku a lyriku. Epika se od lyriky liší především obsahem. Zatímco vypravování děje charakterizuje epiku, myšlenky a citové stavy jsou předmětem lyriky. Tyto druhy se mohou mezi sebou mísit tak, že vznikají formy lyrickoepické.

Nejstarší druhovou formou epiky je epos. Jde o rozsáhlou veršovanou skladbu, která popisuje významné události vážící se k určitému místu či osobě. Má obšírně vypravovaný děj, do něhož jsou vkládány četné dějové odbočky (epizody), rozsáhlé popisy i autorovy úvahy.

O muži zchytralém, múzo, mi vypravuj, který se mnoho,
přemnoho nabloudil světem, když vyvrátil posvátnou Tróju:
města přemnohá lidí on spatřil a smýšlení poznal,
přemnoho vytrpěl strastí i na moři v nitru své duše,
zápase o svůj život a návrat milených druhů.
Avšak přece ni tak je nespasil, jakkoli toužil,
neboť zhynuli sami svou vlastní zvůlí a pýchou,
bláhoví: jedliť skot, jenž náležel Hyperíonu
Héliovi – ten za to den návratu domů jim odňal.
Božská Diova dcero, i nám o tom vyprávět začni!

(Homér, Odysea, I. zpěv)

Lyriku podle obsahu můžeme dělit na

-osobní:

A já hledím v slunci záři
na tvůj úzký byt,
hledím v život po vůkolí,
cítím, jak mě srdce bolí,
a tvé jak má klid.

(J. V. Sládek, Jiskry na moři, Pevně dřímáš);

-přírodní:

Hned každý strom zelený šat
jme svátečně se oblíkat,
a každá haluz, každá snět
chce novou řečí rozprávět.

A jak by k hodům zavolal,
přílítli hosté z blíž i dál,
a za den, za dva širý kraj
a celý svět byl jara báj.

(V. Hálek, V přírodě, XI.);

– či společenskou:

Kdybych já byl redaktorem
opozičních plátků,
nepřišel bych věky věkův
do žádného chládku;
neboť místo politiky
tisk bych samé noty,
abych „strážným andělíčkům“
uspořil vše sloty.

Z hlediska formy patří mezi lyrické žánry óda,

-hymnus (chvalozpěv):

Bože, tebe chválíme,
tebe, Pane, velebíme.
Tebe, věčný Otče,
oslavuje celá země.
Všichni andělé,
cherubové i serafové,
všechny mocné nebeské zástupy
bez ustání volají:
Svatý, Svatý, Svatý,
Pán, Bůh zástupů.
Plná jsou nebesa i země
tvé vznešené slávy.

(sv. Ambrož, Te Deum laudamus)

-elegie (žalozpěv):

Odrodili synové však své sami matce začasto,
bič macechy hříšné oblizujíce, lají.

Nejsou ni Slované životem, nejsou ani Němci,
půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.

Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,
koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas.

Tak porušil zištný Evropčan dva světy Indů,
za vzdělanost vzav jim ctnosť, zemi, barvu i řeč.

Národ i česť zmizeli, s jazykem bohové zde zanikli,
jen sama zůstává příroda nezměněna.

(J. Kollár, Slávy dcera, Předzpěv)

– či píseň. Mezi krátkými žánry můžeme jmenovat epitaf či epigram:

DEMOKRATSKÝ
Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.

(K. Havlíček Borovský, Epigramy)

K lyrickoepickým formám patří kupříkladu poema, romance či balada:

Toman koněm zatočil,
v šíré pole poskočil,
zaťal zuby, smračil čelo,
kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
sotva jezdec cestu našel;
prudce hned, pak loudavě
ubíral se k doubravě.
„Všecky krásné hvězdičky
ze tmy jsou se prosypaly,
proč vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se zasypaly!“

(F. L. Čelakovský, Toman a lesní panna)

Funkce poezie

Poezii jsme charakterizovali jako jazykový projev využívající určité postupy, v němž převládá estetická funkce, tedy zaměřenost na samotný jazyk. Znamená to snad, že ostatní funkce, o kterých jsme mluvili (poznávací, expresívní, apelativní), v poezii nejsou přítomny? Určitě ne. Jen ojediněle se v literární historii vyskytovaly pokusy o tzv. absolutní poezii, která by byla prosta ostatních funkcí. Reprezentantem těchto snah je kupříkladu německý básník Christian Morgernstern.

Kraklakvakve? Koranere!
Ksonsirýři – guelira:
Brifsi, brafsi; gutužere:
gasti, dasti kra…
Lalu lalu lalu lalu la!

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahapádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la!

(Ch. Morgernstern, Šibeniční písně, Veliké lalulá)

Většinou však v poezii jsou ostatní funkce vedle funkce estetické přítomny. To, která z nich je nejsilnější, pak rozhoduje o povaze básně. Kupříkladu ve starověku Homérova Ilias sloužila zároveň jako učebnice dějepisu, náboženství, válečného i námořního umění atd. Vedle estetické funkce převládala v určitých částech Iliady funkce poznávací.

Když pak konečně s lodí se v hluboké zátoce octli,
ihned svinuli plachty a složili do lodi černé,
stěžeň sklonili lany a konec do vidlí dali,
chvatně, pak na stanoviště svůj koráb přihnali vesly,
potom spustili kotvu a spěchali uvázat lana,
samí pak vystoupli z lodi, a vyšedše na mořský příboj;
Foibovi, Jistému Střelci, pak vyvedli slavnostní žertvu.

(Homér, Ilias, Zpěv I.)

Funkce expresívní, tedy snaha o vyjádření básníkova nitra, charakterizuje poezii romantickou.

Temná noci! Jasná noci!
obě k želu mě budíte; –
temná noc mě v hloubi tiskne,
jasná noc mě k světlu vábí:
temné hlubiny se hrozím,
ach a k světlu nelze jíti.

Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám já toužím tam světla ve říši,
ach a jen země je má!

(K: H. Mácha, Temná noci! Jasná noci!)

Apelativní funkce je silně přítomna v budovatelských básních.

Budujeme republiku
Jde to pěkně zvesela
vyřídíme bez cavyků
toho kdo nic nedělá

(F. Halas, Budujeme)

Do které kategorie však z hlediska těchto kritérií zařadit poezii náboženskou? Nejprve je třeba učinit jedno rozlišení. Ačkoliv mají četné náboženské texty (zejména ty inspirované) nezměrnou estetickou hodnotu a formálně vykazují podobné rysy jako básnictví, ve vlastním slova smyslu se o poezii nejedná. Tu charakterizuje právě převaha estetické funkce, a o tom se ani u sebekrásnějších pasáží z Písma svatého nedá hovořit. Písmo svaté je Slovo Boží k člověku a jako takové má plnit funkci náboženskou, která slouží jednak k poznání jistých transcendentálních skutečností, jednak k tomu, aby člověk určitým způsobem jednal; jde tedy spíše o jistý typ poznávací a apelativní funkce mající člověka vést k nadpřirozenému cíli – Bohu. Estetická hodnota je tu spíše prostředkem než vlastním cílem těchto textů.

Vedle toho existuje typ literatury, která primární estetickou funkci má a v níž vedle ní převládá náboženská funkce. A to je ve vlastním slova smyslu náboženská poezie. Náboženská funkce tu může podle toho, na co je kladen důraz, analogicky jako u světské poezie nabývat podoby poznávací, expresívní či apelativní.

Kupříkladu Dantova Božská komedie může sloužit jako učebnice katolické teologie, ale i aristotelsko-tomistické filosofie:

Toho, jenž všemu dává pohyb, sláva
vším světem proniká a zastkvívá se
v té části víc a jinde zase méně.

(Dante Alighieri. Ráj, Zpěv I.)

Velmi silná exprese charakterizuje poezii sv. Jana od Kříže či Václava Michny z Otradovic:

Ej, teď hojnost stojí kvití,
chtíc bezděk mou lásku míti,
však se na mě směje darmo:
jiný kvítek bije larmo.
Ach, miluji, ach, miluji:
můj Ježíši, tě miluji.

(A. V. Michna z Otradovic, Loutna česká)

Apel k tomu, aby člověk neztrácel naději v Boží pomoc ani v nejhorších chvílích, rozeznáváme v závěru Erbenovy Svatební košile:

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila,
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!

(K. J. Erben, Kytice)

K čemu je poezie dobrá?

Estetická funkce poezii charakterizuje, je však zřejmé, že nemůže být odtržena od ostatních funkcí, jejím účelem tedy není pouhá estetická záliba. Nejde o nezávaznou jazykovou hru (i když redukce na ni se v dějinách literatury objevily; viz Morgenstern a další), ale tato hra je naopak prostředkem (poezii určujícím) vedoucím k jistému cíli. Tímto cílem je dle našeho názoru rozšíření lidského poznání, a to způsobem naprosto nezaměnitelným, totiž skrze krásu.

Aristoteles spatřoval hlavní účel umění v tzv. katarzi, což je určitá duševní očista. Nesmíme si však katarzi představit jako vybití vášní, které je člověku v realitě nedostupné, skrze zobrazení (jako tomu je například v případě pornografie, na níž lidé vybíjí své sexuální pudy, nebo počítačových her, kam lidé směřují svoji agresivitu). Jde spíše o jisté usměrnění lidských emocí a vůle, jejich zaměření ke správnému cíli – tedy k dobru. To, co člověk chce, musí totiž nejprve poznávat jako dobré, a k tomu mimo jiné slouží i poezie. Jde tedy primárně o poznání, a to o poznání prostřednictvím záliby v určitém zobrazení, tedy poznání skrze krásu. Toto poznání pak člověka má vést k cíli – tedy dobru, ať už přirozenému, či nadpřirozenému. Tuto poznávací funkci (skrze funkci estetickou) v poezii nacházíme, i když u ní převládá funkce expresívní či apelativní. Vyslovení určitého emocionálního stavu (v případě autora) či ztotožnění se s ním (v případě čtenáře) má rovněž poznávací efekt. A každé poznání nakonec zavazuje k určitému jednání, k sledování dobra: má tedy zároveň i apelativní funkci.

Krása, jež je hodnotou charakterizující estetickou funkci, je neoddělitelně spjata s pravdou, ke které míří funkce poznávací, a dobrem, které je cílem lidského jednání. Nejvyšším objektem lidského rozumu a cílem lidské vůle je Stvořitel, který je zároveň nejvyšší krásou. Nejvyšší hodnotu má tedy ta poezie, která oslavuje Stvořitele, a dokáže pohnout lidskou vůli k lásce k Němu – tedy poezie náboženská. Autoři poezie, která vypovídá o nadpřirozeném řádu, nepochybně z tohoto řádu čerpají, proto můžeme říct, že některá díla mají svůj původ v Božské inspiraci. Neznamená to ovšem, že poezie, která se zabývá stvořeným světem, hodnotu nemá. Stvoření je dobré a poezie, skrze kterou je stvořený svět pravdivě poznáván, což vede k sledování přirozených dober a v konečném důsledku i dober nadpřirozených, má v řádu umění své nezastupitelné místo. Bohužel vzhledem k padlé lidské přirozenosti je lidské poznání zatemněno a lidská vůle se nakloňuje ke zlému. Proto je na světě celá řada básnických děl, která ačkoliv formálně vykazují velkou řemeslnou dovednost, jsou v rozporu s pravdou, a proto o jejich skutečné kráse můžeme hovořit stěží. Takovéto poezii bychom se měli jako křesťané vyhýbat.