Matku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.

Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti.

Janovan Benedikt XV. byl za papeže zvolen 6. září 1914, tedy již uprostřed kanonády první světové války. Je přirozené, že existence této války ho sice trápila, ale válku už zrušit nešlo. Benedikt posílal mírové výzvy na všechny strany, ale žádného úspěchu nedosáhl. Na obou stranách sice bojovali papežovi věrní stoupenci, avšak právě tak i jeho rozhodní odpůrci, ovšem jak se zdá, ani na těchto, ani na oněch vůbec nezáleželo. Lidem, kteří válku rozpoutali, nikdy na náboženství nezáleželo a papež jim byl lhostejný. Hlas Benedikta Patnáctého se tedy stal „hlasem volajícího na poušti“. Přesto už za ty tři roky Benediktova pontifikátu mohl Durych srovnávat jeho vlažné edikty a napomenutí s kategorickou rozhodností jeho předchůdce Pia Desátého, který zemřel necelý měsíc po nešťastné Svaté Anně roku 1914. Po tomto statečném papežovi se Durychovi právem stýskalo a jedině snad báseň může nejlépe takový stesk vyjádřit:

Piovi Desátému

Jsi opravdu mrtev, anebo jenom spíš?

Jsi tak dobře pochován, že již se nevzbudíš?

Vždyť jsi přece blízko, svatých obcování

před dotěrným hlasem úzkosti naší ani tebe neuchrání,

Jsi přece tak blízko, tak jako mezi námi,

jako bychom za tvého spánku se těšili vzpomínkami

a očekávali, že vstaneš a ústy promluvíš.

Papeži Pie, divné jsou časy, však o tom víš!

Dokud jsi chodil na Boží zemi uprostřed nás,

jak zalézaly tmy před tebou, jak krásný byl čas!

Nebylo poskvrny na bílém rouše tvém,

na čistém srdci tvém, na čele vítězném.

Jak pod tvým sandálem se svíjel pekla vztek,

když jména mocných psals do knihy nevěstek!

Své víry přečisté úžasným zázrakem

rostl jsi nad námi jak hora nad mrakem

a co jsi mluvil k nám, byl tak vznešený div,

že si každý oči zastíral, aby zůstal živ,

poněvadž proti tvé víře nebylo pomoci

a slabá srdce umírala horskou nemocí.

Levicí chránil jsi Písmo, pravicí Boží čest

a sandálem rozšlapával oblud pitvornou lest.

A když’s nás zavolal k oltářní Svátosti,

tu země zachvěla se jitrem radosti.

Tys neměl srdce lidské v těle smrtelném,

to Bůh ti dal své vlastní a bydlil v těle tvém

a ještě nyní slyšíme dech Jeho ze slov tvých

a krve Jeho žár z tvých činů vznešených.

Tvá sláva byla ticha, jak v bouři na moři

když hvězda polární se z mraků vynoří.

Tak dobře bylo nám! A nyní mrtev spíš,

ani útokem dotěrné úzkosti se ze sna nevzbudíš.

–

To není černá bouře, divá a příšerná,

to vystoupily mrchy z otráveného dna;

jest dusno, bezvětří, loď stojí v pustých tmách,

jen fosfor shnilých mrch se jiskří v bažinách,

jen slizké ohavy se z bahen zdvihají

a ústy němými svou oběť hledají.

To není bouřný mrak, to není křivý blesk,

to plzké mátohy a lysé hanby lesk!

Ve vzduchu, na nebi, pod námi, kolem nás

nejpustší němý hnus, jaký kdy poznal čas.

Těžko jest zabíjet, těžko se brániti,

smutno jest hledět a bolestno Boha chrániti!

Potvory malé, potvory plzké, bez počtu, bez mezí,

němé a němotou řvoucí! Ohavné řetězy,

které se vážou kolem lodi! Malinká zvířata,

naduta morovou vodou, hanbou mrch nassáta!

Boží blesk ukryl se hanbou, pevná země utekla,

i ďáblové, zmoženi studem, se utekli do pekla,

a potvory se množí, rostou ve strašlivé ostrovy,

jako by celému vesmíru splétaly mrzké okovy – – –

Nebylo bouře tak prudké a náhlé, která by v nás,

třebas jen na chvíli udusila útěchy jas.

Smáli jsme se násilí země i zlosti člověka,

s chutí jsme se chystali k boji, kdy o půlnoci zdaleka

zazníval pochod pekelných vojsk; byli jsme u Skály

a žádného přepadení jsme se nebáli.

Až nyní přišly němé mrchy, bez očí, bez dlaní;

způsob boje dosud nám neznám… Kdo nás ochrání?

Papeži Pie! Vidím tvou slávu! Ve skvělém průvodu

stočtyřiačtyřicíti tisíců vyvolených ze všech národů

skvěješ se bílým svým rouchem a čelem vznešeným,

že skláním oči v úžasu a mdlo jest slovům mým.

Ta milost mi nebyla dána, aby na čele mém

oltářní kniha ležela při čtení radostném,

za posledním ze všech věrných se plížím potají,

jdu nesměle, ale rychle! Mosty se zdvihají!

Jsem sláb a přece chci sloužit, jak mohu a jak smím,

pokořen tvojí slávou a Božím tajemstvím.

Mnoho němoty se zdvihlo. Vím, práce bude zlá,

ta nejčernější hanba již z pekla vylezla.

Chci sloužiti, jak umím!

Most na Litavou 6. XII. 17

Toto je text, přejatý z Rozmachu. Nepochází bezprostředně z Demlových Šlépějí, které báseň publikovaly v březnu 1918 (2. svazek na str. 38–42). Výše uvedené verše byly přetisknuty do 18. čísla III. ročníku Rozmachu dne 15. listopadu 1925 na str. 273–275 s touto úvodní poznámkou autorovou:

„Báseň tato byla vytištěna někdy počátkem roku 1918 v Šlépějích Jakuba Demla. Poněvadž se zdá, že nynější doba jest ještě daleko vhodnější k jejímu otisku, odhodlal jsem se ji teď přetisknout v tomto listě. Kdyby měla býti psána dnes, snad by v některých detailech byly určité změny. Tenkrát jsem ještě leccos nevěděl a netušil. Ale myslím, že i v tomto původním znění dnes, koncem roku 1925, může dobře vykonat svůj úkol.“

Sluší se zastavit u této básně, či jak ji nazvala Durychova bibliografka Věra Vladyková, u tohoto hymnu a připojit hrst poznámek.

Čtenář si zajisté všiml, že všecky ty „potvory, mátohy, ohavy, ba dokonce i zvířata,“ proti nimž se autor vypravil do boje, jsou „němé a němotou řvoucí“. O této němotě byla řeč v prvních odstavcích „Katolické cesty“, kde Durych charakterizuje absolutní atheisty jako lidi mlčíčí. Těchto potvor je obrovské množství; „bez počtu, bez mezí“: „Potvory se množí, rostou ve strašlivé ostrovy, / jako by celému vesmíru splétaly mrzké okovy – – – “ Toto už je vize z budoucnosti, kdy atheismus zaplaví celou naši zemi a ta se mu stane těsnou; bude se zdát, že expanse atheismu bude pokračovat do kosmu.

Pojmem „mrcha“ Durych rozumní zdechlinu, tak, jak se tomu pojmu rozumět má. Dnes se zdechlina spíše nazývá „mršinou“, což je nesprávné, mršina je zápach z mrchy.

Vize lodi, nehybně stojící v bezvětří, či snad již uvázlé na bahnitých mělčinách, je už poněkud reálnější než vize svatého Jiří (ze stejnojmenné Durychovy básnické skladby), kdy rytířův kůň nemá už pod sebou žádnou pevnou oporu, snad ani ne ovzduší, jen vesmírné vzduchoprázdno:

„…Věčná moc pekla zakryla hranice nekonečnosti. A všeliký základ půdy, na které stál oř svatého Jiří, až do dna černé hloubky se roztrhl a kůň neměl na čem státi. Zuby strašné potvory rozšklebily se nad hrdým rekem a již se měla zavříti obludná tlama, kterou chřtán vylézal ven, aby vyplivl rozdrcenou oběť.

Rychle, duše, pohleď! Neměl kůň oč se opírati a příšera hrozila schvátiti koně i pána! Rychle pohleď! Vztyčil se ve třmenech, kopí zvedl a hrdě, nezkroceně bodl svého koně a vůlí silnou jako blesk udeřil kopím do nitra té nekonečné hrůzy, on sám, jsa již uprostřed zubů smrtících, nemaje země, od níž by mohl odraziti svého koně, on sám skolil potvoru, rozpjatou do nekonečných míst, opřenou o hvězdy, on sám, nemaje sice ani půdy ani země za podporu nohou, ale srdce rekovské!“

Nyní ovšem přicházejí němé „mrchy bez očí, bez dlaní; způsob boje nám dosud neznám… Kdo nás ochrání?“ – Toto už je výkřik beznaděje. Lidské síly a rekovné srdce již k boji nestačí: „Těžko jest zabíjet, těžko se brániti / smutno jest hledět a bolestno Boha chrániti!“ Je opravdu nemožné bojovat s mrchami (t. j. zdechlinami), přesto však básníku je tato vize dovolena. Spíše se však obávám, že v tomto verši to neměly být „němé mrchy“, nýbrž „němé potvory“. Že to je omyl.

Skvostné je toto dvojverší:

Jak pod tvým sandálem se svíjel pekla vztek,

když jména mocných psals do knihy nevěstek!

Durych se nikdy nebál kdekoli potřísnit nečistotou bělostný šat elity. Neotřelým způsobem se s elitou vypořádal v Naději katolictví v zemích českých. Velmi přesvědčivě dokázal, že Bůh ve svém království nijak netouží po pozemské elitě. Velmi si tím pohněval Ferdinanda Peroutku.

Podobným způsobem, jakým se „obnovují“ křestní sliby, připomněl Durych v závěru této básně svůj slavný slib, který dal Jaroslavu Voráčovi i celému světu, že „mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi“.

za posledním ze všech věrných se plížím potají,

jdu nesměle, ale rychle! Mosty se zdvihají!

jsem sláb a přece chci sloužit, jak mohu a jak smím,

–

–

–

Chci sloužiti, jak umím!

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.