O „katolické cestě“ – jakožto o „zlaté střední cestě“ – s kterýmžto pojmem Jaroslav Durych zachází velmi opatrně – lze hovořit teprve tehdy, když je čtenáři představena nejzávažnější obtíž, s níž se poutník na této cestě záhy setkává; kterou však lze překlenout důsledným dodržováním jejího závazného směru. Touto mocnou překážkou je – atheismus.

Podstatu „katolické cesty“ se Durych snaží přiblížit svým čtenářům ve stati, která se měla rozrůst v knihu. Bylo už dojednáno, že Katolická cesta vyjde u Ladislava Kuncíře. Z dobrého úmyslu sešlo (proč se tak stalo, o tom bude pojednáno na příhodném místě); zůstalo nám zachováno časopisecké torzo. Tato zcela neznámá Durychova stať vycházela na pokračování v předposledním ročníku Rozmachu, roku 1926. Sestávala ze čtyř částí a z jakéhosi ,vysvětlujícího‘ doslovu, proč prý už se v této práci nebude pokračovat.

Hned v úvodu této časopisecky zveřejňované Katolické cesty, kde snad mělo být poněkud výrazněji vysvětleno, co že vlastně ta „zlatá střední cesta“ obnáší, Durych dělí atheismus na absolutní a příležitostný. Absolutní atheismus je prý „svrchovaně vzácný“. To je samozřejmé; absolutní atheismus není ničím jiným než projevem přímého působení Ducha zla, kterého na tomto místě Durych nazývá Duchem vzdoru. Duch zla, jak známo, na sebe upozorňuje velice vzácně, a to snad jen proto, že je tvorem Božím, tudíž existuje. Svou existenci se Duch zla pokouší zakrýt, zamlžit, zpochybnit, a to všemi jemu dostupnými prostředky. Jemu vyhovuje maximální utajení. Lidé, kteří ho mají „plná ústa“, zesměšňují sami sebe; nemohou totiž o existenci Ducha zla, natož pak o jeho působení, předložit žádný přímý důkaz; jejich nepřímé důkazy by dokázal vyvrátit i nezkušený advokát. Duch zla se projevuje zejména konáním zla, ale konáním zla se bohužel vyznačuje i člověk. Kde pak je hranice v konání zla cestou přirozenou, tj. rukama člověka, od onoho zla, které po světě rozsévá Ten, který nechce být jmenován? To není snadné rozlišení.

Právě na tomto místě se sluší připomenout jednu z nejlepších a nejobsáhlejších Durychových literárních recenzí, která pochází z roku 1921 a byla zveřejněna v Demlových Šlépějích VIII. Je to posudek knihy Émila Baumanna La paix du septičme jour. Prý je to kniha ne příliš obsáhlá, má jen šest kapitol a dodatek; podobá se románu a má imprimatur. Měla být psána od října 1914 do října 1917, tj. v období, kdy Francie vedla nepříliš úspěšnou obrannou válku proti Německu a podle všech náznaků se zdálo, že z této války Francie mnoho nevytěží. Škoda, že tato kniha nebyla přeložena do češtiny. Při sestavování durychovské bibliografie byla dokonce vyslovena domněnka, že tato kniha snad ani neexistuje: nebyla nalezena ve veřejně přístupných knižních fondech.

Baumann se na kterémsi místě zmiňuje o tom, jak „rakouští vojáci uřezávali srbským ženám prsy a nutili je, aby je jedly“. Za původce tohoto zla a podobných hrůz autor sice přímo neoznačuje Ducha zla, činí ho však za to odpovědným. Samozřejmě dnes, po osmdesáti letech (od konce První světové války) by už nikoho nenapadlo takovou „maličkost“ připisovat ďáblu. Kolik mnohem horšího zla se za tu dobu napáchalo!

Durych se v této recenzi zastává Satana velmi přesvědčivě:

„Jak mnohem přirozenější jest výklad, že uvedené vymoženosti jsou dílem a vlastnostmi lidstva a že Satan má na nich podíl jen malý a vzdálený. Válka 1914–1918 mohla to Baumannovi jasně ukázati. Přítomnost Satanova v této válce nebyla ani zdaleka bezprostřední. Náš výklad o charakteru této doby jest ten, že lidé byli ponecháni sobě samým. Proto byla ta válka tak rozplizlá, bez mohutného vichru a bez genia a všecky náběhy k velkoleposti tak dýchavičně skončily. Její ukrutenství postrádala fantasie jak tvůrčí, tak ničivé. Její elán nebyl hodnověrný. Píše-li Baumann, že bojiště, jdoucí od Kavkazu ke Kamerunu, přesahuje naši schopnost vidění, nadsazuje příliš zbytečně k své škodě.

Bylo Německo a Ra­kousko zástupcem Zla? To jest právě tak pochybno, jako že Dohoda byla zástupcem Dobra. Zdá se však, že na straně mocností ústředních byla aspoň převaha humoru, byť ne vždy prvotřídního. Nestává se obraz války r. 1914–1918 mnohem srozumitelnějším, přijmeme-li předpoklad, že lidé byli ponecháni sobě samým? Nezdá se, že by barvy této války byly sytější, její dým čpavější a její humor náležitější, kdyby jedna či obě moci nadpřirozené ohlásily svůj přímý zájem o ni?“

Nutno připomenout, že takto o I. světové válce smí hovořit jen její přímý účastník, který strávil na jejích frontách více než dva roky jako vojenský lékař, a to vojenský lékař začínající, což znamenalo, že jeho rukama neprocházely případy humorné. V odstavci o absolutním atheismu uvádí Durych v Katolické cestě nesmírně důležitou skutečnost, kterou by si lidé měli ustavičně připomínat:

„Křesťan se při křtu slavnostně zříká Satana i všech skutků jeho i veškeré nádhery jeho, ale toto odříkání není popřením těchto věcí. Zajisté nebylo by rozumno, radno a účelno mluviti o tom, co Duchu vzdoru zbývá z jeho původní moci. Běžná představa ho poněkud zkresluje, přisuzujíc mu všechen lidský hnus a zapomínajíc na jeho vznešený původ.“

Ani já zde nehodlám vypočítávat, co Duchu vzdoru může dnes zbývat z jeho někdejší slávy, když byl ještě skutečným Luciferem neboli Světlonošem, jednou z nejpřednějších Osobností nebeského Dvorstva. Lze však předpokládat, že mu z té slávy stále ještě zbývá mnoho.

Durych v recenzi o Baumannově knize varuje před zlehčováním a znevažováním Knížete věků:

„Podceňuje se sláva, stkvělost a vznešenost Satanova: nevidí se dle optických zákonů jeho světla.“ – „Ale v naší době se Satan považuje za boha Blbosti, Volné Myšlenky, Prostřednosti, Pokroku a Humanity. A nemá advokáta, který by jej proti těmto pomluvám chtěl a mohl chránit. Snad ani sám neráčí o to pečovati. Nezjevuje se.“

Zde Durych opomenul připomenout, že takto Satana znevažuje a podceňuje katolická inteligence, která jako jediná ďáblovu existenci uznává. (V zájmu spravedlnosti nutno připomenout, že existenci ďábla uznávají ještě křesťanské církve východní, zato však církve protestantské na ďábla věří jen tehdy, když sobě samým už věřit nemohou.)

Ještě další charakteristika ďábla v této recenzi:
„Majestát Satanův se nenechá srovnávat s operetní žurnalistikou a volnomyšlenkářskou bilancí. Badatelem slávy Satanovy byl Baudelaire (ten ho nazýval Trismegistem – Třikrát Největším), Rimbaud, Poe. Ale čeho oko nevidělo, čeho ucho neslyšelo, to skrývá Satan ve svém majestátu, ve svém nádherném ráji a ve své nesmrtelnosti. Neboť nejpříšernější hrůzy snů a extází prý jsou jen zpodobněním očistce, ale nikoliv pekla. Satan prý nepustí až k sobě leckoho. A když tato Bytost, byť byla jen Tvorem, se projeví přímým zájmem v dějinách lidstva, jest to věc úžasná.“

Jaroslav Durych v této charakteristice odvážně připomíná Kristovu charakteristiku Božího království. Jestliže o Božím království platí, že je „lidské oko nevidělo a lidské ucho o něm neslyšelo“, pak totéž musí platit o království Satanově, které je na opačném pólu. Že to vskutku bude „ráj“ pro Satanovy vyznavače; ti rovněž najdou svůj cíl v oněch „nejpříšernějších hrůzách snů a extásí“, kterými se pyšní a jim i ochotně nabízí peklo.

Poslední desetiletí dala vznik „satanským“ sektám, o nichž Du­rych asi ještě mnoho neslyšel. Nepředpokládám, že by si jejich vyznavači plně uvědomovali slávu svého Pána. Oni si toho zatím uvědomují pramálo, poněvadž to jsou vesměs nedouci, moudrosti dosud nenabravší. A až dospějí, kdo ví, bude-li je ještě služba Satanovi zajímat. Kdyby se však z nich stali opravdoví služebníci Pána světa, pak by to musili být zároveň i vyznavači „atheismu absolutního“, o němž Durych kategoricky odmítá mluvit jako o věci běžné. Nad míru skepticky hovořil Durych o šancích atheismu absolutního v roce 1926, tj. před sedmdesáti lety: není důvodu, že by dnes, na konci tisíciletí, lidé natolik zmoudřeli, že by už jich více vyznávalo tento absolutní atheismus. Opak je pravdou. Atheismu absolutního ubývá.

Obšírně Durych polemizuje s představami Baumannovými o Antikristovi: Tyto představy jsou podobné obrazům o něco staršího anglického spisovatele Bensona. Benson je také jako Baumann katolík, a právě tak jako Baumann se zabývá eschatologií. Spekulace o Antikristovi jsou vábné a oba spisovatelé si na nich pochutnávají. Pro spisovatele beletristu je to ovšem půda neobyčejně kluzká; je prakticky nemožné čtenáři Antikrista představit, a to právě tak, jako se žádný sebezbožnější spisovatel nemůže pouštět do líčení, kterak svůj čas tráví ve Věčném království Nejsvětější Trojice. Písmo svaté nás sice informuje, že Bůh je nepřetržitě chválen nekonečnými zástupy Nebešťanů, ale tato chvála se nutně musí vymykat lidským představám a nelze ji lidskými prostředky vypodobnit. Kdo by se o to přesto pokusil, vytvořil by nechutný pamflet. Peklo již popisovala řada autorů, ale to nebylo žádné peklo, to byla toliko naivní představa jen málo se lišící od představ pohádkových. Tak jako jsou naše představy o skutečné podobě Božího království zcela falešné, (protože ani oko z něho nic nevidělo, ani ucho nic neslyšelo), tak jsou i falešné naše představy o pekle.

Starozákonní proroci sice předpovídali příchod Kristův a dokonce se hojně rozepisovali o episodách z jeho pozemského působení, přesto si nikdo z nich neuměl představit, jak bude Kristův život vypadat ve vší realitě. Kdyby to bývali věděli, jistě by svým potomkům naznačili, koho že to mají očekávat: že Mesiáš nebude žádným princem či slavným vojevůdcem, který vyžene ze Zaslíbené země Římany, nýbrž že to bude jen chudý potulný učitel Zákona, o němž jen hrstka nejvěrnějších napůl uvěří, že je Bohem. Proto ani o Antikristovi nelze psát romány. Byl nám sice předpověděn samotným Kristem a svatý Jan nás o něm ve své Apokalypse hodnověrně informuje. Pak ho viděli někteří vizionáři a jsem přesvědčen, že si ze svých vidění nic neubrali ani k nim nic nepřidali, ale toto všechno nemůže stačit beletristovi. Pokud si pak myslí, že mu to stačí a pokusí se Antikrista vypodobnit, pak se blamuje.

„Antikrist Bensonův a Baumannův jest zrůda,“ charakterizuje Durych tuto postavu, kterou si opovážlivě dovolili vytvořit oba tito spisovatelé.Durych znamená:

„Benson i Baumann ve svém Antikristu předvídají rozšíření Myšlenky a Humanity. Budiž; nelze proti tomu ničeho namítati. Pak pronásledování individualit, které nebudou chtít se podrobit uniformitě. To jest možné. Lidé ponechaní sobě samým budou pravděpodobně pronásledovati lidi neuniformované. Ale blíží-li se příští Satanovo, lze míti za to, že methody Satanovy budou jiné než methody lidí. Což Satan nemůže míti svých mučedníků, kteří budou individuy s lidstvem znepřátelenými?

Pak mají přijíti Antikristovi předchůdci. Bráníme se silně Bensonovu a Baumannovu žurnalistickému výkladu. Připustiti, že by Satan za dvorstvo svého Syna vyvolil filosofy, státníky, volnomyšlenkáře a akademiky, – ne, jako esteti nikdy! Možno jen říci, že to budou jen opice, které ve větvích stromů svým nesmírným vřeskotem ohlašují příchod majestátního slunce, které dosud nevystoupilo nad obzor. Neboť první předchůdci budou míti všecky přívlastky velebnosti, moci, slávy a budou starobylým rekům, prorokům, obrům a mučedníkům nejen podobni, ale v mnohém i rovni.“

Jak je to svůdné! Příchodu Antikrista se zajisté všichni děsíme. To již bude předzvěst konce světa a kdo že by se na konec světa těšil! Jestliže tedy Durych současné filosofy, státníky, volnomyšlenkáře a akademiky, kterými vesměs hluboce opovrhuje, odmítá uznat za předchůdce Syna Satanova, pak se nám chce s touto Durychovou hypothesou radostně souhlasit. Jsou snad toto absolutní atheisté? Toto souručenství polovzdělanců (neboť jen oni sami se domnívají, že žádná moudrost před nimi nezůstala ukryta), kteří však již nejméně po dobu čtvrtiny tisíciletí svou suverénní arogancí obtěžují svět?

Asi jsou to vskutku jen ty opice, které pekelným vřískotem ohlašují východ slunce. Kéž by tomu tak bylo! Pak by nám ještě zbýval čas… Za Antikristovy předchůdce Durych považuje opravdové absolutní atheisty. Připomeňme si: jak že Durych charakterisuje absolutní atheismus?

„Absolutní atheismus jest možný jen u lidí s duchem a s přirozeností velice čistou, vnímavou a téměř neposkvrnitelnou; k absolutnímu atheismu je třeba určité svatosti… Vlastnosti absolutního atheisty musí být v každém ohledu skvělé, ale mezi nimi jest jedna, o které se nemluví nebo neví: Pravý atheista totiž mlčí.“

Toto už ovšem nejsou vřeštící opice, to jsou skuteční proroci Antikristovi, kteří jeho nepředstavitelný majestát, moc a sílu ohlašují rovněž tak ,nepředstavitelným způsobem‘ – totiž mlčením. Nuž takové proroky prozatím v našem slzavém údolí nenalézáme. Zato však vřeštících opic je množství nedozírné a jejich počet roste. Možno se však na Durycha plně spolehnout? Má pravdu? Kéž by ji měl!

Musím při této příležitosti připomenout působení jednoho z největších mužů našeho národa, Milíče z Kroměříže, který si uvědomoval stále jasněji blížící se katastrofu „reformace“. Za její odvrácení by zajisté nabídl i vlastní svůj život – ale už bylo pozdě. Začal se utápět v melancholii a ze zoufalství připadl na myšlenku, že za „tak zkažený svět“ nemůže nikdo jiný než Antikrist. (Kdyby jen chudák býval tušil, jak teprve zkažený bude svět na konci tisíciletí a ještě mnohem a mnohem později!) Nejmocnějším, nejsilnějším, nejmajestátnějším mužem jeho doby byl náš milovaný „otec vlasti“. A Milíč ubohého monarchu bez váhání označil za Antikrista. Už jen proto, že Karel IV. ho hned za to nevsadil do hladomorny, si měl pomýlený Milíč uvědomit, že současný král český a císař římský žádným Antikristem není. Nutno připomenout, že Milíč z Kroměříže byl všecko jiné, jen ne hlupák. K jeho omluvě pak nutno ještě dodat, že tuto svou teorii o nástupu Antikrista opustil, třebaže až poté, co se o věci poradil se samotným Apoštolským stolcem.

Durych tedy odmítá ,vřeštící opice‘ coby hlasatelky příchodu Antikristova. Jako skutečné hlasatele jeho příchodu očekává lidi „podobné, ale v mnohém i rovné starobylým rekům, prorokům, obrům a mučedníkům“. Nuž, uvědomujeme si, že takoví lidé nežili ani ve dvacátých letech, nežijí ani dnes a ani se nezdá, že by nějací takoví lidé se stali současníky našich dětí. Prostě zatím jich není. Už tedy v roce 1921 se Durych posmívá Bensonovu a Baumannovu „žurnalistickému výkladu“. Takto se jim směje:

„Vyhnání křesťanů z Říma, jak je líčí Benson a Baumann, pomocí vzducholodí, policistů, revolverů a otravných pum zabíhá silně do filmové americké komiky.“

Poslední hrůzy, všecka ta mučení a vraždění věrných křesťanů, pak Durych srovnává s historií. Tedy fantasii s realitou:
„Římští kati starověku bavili se přípravou a úpravou několik hodin i dní. Útrpné právo zaměstnávalo pány konšely při pití, dobrém jídle a hudbě také dosti dlouho. Tortury zajatců v zajateckých a internačních táborech a tortury vojáků v blátivých zákopech trvaly měsíce, než skončily doděláním. Smrt pumami, jedovatými plyny a bodáky, jak ji líčí Baumann, není ani příliš ukrutná, ani originální a nikterak nesvědčí o duchapnosti Knížete věků. Spíše by bylo politovati katy než oběti, neboť by se nadřeli nudně a bez odměny.“

A uzavírá:
„Takto by tyto věci mohly býti aranžovány fantasií lidí, ponechaných sobě samým. Jinak však, budou-li o to míti zájem dvě mocnosti, které disponují většími skvělostmi a úžasy, než jakými disponují arsenály lidské fantasie. Že bude mnoho věcí nepředvídatelných…“

Opět Durych připomíná ty své „lidi, ponechané sobě samým“! Tím už si musil silně škodit ve dvacátých letech, kdy se o humanismu zatím jen šeptalo a nesměle se o něm začalo vyučovat na školách. Vždyť přece člověk je dobrý! Rodí se jako dobrý, sám o sobě na nic zlého nepřipadne; vinu hledej vždy jen ve shodě náhod, nikdy ne v lidském Rozumu a Myšlení. A najednou tu někdo začne hovořit o nejrůznějších příšernostech, vpravdě ďábelských (kdyby ovšem nějaký ďábel vůbec existoval – vždyť toho si přece vymyslili kněží, aby mohli lid udržovat v poslušnosti), že prý jsou dílem svobodného člověka, tedy člověka „ponechaného sobě samému“!

Tuze bych si přál, aby se v onom ohlašování příchodu Antikrista Durych nemýlil! Aby se ti jeho heroldi dali tak snadno rozpoznat. K rozpoznání duchů je prý však třeba svatosti!

Benson a Baumann před Antikristovým příchodem předvídají rozšíření Myšlenky a Humanity. Nuž Myšlenka se šíří už víc než dvě století, Humanita mnohem kratší dobu, ale už nám nejednou dokázala obrátit žaludek naruby (nutno mít na paměti, že Humanita byla zlomyslně postavena na místo charity, která byla znevážena, znectěna a odsouzena spolu se všemi projevy náboženskosti – charita znamená oběť; humanita je prázdné gesto, sousto pro politiku a rétoriku, nic víc).Nicméně snahu po uniformitě Durych nepovažuje za nic mimořádného, tvrdí, že „lidé ponechaní sobě samým budou pravděpodobně pronásledovati lidi neuniformované“. Obávám se, že tento jev Durych poněkud podceňuje. V roce 1921 se začaly nosit uniformy a mohlo se i zdát, že by tato móda mohla vbrzku ovládnout svět. Durych tomu nevěřil a my dnes víme, že mnoho lidí si tak přálo, ale nestalo se. Z této „zjevné uniformity“ mají lidé strach, jinak je tomu však s uniformitou skrytou, utajenou. Pod kůži se rozpoznávací čipy voperovávají zatím jen voříškům, kterým to, jak se zdá, příliš nevadí; naopak, co by za takový čip dal každý řádný pes, když se mu ztratí pán. Vždyť bez pána se mu téměř ztrácí smysl života! – Miluji sice psy, ale co sluší psům, nesluší lidem.

Znamení apokalyptické šelmy, jak se zdá, nemusí být zrovna na čele, může být také voperováno pod kůži a možná, že ani takový zásah není nutný. Vždyť k identifikaci lidí stačí například jen daktyloskopie; nyní jde jen o její rychlé vyhodnocení. O všelijakých metodách identifikace lidí nám vyprávějí futurologové a lze jim přiznat, že to je prozatím vyprávění poučné a možná i zábavné. Všech stávajících identifikačních metod prozatím využívají toliko lidé majetní, kteří vůbec mají na to, aby nějaké – právě jim nepotřebné – peníze deponovali v bankách a odtud si je rychle mohli vyzvednout. Chudáci, bankovní karty, či cokoli jiného, těmto kartám podobného, nepotřebují, protože v bankách zpravidla nemívají ani vindru. Chudých přibývá geometrickou řadou, jak to prorokoval Malthus, boháčů sice relativně ubývá, zato však přibývá jejich bohatství. Jistě si pro své pohodlí vynaleznou takové identifikační prostředky, o kterých se nám zatím ještě ani nesní, ale přejme jim to. Mnohem nepříjemnější pomyšlení je na to, že identifikačními poznávacími znaky budou vbrzku označeni všichni lidé, kteří s označením souhlasí a z toho ovšem, už po krátkém rozmýšlení, se začíná točit hlava. Jakémukoli označování by se svobodný člověk měl usilovně bránit, zatím to jde, ale jak dlouho? Tvrdošíjný odpor lze snadno deklarovat jako anarchii, tj. za extremismus.

Výhody digitální identifikace lidí, tedy oné skryté uniformity, propaguje hnutí New Age, které všem lidem chce připravit ráj už na tomto světě. Má-li každý žebrák dostat svou misku rýže, pak je třeba na prvém místě ho řádně identifikovat, aby si náhodou pro tu misku rýže nepřišel ještě jednou. Ale na tyhle věci přijde řeč později.

V kapitole o dvojím atheismu v časopisecké verzi Katolické cesty se Durych o Bensonovi a Baumannovi zmiňuje jen letmo. Prozradili prý, že o Satanovi nevědí „téměř ničeho“. Kdo by ovšem o něm mohl co vědět? Baumann posuzoval Antikrista, t. j. údajného syna Satanova, z hlediska své doby, z hledisek ,výdobytků‘ první světové války. Kdo prožil německý koncentrák či ruský Gulag a ať už z jakýchkoli důvodů by si zamanul vypodobnit ďábla, bez pochyby, bez rozmýšlení by užil vlastních zkušeností, nebo by vylíčil takové skutečnosti, které buď viděl nebo o nich slyšel a ovšem – mýlil by se právě tak žalostně jako Baumann na počátku tohoto století. Třetí světová válka snad bezprostředně lidstvu nehrozí, ale může nastat ještě něco mnohem horšího; ať již přírodní katastrofy, nebo nemoci, či ještě nějaký mnohem děsivější malér, než jakým jsou všechny tyto katastrofy a nemoci dohromady. A ani tehdy by se žádnému spisovateli nepodařilo vystihnout pravou tvář Satanovu.

Ďábla vypodobnit nelze, a tak nám musí stačit toliko jeho stručná charakteristika z úst Kristových. Kdo pak touží po jeho důvěrnějším poznání, dost možná, že se mu jednou jeho touha splní, avšak potom mu nezbude nic jiného, než spolehnout se na nekonečné Boží milosrdenství.

Nesouhlasím s Durychovým tvrzením, že absolutní atheista „popírá princip zla či princip vzdoru“. „Nemá“ prý „nic společného se žádnou doktrinou, jest mimo ně, zcela o samotě, v absolutní samotě. Jest velmi vznešený, ale zasmušilý a jeho výrazem jest absolutní mlčení.“ Ale což právě tyto vlastnosti nejsou charakteristickými rysy ďábla a jeho nejvěrnějších? Ďábel se ovšem nikterak neprojevuje a jistě žádné projevy a manifestace věrnosti nepožaduje ani od svých nejoddanějších služebníků, absolutních atheistů. Absolutní atheista mlčí; když pak promluví, tehdy vyznává, že není Boha ani ďábla a snad tomu i věří. Na každý pád takto deklaruje, že jeho duše patří ďáblu.

V kapitole o dvojím atheismu Durych vyslovuje hrstce absolutních atheistů jistou úctu, zatímco atheisty „příležitostné“ nesmlouvavě zesměšňuje; nepovažuje je za nic lepšího, než za výše zmíněný houf vřeštících opic. Možno si při té příležitosti připomenout tzv. šestero hříchů proti Duchu svatému, které prý nelze odpustit ani na tomto, ani na onom světě. Absolutní atheista se neustále dopouští všech těchto šesti hříchů a je pevně odhodlán programově se jich dopouštět do konce života. Takovýto životní program není v podstatě nic jiného, než ono pohádkové upsání duše čertu. Pohádkový hrdina však za to zpravidla dostává pytel dukátů a může si za ně celý život užívat. Absolutní atheista za svůj program nedostane od ďábla ani šesťák, zato však je vznešený, moudrý, zasmušilý, mlčenlivý. Je za to svými bližními obdivován, ctěn a vážen.

Člověče moderní doby, který tak rád spoléháš na svou neomylnost, nezatoužíš jednou po takovém štěstí?
Příležitostný atheista je vskutku jen příležitostný a zpravidla se s atheismem rychle vypořádá, jakmile mu začne téci do bot (pokud si toho ovšem včas všimne). Takovýto člověk bývá pro ďábla mnohem nesnadnější kořistí. Je to opravdu jen příležitostný služebník, přijatý jen na zkoušku, beze smlouvy a bez závazků s obou stran. Takovým služebníkem se snadno a rychle může stát každý z nás. Není k tomu třeba žádného umění.

Ještě snad zbývá dodat, zda mi vůbec přichází na mysl nějaký ten absolutní atheista. Tedy nepřichází – a jako křesťanu a katolíkovi obzvlášť – ani přijít nesmí. Zatracovat kohokoli ze svých bližních bylo přísně zakázáno již tridentským koncilem a tento koncil zajisté nemůže být kýmkoli podezírán ze smířlivectví a liberalismu. Troufám si vyslovit domněnku, že tento absolutní atheismus je toliko ryze teoretickou hypothesou a že pro něj v dnešní době není místa. Nicméně v období blížícího se „konce časů“ se tento fenomén může stát jevem obecným.

„Všechny soustavy filosofické jsou jen projevy atheismu příležitostného!“ volá Durych přesto, že takovouto thesi není v lidských silách obhájit. Jsou skutečně všechny filosofie atheistické? Co si počít s tzv. křesťanskou filosofií, o které Durych mlčí tak zarputile, jako by vůbec nic takového neexistovalo.

A další Durychova invektiva proti filosofii:
„Filosof jest cosi nízkého, žvanivého a drzého.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem tyto Durychovy these vytrhl z kontextu, skutečně by se to mohlo zdát: Durych zde svá tvrzení ničím nepodpírá a na to jsou lidé citliví; na všechno potřebují znát příklad. Ale Durych je především katolík, který za základ všeho, na čem buduje, považuje zjevení. A uvádí jasné důvody, proč si víra s filosofií jen ztěžka mohou rozumět.

Podstatou učení katolické církve je „učení o stvoření, pádu a vykoupení člověka. To jsou doktriny zjevené, jakých nemá žádný filosofický systém, a proto se tyto doktriny dají filosoficky velmi nesnadno traktovati. Učení o pádu a vykoupení člověka se může filosoficky označiti za báji; těžší věc jest s učením o stvoření; vykoupení filosofie nepotřebuje, ale bez kosmogonie jest kulhavá a slepá. Posléze, i kdyby se filosofii dovolilo, aby kosmogonii i záhady přirozenosti přešla jako neutrální věc, proti otázce vykoupení stojí stejně bezradně. Vykoupení jest něco eminentně protifilosofického…“

A na závěr:
„Filosoficky se musí smrt Zakladatelova zdáti největší absurdností proti řádu lidskému. Z pravdy zjevené nesmí křesťan slevit ani písmeno. Sleví-li, pak již se nesmí nazývat křesťanem. Filosof arci že může slevovat mnoho a také vskutku často slevuje. Slevuje tak, že mnohdy ze své původní doktriny vytváří – slušně řečeno – doktrinu zcela jinou. Ale výše uvedené pilíře pravdy zjevené nemůže žádná filosofie překlenout, žádná filosofie je nemůže obejít a snaží-li se zachovat si jen minimum poctivosti, nesmí žádnou pravdu zjevenou nevidět.“

Jaroslav Durych zavádí pojem atheismu absolutního. Mohlo by se myslit, že jde zavést i pojem absolutní filosofie, filosofie čestné a poctivé, která by uměla přiznat, že zde pravdy zjevené vskutku jsou, protože jsou původu božského, že jí jsou nadřazené a ona se jim musí podvolit. Tím pádem by se však ona sama negovala a přestala by být filosofií.
To potom jsou nejrůznější „filosofie křesťanské“, či aspoň takové, které křesťanství neškodí. Na každý pád zde něco skřípe a buď jak buď, já si nevím jiné rady, než nad tím zavřít oči a stát se „mrtvým broukem“.
Ono asi vskutku nestojí za to, lámat si tím hlavu.

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Vonrammstein’s Blog.