Dnes se v Praze odehraje Pochod pro život, takže by se hodil nějaký mimořádný příspěvek na pro-life téma. Nuže, zde je rozhovor s gynekoložkou MUDr. Xenií Preiningerovou, která provozuje v Jaroměřicích nad Rokytnou katolickou gynekologickou ordinaci a je nepostradatelnou odbornou poradkyní Hnutí Pro život ČR.

MUDr. Xenie Preiningerová

Provozujete jednu z mála (či snad jedinou?) katolickou gynekologickou ordinaci v ČR. V čem se liší od průměrné české gynekologické ordinace? Znáte nějaké kolegy a ordinace podobného zaměření a spolupracujete nějak s nimi?

Gynekologie je obor, který je velmi úzce spjatý se životem a duší. Jde o život nenarozených dětí a duši žen, které jsou schopny tento nenarozený život zabít. Když jsem si sama v těchto věcech dělala jasno, jediné správné řešení jsem našla v učení Církve (encyklika Humanae vitae, Donum vitae a Dignitas personae). V praxi to pak znamená, že jako věřící gynekolog nemohu sepisovat žádosti o interrupce, a to ani při podezření na postižení plodu, předepisovat hormonální antikoncepci, zavádět nitroděložní tělíska, protože tyto dvě metody mohou způsobit potrat, aniž to žena zpozoruje. Nemohu odesílat pacientky k provedení sterilizace a do center, kde se provádí umělé oplodnění.

Vím, že metodami přirozeného plánování rodičovství se zabývá středisko CENAP v Brně, jinak mi není známo, že by v ČR podobně zaměřená ordinace existovala.

Při dodržování křesťanské morálky se někdy cítím velmi osamělá, zvláště když znám věřící kolegy, kteří striktně oddělují svůj náboženský a profesionální život. V civilním životě jsou považováni za citlivého křesťana, ale v ordinaci jim nedělá problém přestupovat jakékoliv přikázání. Věřící katoličky jsou tak uklidňovány „věřícím“ gynekologem, že vlastně o nic nejde při potratech, antikoncepci a umělém oplodnění.

Kolik žen má zájem o vaši ordinaci primárně pro jejich pro-life/katolický profil? A naopak: navštěvují Vaši ordinaci i klientky, které antikoncepci a interrupci požadují? Pokud ano, jak to řešíte? Máte nějaké potíže s nespokojenými pacientkami tohoto ražení?

Při otevření mé ordinace jsem se domnívala, že mě budou vyhledávat věřící ženy, ale u mnohých jsem se setkala s nepochopením a naopak výčitkami, že by za mnou chodily, kdybych dokázala vyhovět ve všech výše uvedených případech odporujících základním článkům křesťanské víry. Na jednu stranu za mnou dojíždějí věřící ženy přes celou republiku, na druhé straně pro mnohé místní ženy je několik kilometrů nepřekonatelný problém. Z místních tak převažují spíše ženy, které sice křesťanství nijak nepraktikují, ale nosí ho v srdci více, než mnohé ženy z kostela.

Jasná a srozumitelná pravidla jsou daná při vstupu do ordinace. Pokud je žena příjme, dostává se jí té nejlepší péče, jakou jsem schopna poskytnout. Pokud je nepřijme, nemohu ji přijmout ani já – vztah důvěry mezi pacientem a lékařem je to nejdůležitější, pokud chcete někomu pomáhat. Samozřejmě se stává, že žena pravidla příjme a za nějaký čas (například si odchodí těhotenství) již pravidla dodržovat nechce – pak se musíme rozloučit. Někdy v dobrém a někdy z jejich strany ve zlém – na malém městě se mi pak donesou pomluvy, kdy z „nejlepší lékařky“ je najednou „nejhorší zrůda“.

Projevuje se nějak Váš postoj pro život ve vztazích s kolegy a nadřízenými, kteří jej nesdílejí? Co byste doporučila člověku, který chce studovat medicínu nebo je již lékařem a vnímá tlak či dokonce nařízení z okolí, která odporují jeho mravnímu přesvědčení?

Mimo svou ordinaci, kde jsem svým pánem, pracuji také na gynekologicko-porodnickém oddělení v nemocnici. Své zásady jsem si tam musela vybojovat, nyní již kolegové mé názory tolerují. Mám zakázáno jakkoliv hovořit se ženami, co přicházejí k provedení interrupce, pokud jsem odmítla provádět interrupce, bylo mi kvůli tomu sníženo osobní ohodnocení.

Každý student medicíny vstupem do praxe bude ztrácet řadu ideálů a bude se muset přizpůsobit v řadě věcí. V otázkách života a smrti shrbit záda postě ani jednou nesmí. To ať se rovnou raději stane nájemným vrahem, než být andělem smrti v bílém plášti. Chce to velkou vnitřní sílu a pevné nervy, protože protitlak většinové „tolerantní“ společnosti je velmi silný.

Co byste doporučila věřící ženě, nebo kterékoliv ženě, jíž není lhostejný život jejího dítěte a odmítá brát antikoncepci, v případě silného tlaku z okolí a nedostatku jakékoliv podpory lidí v rozhodnutí neřešit problémy tímto způsobem?

Spáchat hřích není těžké, problém je se s ním v dalším životě vyrovnat. Zabití, a to i nenarozeného dítěte, je hříchem smrtelným. Nejsem si jistá, že se žena někdy může vyrovnat s faktem, že zabila své vlastní dítě, i když ho nikdy neviděla, nechovala v náručí či nedržela za ruku. Z tohoto úhlu musí přistupovat ke své sexualitě, navazování partnerských vztahů a vstupu do manželství. Vím, že se to lehce říká, v praxi to není vůbec jednoduché, ale do pekla je cesta jednodušší než do nebe. Tím peklem myslím i řadu psychických poruch, kterými ženy po potratech trpí, následnou neplodnost atd. Z praktického hlediska je jedinou přijatelnou metodou antikoncepce přirozené plánování rodičovství (PPR).

Jaké jsou nejzávažnější argumenty, proč odmítat jak antikoncepci, tak umělý potrat? Jaké výhody plynou z jejích odmítnutí? Jaká řešení se nabízejí ženám, které tvrdí, že interrupci podstoupit nechtějí?

Některé metody antikoncepce jsou založené přímo nebo částečně na tom, že při nich dochází k potratu již oplozeného vajíčka a vyvíjejícího se plodu v tom nejranějším stádiu. Jestliže z pohledu křesťanství – a biologické vědy to potvrzují – vzniká život početím, pak „nezabiješ“ není jen prázdné heslo. Nelze samozřejmě pominout, že se nejedná o „léčbu“ ale o chemické a mechanické prostředky s řadou vedlejších nežádoucích účinků na ženu, ale i například na životní prostředí. Při masívních reklamách se farmaceutické firmy nikdy nechlubí tím, že užívání jejich výrobků může skončit ochrnutím nebo smrtí.

Žena přicházející na potrat ze sociálních důvodů by si měla ujasnit, jaký rozdíl vidí mezi dítětem již narozeným a ještě nenarozeným. Měla by si odpovědět na otázku, zda by ze stejných sociálních důvodů zabila narozené dítě, a to v naší zemi, kde lidé hlady neumírají. Pokud jsou její důvody opravdu vážné, pak nejčistším řešením je dát dítě k adopci páru, který ho přijme v lásce za své. Může se obrátit na fungující telefonní linky pomoci nebo požádat o pomoc nejrůznější organizace, azylové domy, i babybox je lepší řešení než dítě zabít před nebo po narození.

Lidský život s sebou přináší řadu situací, které se zdají neřešitelné. Řada mých odpovědí se na první pohled může jevit jako příliš tvrdá a necitelná, ale jsem především vedená lítostí při pohledu na roztrhané krvácející lidské tělíčko a na zraněnou duši ženy, která udělá nešťastné nezvratné rozhodnutí.

Otázky sestavili Nea Marie Brkičová a Ignác Pospíšil, odpovídala MUDr. Xenie Preiningerová. Rozhovor proběhl písemně: redaktoři sestavili otázky a odeslali je MUDr. Preiningerové, která je naráz zodpověděla.

Fotografii, na níž je zachycena MUDr. Preiningerová při své přednášce na Strmilovském pro-life víkendu, poskytlo Hnutí Pro život ČR.