Jedno staré dobré rčení říká, že všichni máme „své démony“. Mohou být různí. Někteří jsou čistě osobní a subjektivní. Někdo se bojí pavouků, někdo hadů a někdo kil. A někteří jsou profesní. Spousta pilotů se za války bála, že skončí v hořícím letadle se zaseknutým kokpitem. Není divu, není to hezká představa. Profesní „démoni“ se točí okolo toho nejhoršího, co může dotyčného v jeho profesi potkat.  Položme si otázku: Co je „profesním démonem“ potratáře?

Co potratáři činí, je řezničina a příšerné zvěrstvo. A oni to minimálně v koutku duše vědí, i ti nejhorší z nich. A děsí se toho, že to lidé pochopí. Jednak by je to stálo výnosný džob, jednak jim záleží na pověsti. Na dobrém jménu. Mnozí z vás se teď ušklíbli nad tím spojením: „dobré jméno“ a „potratář“. A mají pravdu. Ale přesto, oni si fakt myslí, že to jde spojit. Jen je třeba přesvědčivě a úspěšně lhát. Konec konců, potrat je východisko, které si tolik lidí tak rádo ponechá v záloze. Ti se ještě rádi nechají obelhat.

Život pravého potratáře je život předstírání a lhaní.  UPT je těžká, ale někdy nutná volba. Dítě není člověk. Oni nezabíjí, jen zajišťují onu posvátnou „svobodu volby“ žen… Starají se o „reprodukční zdraví“… Pomáhají „zodpovědně plánovat rodičovství“… Je to systém lží, předstírání a demagogie, dlouhými lety a cvikem perfektně promakaný. Jenže každý systém lží a zastírání má dvě slabiny: 1) nesnáší se s informacemi, 2) neoklame kolegy lháře. Proto potratáře tak děsí informace, proto se tak zoufale pokouší své protivníky umlčet. Proto se snaží dostat pro-life názory z médií. Zakázat protesty před svými klinikami. Sabotovat činnost pro-life center pro pomoc těhotným matkám. Popřít, že „Němý výkřik“ je věrohodným záznamem potratu. Při jejich prezentacích nenajdete věrohodné popisy (neřkuli fotografie) toho, jak potrat vypadá.

Potratáře pochopitelně děsí i jejich „zákaznice“… Ta možnost, že by mohly přijít se story o nějakém „syndromu“ (NEEXISTUJE!!!) či vytáhnout nějakou špínu, jako např. Norma McCorwey alias Jane Roe ze smutně proslulého procesu Roe vs. Wade, který vyústil v legalizaci potratů v USA svévolným rozhodnutím Nejvyššího soudu. McCorwey, která se později za svoji roli v legalizaci potratů kála a nyní je aktivní členkou hnutí pro-life, mimo jiné přiznala, že její tvrzení, že počala ze znásilnění, bylo lživé.  A potratáře pochopitelně též polévá hrůza při pomyšlení na „omyly a nedodělky“, jako je Gianna Jessen. Co mohou říci své oběti, která jim utekla z lopaty a posléze se vrací jako bájná Nemesis, aby všem ukázala jejich zlo?

Je zde ale věc, které se potratáři bojí ještě více, než všeho výše uvedeného: svých vlastních kolegů, kteří nejenže znají pravdu o potratu samém, ale vidí jim až do žaludku. Nástup diagnostiky založené na ultrazvuku přinesl potratářům strašnou ránu. Jednak se stal účinnou zbraní hnutí pro-life, jehož aktivisté v USA běžně nabízejí uchazečkám o interrupci zdarma ultrazvukovou fotografii jejich dítěte – s fotografií v ruce si pak interrupci často rozmyslí. Co je ale ještě důležitější: ultrazvuk dal i samým potratářům přímo před oči skutečnost, možnost sledovat své oběti a svou práci mnohem lépe, než tomu bylo dosud. A to nezůstalo bez následků…

Dobrý výhled na vlastní dílo přivedl k hlubokému zamyšlení jednoho z nejvýznamnějších vůdců potratářského hnutí, Dr. Nathansona. Postupně přestal potraty vykonávat. Našel v sobě sílu pochopit, odsoudit a odvrhnou zlo, kterému se poddal. A nakonec našel i sílu, aby nahlas všem řekl, o jaké zlo jde. Jeho dokumentární filmy „Němý výkřik“ a „Zatmění rozumu“, ukazující potrat 12ti- a 20ti- týdenního plodu, představovaly pro potratáře ještě tvrdší ránu, než jeho knihy o skutečné historii potratářského hnutí v USA. Později s pomocí otce McCloskeyho z Opus Dei konvertoval ke katolicismu.

Nathanson nebyl jediný. Poslední velký případ nastal v říjnu 2009, když rezignovala Abby Johnson, ředitelka potratové kliniky v Bryanu v Texasu, která obratem vstoupila do řad pro-life organizace pořádající modlitby před její klinikou. V tomto případě nešlo o doktorku dělající potraty, ale o aktivistku a administrativní pracovnici, která nevěděla, co přesně potrat je, dokud nemusela zaskočit za chybějící sestru u potratu monitorovaného ultrazvukem (dělá se výjimečně). Ten zážitek ji „vyléčil“. Její „obrácení“ se potratářům pranic nelíbilo – představte si bývalou vedoucí pracovnici Planned Parenthood vysvětlující v médiích, jak to na jejích klinikách chodí. Obratem se jí pokusili soudně zakázat mluvit o všem, co v práci zažila, nicméně soud rozhodl, že pokud neuvádí konkrétní jména, tak o svých zkušenostech mluvit může. Když Abby vystoupila v diskusním pořadu Mikea Huckabeeho na Fox News, žádný protivník proti ní nezasedl, PP se neodvážila vyslat do pořadu svého zástupce.

Nad příběhem Abby Johnsonové se nabízí otázka: kolik zastánců „práva ženy na potrat“ tak zabředlo do lží vlastního hnutí, že neví přesně, co potrat je? Kolik potratářů je pravých a kolik obelhaných? Má Abby pravdu, když říká: „Kdyby personál klinik viděl to, co já, taky by utekli!“? Těžko říci.

Na závěr jedna ekumenismu nepřející perlička: když Abby opustila PP a vstoupila do hnutí pro-life, její sbor „episkopální církve“ (americká ultraliberální odnož anglikánství) jí obratem sdělil, že už v něm není vítána. Je na tomhle ubohém spolku vůbec ještě něco křesťanského?

Ignác Pospíšil

Jde o mírně upravenou verzi článku, který byl primárně napsán na žádost časopisu Te Deum, kde by měl v těchto dnech rovněž vyjít.