O askezi
Tento týden začalo Popeleční středou čtyřicetidenní postní období. Využijme této příhodné doby k malému zamyšlení nad askezí. V dnešní době i věřící chodící pravidelně do kostela zapomínají na předepsané posty a často ani nemají ponětí o tom, jaký mají smysl, takže to nebude marná věc.
Askeze, půst, mortifikace, tělesné umrtvování, tělesný sebezápor – tyto termíny a ještě mnohé další se týkají širokého spektra činností, které lze obecně popsat jako úmyslné odpírání si dobrých prožitků či zakoušení nepříjemných prožitků za účelem zocelení svého ducha, oběti či odevzdání se Bohu, zdokonalení duchovního života sjednocením se s Kristovým utrpením či jako součásti pokání. Dnes má většina věřících tendenci podceňovat užitečnost těchto prostředků, což mi připadá dosti nedobré.
Nejznámější asketickou praktikou je půst, který by měli všichni katolíci praktikovat minimálně v předepsaných dnech, tj. v postní dobu a pátky (čtvrté církevní přikázání). Zpravidla se jako půst bere odpírání si masa a sladkostí a zábav (televize, taneční zábavy), případně dobrovolné převzetí nepříjemných činností nad rámec běžných povinností. Existuje ale i další forma askeze: tělesné umrtvování založené na úmyslném fyzickém způsobování si nepohodlí až sebetrýznění. Sem patří například spaní na tvrdé posteli či podlaze, užívání žínice či jejích odvozenin či sebemrskačství.
Dnešní sekularizovaný svět nemá pro askezi příliš pochopení. Posty se zapomínají a nedodržují, považují se zbytečné. Další formy sebetrýznění jsou již odmítány vůbec a jejich praktikanti jsou okamžitě pasováni na středověce založené fanatiky či masochisty. Tento názor je natolik rozšířený, že je dokonce mylně připisován i samotné Katolické církvi. Krásně to ilustruje například článek na blogu Václava Hořejšího Obama, Blair, Jan Pavel II. – šokující zklamání… (mimochodem pan Hořejší, dle vlastních slov, „je formálně katolík a považuje se za věřícího“).
Skutečnost je taková, že církev odmítá brutální formy sebetrýznění, které jsou nebezpečné a poškozují zdraví, zejména pakliže jsou prováděny veřejně – viz zvyk Filipínců nechat se o Velikonocích ukřižovat. Nemá však nic proti přiměřeným formám sebetrýznění prováděným v soukromí, ty naopak dokáže ocenit a v procesu svatořečení mohou být potenciálnímu světci „přičteny k dobru“.
Tuto jakoby tvrdší a pohanským světem někdy nechápanou formu askeze praktikovala celá řada světců či kandidátů svatořečení moderní doby, např. sv. pater Pio, sv. Josemaría Escrivá, bl. Matka Tereza či papežové Pavel VI. a Jan Pavel II., a dodnes je nedílnou součástí života některých proudů františkánské a bosokarmelitánské řehole či numerářů Opus Dei.
Samozřejmě, tělesná mortifikace se nikdy neprovádí pro masochistický zážitek, to by šlo úplně proti jejímu smyslu a rozhodně by to v očích Boha ani církve žádné plus nepředstavovalo. Jejím smyslem taky není poškodit tělo, ale způsobit mu nepohodlí a tímto způsobem přinést oběť, vyjádřit a vykonat pokání, posílit vůli či potlačit tělesné žádostivosti.
Trochu lidověji a stručně řečeno: askeze zaměřená na duchovno posiluje kondici ducha stejně, jako jiné (leckdy ale dost podobné) formy sebetrýznění (dieta, vytrvalá cvičení) posilují fyzičku. Nedivíme-li se jednomu, neměli bychom se divit ani druhému. A přiznejme si, že lidem (v přiměřené míře) prospívá oboje.
Ignác Pospíšil
„dodnes je nedílnou součástí života některých proudů františkánské a bosokarmelitánské řehole“
Jsi si jistý, že dodnes? Z jakého zdroje čerpáš? A pokud ano, jsi si jist, že se jedná o praktické aplikování řádových stanov, nebo jen o to, že „by se mělo“? A jaké proudy bosokarmelitánské řehole máš na mysli?
Ke zdroji: příklady pocházejí z knihy Opus Dei od Johna L. Allena (originál vyšel v roce 2005), který se v kapitole týkající se mortifikace zabývá otázkou, kdo používá prostředky k sebetrýznění, jako cilicium a disciplina, uvádí pár příkladů a na závěr konstatuje, že množství katolíků užívajících těchto metod je mnohem vyšší, než se tuší.
Netvrdím, že jde o řádové nařízení, ale každopádně jsou tyto protředky ve významném rozsahu používány bosými karmelitánkami Svaté Terezy v Livornu (ty je mimochodem i vyrábějí), potom též Františkánskými bratry a sestrami Neposkvrněného početí a některými řeholními komunitami v Nigerii. Nepředpokládám, že by Allenův seznam měl být úplný.
Asi máš pravdu, slovo nedílný asi může vést k chybnému výkladu (je-li chybný). Nicméně vysvětlení zde v diskusi by mělo stačit.
Tělesné umrtvování je opravdu běžné v mnoha klášterech. Třeba kartuziánští otcové (ne bratři laici) spávají v žíněných košilích (vyrobených skutečně z koňských žíní a pokrývajících celé tělo).
Jenomže se o tom nemluví – a zcela správně. Jednak by to veřejné mínění v Církvi špatně snášelo, alespoň před pár lety, dnes už je to trochu lepší. A jednak – jak o tom chcete mluvit?
„Chvála Kristu! Také jste se dnes bratře tak pěkně zbičoval?“ 🙂
Bylo by to úchylné. O tom se dá jenom mlčet.
To je pravda. A i dříve to tak bylo (pomineme-li některé extrémy) – že sv. Tomáš Becket nosil pod biskupským šatem žínici se lidé taktéž dověděli, až po jeho mučednické smrti.
Mě by zajímalo, pokud se to někdo nebojí říct, jaké konkrétní realizace (formy) pokání kdo praktikuje – přitom mám na mysli opravdu slovo pokání, ne askeze. Že bych se třeba inspiroval …
Zajímavá otázka. Musím říci, že mi tak trochu připomněla, že pokání zpravidla hrubě zanedbávám. Ona dnešní zpovědní praxe k tomu ale dost svádí…
Ale jinak si myslím, že pokání je věc nejen idividuální, ale často také závisící na důvodu, proč je ho třeba provést. Takže bych byl opatrný, pokud by se měl hledat nějaký univerzální mustr.
Nehledám univerzální mustr ale konkrétní tip. Já jsem teda teď v postní době začal jednu věc provozovat (ne každý den). Je celkem klasická, není to žádná „brutalita“ a nechám si jí pro sebe 🙂 a poznamenáváš to dobře … to zanedbávání pokání je i můj problém
Pro mne je pokání zpovídat se známému knězi, kterému pomáhám ve farnosti.
Jednodušší je být penitentem u kněze,který mne nezná.
Také temná zpovědnice a nahluchlý kněz jsou výhodou
! :o)
To asi není ten „ideální přístup“ ke zpovědi. 🙂
Dobrý zpovědník, který dobře zná penitenta, je požehnáním. Na druhé straně…
Tak jsem to s jednodenním zpožděním vydal i na iDnesáckém blogu, bude zajímavé sledovat, co z toho vznikne.
http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/124980/Katolicka-cirkev-a-askeze.html
cinicius: díky za odpověď 🙂
Maftík: Desátek, dva desátky růžence vkleče s rozpjatýma rukama.
Zajímavé, díky 🙂
nebyla jsem pochopená :O)
moje pokání spočívá v tom, že chodím ke knězi,které mne zná,což není moc příjemné.
K neznámému bylo pro mne lepší,ale nejdu k jinému.
[…] Pospíšil: O askezi Like this:LikeBe the first to like this […]
[…] O askezi […]
Nejlepší pokání je vzdát se chutného jídla jíst jen nesolené neochucené odporné pokrmy žádné sladkosti, pít jen čistou vodu.Vzdát se všeho co lahodí oku, televize, časopisy, noviny,internet,počítač, pohledy na hezké osoby, věci atd.Vzdát se všeho co je příjemné sluchu, poslech hudby,zpěvu, poslech novinek ze světa. Vzdát se všeho co je příjemné čichu, jakákoliv vůně.Vzdát se všeho co je příjemné hmatu, pěkné jemné oblečení,spát na holých deskách, prostě je nutno tělo zvládnout a ukřižovat neboť ono je kořenem všeho zlého a všechno toto provádět ne jenom čtyřicet dní ale až do smrti.