Četba a duchovní formace (nejen) konvertitů
Obdržet dar víry, objevit cestu ke spasitelné Církvi, přijmout Trojjediného Boha za Pána a ochránce vlastního života je krásná a nejdůležitější věc v životě člověka, který dosud žil v temnotě nevíry, nejistoty a útrpného hledání. Takový člověk mnohdy z velké vděčnosti a radosti, kterou prožívá, pociťuje potřebu vzdělávat se více a více, pořizovat si knihy, které o Bohu hovoří a setkávat se s lidmi, kteří s konvertitou sdílejí velký úžas z nalezeného pokladu. V tomto okamžiku ovšem muže nastat velký problém, jenž ovlivní následný vývoj věřícího.
Na „trhu“ duchovní literatury a v prostředí křesťanských společenství je k vidění skutečně pestrá směsice. Lze říci, že se publikace a společenství pohybují od jednoho pólu nejvyšší hutnosti, jasnosti a výživnosti pro duchovní vývoj jedince do druhého pólu knih a společenství uživatelsky příjemných, avšak chuti mdlé, beztvaré, a mnohdy také více či méně otrávené.
Člověk, který prošel přípravou na křest a nabyl elementárních znalostí o katolické víře, není zpočátku schopen zorientovat se v takovém množství názorových proudů, spiritualit, návodů ke zbožnému životu, a podle své vyspělosti a charakteru si vybírá buď knihy lehké, líbivé, podněcující příjemné emoce a optimistickou vizi křesťanství, které nic nezakazuje, málo toho ukládá a hlavně obdarovává za všech okolností a za všech stavů duše, nebo knihy pravdivé, výmluvné a nekompromisní, které sice poukazují na nekonečné štěstí každého, kdo víru přijal, ale také na závazky, jež jsou mu pro jeho dobro uloženy, a na rizika, jimž by se měl vyhnout, chce-li si zachovat důvěrný a těžkým proviněním neposkvrněný vztah se svým Vykupitelem.
Podobně je tomu i se společenstvími a hnutími uvnitř církve. Hnutí a jejich členové, kteří člověka vedou spíše sami k sobě, k vlastním zájmům, nutí ho k nepřirozeným euforickým projevům a diktují mu, jakým typem výstředního způsobu modlitby nebo vykonáváním mnohdy nepochopitelných rituálů a seancí dojde spíše ke spáse, nejsou ničím než zbavováním člověka jeho vlastní odpovědnosti, cesty k samostatnosti a křesťanské zralosti.
Z mladých křesťanů se stávají loutky neschopné osobního a nenahraditelného důvěrného styku s Bohem, odkázané na své duchovní guru, kteří jsou mnohdy dokonce laiky, nikoli kněžími nebo řeholníky.
Příčinou tohoto hrozivého stavu (nejen) mezi konvertity je neuvědomění si nutnosti hierarchizace v duchovní četbě a vzdělávání, vlastně v celkové duchovní formaci. Bez osvojení si základních principů mravouky, věrouky, bez znalosti katechismu a alespoň elementární biblické dějepravy je velmi těžké vyznat se v tolika různých duchovních proudech objevujících se v Církvi svaté čím dál ve větším množství. Pokud jde o praktickou stránku, Svátost smíření vydá za tisícerý excitovaný a přemrštěný kolektivní duchovní rozhovor v podobě sdílení nejintimnějších prožitků před množstvím neznámých lidí.
Pokud euforie z obrácení a absolutní neschopnost rozlišování (často zapříčiněná ignorací základních pravd víry) vede člověka k tomu, aby četl heretické a zavádějící knihy, které samy sebe deklarují jako katolické, velmi těžko obhájí svou víru před útočníky a rouhači z okolí. Neúnosná benevolence vůči všem možným neointerpretacím Evangelia a katolické nauky vytváří z původně zamýšlených ryzích křesťanů homogenní směs s tím, před čím nás varuje Starý i Nový zákon – modloslužebnicvím, bludařstvím, sloužením dvěma pánům a neuvěřitelným pokrytectvím. Dosud všeobecně sdílené zkušenosti (kdyby jen názory– skutečnosti podepřené celou Biblí, katechismem a slovy Pána Ježíše Krista) na to, jak dosáhnout svatosti, odměnit se Bohu za velikou lásku, jsou najednou hrubě relativizovány. Dokonce se považují za méně hodnotné, absurdní, neefektivní a únikové. Sebezápor, častá modlitba, půst a zájem o dění v Církvi je najednou méně než velké vzdělání v politice, filosofii, sociologii nebo aktivita v mediálních prostředcích a jakýsi osobní šarm. Dosud osvědčené a velmi jedoduché prostředky přibližování se k Bohu ztrácejí svou univerzální platnost. Lidé čerpají inspiraci pro cestu ke svatosti z úvah, jež nemají náboženskou povahu, byť se dotýkají záležitostí obecně pozitivních či neutrálních. Je jistě dobré vyznat se ve světovém dění a filozofických směrech, ale účast na Mši svaté a častá zpověď znamenají mnohem víc.
V lepším případě. Jsou však také případy, kdy se jako svaté prezentuje jednání a myšlení vysloveně nekřesťanské. Zpravidla sama sebe deklaruje jako milosrdné a otevřené všem lidem, neuzavírající nikomu cestu ke Kristu. Schopnost mlžení a zdánlivě nenapadnutelných formulací, protože pečlivě manipulativně zakuklených, je mnohem nebezpečnější. „Nové“ křesťanství je pak už pouze doplňkem, který podpírá zničenou duši a dává jí „útěchu“, když už se dosti nabažila všech kompromisů a zrad Krista, ovšem pod hávem takzvaného současného katolicismu.
Spolehliví duchovní učitelé jako jsou světci, papežové, církevní otcové a teologové věrní magisteru a tradici napsali tolik obohacujících textů, že by nestačil jeden lidský život, aby jich člověk přečetl větší část. Důkazem obrovské hodnoty těchto děl je také to, že sami svatí za svých životů popisují, jak velmi je ovlivnily spisy jiných Božích služebníků a pomohly jim k růstu. Proto je spásnou oázou v dnešním roztříštěném ovzduší církevních kruhů každý takový svatý Boží, který nám záchranné lano zanechal.
Nea Marie Brkičová
Díky za článek. Je pravda, že se dnes stále chrlí nové výtisky tzv. duchovní literatury, ale zdaleka ne každá je dobrá. Katolík by měl často sáhnout spíš k osvědčeným dílům dvoutisícileté historie církve. Ale je taky velmi užitečné číst novodobé dobré autory – málo jich není!
Tak mi poraďte nějaké „novodobé dobré autory“, prosím.Čtu všechno možné a potřebovala bych se v tom zorientovat.
Radko, než Vám Pavel V. vypíše ty novodobé, doporučuju z ne nejnovějších:
Církev. Studie apologeticko-dogmatická (1946) S. M. Braito
Dacík, R M: Mravouka, Olomouc, Krystal, 1946
Obecná katolická apologetika – část I. + Obecná katolická apologetika – část II. ThDr. Josef Kašpar. (K zakoupení třeba v tomto knihkupectví: http://www.michaelsa.cz/knihy.html#text9)
Ze starých třeba Úvod do zbožného života od sv. Františka Saleského nebo Vyznání od sv. Augustina, z nových zkuste cokoliv od Špidlíka, nejobsáhlejší jsou asi Prameny světla. Pak bych z nových doporučil třeba encykliky Jana Pavla II. nebo Benedikta XVI. Můj osobní tip je encyklika Evangelium vitae od Jana Pavla II., je to neskutečně hluboké a pravdivé čtení, četl jsem to jedním dechem a láká mě to přečíst to znovu. 🙂
Všechny tituly, které jsem vypsal, jsou k dostání v Karmelitánských knihkupectvích (www.ikarmel.cz).
Špidlíka? No…
Encykliky Benedikta XVI., to taky není žádná sláva…
Kupodivu mi z toho nejlépe vychází ten Jan Pavel II.
V čem konkrétně je u Špidlíka problém? (neříkám, že tam žádný není, jen by mě zajímalo kde ho vidíš ty)
Je to rozplizlé…
V jakém smyslu rozplizlé, můžeš dát příklad? (knihu a kde je to rozplizlé …)
„Je to rozplizlé…“
Mohl bys to upřesnit? V čem, ve které knize, kapitole, atd …
Napsal jsem: Špidlík? No… Je to rozplizlé. To je zjevně popsání nějakého subjektivního dojmu. Je třeba ho ospravelňovat, když jsem kardinálovi nic nevytkl, prostě jsem dal na jevo, že jeho texty nemusím?
Jen namátkou: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12388
„Jinými slovy: realita není to, co si v mysli představujeme, ani to, co vidíme, ale čím osobně žijeme spolu s ostatními.
Pravda je živá a oživuje celou přírodu.
Láska ovšem není individuální, ale žije se všemi, a proto je nesmrtelná. Není to snad krásně vyjádřeno na konci Máje u K. H. Máchy?
Abychom opravdově žili, musíme žít osobně a v čase, ale aby to všecko bylo pravdou a nejen zdáním, musí to být věčné. Filosoficky je to neřešitelné “
Podle mne je to naprostá dekadence…
Uznávám, že určité sklony k jakémusi existencialismu u Špidlíka jsou
Solovjova. Hlavně Solovjova.
solovjova?
určitě jsou zajímavé Tři rozhovory, ostatní nevím zda je pro konvertity. co říkate eseji o mohamedovi?
Radka: Ahoj Radko. Ze současných píšících křesťanských autorů bych Ti ráda doporučila Anselma Gruna a od něj např. knihu:“Být úplným člověkem“, ale všechny jeho knihy jsou dobré a hezky se čtou, nutí člověka také přemýšlet, uvažovat nad svým nitrem a okolím kolem sebe. Dále pak Vojtěcha Kodeta a hlavně Tomáše Halíka, který píše velice poutavě, upozorňuje na problémy současné církve i společnosti. Mravouky a dogmatiky katolické církve jsou dobrý tip,ale jde spíše o návod a vysvětlení daných směrnic než o reflexi a hlubší nazírání víry člověka v Boha. Tyto autory vřele doporučuji, neboť neopomíjí u člověka jeho přirozenost a zároveň reagují na to, s čím se věřící člověk v moderní době konfrontuje.A zároveň v souladu s mravoukou katolické církve.Krásný večer.
Monsignor Halík píše v souladu s mravoukou katolické Církve?? A kde???
Anton.
Anton: Myslela jsem to tak, že s tím není v rozporu. Vždyť zastává stejné hodnoty, nejen jakožto katolický kněz, ale také jako člověk,který upřímně Boha hledá.Doporučila jsem Radce autory, kteří se zabývají křesťanskou vírou v současnosti a považuji je za ty, kteří rozhodně nejsou v opozici s katolickými dogmaty či katolickou mravoukou. A zároveň dokáži čténáři ukázat více rovin, nutí ho přemýšlet, procítit,pochopit více hloubku a spiritualitu křesťanství, nejen slepě příjmat zákony či konvence, které vedou k černobílemu vidění.Umí své knihy produchovnět a přiblížit se ke svému čtenáři v jeho slabostech a přirozenosti. Nikoliv, že o tom někde přesně píše, ale že nabízí svým čtenářům určitou hloubku, jež se s vírou váže a zároveň neporušuje nic, co by narušovalo církevní ustanovení. Pochopil jste už jak jsem to myslela?
Já bych řekl, že kolega Šalanský Vás pochopil velmi dobře, jen má na díla těch dvou pánů poněkud odlišný názor… 🙂
Pardon, ale to, že je mons. Halík ve svých knihách v opozici s katolickými dogmaty je, myslím, všeobecně známé. Proto doporučení Halíka a tvrzení, že není v rozporu s učením Církve, myslím, většina lidí bude považovat za provokaci či špatný vtip.
Ne, nepochopil jsem nic.., co znamená toto:
„nejen slepě příjímat zákony či konvence, které vedou k černobílemu vidění.“??
Mně můj Král říká : “ Vaše řeč budiž jasná, ano, ano, ne,ne..!“
Mlžení Mons. Halíka v otázkách Vzkříšení a dalších záležitostech věrouky u mne nevyvolává pocit oprávněnosti Vašich tvrzení.
Pokud je tedy pro Vás problém „příjímat zákony či konvence“ nebo dogmata, nejste katolička a křesťanka, na to nezapomínejte, zpochybňovat dogmata ( i ta nemnohá..) je hereze a těžký hřích. To je objektivní skutečnost, jíž nepopře sebehlasitější popírání..
Přeji Vám, aby jste zažila to ,čemu se říká „poznat Pravdu!“.
Anton.
In Christo
Anton:Doporučila jsem pouze literaturu,nic více.Pro mě není problém přijmat dogmata, o tom jsem nic neříkala. špatně jste mě pochopil. Také nic nezpochybňuji, pouze jsem napsala, že dodržovaní dogmat a poslušnost vůči nim nestačí, je třeba jim dát i cit.Je to smutné, že se lidé, kteří věří v Krista takto dohadují- místo, aby jeden druhému dávali světlo.Mluvila jsem o slepém přijmání dogmat, ne o přijmání dogmat.Vy jste si to nejspíše přečetl jak se Vám zalíbilo a vytrhal z kontextu, co se dalo. Jestli je pravda, kterou mi doporučujete poznat založena na takových rychlých a hotových soudech, které tady na mne chrlíte, tak děkuji takovou nechci. S Bohem.
Nevím, jestli se dogmata mají přijímat slepě či neslepě, vím jen, že se mají přijímat. A vím také, že četba Halíka k jejich přijímání rozhodně nemůže dobře posloužit, neb se ve svých knihách dostává s celou řadou dogmat do konfliktu.
No co se dá dělat.., holt fanatikem zůstanu i nadále, než být tzv. rozumným člověkem.
I já Vám přeji hodně štěstí , budete ho potřebovat!
Anton.
Pokud jde o komentář p. Šalanského v souvisolosti s p. Halíkem, nedomnívám se, že to napsal neuváženě a že jeho názor není podložen osobní zušeností a studiem pramenů.
Nejde o dohadování bez citu, ale někdy je třeba poukázat na realitu, která může za masivní clonou citu zůstat dobře ukrytá. Pak je oním světlem, jež si křesťané mají předávat, právě vyřčení pravdy, byť těžko přijímané.
JInak dílo, ve kterém je přítomen opravdový cit – v kladném slova smyslu je:
Život a hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista (A. K. Emmerichová)
Život (Sv. Terezie od Ježíše – z Avily)
Autobiografický příběh (Sv. Terezie z Lisieux)
Psala jsem současné autory, obě svaté Terezie, které zmiňujete jsou zajisté pokladem.Ještě bych doporučila sv. Františka z Asisi a již zminěného Augustina:“Vyznání“. U více věci se zdržuji raději komentáře a úvahy,neboť v tomto časopise nejspíše ani nikam než ke konfliktům nevedou.Asi nestačí jenom číst, ale též se podle toho trochu chovat lidsky.Mějte se.
Chovat se lidsky to je dost málo vzhledem k narušené lidské přirozenosti. Křesťan by se měl snažit být svatý jako je svatý jeho Otec v nebesích.
Slečna nebo paní?? Grétka Klementain mi ovšem podsouvá něco, čeho jsem se nemohl dopustit. Pokud někoho cituji, cituji ho přesně, tak jako ve výše uvedeném.
Pokud to působé jako „vytržené z konceptu“ je to čistě subjektivní problém čtenáře, nikoliv můj.
Zajímavé je, že Grétka nikde nepopírá mnou uvedené kutečnosti, týkající se přinejmenším „podivného“ zacházení Mons.Halíka s teologickou skutečností Vzkříšení a dalších.
Namísto toho operuje s jakýmsi pochybným „předáváním citu“ , přičemž zapomíná, že citem může být i nenávist..
A co teprve Králova nekompromisní slova! Tam se Grétka asi zjevně ani nezastavila..
Možná by Grétku zajímalo, že chovat se tzv. „lidsky“ by mělo pro katolíka přinejmenším odstrašující, následky humanistického řádění už pociťujeme dobrých dvěstě let.
Spousta mladých lidí má problém s tzv. „slepým přijímáním“ čehokoliv.., domnívají se totiž, že oni to znají lépe a bez nějaké námahy to zvládnou.
Základní poselství Evangelia jim totálně uniká.., člověk ve své padlé přirozenosti není schopen dostat se k Bohu bez Boží pomoci a ta mívá Boží tvar, nikoliv lidský.
Konečně i Duch Svatý si vane pouze tam, kde on sám chce, nikoliv tam, kde by ho viděli rádi vanout lidé, byť různě zbožní.., nebo pobožní, v tom horším případě.
Anton.
vy jste vedle jak ta jedle:-))))Snad Vám ten fanatismus vydrží ještě spoustu let.Přeji hodně úspěchu:-)
Fanatismus?? A co tedy dle vás provozujete Vy??
Nálepkování, osočování, posměch a jen těžko skrývanou nenávist s pohrdáním..
Ne děkuji, raději zůstanu tzv. fanatikem.
Anton.
Anton:Pořád reaguji jen na Vás, jinak to nebylo s tím fanatismem určeno na nikoho zde jiného. Podívejte se s osočováním jste začal Vy, Vy jste mě začal napadat, že jestli něco nedodržuji nejsem křesťanka a podobně, že mám poznat pravdu a tak dále. Já jsem zmínila pouze literaturu a Halíka a už to bylo. Pokud s ním nesouhlasíte, je to Vaše věc, ale pro mě je to člověk velice důstojný, který hodně lidem i z řad nevěřících pomohl a přivedl je na víru.To, co jste ted napsal je nejspíše Vaše projekce. Nejspíše jsem se Vás dotkla a Vaše reakce ohledně toho, že píšete o osočování a podobně je na Vaši adresu. Vy jste s tím začal -s těmi rychlými úsudky a podobně. zkuste se vrátit na začátek našeho rozhovoru a podívejte se odkud vítr vane. Jsem katolička už 16 let a Vy mě napadáte, že tím, že něco nedoržuji, jí nejsem.A já jsem pouze zminila, že se nemá něco dodržovat slepě. Jak to víte, jaký vedu život, znáte mě osobně?Kdyby jste hned ze začátku odpovídal mírumilovněji, tak věřte, že by k tomuto nedošlo. Mrzí mě, že to takto vyústilo, ale já jsem tím nezačala. Ať Vás Bůh doprovází. Nechci se už s Vámi dohadovat. Mějte se.
Co dodat?? Já už nemám slov.., zjevně je nutné si uvědomit, že v Církvi se asi zásluhy počítají podle let, nikoliv zda se držíte článků víry.., dále netuším co to má být tzv. projekce?? Páchne mi to Freudem, což nehodlám vůbec komentovat.
Dále..,pokud uvedu, že pokud je pro někoho problém přijmout dogma a že se tím vystavuje nebezpečí heretického počínání, není to můj kapric ale učení Církve.., to jen k těm údajně osobním útokům..
In Christo
Anton.
Já měl zase za to, že „po ovoci poznáte je“, a ono ne po ovoci, ale podle toho, čeho se kdo drží…
Když dojde na Halíka, tak je tu vždycky sranda 🙂
Anton: Samozřejmě se zásluhy nepočítají podle let, ale podle toho, co člověk v církvi a ne jenom tam, dělá pro druhé a pro Krista. To s těmi lety jsem zmínila jen na okraj, že nějakou dobu v církvi jsem, a tak jí trochu rozumím, ale nic více jsem tím nemyslela. Projekce je slovo známé a nejde jen o Freuda, ale to tady nebudeme rozebírat.
Naposledy Vám píšu, že jsem nenapsala nic o tom, že je pro mě problém dodržovat závazná dogmata. Mluvila jsem jen o zaslepeném příjmaní a na to jste mě už vytkl kdeco, protože jste to asi špatně pochopil. Pořád mi vkládáte do úst úplně jiný smysl toho, co jsem psala, a to už moc pak člověka ani nebaví komunikovat s Vámi tak, aby to někam konstruktivně vedlo. A tak se pak namísto nějakého hledání vedou spory.Mějte se.
adso:Je to po ovoci:-) Já jsem toho Halíka jen doporučila k čedbě, nechtěla jsem tím vyvolat nějaké prudké reakce. Nevěděla jsem, že to vzbudí takovou popudlivost. Myslela jsem, že katolické církvi jde především o to, aby šířila evangelium a světlo a to otevřeným způsobem ve smyslu vzájemné odlišnosti darů, která mezi křesťany je a zároveň v souladu a jednotě s Kristem. Nejde o to se něčeho držet, leda tak Boží lásky. Pěkný den přeji.
Halík nešíří Evangelium, ale vlastní synkretistickou věrouku, která má s křesťanstvím málo společného. V tom je celý problém.
čteme Origena, Tertulliána, Eusebia, Theodora z Cyrru, proč ne Halíka………..
Grétka: „obě svaté Terezie jsou pokladem“. Takže.
1. Svatá Terezie z Lisieux píše v Autobiograf. příběhu, že by se, kdyby to bylo možné, velmi ráda zúčastnila křesťanských výprav proti bludařům a pohanům a že by klidně s radostí „ulovila i kulku“ v takovémto boji.
Svatá Terezie z Avily ve svých dílech opakovaně naříká nad hrůzou protestantismu a vykládá to jako nejhorší útok a urážku Pána Ježíše Krista, jehož srdce je bolestně zraňováno těmito skupinami. Ukládá si pokání a modlitby na usmíření urážek a křižování Boha protestanty a různými heretiky. Dokonce odmítne kandidátku do řádu, která svým přístupem k Bibli připomíná protestantský postoj.
2. Sv. Terezie z Lisiex má neobyčejnou úctu ke svatým soškám a obrázkům, ostatkům světců a soškám Jezulátka. Jsou nedílnou součástí jejího duchovního života. Prostřednictvím těchto sošek atd. jí Pán Bůh a P. Maria udílejí velkou pomoc a útěchu – viz úsměv Panny Marie a uzdravení světice z jejích skrupulí.
Sv. Terezie z Avily dává dobrý pozor, aby se její sestry nestýkaly z bezbožníky a bludaři a doporučuje raději osamělost s Pánem než styky s těmi, kteří nemají úctu k Bohu. Nakonec říká, že jsou jejími přáteli jen ti, kteří jsou přáteli Božími. Pán Ježíš Kristus jí říká: „nechci abyses stýkala s lidmi, ale s anděly“.
Všechny tyto volné parafráze, které jsem zde napsala (absolutně pravdivé, stačí si přečíst knihy) jsou v úplném rozporu s učením p. Halíka. Ve všech bodech.
Pater Halík nazývá tradiční katolickou úctu ke sv. obrázkům a soškám za kýč a perverzi, která je už naštěstí na ústupu. Interpretuje duchovní noc sv. Terezičky jako důkaz toho, že pochybnosti ve víře jsou potřebné a žádoucí – toto svatá Terezička nikdy netvrdila. Vykládá její osobní oběť za spásu hříšníků jako Tereziinu sympatii s ateismem. Do chrámu vodí k dialogu všechny ty, které svatá Terezie od Ježíše prohlašuje nepřáteli Božími a varuje před jejich duchovním vlivem. A mnoho dalšího.
[…] M. Brkičová: Četba a duchovní formace (nejen) konvertitů 510 Napsat […]
[…] M. Brkičová: Četba a duchovní formace (nejen) konvertitů […]