Málokteré slovo bývá příčinou tolika nedorozumění jako právě „láska“. Láskou se lidé zaštiťují, když cizoloží, lásku berou do úst, když napadají katolické křesťany, kteří žádají prostou spravedlnost, lásku (tj. uspokojení svých zájmů) pro sebe od bližních vyžadují. Je to proto, že láska je pojem nejednoznačný, analogický, který užíváme, když hovoříme o rozličných řádech bytí.

Především člověk jako bytost tělesně-duchovní zná lásku smyslovou a lásku duchovní. Smyslová láska je základní afekt smyslové žádostivosti (appetitus concupiscibilis). Duchovní láska vychází z vůle a z rozumového poznání. Tyto dva typy lásky nemusí jít proti sobě, smyslová láska může být duchovní oduševněna, naopak duchovní láska může od smyslové čerpat životnost. Pokud se tyto dva typy lásky dostanou do konfliktu, může to znamenat těžké narušení lidské osobnosti.

Přirozenou lásku dělíme na lásku žádostivou (amor conscupiscentiae) a lásku blahovolnou (amor benevolentiae). Při prvním typu je nějaký předmět milován pro potěšení, které milujícímu přináší. Podtypem této lásky je láska vášnivá (erós). Při druhém typu je předmět milován pro něj samý. Podtypem je pak láska přátelská (amor amicitiae, filia).

Pozvednutím člověka do nadpřirozeného řádu se mu stala dostupnou i láska nadpřirozená, láska Božská. Katolická církev ji definuje takto: Láska je vlitá božská ctnost, kterou Boha, nadpřirozený cíl, z celého srdce milujeme kvůli Němu a kterou milujeme sebe a bližního jako sebe kvůli Bohu.

Obecnými účinky lásky jsou jednota (unio), vystoupení ze sebe (extase), zranění (vulneratio), tzn. jisté „změknutí“ srdce, horlivost (zelus),  obecný vliv na  jednání (influxus universalis) a pokoj (pax).

Božskou láskou se člověk s Bohem sjednocuje trojí jednotou: sjednocením v podobnosti (unio similitudinis) – milující se připodobňuje milovanému, afektivní jednotou (unio affectiva) – milující touží více než po vlastním blahu po blahu milovaného, reálným sjednocením (unio realis) – Bůh v nás přebývá skrze milost posvěcující, na věčnosti pak skrze blažené patření. K účinkům patří zalíbení (complacentia) – člověk v Bohu nachází zalíbení, radost, pokoj, touha po dobru milovaného (desiderium) – člověk touží, aby byl Bůh co nejvíce vnějškově oslaven (vnitřně mu nic přidat nemůže) a aby co nejvíce lidí Boha milovalo a ctilo, a horlivost (zelus) – člověk je horlivý v činnosti k oslavě Boží.

Úkon lásky je úkon lidský, dobrovolný. Vyvěrá z vlité ctnosti, která je stvořenou nadpřirozenou skutečností. Je pevně spjata s milostí posvěcující, ale není s ní totožná. Ztrátou milosti posvěcující těžkým hříchem se ztrácí z duše i láska jako nadpřirozená ctnost. Po její ztrátě mohou v duši přebývat božské ctnosti víry a naděje, ale jelikož láska je formou všech ctností, zůstávají tam bez formy (informes), to znamená, že nejsou správně orientovány k poslednímu cíli. Láska je nejdokonalejší vztah k Bohu, zatímco víra a naděje v sobě obsahují jistou negaci (víra nevědění, naděje nepřítomnost), láska je prosta jakékoliv negace. Proto podle apoštola Pavla „nikdy nepřestává“.

Vlastním (formálním) předmětem božské lásky je Boží dobrota. Materiální předměty jsou dva: primární – Bůh sám a sekundární – vlastní osoba a bližní.

V lásce existuje určitý řád, podle kterého upřednostňujeme objekty své lásky. Bůh má samozřejmě absolutní přednost, i když jej nejsme povinni a ani schopni milovat největší láskou afektivní. Musíme mu ale přát nejvyšší čest a slávu a oceňovat jej jako Nejvyšší Dobro.

Láska ke stvořenému začíná u vlastní osoby. Absolutně je třeba preferovat vlastní spásu. Proti lásce k sobě je možné hřešit přemírou sebelásky – egoismem, nebo nedostatkem sebelásky.

Z hlediska bližních jsme povinni upřednostňovat ty, kteří se nacházejí v závažnější nouzi. Nejzávažnější je krajní nouze, kterou hrozí bližnímu ztráta věčné spásy. V takovém případě je za jistých okolností třeba pomoci bližnímu i s nasazením vlastního života – nikdy však s rizikem ztráty vlastní spásy! Při nižších stupních duchovní nouze jsme někdy povinni nasadit svůj majetek, čest atd., ale ne život, pokud k tomu nejsme zavázáni ( jako kupříkladu kněží).

Z objektivního hlediska upředňostňujeme v lásce ty, kteří jsou více spojeni s Bohem, ze subjektivního hlediska ty, kteří jsou více spojeni s námi – kupříkladu vlastní příbuzné. Z lásky nejsou vyňati ani nepřátelé. Jim jsme povinni prokazovat skutky obecné lásky (ty zavazují vůči všem lidem, nebo vůči určité skupině, s níž se stýkáme, například příbuzní, spolupracovníci), kromě jistých případů (kupříkladu krajní nouze, v níž se nepřítel nachází) však nejsme nepříteli povinni prokazovat skutky mimořádné lásky (ty jsou projevem zvláštního, osobního vztahu).

Láska vůči bližním se projevuje skutky tělesného a duchovního milosrdenství. K tělesnému milosrdenství patří: sytit hladové, napájet žíznivé, oblékat nahé, přijímat pocestné, navštěvovat nemocné a osvobozovat zajaté. K skutkům duchovního milosrdenství patří: poučovat nevědomé, radit pochybujícím, utěšovat zarmoucené, napomínat hříšníky, snášet obtížné bližní, odpouštět urážky, modlit se za živé i mrtvé.

Hříchy proti lásce jsou: nenávist, závist a lhostejnost. Vůbec nejtěžším možným hříchem je nenávist vůči Bohu. Nenávist vůči bližnímu je těžký hřích, který se projevuje přáním zla pro bližního, přáním jeho neexistence. Je třeba ji odlišit od pocitů hořkosti vůči nepřátelům nebo nenávisti vztažené nikoliv k osobě bližního, ale ke zlu, které bližní páchá. Závist není zaměřena vůči osobě bližního, ale proti jeho dobrům.