Lidé rádi naslouchají proroctvím. Nelze se jim divit, jsou zvědavi na budoucnost. Přiznejme si však, že doslova se vyplnilo příliš málo proroctví. Bůh před lidmi budoucnost skrývá a dobře tak činí.

Chováme v úctě proroky starozákonní. Podle jednoho z článků víry skrze ně hovořil Duch svatý. Jejich proroctví však nejsou snadno  pochopitelná. Připomeňme si, jak  často sám Kristus musel jejich slova vykládat !  Mezi vykladači Zákona a Proroků bylo příliš mnoho lhářů a pokrytců, lidí „nečistého sdrce“, třebaže to byli kněží.   Ti smysl proroctví komolili, mnohdy snad i bez zlého úmyslu.I jejich posluchači byli různí, právě tak, jako jsou  různí i posluchači evangelia. Není nic snazšího, než vybírat si z Písma jen ta místa, která se nám líbí.! Slova Božího poselství, třebaže nejsou často srozumitelná a je třeba o nich přemýšlet, nutno přijímat jako zjevení.  Toho jsou schopni jen lidé nezatvrzelého srdce.Kristu rozuměli i ti nejnevzdělanější.Zdaleka však ne všichni posluchači mu chtěli rozumět.

Proroctví nutno odlišovat od varování. To pak není úplné, není-li doprovozeno uvedením sankcí za jeho nedbání.I nedokonalý lidský trestní zákoník určuje, co může  delikvent za svůj zločin očekávat. Zahlazení trestů je jen projevem nedostatečnosti justice.Zpravidla se  „odpouštějí“ jen zbytky trestů, což je toliko administrativní opatření. To má připravit místo pro další odsouzené.

Bůh odpouští bez výhrad a není přitom vázán žádným ustanovením. Záleží toliko na jeho rozhodnutí. A ta často bývají lidem nepochopitelná. Nevyplácí se Boha podezírat z nedůslednosti. Boží tresty přicházejí znenadání, ale právě tak nás zastihuje i Boží milosrdenství, o jehož velikosti člověk nemá představu.

Mnohokrát se už lidem zjevila Panna Maria. Počet jejích zjevení těžko odhadnout. Ne všechna byla církevními autoritami potvrzena, spíše jen jejich nepatrná část. Matka Boží přichází mezi lidi vždy jen proto, aby nám něco důležitého vzkázala. Nejčastěji to bývá varování hříšníkům, aby  se vzpamatovali a aspoň t o l i k nehřešili. Jinak budou potrestáni přírodními pohromami, válkou, hladem, nemocemi a pronásledováním Církve.

Často se mluví o fatimském proroctví / o tzv. třetím tajemství fatimském /. Není to proroctví ledasjaké!  Řada po sobě vládnoucích papežů je odmítla zveřejnit, ač k tomu byla vybídnuta samotnou Matkou Boží. Za utajení tohoto proroctví přijali tito papežové veškerou odpovědnost: jen oni totiž z něho mohli vyvodit potřebné důsledky, což zřejmě z mnoha příčin nebylo v jejich lidských silách a usoudili proto, že toliko prosté zveřejnění Mariina poselství by mohlo Církvi uškodit. Zřejmě pochybovali o zázračné Boží pomoci, ale to je těžké mít jim za zlé. Vždyť my sami každým dnem také jen spoléháme na pochybnou  lidskou pomoc a na své  chabé síly. Na Boží pomoc se tuze rádo zapomíná.

Útok „ultramodernizmu“ na Církev, kterého jsme v současné době svědky a o kterém se říká, že právě před ním nás Panna Maria  ve Fatimě varovala, je nesrovnatelně razantnější, než byla ve své době Lutherova a Kalvínova reformace. Tu si možno představit jako obrovské vlnobití, vzedmuté proti Skále Petrově. Rozběsněné moře zažili mnozí  významní mořeplavci a barvitě nám je vylíčili – a to jen proto, že zůstali při něm naživu. Útok modernizmu možno přirovnat k vlnám tsunami, smrtícímu přírodnímu  jevu ne zcela jasného původu. Tyto až 30 metrů vysoké vlny smetou na pobřeží všecko, co jim stojí v cestě. Petrově Skále  ublížit nemohou, podobně jako jí neuškodí brány pekelné. Tsunami z této Skály oddrolí jen zvětralé kameny. Tj. – smete z ní do mořských hlubin toliko její lehkomyslné obyvatele.

Není to ovšem nic ďábelského. Nehledejme za každým rohem skrčeného ďábla. Bezprostřední cíl modernizmu – New Age –  také ještě neznamená příchod Antikristův, je to jen doba jeho proroků.

Je tedy ještě času dost?

Kristus důrazně varuje před lehkomyslností zejména v podobenství o nemoudrých pannách, které si včas neopatřily olej. Před jejich jednáním jsme denně  napomínáni mešní liturgií, v Confiteor: NEVYKONAL JSEM, CO JSEM MĚL VYKONAT.    Před vlnami tsunami, ale ani před proroky Antikristovými nás nevaruje nikdo.

Portugalští preláti z diecéze Leira /kde se nachází Fatima /, pro které zřejmě fatimské tajemství není nejpřísnějším tajemstvím, naznačují, že zmíněné tresty v tomto proroctví jsou ryze duchovní povahy. Je to prý ovšem trest mnohem horší, než jsou války, hlad nebo pronásledování.Je prý to trest samotných duší, otázka jejich spásy nebo věčného zavržení.

Současní náboženští vzdělavatelé  o věčném zavržení nemluví nahlas. Je to asi nepatřičné. Ale nutno se zamyslit nad tím, co v tomto slzavém údolí představuje TREST SAMOTNÝCH DUŠÍ.

Světoznámý Padre Pio, nadaný věšteckým duchem, byl na toto tajemství dotazován. Padre Pio odpověděl : „Což vám nestačí onen všeobecný úpadek víry, totální morální rozklad a rozpad rodin? Není to dost velký trest?“

Zdá se mi zcela pochopitelné, že o takovém trestu se papežům nechce mluvit. Ten trest už totiž nastal. Něco tuze důležitého se zanedbalo a není to zajisté jen ono nesnadno realizovatelné „zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“. Mlčet – to není vždy zlato. Promluvit – to mnohdy vyžaduje nadlidskou odvahu.

Prapříčinu všeho nynějšího zla hledejme v obou světových válkách a v genocidách, které bezprostředně po nich následovaly.  Do klenby nebes bušily kletby miliónů obětí.

Nejprve byla postižena láska, pak naděje a nakonec víra. Lidem už se zprotivila myšlenka nazývat se Božími dětmi, stali se přece dospělými  Božím vedením opovrhli. Snad se i domnívali, že jejich svobodná vůle může hýbat dějinami. Žít bez Boha bývá často nerozeznatelné od souručenství s ďáblem.

Pak padly tradice a nastal rozklad morálky.

Mohlo se tomu všemu zabránit? Snad jen z určité části. Ale jakou že má u Boha cenu záchrana byť jen jediné lidské duše?

Bylo by příliš ubohé vyčítat papežům, počínaje Benediktem Patnáctým, že se málo exponovali v obou světových válkách a ve zmíněných genocidách. I Kristovi náměstci jsou lidé slabí a chybující.Kdo chceš být jejich soudcem ?  První z papežů, který se seznámil s fatimským proroctvím a přikázal je jako nejpřísnější tajemství uzavřít ve vatikánských trezorech , si jasně uvědomoval  svou nedostatečnost. Bylo mu zajisté tak hořko, jak žádnému jinému člověku na světě. Papežové, kteří pak nastoupili po něm, jednali nejinak a i jim zalila srdce nekonečná hořkost.  Byl svolán koncil, který měl zachránit , co se zachránit dá.  A tu se opět přihodilo něco nedobrého, čeho se  jen těžko můžeme dohadovat.Strašidelný dopad neustává a nám, ubohým hříšníkům  –  nezbývá než se modlit.

Ctihodná služebnice Anna Kateřina Emmerichová vyprávěla na počátku XIX. století  Klementu Brentanovi o svých vizích, které možno nazvat proroctvími. Proslulost, mnohem spíše však jedovatou nenávist si vysloužila vykreslením Kristova pozemského života tak, jak jí byl postupně zjevován.  Je to skvostné doplnění evangelií, s nimiž jsou  její vize v dokonalém souladu. Evangelia sice obšírně zaznamenávají střety Krista se zákoníky  a farizeji, nicméně  Emmerichová popisuje s přesností soudního zapisovatele  a čtenář žasne, kolik sžíravé kritiky  musili tito Kristovi nepřátelé od něho spolykat, než se jim ho podařilo polapit a umučit.  Farizeové ovšem nevyhynuli a už po mnoho generací pečují o to, aby se této nevzdělané, chudé a nemocné jeptišce nedostalo jakékoli úcty a vážnosti.

Emmerichová neměla  vidění jen o věcech minulých, viděla i do budoucnosti  a to podivuhodně ostře. Bylo jí jasně zjeveno rozebírání chrámu svatého Petra v Římě a jeho současná rekonstrukce. Jako básnířce jí byl poskytnut básnický obraz v podobenství. Mohutné zástupy lidí chrám bořily, hrstka lidí se snažila chrám znovu postavit. Bořitele chrámu Emmerichová přesně popsala a nazvala je skutečným jménem. Poznala mezi nimi řadu známých lidí, poznala mezi nimi i kněze. Destrukce probíhala organizovaně a očividně. Výstavba byla nesrovnatelně pomalejší  a skončila by neúspěchem, kdyby stavitelům nepomáhali andělé. Emmerichovou tuze trápilo, že tato hrstka obnovitelů chrámu nevykazuje žádné nadšení. Pracovalo se liknavě, byli tu i takoví, kteří na stavu přinášeli vždy jen po jediném kamínku. A přesto se chrám nepodařilo zbourat, zbouraná místa byla zacelena.Nebeský průvodce vizionářku poučil, že nebude třeba chrám znovu vysvěcovat, protože svatostánek zůstal neporušený.

Je to strašidelná vize, kterou  není třeba nikterak vysvětlovat. Nic k ní není třeba dodávat. Apokalypsa nás ovšem poučuje, že lidstvo se má dožít mnohem hroznějších věcí. Podstatná je skutečnost, že svatostánek zůstane vždy neporušený. Ať již v jakékoli podobě, třebas jen v srdci jediného člověka, který Kristu a Církvi zachová věrnost.

Zdá se, že jen proroctví o konečném vítězství Kristově a proroctví jim podobná si zaslouží veškerou naši důvěru a nic jiného nemůže tolik posílit naši naději. Nezvítězí jen sám Kristus, nýbrž všichni  ti, kteří jím nebyli pohoršeni.

Václav Durych