V zajetí symbolů aneb malé adventní zamyšlení s Chestertonem
Nastala doba adventní, což pro obchodníky znamená, že jsou Vánoce v plném proudu.
Toho si ve svém článku o Vánocích všímá Gilbert K. Chesterton.
Tyto řádky poprvé vyšly někdy ve vánočním týdnu a porušily tak všechny fundamentální principy moderní civilisace, postavily se na odpor normálním a nutným zákonům Vánočního Obchodu, Vánočních Slev, Vánočních Čísel, Vánočního Nakupování a dokonce i mnoha Vánočním pozdravům. Dopouští se zkrátka zločinu povídání o Vánocích těsně před Vánoci. Podivný obyčej naší doby totiž Vánoce proměnil v ohromou reklamní kampaň. Většina novinářů musí své vánoční články napsat někdy v posledních dnech své letní dovolené a připravit je k vydání někdy už v půli podzimu. Musí svou představivost naplnit jmelím a cesmínami, zatímco hledí na poslední letní růže, nebo si v záplavě padajícího listí představit poletující sněhové vločky. Je to poněkud ojedinělá vlastnost moderní doby a souvisí s dalšími typicky moderními věcmi. Je asi smíchána a popletena dohromady s duchem proroctví, který stvořil moderní Utopie a některé lidi dovedl dokonce k tomu, že si říkají futuristé, na základě podivného předpokladu, že je možné mít skutečné zalíbení v budoucnosti.
Chestertonův článek obsahuje několik podnětných myšlenek týkajících se vztahu symbolů a věcí, což je oblast, která je v dnešní době, kdy velkou roli hrají média, velmi podstatná. Píše:
V každém případě se vánoční puding projeví tím, že ho sníme. A to je symbolem pro spoustu jiných věcí, o nichž příliš mnoho lidí dnes zapomnělo, jak užívat jich samotných a pro ně samotné a ve chvíli, kdy si jich právě užívají nebo je požívají. Jména věcí zabírají příliš mnoho místa proti nim samotným a návrhy a plány a obrazovými oznámeními jistých věcí příliš převažují nad reálnými objekty dříve než se mohou objevit a nastat. Svět, který známe, je příliš plný pověstí zpráv a reputací zachycených v odrazech namísto přímého zakoušení chuti a skutečné zkušenosti. Například ti, kdo by chtěli člověka přinavrátit prostšímu životu z půdy, jsou vždy konfrontování s námitkou (skutečnou či falešnou), že by moderní lidé byli tupí a těžkopádní, kdyby se měli zabývat skutečnou půdou na statku či farmě, namísto nějaké nereálně krajiny ve filmu. Ve skutečnosti krajinné rozhledy na farmě obsahují stovky věcí, které filmová krajina nemá. Kritikové se ale nemohou přimět k tomu, aby uvěřili, že by člověk snad někdy zase mohl dostat chuť vrátit se k originálům, protože jsou zajímavější než kopie. Přes všechen zjevný materialismus a masové mechanismy naší současné kultury žijeme, mnohem víc než naši otcové, ve světě stínů. A pramálo na tom mění to, že nám proroci a pokrokáři nadšeně a zapáleně říkají, že to jsou nadcházející události, jež dříve vrhaly svůj stín. Předpokládá se, že není nic skutečně víc vzrušujícího než tanec stínů a samotný význam či pojem podstaty nám unikají.
Vánoční puding, třebaže je sám o sobě dostatečně hmatatelný, je sám o sobě alegorií a znamením ještě jiným způsobem. Malý kluk předpokládá, že v pudingu najde sixpence a to je zcela v pořádku, aspoň pokud a dokud zůstávají až na druhém místě za pudingem. Nuže, přechod od středověkého k modernímu světu bychom mohli velmi pravdivě popsat tímto obrazem. Celý rozdíl je mezi tím, když dáme sixpence do vánočního pudingu a mezi tím, když postavíme vánoční puding kolem sixpencí.
Chesterton si všímá, že dnešní doba, i když je materialistická, považuje symbol za hodnotnější, než věc, která je jím označena. Nepochybně za tím stojí jistá forma agnosticismu, který věci (o sobě) považuje za nepoznatelné, a za člověku přístupné považuje jen mluvení o nich. Ve filosofii se tato pozice projevila tzv. obratem k jazyku (linguistic turn), z kterého vzešly dvě výrazné filosofické školy dneška – analytická filosofie a postmoderní filosofie. Analytičtí filosofové zkoumají jazyk a jeho vztah k věcem (sémantiku), na poznání samotných věcí rezignují (považují filosofii za vědu o fungování jazyka). Podle postmoderních filosofů žije člověk v zajetí jazykových her (Wittgenstein), z nichž nelze vystoupit. To, co považujeme za pravdu, jsou jen soubory metavyprávění, které je třeba analyzovat a dekonstruhovat (Derrida). Rozpornost těchto tezí je ukázaná v tomto článku.
Podle klasické filosofie, která lépe odpovídá naší běžné zkušenosti, věc vždy před jazykovým výrazem. Samotný jazykový výraz je také jedna z věcí, která má kromě toho, že je věcí sama o sobě, také schopnost přivést do vědomí představu věci jiné. Znak je jen prostředkem k cíli, kterým je poznání věci znakem reprezentované. Jako takový má nižší hodnotu, než samotná označená věc. Stavět znaky před označované věci znamená zaměňovat prostředek za cíl. Na to bychom jako horliví uživatelé Internetu neměli zapomínat.
Dobrý den, v souvislosti se symboly by mě zajímalo, jak se to má se vztahem pojmů a jazyka v samotné mysli. Kladu si otázku „z čeho jsou pojmy?“. Když totiž myslím nějaký pojem, nemohu se zbavit dojmu, že ho myslím vždy v určitém slově, obrazu, melodii, nějakým znakem. Ne že bych chtěl hned ztotožňovat výraz s pojmem, nicméně nevidím to jinak než že pojmy jsou omezeny, spoluutvářeny nebo prostě nějak ovlivněny jazykem. Kdybychom neznali žádný jazyk, mohli bychom vůbec myslet? A pokud ano, tak jak?
S tím mi také vyvstává otázka jak to je u lidí bez zraku a sluchu. Ti komunikují zřejmě jen hmatem, případně jednosměrně přijímají čichové a teplotní vjemy. U nich nedokážu pochopit, jak myslí, zda-li jim je vůbec umožněno věřit v Boha, jestli jsou schopni pochopit, co se tím pojmem jak ho myslíme my pod slovem Bůh, myslí. Tím jak se nedokážu vžít, si to prostě nedovedu představit.
Aristotelská filosofie samozřejmě soudí, že pojmy vznikají aposteriori na základě smyslového vnímání a jejich základem jsou fantasmata – smyslové představy. Nejsou dány předem (apriori), nejsou vrozené, jak soudil Platon či Descartes. Pojem je pak reprezentován slovem jako svým instrumentálním znakem. Myšlení jako operace s pojmy je pak doprovázeno operací s představami i slovy, protože člověk je bytost tělesně-duchová. Proto bývá někdy u různých filosofů existence pojmu jako abstraktní ideje popírána (Berkerley). Přesto tradiční filosofie i některé směry současné logiky mají dostatek prostředků, aby dokázali nezbytnost rozlišení abstraktního pojmu od konkrétní smyslové představy či slova.
Schopnost abstraktního myšlení je u lidí, kteří díky smyslovému postižení se nemohou naučit přirozený jazyk, bývá obvykle nižší, a to proto, že v tento jazyk k reprezentaci abstraktního myšlení slouží, nicméně pokud by disponovali dostatečnou (!) náhradou za přirozený jazyk a dostávalo se jim tolik informací jako nepostiženým lidem, mohli by dle mého názoru disponovat stejně kvalitním abstraktním myšlením. V praxi to tak samozřejmě není, už proto, že „náhradní“ jazyky nedisponují termíny k reprezentaci celé řady skutečností. Nicméně myslím, že i hluchoslepý člověk na základě vstupních informací, které má díky taktilnímu znakovému jazyku a kontaktu s ostatními lidmi může pochopit pojem Bůh. Skoro až zázračně (proto vyvolal mnoho pochybností) působí případ hluchoslepé Heleny Kellerové, která nikdy neslyšela mluvenou řeč a nikdy neviděla žádné písmeno, přesto napsala několik knih.
Tak jsem se pomátl, musím si to ujasnit…
Pomocí smyslu přijmu vjem, ze kterého okamžitě abstrahuju pojem, a ten je odlišný od vjemu tím, že není představitelný. Teprve odtud může začít probíhat myšlení tím pojmem.
Když o takto vytvořeném pojmu chci přemýšlet (vznikne další pojem – druhá intence), přistupuju k němu prostřednictvím nějakých mentálních představ (znaku/ů), která jsou na ten pojem nějak navázána, a ten „neviditelný“ pojem v mysli reprezentují. A v jakém procesu tyto vázané představy vznikly? Jsou rozumem vybrakované z toho původního smyslového vjemu a pak rozčleněné, přiřazené a usouvztažněné k jednotlivým částem toho pojmu?
Jakmile přemýšlím přímo tím pojmem (nenahlížím ho), nepřemýšlím těmi „viditelnými“ znaky, ale tím pojmem přímo.
Rozumím tomu tak dobře?
Pojem je totiž formální znak vnějšího předmětu. Formální znak je znak, který zpřítomňuje označovanou věc bezprostředně tak, že si neuvědomujeme vztah označování. Myslíme v pojmech, ale pokud myslíme vnější předměty, máme dojem, že operujeme přímo s nimi. Vedle toho máme instrumentální znaky, které zpřítomňují právě díky tomu, že si uvědomujeme vztah označování, to jsou právě slova apod.
Mysl má schopnost reflexe, totiž zaměřenosti k sobě samé. Když si uvědomuji, že mám nějaký pojem, už vytvářím pojem pojmu (druhá intence). Zase si to neuvědomuji (to mohu až ve chvíli, kdy vytvořím pojem pojmu pojmu), ale mám za to, že operuji se samotným pojmem jako mám za to, že při první intenci operuji se samotnými předměty. Abych řekl pravdu, tak teď na to, jak vznikají pojmy z pojmů nejsem s to odpovědět. Zřejmě půjde o pojem vytvořený při první intenci + o uvědomění si, že jde o pojem, tedy o pomyslné jsoucno.
Tak díky za projasnění.
Ještě bych se rád zeptal, jestli má jazyk vliv na myšlení a proč tomu tak je, když samotné myšlení (snad) v jazyce neprobíhá.
Já bych řekl, že myšlení a jazyk se k sobě mají jako operace a její reprezentace. Jazyk je nástroj, který umožňuje myšlení fixovat a sdělovat. Jazyk má zřejmě na myšlení nepřímý vliv v tom smyslu, že jej člověk potřebuje k fixaci myšlenkových operací, má-li někdo malou slovní zásobu, malou znalost gramatiky atd. projeví se to v jeho myšlení tak, že není schopen všechny své operace správně zachytit a vyjádřit. Může se také nechat jazykem a jeho nedostatky (asymetrie, víceznačnost) svést, když si dostatečně neuvědomuje rozdíl mezi pojmem a slovem, a zaplétat se do problémů, které ve skutečnosti neexistují (viz hry sofistů s víceznačností). V praxi se člověk se špatnou vyjadřovací schopností projevuje tak, že říká nesmysly, aniž by si je myslel a píše, co si ve skutečnosti tak docela nemyslí – na webu se takových lidí pohybují miliony. (Člověk by nevěřil, jak arogantně se v písemné komunikaci vyjadřují neslyšící lidé, a to jen proto, že jejich možnost seznámit přirozeně s mluveným jazykem je značně omezená).
A nebylo by lepší zapisovat pomocí obrázků místo textu? Aby tam byla přímá asociace. Nevím jak u vás nebo u jiných lidí, ale já když čtu text, tak si ho muím jakoby v duchu říkat, nevybavím si hned při pohledu na to slovo daný pojem. Nevím, jestli to je nějaký můj defekt, ale přišlo by mi jednodušší mít systém pojem – znak(psaný), a potom zvlášť pojem – slovo(mluvené). Přitom by mohl ten znakový systém odpovídat ontologické struktuře jsoucen, jak to vnímáme v abstraktním myšlení, a ještě k tomu tam nějak tam mít pomocné znaky pro logické vztahy. Myslíte si, že by to šlo, nebo je to blbost?
„Nevím jak u vás nebo u jiných lidí, ale já když čtu text, tak si ho muím jakoby v duchu říkat“
To je zcela logické, protože psaná slova jsou znaky mluvených slov, lidská řeč je primárně auditivní kód a teprve sekundárně se převádí do vizuální podoby, přičemž vizualizuje hlásky. Proto převádíme text nejprve do mluvené řeči a pak teprve spojujeme se slovy významy.
„Přitom by mohl ten znakový systém odpovídat ontologické struktuře jsoucen, jak to vnímáme v abstraktním myšlení, a ještě k tomu tam nějak tam mít pomocné znaky pro logické vztahy.“
O to usilují různé formalizované jazyky, od logiky po knihovnické selekční jazyky. Blbost to není, ale je nutno počítat s určitými mezemi, na které každý formalizovaný jazyk nutně naráží. Doporučil bych k přečtení dvě knihy: Ecovo „Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře“ a Maternovu „Logickou analýzu přirozeného jazyka“ (ta je dostupná i online: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fi/js07/analyza/logicka_analyza_prirozeneho_jazykaII.pdf )
No díky za doporučení, ale není Eco postmodernista?
Eco je sice postmodernista, ale jeho kniha je historicky popisná, takže jako zdroj informací může posloužit.;-)
No nevím, když vidím knihovní regál s obrovským množstvím svazků na jedno téma, tak si říkám, že ani pár procent z toho za život nepřečtu a jak mám pak zjistit, kde je pravda a kde lež, bez nějakého celkového přehledu.