Západní svět upadá. Je to nepřehlédnutelné a děsivě rychlé. Ptáme-li se proč se tak děje, v odpovědích často létají slova jako lhostejnost, lenost, nezodpovědnost, egoismus… To ale není skutečná odpověď.

Převažující životní filosofie současného odkřesťanštělého Západu skutečně přetéká těmito nectnostmi v míře už dlouho nevídané, ale to má svůj kořen v místě, kde se západní společnost odtrhla od křesťanství tím nejzásadnějším způsobem, když odmítla křesťanské pojetí práva a povinnosti.

A co je nejtragičtější: tato odkřesťanštěná společnost nejenže logicky a nevyhnutelně destruuje sama sebe, ale poškozuje i církev jako funkční společenství tím, že i ty své členy, kteří pocházejí z křesťanské minority, indoktrinuje svým nekřesťanským přístupem k právům a povinnostem.

Jsem upřímně přesvědčen, že naprosto zásadní a kritický okamžik, který rozhodl o zhroucení morálky západního světa (a tím pádem o celkovém úpadku tohoto světa, protože morálka je základ, na němž stojí všechno) přišel v okamžiku, kdy se ve společnosti začal prosazovat názor, že pro společnost má být člověk a jeho potřeby mírou všech věcí a že proto jsou nejdůležitější a nejzásadnější věcí svoboda a lidská práva.

Ptáte se, proč by měl tak samozřejmý a dobrý postoj přinést nějakou škodu, dokonce škodu tak závažnou, jako je totální rozvrat a úpadek naší západní civilizace? Odpověď je prostá: protože jde o naprosto zásadní věc a protože ten postoj je naprosto špatný. Je špatný ne protože by svoboda a lidská práva nepatřila k těm nejdůležitějším věcem. Je špatný, protože ty nejdůležitější věci jsou čtyři a vyškrtnutím dvou proměnných se z fungující rovnice stal absurdní paskvil. Ty vyškrtnuté proměnné jsou povinnost a zodpovědnost.

Kdysi, když jsem připravoval pro českou Wikipedii článek o Pacem in terris, slavné sociální encyklice papeže Jana XXIII., byl jsem překvapen tím, že naprosto drtivá většina komentářů a souhrnů obsahu encykliky, které jsem k tomu našel, byla formulována tak, že zamlčovala jeden klíčový aspekt jejího obsahu. Téměř všichni se shodli na tom, že encyklika deklaruje jakýsi soupis lidských práv. Většina se shodla i na tom, že obsahuje popis zodpovědnosti a povinností, které má stát/společnost vůči lidem. A jásali nad tím a zpravidla vřele souhlasili.

Ale téměř nikdo nevzpomněl třetí věc, tu která je filosofii dnešního sekularizovaného Západu už z velké části cizí a která je klíčovou součástí náhledu křesťanství na morálku a fungování společnosti: prakticky nikdo se nezmínil o tom, že encyklika obsahuje soupis povinností jednotlivých lidí. Že každé právo, které člověk má, které mu encyklika potvrzuje, neoddělitelně souvisí s povinností daného člověka se k tomu právu nějak postavit a nějak ho využívat.

Encyklika říká ohledně povinností člověka následující:

1) Protože lidé jsou přirozenou povahou společenští, musí žít s druhými lidmi a hledat i jejich dobro.

2) Práva, která lidé mají, mají svůj účel a jsou neoddělitelně svázána s povinnostmi. Lidé jsou povinni svá práva správně využívat – pro své dobro a pro dobro všech lidí.

Konkrétně to např. znamená, že právo na život se pojí s povinností starat se o zachování vlastního života (ale i o zachování života ostatních lidí); právo na důstojný způsob života se pojí s povinností žít důstojně (a pomoci s tímto druhým lidem) a právo na svobodné hledání pravdy je neoddělitelné od povinností člověka snažit se pronikat do pravdy stále hlouběji (a pomáhat v tomto druhým).

Když se nad tím zamyslíme, jedná se o velmi přímočarou aplikaci přikázání „miluj svého bližního, jako sám sebe“ a „podobenství o hřivnách“. A ta aplikace se zjevně netýká jen základních lidských práv, ale víceméně i veškeré lidské činnosti. Z toho logicky plynou tři zásadní věci:

1) Dostal-li člověk od Boha nějaké nadání, kterým může prospět lidstvu, každopádně by ho měl využívat.

2) Člověk je před Bohem i před lidmi zodpovědný za své konání. Co člověk dělá, měl by dělat pořádně.

3) Člověk nesmí nechávat zlu volnou cestu.

Až příliš často se dnes u křesťanů, a někdy dokonce i u kněží, setkávám s tím, že bez problémů přejímají dnešní světský pohled na práva a povinnosti, tedy spíše na práva, protože povinnosti je nezajímají. Chcete příklady? Jestliže někdo je správcem či provozovatelem na křesťanském serveru, má nejen práva, ale i zodpovědnost a povinnosti neoddělitelně spjaté s touto funkcí a činností a je před Bohem povinnen využívat je nějakým způsobem.

A totéž platí o jakékoliv jiné činnosti, pozici a oprávněních – a je zcela jedno, zda to dotyčný dělá pro dobrý pocit, za dobré slovo, za almužnu či za milióny.  A zpravidla zde platí přímá úměra: čím větší jsou práva, tím větší jsou povinnosti s nimi spojené. Odfláknout svou práci (především pak práci důležitou) je z pohledu křesťanství hřích, ať už jde o připuštění toho, že diskuse na křesťanském webu připomínají žumpu, v níž téměř nekontrolovatelně řádí individua typu Filipa Sklenáře, nebo o situaci, kdy na křesťanském webu placeném ČBK je dlouhodobě tolerována propagace potratů či napadání katolíků za to, že obhajují závaznou katolickou nauku, či o to, že sousedovi špatně opravím střechu a pak se tvářím, že si za to může sám, když mu tam teče (koneckonců, co by chtěl, za jednu bednu lacinýho piva, že jo).

Pochopitelně, i v historii se mezi křesťany vyskytovali lidé, kterým slova zodpovědnost a povinnost mnoho neříkala. Obvykle si ale byli vědomi toho, že to je nejen nepříliš křesťanské, ale i ostudné, a rozhodně se k tomuto postoji před lidmi obvykle nehlásili – jako to například předvedl jeden nejmenovaný pán, když se veřejně vysmál mé představě, že správci křesťanského servru mají povinnosti dohlédnout na to, aby skutečně křesťansky vypadal.

Ale pojďme k vážnějším věcem: dalším příkladem, ještě tragičtějším, může být příklad pánů Kalouska a Schwarzenberga (nebo, půjdeme-li do zahraničí, Pelosiové, Sebeliusové a Bidena). Tito politikové, kteří se veřejně hlásí ke katolicismu a považují se za praktikující katolíky, zcela otevřeně vyjadřují názor, že by se interrupce neměly zákonem zakazovat. Popírají tím učení své církve i nejdůležitější křesťanské zásady a zpronevěřují se povinnostem, které jako křesťané mají. Kdybyste jim to ale řekli, pravděpodobně by byli překvapeni a rozhořčeni, protože nejspíše žádnou povinnost v tomto směru necítí (popřípadě své pocity dokáží velmi dobře skrývat).

Jenže: navzdory lhostejnosti mnohých věřících a různě propagovaným „light formám“ křesťanství, být křesťanem není jen o zpěvu hosana, třesení si rukama  a mluvení o tom, jak se máme všichni rádi. Je to též o reálných povinnostech k Bohu, Církvi i k lidem. A ty se „neodslouží“ nedělní návštěvou kostela či úterní docházkou do spolča, kdepak. Následují člověka v každou minutu a každou sekundu jeho života a nárokují si býti zohledněny ve veškerém jeho konání. Je třeba vzít to na vědomí, je třeba si uvědomit, že žádná „light forma“ křesťanství neexistuje. Je třeba vzít na vědomí, že žádné právo bez povinností neexistuje.

Encyklika blahoslaveného Jana XXIII. Pacem in terris, kterou jsem zde připomněl, je podle mého soudu vedle svolání koncilu nejdůležitějším počinem Jana XXIII. a jednou z nejdůležitéjších encyklik 20. století. Tato encyklika, v níž jsou shrnuty povinnosti státu i společnosti k Bohu a lidem, stejně jako povinnosti jednotlivých lidí k lidem, Bohu a společnosti, je důkazem toho, že Jan XXIII. plně pochopil nebezpečí, do kterého se svět řítí, a pokusil se jej varovat.

Byla to od něj úctyhodná oběť: napsat tuto encykliku a prosadit její vydání pro papeže představovalo strašlivé vypětí, protože v té době již umíral na rakovinu, které krátce po vydání encykliky podlehl. Někdy si říkám, jak moc by byl zklamaný, kdyby žil déle a musel ještě zde na zemi sledovat, jak si z ní svět vzal a oslavil pouze tu polovinu, která se mu líbila, zatímco druhou část poselství, která byla minimálně stejně důležitá, zahodil bez povšimnutí. S tragickými následky, které vidíme všude kolem sebe, neboť půl pravdy je horší než lež.

Ignác Pospíšil