Tag Archives: zlo

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.

Eugenics and other Evils (4): The Lunatic and the Law

G. K. Chesterton

The modern evil, we have said, greatly turns on this: that people do not see that the exception proves the rule. Thus it may or may not be right to kill a murderer; but it can only conceivably be right to kill a murderer because it is wrong to kill a man. If the hangman, having got his hand in, proceeded to hang friends and relatives to his taste and fancy, he would (intellectually) unhang the first man, though the first man might not think so. Or thus again, if you say an insane man is irresponsible, you imply that a sane man is responsible. He is responsible for the insane man. And the attempt of the Eugenists and other fatalists to treat all men as irresponsible is the largest and flattest folly in philosophy. The Eugenist has to treat everybody, including himself, as an exception to a rule that isn’t there.

The Eugenists, as a first move, have extended the frontiers of the lunatic asylum; let us take this as our definite starting point, and ask ourselves what lunacy is, and what is its fundamental relation to human society. Now that raw juvenile scepticism that clogs all thought with catchwords may often be heard to remark that the mad are only the minority, the sane only the majority. There is a neat exactitude about such people’s nonsense; they seem to miss the point by magic. The mad are not a minority because they are not a corporate body; and that is what their madness means. The sane are not a majority; they are mankind. And mankind (as its name would seem to imply) is a kind, not a degree. In so far as the lunatic differs, he differs from all minorities and majorities in kind. The madman who thinks he is a knife cannot go into partnership with the other who thinks he is a fork. There is no trysting place outside reason; there is no inn on those wild roads that are beyond the world.

Eugenics and other Evils (2): The First Obstacles

G. K. Chesterton

Now before I set about arguing these things, there is a cloud of skirmishers, of harmless and confused modern sceptics, who ought to be cleared off or calmed down before we come to debate with the real doctors of the heresy. If I sum up my statement thus: „Eugenics, as discussed, evidently means the control of some men over the marriage and unmarriage of others; and probably means the control of the few over the marriage and unmarriage of the many,“ I shall first of all receive the sort of answers that float like skim on the surface of teacups and talk. I may very roughly and rapidly divide these preliminary objectors into five sects; whom I will call the Euphemists, the Casuists, the Autocrats, the Precedenters, and the Endeavourers. When we have answered the immediate protestation of all these good, shouting, short-sighted people, we can begin to do justice to those intelligences that are really behind the idea.

Most Eugenists are Euphemists. I mean merely that short words startle them, while long words soothe them. And they are utterly incapable of translating the one into the other, however obviously they mean the same thing. Say to them „The persuasive and even coercive powers of the citizen should enable him to make sure that the burden of longevity in the previous generations does not become disproportionate and intolerable, especially to the females?“; say this to them and they sway slightly to and fro like babies sent to sleep in cradles. Say to them „Murder your mother,“ and they sit up quite suddenly. Yet the two sentences, in cold logic, are exactly the same. Say to them „It is not improbable that a period may arrive when the narrow if once useful distinction between the anthropoid homo and the other animals, which has been modified on so many moral points, may be modified also even in regard to the important question of the extension of human diet“; say this to them, and beauty born of murmuring sound will pass into their faces. But say to them, in a simple, manly, hearty way „Let’s eat a man!“ and their surprise is quite surprising. Yet the sentences say just the same thing. Now, if anyone thinks these two instances extravagant, I will refer to two actual cases from the Eugenic discussions. When Sir Oliver Lodge spoke of the methods „of the stud-farm“ many Eugenists exclaimed against the crudity of the suggestion. Yet long before that one of the ablest champions in the other interest had written „What nonsense this education is! Who could educate a racehorse or a greyhound?“ Which most certainly either means nothing, or the human stud-farm. Or again, when I spoke of people „being married forcibly by the police,“ another distinguished Eugenist almost achieved high spirits in his hearty assurance that no such thing had ever come into their heads. Yet a few days after I saw a Eugenist pronouncement, to the effect that the State ought to extend its powers in this area. The State can only be that corporation which men permit to employ compulsion; and this area can only be the area of sexual selection. I mean somewhat more than an idle jest when I say that the policeman will generally be found in that area. But I willingly admit that the policeman who looks after weddings will be like the policeman who looks after wedding-presents. He will be in plain clothes. I do not mean that a man in blue with a helmet will drag the bride and bridegroom to the altar. I do mean that nobody that man in blue is told to arrest will even dare to come near the church. Sir Oliver did not mean that men would be tied up in stables and scrubbed down by grooms. He meant that they would undergo a loss of liberty which to men is even more infamous. He meant that the only formula important to Eugenists would be „by Smith out of Jones.“ Such a formula is one of the shortest in the world; and is certainly the shortest way with the Euphemists.

Eugenics and other Evils (1): What is Eugenics?

G. K. Chesterton

To the Reader

I publish these essays at the present time for a particular reason connected with the present situation; a reason which I should like briefly to emphasize and make clear.

Though most of the conclusions, especially towards the end, are conceived with reference to recent events, the actual bulk of preliminary notes about the science of Eugenics were written before the war. It was a time when this theme was the topic of the hour; when eugenic babies — not visibly very distinguishable from other babies — sprawled all over the illustrated papers; when the evolutionary fancy of Nietzsche was the new cry among the intellectuals; and when Mr. Bernard Shaw and others were considering the idea that to breed a man like a cart-horse was the true way to attain that higher civilization, of intellectual magnanimity and sympathetic insight, which may be found in cart-horses. It may therefore appear that I took the opinion too controversially, and it seems to me that I some times took it too seriously. But the criticism of Eugenics soon expanded of itself into a more general criticism of a modern craze for scientific officialism and strict social organization.

And then the hour came when I felt, not without relief, that I might well fling all my notes into the fire. The fire was a very big one, and was burning up bigger things than such pedantic quackeries. And, anyhow, the issue itself was being settled in a very different style. Scientific officialism and organization in the State which had specialized in them, had gone to war with the older culture of Christendom. Either Prussianism would win and the protest would be hopeless, or Prussianism would lose and the protest would be needless. As the war advanced from poison gas to piracy against neutrals, it grew more and more plain that the scientifically organized State was not increasing in popularity. Whatever happened, no Englishmen would ever again go nosing round the stinks of that low laboratory. So I thought all I had written irrelevant, and put it out of my mind.

I am greatly grieved to say that it is not irrelevant. It has gradually grown apparent, to my astounded gaze, that the ruling classes in England are still proceeding on the assumption that Prussia is a pattern for the whole world. If parts of my book are nearly nine years old most of their principles and proceedings are a great deal older. They can offer us nothing but the same stuffy science, the same bullying bureaucracy and the same terrorism by tenth-rate professors that have led the German Empire to its recent conspicuous triumph. For that reason, three years after the war with Prussia, I collect and publish these papers.

G. K. C.

Lekce Zlého: Junák a zodpovědnost křesťana

Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.

Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési „hodinové křesťanství,“ kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele.

Český alkohol vs čínské mléko

Přiznám se, že zírám na zjištění policie ve věci methanolových otrav. Čekal jsem nějakého blbého paliče, co při svém černém pálení a destilaci udělal z neznalosti zásadní chyby. Nyní se ale ukazuje, že výrobci použili methanol vědomě. Na mysli se mi okamžitě vynořila podobná (byť nesrovnatelně „větší“) událost, k níž došlo před čtyřmi lety v Číně. Tehdy jsem si říkal, že je dobře, že žiji v ČR, kde se něco podobného stát nemůže. Jak se ale ukazuje, můj pocit bezpečí byl falešný. Pro zajímavost si obě záležitosti porovnejme…

Cyklopúť za život po Ukrajine

„… a večer sme robili tisíce poklôn pred ikonami, aby sme neupadli do pokušenia.“ Zmienka o veľkom množstve poklôn ma upútala v knihe Rozprávanie ruského pútnika. Po prečítaní tejto knihy o vnútornej modlitbe som si zaobstarala čotky a Filokaliu, prvý diel z piatich, ktorý zatiaľ na Slovensku vyšiel. Túžila som tiež spoznať, či je Rusko a ruský človek taký, ako sa píše v knihe. Pútnik sa po smrti manželky vydáva sa na púť: „Pôjdem najprv do Kyjeva, pokloním sa tam Božím svätým a požiadam ich, aby mi pomáhali v mojom nešťastí.“ Dostať sa do Ruska nie je celkom jednoduché teraz, keď sa opona posunula zo západu na východ a naša vláda sa viac kamaráti so západom ako s východom. Potešila som sa, že predsa len nazriem do krajiny, ktorá bola Ruskom ovplyvnená, kde žijú pravoslávni, kam viedli aj nohy nášho pútnika: na Ukrajinu a do Kyjeva.

Skupina, s ktorou som mala ísť, akoby mala zvláštnu pomoc a ochranu zhora. Zažila som to s nimi už na inej púti. Myslím si, že túto zvláštnu neviditeľnú milosť sme obdržali kvôli úmyslu putovania: za život. Cyklopúť už 15.krát organizovali manželia Hudáčkovci, ktorí prijali od Pána Boha 10 detí. Tentokrát za cieľ cesty vybrali Kyjev. Púte sa zúčastnil aj pravoslávny kňaz Libor Halík z Brna. Na Ukrajinu sme išli 13 s 11 bicyklami. Pôvodom Ukrajinka Zuzana, bývajúca v Košiciach, nám vopred dohodla miesta ubytovania prevažne v katolíckych farnostiach. Po Slovensku sme prešli 500 a po Ukrajine 1000 km.

Svátek Panny Marie Sedmibolestné

Sedm bolestí Panny Marie

„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“

Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.

Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:

Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru.

Svatí košičtí mučedníci

Svatí košičtí mučedníci

Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.

Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska.

Promluva o naději

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.