Tag Archives: Vitus Huonder
Švýcarský biskup: Katolíci, kteří se rozhodnou pro euthanasii, nemohou dostat svátost umírajících
Mons. Vitus Huonder
CHUR, Švýcarsko, 9. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Švýcarský biskup Vitus Huonder dal svým kněžím pokyn, aby odmítli poslední pomazání katolíkům, kteří se rozhodli pro euthanasii. Vysvětlil, že „za těchto okolností nejsou splněny předpoklady k přijetí svátostí“. Jeho prohlášení a vysvětlení jsou obsaženy v pastýřském listě ke Dni lidských práv 10. prosince adresovaném katolíkům jeho diecéze Chur. Zabývá se v něm rostoucím znepokojením nad tím, že lidé své životy vkládají do rukou „odborníků“, kteří se stávají „soudci nad životem, zejména nejsme-li schopni úsudku a nemůžeme o sobě rozhodovat sami“.
„Smrt je moje“ zněl titulek článku, který 4. prosince zveřejnil list Neue Züricher Zeitung. Konstatoval, že počet „asistovaných sebevražd nesmírně vzrostl“. Podle švýcarských zákonů je euthanasie dovolena, pokud „není motivována sobeckými úvahami“. Počet asistovaných sebevražd roste v poslední době: v roce 2015 jich bylo evidováno 999, což představuje nárůst o 35 procent proti předchozímu roku. Švýcarsko rovněž přitahuje tzv. „sebevražednou turistiku“ cizinců, zejména Němců.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Ateismus ano, pravověrnost ne?
Vzácný rakouský kněz Gerhard Wagner, designovaný světící biskup v Linci, jenž byl nucen pod mediálním tlakem na tuto funkci a biskupské svěcení rezignovat, si nedávno povzdechl: „V Katolické církvi už není dovoleno říkat to, co je katolické.“ Měl plnou pravdu. Církev ve vyspělých západních zemích je neomodernistickými herezemi doslova „prožrána“ jako rakovinou, což naneštěstí proniká i k nám. Kdo vyučuje a brání autentickou katolickou nauku, musí počítat přímo uvnitř Církve s odmítáním a dokonce i perzekucí. Když ale někdo na církevní půdě obhajuje a prosazuje ateismus, je to podle všeho zcela legální. Tak se stalo v Innsbrucku, kde jezuita Roger Lenaers seznamoval kněze a věřící na přednášce se svými „moderními“ pastoračními přístupy.
