Tag Archives: Veritatis splendor
De Mattei o Humanae vitae, teologii těla a prorockých hlasech na koncilu
Profesor Roberto de Mattei, známý církevní historik a předseda organizace Lepanto Foundation, poskytl portálu LifeSiteNews rozhovor k 50. výročí encykliky Humanae vitae, které jsme si připomněli 25. července. Nedávno vyšel jeho článek, v němž se zabývá novými skutečnostmi souvisejícími se vznikem encykliky a knihou La nascita di un’Enciclica. Humanae Vitae alla luce degli Archivi Vaticani (Zrod encykliky. Humanae vitae ve světle vatikánských archívů), kterou napsal Mons. Gilfredo Marengo, koordinátor komise pro zkoumání encykliky Humanae vitae jmenované papežem Františkem. [1]
LifeSite: Pane profesore, Pavel VI. promulgoval encykliku Humanae vitae 25. července 1968. Co o této události soudíte jako historik po padesáti letech?
De Mattei: Humanae Vitae je encyklika historicky velmi důležitá, protože připomněla existenci neměnného přirozeného zákona v době, kdy kritériem kultury i životního stylu bylo popření trvalých hodnot v situaci probíhajících historických změn. Dokument Pavla VI. byl rovněž reakcí na církevní revoluci, která po skončení Druhého vatikánského koncilu útočila na Církev zevnitř. Musíme být papeži vděčni za to, že se nepodvolil extrémně silnému nátlaku médií i lobby uvnitř Církve, které chtěly nauku Církve v tomto ohledu změnit.
Na rozdíl od mnoha dnešních lidé tvrdíte, že Humanae vitae nebyla prorockým dokumentem. Proč?
Obecně je slovo „prorocký“ definováno jako schopnost předvídat budoucí události ve světle rozumu osvíceného milostí. V tomto smyslu bylo pět set koncilních otců, kteří během Druhého vatikánského koncilu požadovali odsouzení komunismu, „proroky“, protože předpovídali, že se toto „zlo z podstaty“ brzy zhroutí. Naopak ti, kteří byli proti odsouzení – v přesvědčení, že na komunismu je něco dobrého a že bude trvat po staletí – „proroky“ nebyli.
Ve stejné době se šířil mýtus o demografické explozi a kdekdo mluvil o nutnosti omezit počet narozených. Lidé jako kardinál Suenens, kteří žádali, aby byla za účelem snížení porodnosti dovolena antikoncepce, proroky nebyli, zatímco konciloví otcové jako kardinálové Ottaviani a Browne, kteří se proti těmto požadavkům stavěli a připomínali slova knihy Genesis: „Ploďte a množte se” (Gen 1,28), jimi byli.
Problémem, před nímž dnes stojí křesťanský Západ, určitě není přelidnění, nýbrž demografický kolaps. Humanae vitae nebyla prorockou encyklikou, protože akceptovala princip kontroly porodnosti ve formě „zodpovědného rodičovství“. Byl to však odvážný dokument, který odvážně zopakoval odsouzení antikoncepce a potratu Církví. V tomto smyslu si zaslouží oslavovat.
Bývalí členové Papežské akademie pro život založili novou akademii
Prof. Josef Maria Seifert
Z konference laické organizace Voice of the Family o encyklice Humanae vitae, která se koná na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, přišla 28. října povzbudivá zpráva. Profesor Josef Seifert, bývalý člen nedávno zreformované Papežské akademie pro život, oznámil vznik nové Akademie Jana Pavla II. pro lidský život a rodinu. Předsedou nového laického institutu, který je na církevních strukturách nezávislý, je sám Seifert. Nová akademie hodlá pokračovat v dobrých stránkách činnosti, kterou kdysi vykonávala Papežská akademie pro život, nyní změněná, a rovněž přednedávnem zreformovaný Institut Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny.
Nová akademie se bude zabývat obranou a důkladným studiem tradiční mravní nauky Církve v tak důležitých otázkách, jako je antikoncepce, potrat, rodina a manželství. Přichází k nám jako nový hlas v době, kdy – slovy sestry Lucie – „konečná bitva mezi Pánem a královstvím Satana bude o manželství a rodinu“.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)
V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.
Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.
Tři věci, které papež nemůže
Phil Lawler
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.
„Vážná a naléhavá povinnost“
Prohlášení podporující dubia čtyř kardinálů
Zahraniční weby přinesly zprávu o prohlášení na podporu dubií, které podepsali katoličtí kněží, teologové a akademici z celého světa.
Jako katoličtí akademici a pastýři duší bychom rádi vyjádřili svou hlubokou vděčnost a plnou podporu odvážné iniciativě čtyř členů kolegia kardinálů, Jejich Eminencí Waltera Brandmüllera, Raymonda Lea Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tito kardinálové papeži Františkovi formálně předložili pět dubií, v nichž ho žádají o objasnění pěti zásadních bodů katolické nauky a svátostné disciplíny, které 8. kapitola nedávné apoštolské exhortace Amoris laetitia (AL) řeší způsobem, jenž se zdá být v rozporu s Písmem a/nebo Tradicí a naukou dřívějších papežských dokumentů, zejména encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor a jeho apoštolské exhortace Familiaris consortio, a této skutečnosti se dostalo rozsáhlé publicity. Papež František dosud čtyřem kardinálům odmítal odpovědět, ale protože se ho v podstatě táží, zda výše uvedené magisteriální dokumenty velké závažnosti stále vyžadují náš plný souhlas, domníváme se, že prodlužované mlčení Svatého otce ho může vystavit obvinění i nedbalosti při výkonu povinnosti Petrova nástupce, totiž utvrzovat své bratry ve víře.
Krok čtyř kardinálů ostře zkritizovalo několik prominentních prelátů, aniž by však jakkoli objasnili jejich příhodné a zvídavé otázky. Četli jsme pokusy kardinála Christopha Schönborna a profesora Rocca Buttiglioneho o interpretaci apoštolské exhortace pomocí „hermeneutiky kontinuity“, zjišťujeme však, že se jim nepodařilo prokázat jejich ústřední tvrzení, že novátorské prvky v AL neohrožují Boží zákon, ale pouze předpokládají legitimní změny v pastorační praxi a církevní disciplíně.
Správné chápání
A jsme u jádra věci?
Kardinál Schönborn je přesvědčen, že Amoris laetitia je „evidentně“ dokumentem magisteria a jako taková překonává všechny předchozí výroky magisteria, které je nyní třeba „číst v jejím světle“.
Máme v důsledku toho dojít k závěru, že vývoj nauky – který byl kdysi staletí trvajícím procesem reflexí a vnímání – může být v našich osvícených časech záležitostí na čtyřicet a méně let?
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Robert Spaemann o „Amoris Laetitia“: Zlom v tradiční nauce
Robert Spaemann
ROM/STUTTGART , 28 April, 2016 / 9:05 AM (CNA Deutsch)
Jan Pavel II. si ho cenil jako poradce, Benedikt XVI. jako přítele. Jde o jednoho z nejhodnotnějších německých filozofů posledních desetiletí: Roberta Spaemanna. V exkluzivním rozhovoru pro CNA se vyjadřuje tento emeritní profesor filozofie velmi kriticky o Amoris laetitia, téměř 300 stránkovém posynodálním listu papeže Františka, který byl veřejně představen 8. dubna.
Pane profesore Spaemanne, svou filozofií jste byl průvodcem pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Mnozí věřící nyní diskutují o tom, jak lze Amoris laetitia papeže Františka číst v kontinuitě s naukou Církve a těchto papežů. Jak to vidíte vy?
Z největší části je to možné, i když směřování tohoto dokumentu vyvolává závěry, které nemohou být kompatibilní s naukou Církve. Článek 305 spolu s poznámkou 351, kde se píše, že věřící „v objektivní situaci hříchu“… „na základě zmírňujících faktorů“ mohou být připuštěni ke svátostem, přímo odporuje článku 84 listu Familiaris consortio Jana Pavla II.
O co tady Janu Pavlu II. šlo?
Jan Pavel II. vysvětluje lidskou sexualitu jako „reálný symbol pro celistvé vydání sebe samého druhé osobě“ a to „bez jakéhokoliv časového nebo jiného omezení“. V článku 84 formuluje zcela jasně, že rozvedení žijící v novém svazku se musí sexuálního styku zřeknout, jestliže chtějí přistupovat ke sv. přijímání. Změna v této praxi by proto nebyla vůbec žádným „dalším rozvinutím Familiaris Consortio“, jak říká kardinál Kasper, ale zlomem v antropologické a teologické nauce o lidském manželství a sexualitě. Církev nemá žádnou pravomoc neuspořádané sexuální vztahy hodnotit pozitivně udělením svátostí a tím předbíhat Boží milosrdenství. Na tom nic nemění, jak my konkrétní situace klasifikujeme lidsky a morálně. Dveře jsou tady – jako kněžství pro ženy – zavřeny.
