Tag Archives: umění
KBS ke skandálnímu nahrání a zveřejnění zpovědi
Konferencia biskupov Slovenska vydala prohlášení ke skandálnímu počinu slovenskomaďarského „umělce“ a sodomitského aktivisty Kristiána Németha, který si nahrál vlastní svatou zpověď a následně ji jednak publikoval v tisku, jednak prezentoval v rámci „uměleckého videa“. Zde kompletní text:
Stanovisko Konferencie biskupov Slovenska
Sviatosť zmierenia a s ňou spojené spovedné tajomstvo patria v Katolíckej cirkvi k najposvätnejším úkonom. V prípade priameho porušenia spovedného tajomstva zo strany vysluhovateľa sviatosti, teda kňaza alebo biskupa, upadá daný vysluhovateľ do exkomunikácie. Trest exkomunikácie však postihuje aj katolíka, ktorý by s vedomím, že takýto trest existuje, zaznamenával, nahrával, alebo publikoval v médiách, čo povedal kajúcnik, alebo spovedník.
Dotaz voličům Karla
Tento článek obsahuje z dokumentačních důvodů obrázky, jejichž shlédnutí nelze doporučit dětem ani citlivějším povahám. Vlastně jejich shlédnutí nelze doporučit nikomu, nicméně autor dospěl k názoru, že bez jejich začlenění by nebylo dost dobře možné utvořit si představu o zrůdnosti díla autora, kterého pan Schwarzenberg tak podporuje.
Ignác Pospíšil, šéfredaktor
Nechci vás tímto dotazem nikterak provokovat. Nechtěl už jsem presidentské volby nijak komentovat a zapojovat se do debat, neb to nemá smysl, ale toto je tak závažné, že činím výjimku.
Zajímalo by mě, co říkáte, milí katolíci a voliči Karla, na to, že pan Schwarzenberg podpořil „umělce“, jehož „dílo“ je postaveno především na rouhání, a jestli to nějak ovlivní Váš postoj ke Karlovi.
Cituji z článku na http://www.novinky.cz/kultura/282063-schwarzenberg-zahajil-sokujici-vystavu-videnskych-akcionistu.html:
Kontroverzní výstavu vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Günthera Bruse, Otty Muehla a Rudolfa Schwarzkoglera za účasti prvních dvou jmenovaných zahájil ve čtvrtek večer v pražském Doxu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Ministr na úvod řekl, že obvykle nezahajuje výstavy, ale že v šedesátých letech žil ve Vídni a přišel do styku s akcionisty.
„Měl jsem čas se věnovat něčemu mnohem zábavnějšímu, než je politika, v té době jsem se zajímal o moderní umění.“A současně dodal, jaký význam mělo hnutí akcionistů: „Rok 1968 měl na západě jiný význam než u nás. Skončil jim poválečný biedermeier.“
V rozhovoru pro vice.com Karel Schwarzenberg prohlásil:
„Ve Vídni jsem doslova vyrůstal na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse, Rudolfa Schwarzkoglera a Otto Muehla.(…)
Jednou za čas nastane povstání proti něčemu, co je ve francouzštině nazýváno la politique de papa, proti obrazu světa, ideálům a politice fotrů. To už se několikrát stalo, například v třicátých letech, ve zmiňovaném roce 1968, na konci osmdesátých let a teď. Většinou jsem na straně mladých lidí. (…)
Většinou ale s jejich ideály souhlasím.(…)
Jde hlavně o následky, které se projeví po několika letech. Například z událostí z roku 1968 vzešlo v Německu hnutí zelených, které se následně rozšířilo do celé Evropy.“
Hleďme, jaký je Karel konservativec! Většinou je na straně revoluce.
Hleďme, jak je noblesní! Jeho oblíbenec Günter Brus proslul tím, že se pomazal exkrementy, pil moč a nechal se zatknout poté, co masturboval při zpěvu rakouské hymny.
Následují ukázky blasfemií z „díla“ H. Nitsche:
Vzhledem k tomu, že ornát v popředí s pravděpodobností hraničící s jistotou pochází z doby před II. vat. koncilem, je posvěcený. Je to tedy jasné znesvěcení.
Některá „umělecká díla“ si můžete i koupit: Krev, křída a náplast na vyšívaném ornátu, 107 x 67 cm, 1972
Uvedené příklady satanského umění nejsou v žádném případě ojedinělými kousky z dílny Schwarzenbergem oblíbeného autora. Použijeme-li vyhledávač obrázků, zjistíme, že jak v případě Nitsche, tak Bruse, jde spíše o standard než výjimky.
Na můj dotaz se mi dostalo zatím tří reakcí. Jejich autoři shodně vypovídali, že pokud výše uvedené performance nebyly vystavovány přímo na výstavě zahájené Karlem, je vše v pořádku.
Mám za to, že okolnost, že ty obrázky nepocházejí z té výstavy zahajované Karlem, je pro něho spíše přitěžující než polehčující.
Pokud by přišel zahájit výstavu do DOXu a tam uviděl teprve toto, nemohl by už nic moc dělat. Leč pokud výstavy běžně nezahajuje, ale zde učinil výjimku, jak sám pravil, je zřejmé, že věděl, do čeho jde. Navíc výslovně přiznal, že „na akcích vídeňských akcionistů Hermanna Nitsche, Güntera Bruse a dalších doslova vyrůstal.“
P. S. Nepište mi prosím, že jinou možnost než volit Karla nemáte. Jít volit není povinnost, a jestliže neexistuje kandidát, kterého by bylo možné volit s čistým svědomím, není to ani nezodpovědné.
Karel Mach
O účelovém románu
G. K. Chesterton (1914)
Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.
Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.
Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.
Básník a svět
Úkol básníkův jest dán slovy:
Chvalte Pána všecka pokolení! Chvalte Pána všichni národové!
Týká se to všech národů a věků, a tedy i nás. Básník má zachovávati svým hlasem historii země. Nečiní-li toho, historie ztrácí se jako voda zpět do hloubky, odkud se pak musí pracně dobývati, nemá-li se ztratiti úplně. Čím byla by trojská válka, kdyby nebylo Homéra?
Katolická cesta J. Durycha XXVI. – Stárnoucím umělcům
„Vy všichni, kteří stárnete a zestárnete, vzpomeňte si přece, že ti, kteří vás milovali, milují, či budou milovati pro vaše dílo, chtějí vám býti jednou na blízku. Kam vás mají následovati? Do světla, či do tmy?“
I když jsou to slova přátelská, až i laskavá, přece jen jsou drsná. A bohužel ne dost drsná. A bohužel ne dost drsná. Zejména ne pro toho, kdo slova o své smrti nechce slyšet, na smrt nechce ani pomyslit. Durychův apel k stárnoucím umělcům je založen na nezvyklém argumentu: Durych nevyhrožuje peklem, věčným zatracením, ani jiným trestem, který bezbožeckého umělce čeká na onom světě, upozorňuje však na riziko opuštěnosti a osamocenosti, riziko ztráty všeho toho, co bývá každému umělci tak drahé: že značná část umělcových čtenářů, diváků, posluchačů, všech jeho obdivovatelů, nebude s ním po jeho smrti sdílet tu část onoho světa, kterou si umělec sám vybral, pakliže se zřekl Boha. To pak nebude vadit jen jemu samotnému, nýbrž i všem, kdo ho měli rádi.
Poznání – postižení – umění. I.3.7 Vnitřní smysly
Victor Brauner, Chimera, 1939
Vnitřním smyslem, prostřednictvím něhož se počitky vnějších smyslů mění na vjemy, tedy obrazy přítomných vnímaných předmětů, je jednotící smysl (sensus communis).[1] Jeho sídlo leží v mozku.
Fantazie je vnitřní smysl, jehož formálním předmětem je to, co poznávají vnější smysly a společný smysl, nakolik to abstrahuje od přítomnosti nebo nepřítomnosti předmětu.[2] Obraz věci ve fantazii se nazývá představa (phantasma). Sídlem fantazie je mozek. Každému druhu počitků odpovídá představa: existují představy barev, zvuků, svalových počitků, vůně i chuti.[3] Činnost fantazie je trojí podržuje, reprodukuje a konstruuje představy. Protože jsou spolu představy asociativně spojeny, vybavení jedné představy vyvolá vybavení přestav jiných.[4] Asociace představ se řídí dvěma základními zákony: zákonem spojitosti v prostoru a čase a zákonem podobnosti. U člověka mohou být představy pod kontrolou rozumu a vůle. Představivost je z představ vzniklých na základě vjemů schopna vytvářet nové spojitosti a konstruovat nové představy. To přispívá k umělecké tvořivosti.
Smyslová paměť (memoria) je vnitřní smysl, díky němuž poznáváme minulé jakožto minulé, jde tedy o takovou mohutnost, prostřednictvím níž poznáváme poznané jako již poznané.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.4. Slepota v Písmu svatém a literatuře
Gerard Hoet, Sodomští stižení slepotou (ilustrace Bible), 1728
Bible
***
Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“
Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře.
Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii
V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství.
K problematice zvrhlého umění
V minulém čísle časopisu Te Deum (viz také zde) se Branislav Michalka zamýšlí nad kořeny zvrhlého umění, které zamořuje dnešní galerie. Nezajímá se však o obsahovou stránku, ale jde mu o genezi zvrhlosti formy. To je zcela adekvátní, protože po obsahové stránce se zvrhlost v umění neliší od zvrhlosti v jiných oblastech, proto obsahová zvrhlost není z uměnovědného hlediska zajímavá.
Katolická elita
Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě je tu DUCH SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými.
