Tag Archives: umělý potrat

Deset největších pro-life vítězství v roce 2018

3. ledna 2019 (Campaign Life Coalition) – Jistě není třeba připomínat, že v uplynulém roce utrpělo pro-life hnutí mnohé porážky: Irsko hlasovalo pro povolení potratů; Planned Parenthood stále bez problémů funguje, protože [američtí] republikáni jsou moc natvrdlí nebo moc zbabělí na to, aby ho přestali financovat; totalitní systém registrací poskytovatelů letních brigád v Kanadě zabránil v účasti tisícům zaměstnavatelů i studentů; potratová tableta Mifegymiso se prosadila jako plně hrazená v celé Kanadě. Nový rok 2019 je nám však příležitostí pustit se do boje s novou energií.

Buďme v této chvíli ale také vděčni za to, co se v roce 2018 podařilo. Milióny obhájců života na celém světě neúnavně pracují ve prospěch ochrany nenarozených, a když naše úsilí přinese plody, bývají velice sladké. Zde je můj seznam deseti největších pro-life vítězství roku 2018 (připouštím, že silně ovlivněný tím, která z nich mi byla nejbližší).

Tyranský stát

Kázání P. Konráda zu Lowenstein, FSSP

Když se Ježíš přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním. (Lk 19,41)

Scéna první 

Pozdvižení v ulicích, nejapné, brutální veselí, alkohol a nepořádek. Co se to tu slaví? Občanský masakr. Kdepak to jsme, drazí věřící? Ve Francii roku 1789 za vlády teroru, kde revolucionáři vraždí šlechtu a zvedají do vzduchu játra kněžny de Lamballe nabodnutá na kopí? Nikoli, jsme v ulicích Dublinu roku 2018. Ráchel neoplakává své děti, protože jich není; naopak, lůza se raduje, protože jich není: oslavuje „dekriminalizaci“ potratu. Dlouhé slovo. Kultivované slovo vzdělaných lidí. Už méně kultivovaná je skutečnost, která je za ním: vražda nevinného dítěte. Avšak jestli to už není zločin, co je potom ještě zločinem? Není-li to zločin, co to potom je? Prý „zdravotní péče“. A co když si dítě tuto péči nepřeje? Smůla. Postarají se o něj tak jako tak. Nemá žádný hlas, žádný nárok vyjádřit svůj názor, žádné hlasovací právo. Když bude křičet, stát ho neuslyší.

Když před několika měsíci někteří naši odolnější farníci stáli u cesty s transparenty hájícími život, byla reakce veřejnosti smíšená. Jeden pán si přečetl „nezabíjejte děti“ a káravě pohrozil prstem. Kdyby byl neprošel kolem tak rychle, bylo by možné se ho zeptat: „Dobrý den, pane, mohu se vás na něco zeptat? Byl jste někdy dítětem? Nebo jste přišel na svět už dospělý jako Adam? Nebo jste jako nějaké mytologické božstvo vyskočil plně zformovaný z Diova stehna? Pokud jste však někdy byl dítětem, nezdá se, že byste litoval, že jste se dožil dneška.“

Ostří si jazyk jako meč, vrhají jedovatá slova jako šípy, aby z úkrytu zasáhli nevinného, aby ho náhle zasáhli, bez ohledu. Rozhodli se pro hanebný plán, smlouvají se, jak by skryli své nástrahy, říkají si: „Kdo nás uzří?“ (Žalm 63).

Kardinál Sarah na synodě: „Musíme odvážně hlásat mravní nauku“

VATIKÁN, 18. října 2018 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah ve svém vystoupení na synodě energicky hájil nauku Církve o sexualitě a rodině.

Cindy Woodenová z tiskové agentury Catholic News Service (CNS) uvedla, že Sarah na synodě promluvil 16. října a ve svém příspěvku řekl, že Církev musí „odvážně hlásat křesťanský ideál odpovídající katolické mravní nauce, kterou nesmí rozřeďovat, ani nesmí skrývat pravdu kvůli tomu, aby do Církve přilákala mladé lidi.“ U prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, který se v posledních letech proslavil důraznou obranou katolického učení o manželství a rodině, to není nic neobvyklého.

Představitelé Církve z celého světa se sešli v Římě, aby diskutovali o „mladých lidech, víře a rozlišování povolání“. Vzhledem k tomu, že v pracovním dokumentu se objevuje termín „LGBTQ“, však začali obránci rodiny bít na poplach s tím, že synoda je zevnitř zmanipulována tak, aby prosazovala názory odporující autentické katolické nauce. Malé skupiny na synodě už také vyzvaly Církev, aby uznala „jiné formy rodiny“ a věnovala větší pozornost homosexuálům a „skutečnostem“, jimž čelí, přičemž konkrétně bylo zmíněno „manželství“, náhradní mateřství a adopce.

Teror nejen islámský

Katolíkům věrným Desateru a zjevené pravdě nehrozí teror a násilí pouze od radikálních muslimů, ale také od liberálů a neomarxistů. To
už není jenom předpoklad do budoucna, nýbrž konkrétní realita, jak ukazuje tato zpráva ze sousedního Polska:

„Pravda o potratech stoupence zabíjení nenarozených dětí v lůně matek bolí. Ukazuje se, že oni necouvnou před ničím, jen aby znemožnili obráncům života oslovit občany. Jak oznámila Fundace Pro-Právo na život, v noci z 16. na 17. září bylo ve Varšavě na ulici Konopczyňského demolováno a zapáleno nákladní auto, na němž byly umístěny transparenty ukazující hrůzu zabíjení nenarozených dětí.

Zvláštní je, že hned nato se objevil na sociálních sítích propotratových skupin film ukazující toto hořící auto. Co je rovněž signifikantní – nikdo z propotratových aktivistů komentujících tuto událost se ani slovem nezmínil o nebezpečí požáru, jenž mohl odtud snadno vzniknout a ohrozit kolemjdoucí i domy stojící poblíž, ale entuziasticky jásali nad ohněm ničícím auto i transparenty. Obránci života se domnívají, že těmto levicovým diskutujícím jsou pachatelé známí. Škoda činí odhadem 10 tisíc zlotých.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

7 důvodů, proč obhájci života nemají radost z pontifikátu papeže Františka

František I.

V minulosti byste mezi aktivisty hnutí pro život – katolíky i nekatolíky – našli největší příznivce papeže. Jan Pavel II. byl často vyzdvihován jako přední světový obhájce života a Benedikt XVI. významně přispěl k obraně života po intelektuální stránce. Po pěti letech pontifikátu papeže Františka je však situace velice odlišná. Aktivisté hnutí pro život všude na světě vám dnes řeknou, že i když se za papeže nepřestávají modlit, nemají vůbec radost ze směru, jímž Církev vede.

Zde je několik důvodů, proč tomu tak je:

1) Hned od počátku jeho tohoto pontifikátu došlo k neskrývanému přesunu pozornosti od obrany života na jiné zájmy. („Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci… Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není nezbytné mluvit o tom nepřetržitě.“)[1]

2) Tento postoj, který papež zastává konzistentně po celou dobu svého pontifikátu, se z pouhých rozhovorů s novináři dostal i do oficiální nauky Církve v nejnovější apoštolské exhortaci Gaudete et exsultate. V tomto dokumentu papež, v rozporu s výroky svých předchůdců, klade rovnítko mezi otázky, jako je imigrace a chudoba na straně jedné a potrat na straně druhé.

Podlezávost

Následky irského referenda o potratech se teprve začínají naplno projevovat.

Za prvé je tu tlak na to, aby se Severní Irsko přizpůsobilo. A protože tam by referendum patrně nemělo „správný“ výsledek, aktivisté na této straně Irského moře se dožadují toho, aby bylo „řešení“ provincii vnuceno. (Samozřejmě se považuje za naprosto neoddiskutovatelné, že by všechny ženy ve Velké Británii měly mít rovné právo ukončit lidský život – a to v případě nutnosti i více než jeden.)

Důležitější ale bude reakce Katolické církve a papeže, až přiletí do Irska – a patrně ještě více v letadle cestou zpátky.

Dosavadní Františkovo „ohlušující ticho“ nikoho nepřekvapilo, stejně jako nemastné neslané chování Eamona Martina [arcibiskup z Armaghu a irský primas – pozn. překl.] a katolických biskupů během referenda. Teď se však blíží Světové setkání rodin, jehož hlavním tématem je Amoris laetitiae. A to bude konečný test.

Irská vláda svou linii už vymezila.

Nový italský ministr hodlá chránit přirozenou rodinu

Lorenzo Fontana

Mezi ministry nové italské vlády je i Lorenzo Fontana, katolík, který hájí přirozenou rodinu, odmítá euthanasii a přimlouvá se za podporu domácího vzdělávání. Osmatřicetiletý Fontana byl čtyři roky poslancem Evropského parlamentu, než byl v březnu zvolen místopředsedou italského parlamentu za Ligu Severu Mattea Salviniho. V prvním kabinetu Guiseppe Conteho se stal ministrem pro rodinu.

V rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana Fontana uvedl, že usiluje o to, „aby politika všech ministerstev byla přátelská k rodině, protože děti jsou investicí do budoucnosti.“ Nový ministr pro rodinu – nikoli „pro rodiny“, jak sám zdůrazňuje – dal na srozuměnou, že děti nejsou zátěž, nýbrž zdroj, a proto hodlá pomáhat početným rodinám a podporovat homeschooling, neboť „rodina je první školou“. Proto chce odstraňovat překážky bránící tomuto typu vzdělávání, které se v jiných zemích již rozšířilo.

Ministr dále slíbil, že nebude schválena euthanasie, jak požadují někteří radikální poslanci včetně koaličního Hnutí pěti hvězd, a ujistil, že do Itálie nedorazí manželství homosexuálů.

Ve stejném smyslu se vyslovil v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera, kde ujišťuje, že má v úmyslu bránit „přirozenou rodinu, kde má dítě jednu matku a jednoho otce“.

Kardinál Burke: V bitvě o potraty nebyl Řím irským katolíkům oporou

Kardinál Burke

VARŠAVA, 13. června 2018 (LifeSiteNews) – Nedávnou irskou kapitulaci před globalistickou agendou legalizace potratu a stejnopohlavních „manželství“ zčásti zavinilo mlčení Říma, uvedl americký kardinál Raymond Burke minulý týden v rozhovoru pro polský týdeník Sieci.

„Během kampaně před referendem o ochraně života nenarozených, právě tak jako před předcházejícím referendem o takzvaných „manželstvích“ homosexuálů, se lidem, kteří v Irsku tyto boje vedli, nedostalo podpory z Říma,“ řekl kardinál, „a sami [jejich vlastní] biskupové hájili mravní zásady příliš chabě.“

Burke nazval to, co se stalo v Irsku, důkazem alarmující situace v Církvi. Jak řekl, jeden z problémů spočívá v tom, že i přední představitelé Církve uvnitř ní samé církevní nauku zpochybňují.

„Nemůže být pochyb, že situace v Církvi je alarmující, a to především proto, že se podkopávají a zpochybňují základní pravdy víry,“ prohlásil pan kardinál. „Mravní nauka nám říká, že určitá jednání jsou špatná vždy a všude a za žádných okolností je nelze nazvat dobrem. To platí o sexuální aktivitě s člověkem stejného pohlaví, a také o mimomanželských sexuálních vztazích. Nyní se souhlas s praktikami tohoto druhu objevuje i v Církvi.“

Potrat jako antisvátost ďáblovy anticírkve

V roce 1997 jsem při obhlížení knihkupectví narazil na knihu, která mě šokovala a vyděsila. Feministická teoložka v ní tvrdila, že dva největší „kříže“, které dnes musejí nést katoličky, jsou – jak jistě uhádnete – odpor Katolické církve proti svěcení žen a proti potratu. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, že rouhání dosáhlo takovéto úrovně, ale smysly mě neklamaly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Nedlouho poté mi někdo vyprávěl o jisté Kanaďance, která o potratu mluvila jako o „svátosti“. Takové zneužití jazyka je doslova luciferské. Na hříchu, ničení života a sebedestrukci není opravdu nic posvátného ani posvěcujícího, stejně jako na ďáblu po jeho vzpouře není nic krásného. Svátosti člověku přinášejí život. Potrat je správnější nazvat antisvátostí par excellence, protože nenarozeného člověka zbavuje příležitosti zrození k životu přirozenému i nadpřirozenému.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskutku má organizované náboženství – organizované přinejmenším natolik, aby nepřátele Kristovy seskupovalo do nejpevnějších a nejefektivnějších politických, psychologických i kulturních struktur, jaké si jeho nadlidská inteligence dokáže vymyslet. Ďáblova „církev“ paroduje všechno, co činí Katolická církev, a v této parodii nacházíme vysvětlení pro rouhání, o němž jsme se zmínili výše. Použití slov „kříž“ a „svátost“ v nich není ničím menším než útokem na samotnou Boží svatost a milosrdenství.

Jediný způsob, jak lze odvrhnout nekonečné Boží milosrdenství, je postavit se přímo proti němu: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28–29). Jestliže budou lidé činit pokání ze svých hříchů – jakýchkoli! – a hledat Boží milosrdenství, Bůh jim je dá, i když nikoli bez spravedlivého trestu v tomto životě nebo v tom příštím. Pokud však lidé hřeší přímo proti Božímu milosrdenství, které se projevuje či sděluje v řádu stvoření a ve vyšším řádu vykoupení a v tomto stavu vzpoury proti Duchu svatému zemřou, jak jim Bůh může pomoci? Tím, že jim prokáže milosrdenství? Právě tímto darem přece pohrdli.