Tag Archives: úcta k eucharistii

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé.

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Výzva k svatému Přijímání vkleče

Stařec u příjímání

Drazí v Kristu a Panně Marii,

„Venite, adoremus Dominum. Pojďte, klanějme se Pánu.“ Těmito slovy nás latinský chorál vybízí, abychom poklekli před Bohem, který se kvůli nám stal člověkem – abychom poklekli spolu s Matkou Boží Pannou Marií a svatým Josefem, s betlémskými pastýři a Třemi králi a s nesčetným zástupem křesťanů v dějinách katolické Církve. Ti všichni v pokorném, bezmocném Dítěti poznali všemohoucího Boha, který se z nekonečného milosrdenství pro naši spásu stal člověkem.

Celý Advent není o ničem jiném, než abychom se znovu očistili a více se stali pokornými, abychom byli schopni se Bohu opravdu poklonit tělem i duší.

My se nemůžeme klanět Ježíškovi v betlémských jesličkách, protože nás od události Narození dělí dva tisíce let a tři tisíce kilometrů, ale tím horlivěji se můžeme klanět Bohu v Eucharistii. Zde Bůh projevuje ještě více pokory, neboť nevidíme ani roztomilé Dítě, ale jen kousek chleba nebo spíše oplatky.

Vnější znaky úcty jsou důležité

Z mnoha argumentů, které padají ohledně otázky přijímání na ruku, mne fascinuje jeden, který jsem v posledních týdnech zaznamenal několikrát. Ten argument tvrdí, že vnější znaky úcty nejsou důležité, protože Bůh vidí do našich srdcí. Přiznám se, že jen málokdy má člověk příležitost setkat se s tak ryzí pitomostí. Nebo nestoudností?

Sv. František a Nejsvětější svátost

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu tohoto roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu.