Tag Archives: trinitáři
Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!
20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.
Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.
Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.
O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.
Dvě přiléhavé kolekty pro naši dobu
Sv. Jan z Mathy celebruje svou první Mši
Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.
Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.
Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.
