Tag Archives: Traditionis custodes
Úvodník RORATE CÆLI: Biskupové by měli dát kněžím i věřícím okamžitou dispens od hrůz Traditionis custodes
Schváleno doktorem církevního práva
Redaktory Rorate Caeli naplňuje vděčností a povzbuzením velkodušný otcovský a pastýřský postoj, kteří zaujali mnozí biskupové, zejména z anglicko-francouzské oblasti, v reakci na hrůzu, již představuje Traditionis custodes. Těm dobrým pastýřům, kteří toto čtou, vyjadřujeme z hloubi duše své upřímné díky. V době, kdy se o naše srdce pokouší hněv a zármutek a ruší náš pokoj, vaše správné, odvážné kroky tiší rozbouřené vody a brání vítězství nepřítele.
Je však také třeba říci, že tyto kroky jsou nepočetné a daleko od sebe. Urychleně potřebujeme další akci.
Prosíme všechny preláty dobré vůle, všechny pastýře, kteří milují své stádo a záleží jim na něm a na duchovním dobru všech věřících – kněží i laiků –, již po léta čerpají z nesmírného duchovního, modlitebního a teologického bohatství Missale romanum z roku 1962, aby nám udělili dispens od drakonických opatření v Traditionis custodes.
Společnost pro latinskou mši: Kanonické poznámky k aplikaci Traditiones custodes (příručka pro kněze a věřící)
V tomto dokumentu chceme na základě doporučení, která jsme obdrželi od více než jednoho kanonisty, stručně poukázat na to, co apoštolský list dělá a nedělá z pohledu kanonických povinností biskupů a kněží.
Autorita biskupa
Apoštolský list zdůrazňuje pravomoc diecézního biskupa nad liturgií.
Čl. 2. Diecéznímu biskupovi jako usměrňovateli, podněcovateli a strážci celého liturgického života jemu svěřené partikulární církve náleží usměrňovat sloužení liturgie v jeho diecézi. Je proto výhradně v jeho kompetenci povolit v diecézi užívání Římského misálu z roku 1962 podle směrnic Apoštolského stolce. [1]
V poznámce pod čarou k tomuto článku je (kromě jiného) uveden odkaz na dekret druhého vatikánského koncilu O pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, č. 15, kde se uvádí:
„Biskupové jsou hlavní rozdělovatelé Božích tajemství a také správcové, podněcovatelé a strážci celého liturgického života ve svěřené církvi.“
Podobné vyjádření najdeme v koncilové konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium, č. 22.
Apoštolský list tedy přejímá zásadu, která je v disciplíně Církve již uznávána, a vyvozuje z ní („Je proto…“), že biskup má pravomoc nad užíváním misálu z roku 1962 ve své diecézi. To připomíná výrok papeže Benedikta XVI. v listě biskupům doprovázejícím Summorum Pontificum (2007):
Na závěr bych, drazí bratři., velice rád zdůraznil, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, 22). [2]
Apoštolský list v tomto bodě nezavádí žádnou inovaci ani nedává biskupům žádnou zvláštní pravomoc, nýbrž pouze opakuje dosavadní právní situaci, kterou jako takovou Summorum pontificum nezměnilo.
Práva kněží a věřících
Apoštolský list papeže Benedikta Summorum pontificum v článku 1 uvádí jako historický fakt, že misál z roku 1962 nebyl nikdy zrušen. Dále potvrzuje právní důsledky této skutečnosti: totiž že kněží latinského obřadu mají právo podle tohoto misálu celebrovat a věřící mají právo se těchto mší svatých účastnit.
Katolická obrana proti Traditionis custodes
Jsem smutný z toho, že mezi komentáři k předcházejícím vynikajícím článkům na téma nejnovějšího dokumentu papeže Františka ve stejně vynikajících překladech pí mgr. Cekotové převažují spíše projevy vzteku, nevole a zoufalství. Podobá se to štěkání raněného psa – a nikoli připravenosti a ochotě k boji. Tím, co nejvíce zeslabuje bojeschopnost, jsou pak vulgarity a nadávky na adresu papeže, resp. celé současné Katolické církve.
Někteří, pokud dobře rozumím jejich komentářům, ji označují jako celek za „koncilní humanistickou sektu“ (KHS), aniž ukážou, kde se nachází ta pravá Kristova církev. Pokud nikde neexistuje, tak Kristus se svým ujištěním, že bude trvat až do jeho druhého příchodu, neměl pravdu a tudíž není pravým Synem Božím. Jenže pravá Ježíšova církev existuje – a aby ji člověk viděl, stačí k tomu jenom znát pravý katolický katechismus a jím se orientovat.
Jak on definuje Církev? Ať už vezmeme Tomáška, Podlahu nebo Kašpara, všude se dozvíme jedno a totéž: Pravá Kristova církev je společenstvím pokřtěných, kteří uznávají římského papeže jako viditelnou hlavu, mají sedmero svátostí a neomylnou neměnnou nauku tvořenou Písmem sv. a posvátnou Tradicí. Římský papež existuje (o něm níže). Co se týká svátostí, tak navzdory rozmělňování nauky o nich ze strany teologů i církevních hodnostářů není v oficiálních církevních strukturách obtížné najít místa, kde jsou platně udělovány. Taktéž v nich působí autority, které učí a vykládají pravou katolickou nauku hlásanou od prvopočátku existence Církve. Ať už se to tedy komu líbí nebo ne, tato nynější celosvětová organizace, jež se nazývá Katolická církev v čele s římským papežem, je a zůstává pravou Kristovou církví a žádnou KHS. Tím netvrdím, že KHS neexistuje. Ano, funguje zde jako nebezpečný protivník a satanův nástroj, který pronikl hluboko do pravé Kristovy církve jako rakovinný nádor a hrozí ji usmrtit zevnitř. Vyznavači KHS ovládli i nejvyšší posty v Církvi.
Kardinál Burke k motu proprio Traditionis custodes
Mnozí věřící – laici, kněží i řeholníci – se mi svěřují s hlubokým znepokojením, které v nich vyvolalo motu proprio Traditionis custodes. Ti, kteří lnou k usus antiquior (starší úzus, UA), jenž papež Benedikt XVI. nazval „mimořádnou formou římského ritu“, jsou přísností disciplíny, kterou jim ukládá motu proprio, velice sklíčeni a jazyk použitý k popisu jich samých, jejich postojů a chování, je uráží. Jako věřící, který má k UA rovněž intenzivní vztah, jejich pocity intenzivního smutku plně sdílím.
Jako biskup a kardinál Církve ve společenství s římským papežem, který má zvláštní povinnost pomáhat mu v pastýřské péči o univerzální Církev a v jejím vedení, uvádím následující komentáře:
1. Úvodem je nutno se tázat, proč nebylo dosud zveřejněno latinské neboli oficiální znění motu proprio. Pokud je mi známo, Svatý stolec zveřejnil text v italské a anglické verzi a následně v překladu do němčiny a španělštiny. Protože anglická verze je označena za překlad, je třeba předpokládat, že originál je italština. Je-li tomu tak, pak významné pasáže v anglické verzi neodpovídají italskému znění. V článku 1 je důležité italské adjektivum unica přeloženo do angličtiny jako „jediný“, namísto „pouze“. V článku 4 se významné italské sloveso devono překládá do angličtiny jako „měl by“ namísto „musí“. (Pozn. překl.: Podle pana kardinála by tedy překlad článku 1 měl znít: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ Článek 4: „Kněží vysvěcení po zveřejnění tohoto motu proprio, kteří mají v úmyslu celebrovat podle Missale romanum z roku 1962, musejí podat oficiální žádost diecéznímu biskupovi, který před udělením souhlasu konzultuje Apoštolský stolec“.)
Kněží sloužící TLM: čtěte i nadále latinsky a přidávejte čtení v národním jazyce podle potřeby
Nový apoštolský list Traditionis custodes je z mnoha důvodů nezákonný a měl by se setkat s ignorováním či odporem, místo aby byl akceptován a realizován. Zdůvodnit tento postoj způsobem, který by většinu mých čtenářů přesvědčil, by však vyžadovalo mnohem delší článek. Kromě toto ať si o motu propio myslíme cokoli, je tady a nelze zabránit tomu, aby s ním alespoň někteří lidé zacházeli jako se zákonem, dokud tento akt násilí, který tolik odporuje společnému dobru Církve, nezruší některý příští papež.
Zatímco biskupové se snaží dát spěšně dohromady nějakou dočasnou politiku (neboť v rozporu s veškerými zvyklostmi, zdvořilostí i uvážlivostí motu proprio nedává žádné vacatio legis, jež by jim poskytlo čas připravit se na jeho realizaci) a potom rozhodnout o politice trvalé, my si musíme uvědomit některé problémy, které vzniknou a které jsou zčásti vyvolány něčím, co se jeví jako téměř naprostá neznalost způsobu, jak tradiční latinská mše svatá v praxi opravdu probíhá.
Názorným příkladem je článek 3 §3, který uvádí: „Při těchto celebracích se čtení pronášejí v lidovém jazyce za použití překladů Písma svatého, které pro užívání při liturgii schválila příslušná biskupská konference.“ Tento výrok je třeba interpretovat co nejvelkoryseji.
ANALÝZA: Papež omezuje tradiční latinskou mši a tvrdí, že novus ordo je „jediným vyjádřením liturgie Církve“
VATIKÁN, 16. července 2021 (LifeSiteNews) – Papež František vydal nové motu proprio, které omezuje sloužení tradiční latinské mše svaté a tvrdí, že liturgie Pavla VI. neboli novus ordo je „jediným vyjádřením lex orandi římského ritu“.
Dokument s názvem Traditiones custodes je napsán „na základě zkušeností“ z průzkumu Kongregace pro nauku víry z minulého roku, který se týkal tradiční mše (nazývané též „latinská mše“, „mimořádná forma římského ritu“, „stará mše“.)
Článek 1 – Novus ordo je „jediným vyjádřením“ římského ritu
Papež dokumentem provedl několik dalekosáhlých změn v povolení sloužit latinskou mši, avšak jedním z nejnápadnějších bodů je především jeho prohlášení, že „liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou jediným vyjádřením lex orandi římského ritu.” [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny. SP je citováno podle oficiálního publikovaného překladu do češtiny.]
Zatímco Summorum potificum (SP) papeže Benedikta XVI. z roku 2007 nazývalo novus ordo „řádným vyjádřením“ lex orandi a ritus z roku 1962 (latinskou mši) „mimořádnou formou“, která však nebyla „nikdy zrušena“, František s takovýmto jazykem skoncoval a novus ordo nazývá jediným vyjádřením římské liturgie.
Článek 2 – Pod kontrolou biskupů
Papež František stanovil, že je úlohou a právem diecézních biskupů „usměrňovat sloužení liturgie v jejich diecézích“, což je řádně obsaženo v kanonickém právu (kán. 375 a 392). Papež nicméně dále uvádí, že každý biskup má „výhradní pravomoc dát souhlas s užíváním Římského misálu z roku 1962 ve své diecézi v souladu s pokyny Apoštolského stolce“.
I když se tato pasáž nejprve odvolává na kanonické právo, její druhá část je porušením dovolení zdůrazněného v SP, kde Benedikt XVI. konstatoval, že při mších svatých slavených bez účasti lidu může „každý katolický kněz latinského obřadu, ať již světský nebo řeholní“ použít buď novus ordo, nebo tradiční latinskou mši, a to bez jakéhokoli povolení ať od Apoštolského stolce, nebo od místního biskupa.
Každý kněz měl tedy právo sloužit mši svatou podle liturgických knih, jimž dával přednost, aniž by k tomu potřeboval souhlas biskupa. S tím je nyní konec.
Úvodník RORATE CÆLI: Nenávistný a pomstychtivý útok na latinskou mši je třeba ignorovat
Třebaže jsme důvěřovali svým zdrojům, které předpovídaly, že tento pátek bude dnem zúčtování se Summorum pontificum a tradiční latinskou mší, jak ji známe, v hloubi duše jsme stále doufali, že jde o neopodstatněné fámy. Koneckonců Benedikt XVI. je nejen naživu, ale i naprosto při smyslech a oděný v bílé sutaně nadále přebývá ve vatikánských zahradách. Byl by vládnoucí papež tak arogantní, aby veřejně ponížil svého čtyřiadevadesátiletého předchůdce?
Odpověď zní naneštěstí „ano“. Jorge Mario Bergoglio je bezpochyby nejarogantnější papež v dějinách katolické Církve. Je jím od prvního dne, ne-li ještě dříve – ve všech směrech. Třebaže mu mainstreamová média dala nálepku „pokorný“, protože upoutával jejich pozornost tím, že si sám nesl zavazadlo a používal levná mešní roucha, Bergoglio je ve skutečnosti mužem pomsty. Papežem pomsty. Rozlíceným nenávistným jezuitou, který si pomstychtivě vyřizuje účty.
Co by měli tradiční katolíci dělat v reakci na nejnovější útok na mši a na všechny, kdo milují tradici? Jednoduše řečeno: ignorovat ho. Ignorovat jeho obsah. Ignorovat jeho motivy vyvolané čirou nenávistí a pomstou. Zůstaňte v klidu a pokračujte, jako kdyby neexistoval.
Modlete se za papeže Františka
Komentář vydáme později, po modlitbě, dlouhé procházce a spoustě kávy. Musíme zdvojnásobit své modlitby za papeže Františka: celý jeho pontifikát, každý úsměv, každé objetí nějakého postiženého, každá výzva k milosrdenství budou po zbytek dějin stejně jako sám Petrův stolec poskvrněny tímto bezprecedentním a absolutně bezdůvodným aktem pastorační krutosti, totiž pokusem o revokaci Summorum pontificum.
Dnes je svátek Panny Marie Karmelské, hlavní svátek karmelitánského řádu. Když se ve 13. století jako součást probíhajícího reformního hnutí v Církvi objevily žebravé řády, například karmelitáni, z různých důvodů na ně útočili představitelé zavedenějších církevních institucí, jimž se nelíbilo, že evangelní vitalita nového hnutí zpochybňuje jejich vlastní dekadenci a sebeuspokojení. Semper idem.
Milujete-li Církev a tradiční liturgii, začněte se modlit nějakou pobožnost k Panně Marii, pokud to ještě neděláte, a proste Pannu Marii, aby se přimluvila za rozvázání tohoto uzlu hrubé nespravedlnosti. Stejně tak bez ustání vzývejme o přímluvu svatého Josefa, jehož ctíme jako patrona univerzální Církve, která teď zoufale potřebuje jeho mocnou ochranu, a svatého Pia V., jehož misál zůstává nejautentičtějším vyjádřením lex orandi římské Církve.
Gregory DiPippo
Přeložila Lucie Cekotová
Zdroj:
Bergoglio zrušil Summorum pontificum
Bergoglio vydal motu proprio Tradicionis custodes, kterým zrušil Summorum pontificum a uvalil brutální restrikce na sloužení tradiční liturgie. Biskupové dostali v podstatě volnou ruku k jejímu omezování (k povolování nikoliv, to jim bude schvalovat Svatý stolec, aby snad nebyli příliš vstřícní). Co k tomu říci? I kdyby se na hlavu postavil, Tradice a tradiční liturgie ho přežijí. A FSSPX má zaručeno další raketový růst.
Jinak ale autorům je nutno přiznat smysl pro humor. Bergoglio, jeden z nejúhlavnějších nepřátel katolické Tradice, se v ní opakovaně tituluje jako její strážce. 🙂
Ignác Pospíšil
