Tag Archives: tradiční liturgie

Tradiční liturgie v Nepomuku

Kostel sv. Jakuba v Nepomuku

Seznam míst, kde je v českobudějovické diecézi pravidelně vysluhována tradiční liturgie, se počínaje březnem 2019 rozroste o Nepomuk. V kostele sv. Jakuba Většího bude jedenkrát za měsíc (obvykle v 16:00 o druhé neděli v měsíci) celebrovat Mši svatou podle misálu z roku 1962 P. Jakub Zentner FSSP.

Nejbližší Mše sv.: 10. 3. v 16:00 (první něděle postní); 21. 4. v 16:00 (Hod Boží velikonoční); 12. 5. v 16:00 (třetí neděle po Velikonocích). Aktuální informace o bohoslužbách jsou k dispozici na adrese http://fssp.cz/nepomuk/ …

Nový průzkum ukazuje odlišnosti ve víře

Nový průzkum, který provedl P. Donald Kloster z farnosti Panny Marie v Norwalku v americkém státě Connecticut ve spolupráci se statistikem a bloggerem Brianem Williamsem (LiturgyGuy.com), ukázal zajímavé údaje o málokdy dotazované skupině katolíků: těch, kteří pravidelně navštěvují tradiční mši svatou.

Kněz, který průzkum inicioval, slouží již víc než dvacet let jak mši podle novus ordo (NOM), tak tradiční latinskou mši svatou (TLM), a jak konstatuje v úvodu ke svým zjištěním, „pozoruje rozdíly mezi lidmi navštěvujícími tyto dvě různé mše římského ritu“. Podotýká, že „mezi americkými katolíky navštěvujícími NOM byly průzkumy týkající se jejich víry a praxe prováděny opakovaně (Pew Research a Centrum pro aplikovaný výzkum v apoštolátu při Georgetownské univerzitě [CARA]),” a všímá si, že „soubor dotazovaných [v těchto průzkumech] zřejmě nezahrnoval skupinu katolíků, kteří navštěvují TLM,” to znamená „přibližně 100 tisíc katolíků účastnících se v celých Spojených státech nejméně 489 nedělních mší“. Průzkum byl prováděn jak v kostelech, tak online u celkem 1773 respondentů.

Výsledky v klíčových otázkách byly výmluvné:

Pouť ke hrobu císařovny Zity 2019

Zita_-_pouť_2019
Spolek Císařovna Zita i tento rok pořádá pouť do Vídně ke hrobu poslední rakouské císařovny, Zity. Letos se uskuteční 16. března.

Seriál Mladý papež

Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.

Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.

Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.

Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

Nový dům FSSPX v Jižních Čechách

Počínaje květnem 2018 otevřel český distrikt Kněžského bratrstva sv. Pia X. nový dům, který má posílit jeho českou misi. Dům Msgr. Marcela Lefebvra se nachází v jihočeském Boršově nad Vltavou (Farní 50). O jeho otevření oficiálně informoval leták č. 162.

V domě, který bude ještě vyžadovat rekonstrukci, již funguje provizorní kaple sv. Marcela (zasvěcená sv. Marcelovi I., papeži a mučedníkovi), do níž byly přesunuty pravidelné bohoslužby FSSPX pro věřící z Jižních Čech, které byly dříve slouženy v jednom ze sálů budějovického Kulturního domu METROPOL. V současné době se konají každou 1. a 3. neděli v měsíci v 10:00, celebrantem je obvykle P. Aleš Hakl FSSPX (info ZDE).

Katolické tábory, setkání a pobyty v roce 2018

Setkání katolických dětí 2016

Toto je průběžně aktualizovaný seznam táborů, setkání a prázdninových pobytů vedených v (tradičně) katolickém duchu, které se uskuteční v ČR (či v blízkém zahraničí a s orientací na české děti a mládež) v čase letních prázdnin 2018.

Pokud zde podle vás nějaký chybí, ozvěte se, uvidíme, dá-li se tam doplnit. Podmínkou uvedení akce je známý a seriózní pořadatel, zajištěné (tradičně) katolické duchovní vedení a samozřejmě tradiční liturgie.

Uvedení akce v tomto seznamu není žádným doporučením ani recenzí, vychází pouze z toho, že akce existuje a základním způsobem splňuje uvedené podmínky. Jediný tábor, který osobně znám, je ten Krutských, na jehož organizaci se podílím.

Akce v květnu 2018

Seslání Ducha svatého

Toto je průběžně aktualizovaný seznam vzdělávacích, tradičně katolických a pro-life akcí, které mají proběhnout v ČR a na Slovensku během května 2018. Zahrnuje i výslovná upozornění na svátky I. třídy (mimo prostých dnů v případném oktávu) + svátky zvláště významné u nás či pro nás.

Není v mých silách vytvořit tento seznam sám, proto prosím o pomoc. Pokud máte či později získáte informace o nějaké další akci, o níž si myslíte, že by sem patřila, můžete na ni upozornit zde pod příspěvkem v diskusi nebo mailem (duseahvezdy@centrum.cz), rád seznam doplním.

Dlouhodobější seznam akcí a seznam pravidelně sloužených tradičních liturgií v ČR naleznete na stránce Aktualit na Katopedii. Další bohulibé a užitečné vzdělávací akce naleznete např. na stránkách CENAPu či Ligy pár páru.

Sekty 1955

Putování do Lurd je dobré. Dát přednost tomuto poutnímu místu před nějakým lokálním poutním místem toho kraje je jistě za obvyklých okolností rozumné. Když ale začnou vznikat skupiny poutníků, kteří budou uznávat pouze Lurdy, všechno ostatní s despektem odmítnou a kolem Lurd obmotají celý svůj náboženský život od A do Z, bude taková praxe zavánět sektářstvím. A přitom na počátku stála dobrá myšlenka: Lurdy jsou za normálních okolností „lepší“ než jiné poutní místo nedaleko Lurd. A toto nikdo nepopírá. Setkáváme se zde s přeháněním, a to se stalo základem sektářského přístupu. Odmítáme ono přehánění doceňování Lurd, přehánění projevené v praxi a praktickém přístupu.
I když se hovoří o božské liturgii, samotný ritus je dílem lidským. Každé lidské dílo má jak kladné, tak i slabší stránky. Mnohdy je to věc názoru, nicméně se zdá, že skutečně, objektivně, mají co do svých charakteristik v rámci tradičního ritu liturgické formy doby 1955-62 z jistého(!) hlediska více negativ než formy před rokem 1955. Toto poznání vede mnohé k postoji upřednostňujícímu tuto podobu tradičního ritu před podobou téhož ritu po roce 1955. A v tuto chvíli hrozí nebezpečí přehánění. Hrozí něco podobného, co bylo popsáno výše v přirovnání k lurdským poutníkům. Není problém v samotném upřednostnění. Problém je v domnělé výlučnosti „ritu 55“ jako údajně jediného správného a jediného přijatelného způsobu. Když k tomu přistoupí ještě pár falešných soukromých zjevení, která lidé přijímají, evidentně se pohybují na hranici sektářství. Otázkou zůstává, z které strany hranice. Otázka pouze řečnická. Odpověď je jasná: Toto už je sektářství. Jenže sektářství nemá v tradičním katolicismu co dělat. Když někdo nemá možnost mše svaté v „ritu 55“ a nejde na tradiční 1962, ale místo toho si pustí videokazetu se „mší 55“, není žádným tradičním katolíkem. Je ujetým sektářem a i z hlediska teologického a věroučného je mimo, o disciplinárním hledisku ani nemluvě. Kdo v rámci tradičního ritu považuje „úzus 55“ za jediný přijatelný, je sektář.