Tag Archives: těžký hřích
Raději smrt než hřích – Slovensko má novou blahoslavenou
Dnes byla na Slovensku blahořečena Anka Kolesárová (1928-1944), mučednice čistoty, kterou zavraždil rudoarmějec, kterému odmítla být po vůli. Toto blahořečení vyvolalo na Slovensku velký rozruch a zuřivé výpady bezvěrců a liberálů, které se soustředily jak na samotný koncept mučednice čistoty, tak především na heslo s touto mučednicí velmi vhodně spojené: „raději smrt než hřích“. Zároveň též ukázalo smutný obraz současných slovenských katolíků, kteří s dříve zmíněnými diskutovali a hájili toto blahořečení, ovšem často naprosto chybnými a nesmyslnými argumenty a konstrukcemi, které katolickou víru v lepším případě zamlžovaly, v horším zcela popíraly.
Klasický příkladem zmateného článku zmatené moderní katoličky může být třeba text Anka Kolesárová – mučeníčka čistoty, alebo fanatická kresťanka? Těžko ale autorce její zmatenost a neznalosti při dnešní úrovni katecheze vyčítat. Koneckonců mne nepříjemně překvapili i daleko vzdělanější a konzervativnější katolíci, kteří také neváhali napsat, že heslo „raději smrt než hřích“ bylo nevhodně zvoleno, či dokonce, že nic takového po křesťanech Církev ani Bůh nepožadují, resp. že taková velká svatost není vyžadována po každém. A bohužel, dosti zmatené a zavádějící je i vysvětlení KBS. Člověk při pohledu na takový úpadek už má jen dvě možnosti: bezmocně plakat, nebo se snažit se vysvětlit to, co před koncilem věděly i malé děti a po koncilem odstartovaných „nových letnicích“ už většinou neznají ani dospělí (taky)katolíci a nedokáží jasně vysvětlit ani biskupové a mluvčí biskupských konferencí.
Vraťme se nejprve k nové světici. Anka Kolesárová byla zbožná katolická dívka a poloviční sirotek. Její krátký, ctnostný a zbožný život se završil 22. listopadu 1944, kdy si ji vyhlédl jeden z právě dorazivších „osvoboditelů“ a dal jí na výběr: buďto se s ním vyspí, nebo ji zabije. Když odmítla, povolil jí jednověté rozloučení s otcem a zastřelil ji…
Navedení k životu zbožnému: VI. O prvním očišťování, to jest, od hříchu smrtelného
Svatá zpověď
Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží.
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr
Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.
Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)
Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.
Je každý těžký hřích těžký?
Tato trochu provokativní otázka je záměrným protimluvem. Je jasné, že pokud je těžký, tak nemůže být lehký. Je to asi tak, jak ve známé hádance, co je těžší, zda kilo železa nebo kilo peří. Otázka však signalizuje problém, který někdy máme s rozlišením těžkého a lehkého hříchu. Mnozí si snad ještě pamatují katechizmovou poučku, že těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v závažné věci. Teoreticky je to jasné, v praxi to tak jednoduché vždy není. Dříve než postupně probereme tři hlavní prvky, které činí hřích těžkým, je dobré připomenout, že těžký hřích bývá též někdy označován jako smrtelný. Je to jen jiné označení téže skutečnosti. Smrtelný mu říkáme proto, že působí duchovní smrt a ve svém konečném důsledku vede ke smrti věčné. Hřích lehký někdy také nazýváme všedním či běžným.
