Tag Archives: tělo
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
Hřích opilosti a nadměrného pití
Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun;
kdo se v něm kochá, ten moudrý není.
(Přísloví 20,1)
Mezi křesťany se setkáváme s různými přístupy k alkoholu. Na jedné straně stojí zapřísáhlí abstinenti, na straně druhé skuteční milovníci alkoholu, kteří pijí opravdu často a hodně, prý „pro slávu Boží“. Je zřejmé, že oba tyto krajní extrémy vybočují z biblického diskursu, přičemž ten druhý překračuje hranice katolické morálky a stává se hříchem…
Přísný abstinentismus
Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít,
už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.
(Lukáš 1,15)
Přísný abstinentismus, který prohlašuje pití alkoholu za hříšné samo o sobě, nemůže ve světle Bible obstát. Už protože sám Ježíš Kristus pil víno (byť tehdy bylo podstatně méně alkoholické než to, co za víno označujeme dnes, takže zlískat se s ním bylo podstatně obtížnější), a pokud tedy nechceme tvrdit, že Ježíš hřešil, což by bylo opravdu hodně heretické tvrzení, je zřejmé, že pít alkohol hřích není. Koneckonců víno bylo tehdy běžným pitivem, rozhodně zdravějším než povětšinou více či méně kontaminovaná voda.
Tím ale nechci říci, že člověk nemá být abstinentem – je to jistě legitimní přístup a výše uvedený citát oznamující narození sv. Jana Křtitele prokazuje, že už Bible jej hodnotí docela pozitivně. A koneckonců takový vyléčený notorik nemá ani jinou možnost, než být abstinentem, nemá-li znovu upadnout do tenat své závislosti. Nicméně abstinentismus není postoj, který je možno vnucovat všem s tím, že je jediný správný. Pít alkohol se tedy zjevně „může“. Jenže…
Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Promluva o nečistotě
Sv. Jan Maria Vianney
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?
Promluva o přednostech čisté duše
Sv. Jan Maria Vianney
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř.
Promluva o lásce k Bohu
Sv. Jan Maria Vianney
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla.
Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)
Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.
