Tag Archives: synodalita
Kardinál Burke zpochybňuje platnost nadcházející synody: „Není jasné, co je to synodalita“
Kardinál Raymond Leo Burke, bývalý šéf Apoštolské signatury, kritizoval nadcházející biskupskou synodu o synodalitě za agendu, která je v pozadí synody a prelátům pověřeným jejím vedením umožňuje vydávat rozporuplné výroky.
V rozsáhlém rozhovoru pro EWTN (https://www.youtube.com/watch?v=f6h6jFEBY34), který se týkal synody o synodalitě, homosexuálního zneužívání ze strany kněží, tradiční latinské mše a odmítání svatého přijímání těm, kdo setrvávají ve zjevném těžkém hříchu, kardinál řekl, že kromě jasných pokusů o změnu sexuální a mravní nauky Církve spočívá problém se synodou o synodalitě také v tom, že kardinálové v jejím čele nejsou schopni ani jasně formulovat, co znamená synodalita.
„Faktem, je, že neexistuje žádná jasná představa o tom, co je to synodalita,“ uvedl. „Určitě to není znak Církve. Znaky Církve jsou, že je jedna, svatá, katolická a apoštolská.“
Co znamená termín „synodální církev“
V únoru proběhlo v Praze evropské synodální setkání biskupů z celého kontinentu. Zavázali se k budování „synodální církve“. Prý každý se má cítit být „přijatý“ v evropských „církevních společenstvích“, kde má vládnou „různorodost“. Nikoli tedy jednota, ale různorodost, různost, rozdílnost, totální „inkluze“ všech.
To ovšem nelze přejít mlčením. Právě v tomto zdůraznění „různosti“ je totiž nejzřetelněji patrný odklon od toho pojetí Církve, jaké bylo vždycky adekvátní zjevené pravdě. Zatímco pražské „synodální shromáždění“ postulovalo „různost, rozdílnost“, Božská nauka naopak hovoří o „jednotě“, kterou představuje jednota v učení, tj. ve víře a mravech. O tom ale v synodálních dokumentech nenajdeme ani zmínku.
Naopak, neomodernistická vnitrocírkevní novomluva tady přímo postuluje nejen disciplinární, nýbrž i doktrinální decentralizaci: ať duchovní v Německu, Belgii nebo Holandsku klidně žehnají párům LGBTQ, ať jim tady nikdo neklade překážky. Stejně tak ale ať duchovní v Polsku, v ČR a na Slovensku toto klidně odmítají a nadále učí podle katolického katechismu, že život v tomto stavu je těžkým hříchem. Tento diametrální rozpor vůbec nevadí, Církev má být konglomerátem různých komunit a přijímat všechny s ohledem na příslušné kulturní prostředí. Toto je hlavní a podstatný závěr pražského synodálního novátorství v návaznosti na všechna dřívější tzv. synodální setkání v rámci papežem Františkem postulovaného tzv. synodálního procesu a „ducha synodality“.
Kardinál Müller: Synoda papeže Františka představuje „nepřátelské převzetí Církve“
.jpg)
Kardinál Müller
Kardinál Gerhard Müller se pustil do synody o synodalitě, jíž adresoval své dosud nejostřejší poznámky na téma směřování Katolické církve za papeže Františka, když synodální proces označil za „nepřátelské převzetí“ Církve, které hrozí koncem katolictví.
Ve výbušném rozhovoru pro pořad televize EWTN The World Over bývalý šéf nejvyššího vatikánského úřadu pro věrouku odsoudil nepravověrné postoje, které vyjadřuje vedení synody a které se objevují v synodálních zprávách, a stěžoval si, že se synoda soustřeďuje na jakési „zjevení svépomocí“, které je v protikladu ke katolické víře.
„Jde o systém svépomocného zjevení a okupaci Katolické církve,“ „nepřátelské převzetí Církve Ježíše Krista, která je sloupem zjevené pravdy,“ řekl kardinál Müller moderátorovi EWTN Raymondu Arroyovi. „Nemá to nic společného s Ježíše Kristem, s Trojjediným Bohem. Oni si myslí, že nauka je jen něco jako program politické strany, který se může změnit podle jejich voličů.“
Od Traditionis custodes k responsa ad dubia (2.)
2. Kritérium synodality
Druhým kritériem, které je třeba při výkladu a aplikaci TC a RAD používat, je kritérium synodality. Podle něj mají kněží do rozlišování aplikace předpisů TC a RAD zapojit věřící.
Synodalita především znamená naslouchání a následování Ducha svatého. Musíme „opustit pohodlné pastorační kritérium ,vždycky to tak byloʿ“ a místo toho „odvážně a tvořivě promýšlet cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství“ a „velkoryse a odvážně aplikovat podněty tohoto dokumentu [tj. Evangelii gaudium] bez zákazů a obav.“ [1] Synodální duch tudíž znamená opustit pohodlný pastorační postoj, který například říká „liturgie se už několik desetiletí slouží takto“, bez zákazů a strachu promýšlet metody a následovat Ducha svatého, který nás může inspirovat k tomu, abychom vyzkoušeli určitý ritus.
Někteří pokřtění, kteří sledují corpus prohlášení papeže Františka, mohou dojít k přesvědčení, že při výkladu a aplikaci TC a RAD je třeba brát v úvahu ještě další body: a) úmyslné dělání povyku; b) revoluční povahu víry; c) odsouzení proselytismu a d) odsouzení klerikalismu. Prozkoumejme tyto body podle papeže Františka.
