Tag Archives: svatostánek
Dotaz pro D. Lutyni, ostravsko-opavskou diecézi a jejich ordináře
Farnost Dolní Lutyně – pohled na kněžiště a položivý betlém na hlavním oltáři
Myslím, že nejhorší vlastností pokoncilní krize a pokoncilního šílenství, které zachvacují Katolickou církev a stahují ji stále hlouběji, je naprostá absence zdravého rozumu, soudnosti i prostého vkusu u všech, které zachvátí. Vše je přece třeba „zmodernizovat“, nově a kreativně zpracovat a převyprávět, do lepší, pokoncilní podoby. A při takové překotné akci se přece nejde nechat zdržovat či omezovat tak přízemními hledisky, jako jsou ta výše zmíněná…
Narození Krista, betlémy – to vše jsou už pole na tisíckrát přeoraná, přijít s něčím novým, nějakou neotřelou a zajímavou brázdou, která zaujme, je už nesmírně obtížné. Téměř vše již bylo řečeno a vykonáno, a co snad ještě nebylo, to bylo určitě alespoň zvažováno (a oprávněně shledáno lehkým). Takže smůla. Leda…
Ledaže bychom zahodili stud, zdravý rozum, soudnost, vkus a ohledy na všechno (včetně Boha) – pak se snad ještě něco vymyslet (či znovu zvážit) dá. Nu, ve farnosti Dolní Lutyně (ostravsko-opavská diecéze) zřejmě přemýšleli o sto šest. A samozřejmě, nakonec vymysleli NĚCO. Vánoce jim osvěží nevídaná věc – betlém s živými zvířaty, umístěný přímo na oltáři.
Jak se chovat v kostele (3): Vstup do kostela
Nádobka se svěcenou vodou.
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)
Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).
Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.
