Tag Archives: svatí

Navedení k životu zbožnému: XVII. Rozjímání 9.: Musíme se rozhodnout pro nebe.

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti je přítomen.

2. Pokoř se před ním a pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Představ si, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, jako byl s archandělem Rafaelem mladý Tobiáš, ubíraje se do Rages. Představ si dále, že tvůj anděl ti ukazuje nahoře otevřené nebe se všemi radostmi jeho, o kterých jsi přemýšlela v předcházejícím rozjímání, potom stranou, kdesi v hlubině, že ti ukazuje otevřené peklo se všemi mukami, které byly vylíčeny v rozjímání o pekle. Ocitujíc se takto ve své obraznosti mezi nebem a peklem, poklekni k nohám svého anděla strážce.

Navedení k životu zbožnému: XVI. Rozjímání 8.: O nebi.

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Vzývej ho za osvícení.

Úvahy

1. Představ si krásnou, jasnou noc, a pomysli, jak milo jest pohlížeti na nebe plné třpytících se hvězd, větších a menších. Přidej k tomuto půvabu klidného nočního nebe půvab krásného dne, a to tak, že by sluneční jasnost nevadila viděti jasně také hvězdy a měsíc, a když si to vše představíš, směle řekni, že všecka ta krása dohromady není nic proti krásám a půvabům nebeským. Ó jak žádoucí a rozkošné jest to město pokoje pokoje věčného!

Všichni svatí a věrní zemřelí

Hřbitov o Dušičkách

Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).

Na slavnost Všech svatých  1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci.

Promluva o pýše

Sv. Jan Maria Vianney

Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa.

Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné.

Promluva o spáse

Sv. Jan Maria Vianney

Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“

Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.

Noc

Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?

Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa.

Připomínejme si zásluhy Církve vítězné (Katolická cesta J. Durycha XXVIII.)

Připomene nám je historie.

„… historie je nevyčerpatelná a kdyby badatelů bylo dvacetkrát tolik, než jich jest, ještě by to nestačilo, aby jakž takž bylo dohoněno v poznání lidstva to, co bylo zameškáno.“

Velmi často se Durych přimlouvá za to, aby se historii věnovalo více pozornosti. Nikdo nepochybuje o tom, že historie je skutečnou „učitelkou života“, nicméně lidé se neradi dávají poučovat: jsou již dostatečně moudří.

Kdesi jinde Durych dělí historii na dva okruhy: historii spásy a na tu „ostatní“, t. j. na historii hříchu, odporu k Bohu. Je zřejmé, že „historii spásy“ bylo v dřívějších dobách věnováno mnohem  více pozornosti než dnes: vždyť přece o  s p á s u  – dle oficiálních údajů – dnes stojí jen hrstka blouznivců. A nestojíme-li tedy o spásu, co by nás měla zajímat historie s a m o s p a s i t e l n é h o  katolického náboženství, které se navíc v historii „tolikrát a tolik zdiskreditovalo“. Mnohem spíše se náš, již dostatečně moudrý lid, zajímá o historii buddhismu a ostatních pohanských nauk, které se mu jeví exotičtějšími a tím pádem i mnohem přitažlivějšími. O historii křesťanství se zajímá toliko hrstka „zarytých staromilců.“

Smrt svaté Dympny

Básně o velkých milovnicích Pána Ježíše napsal Jakub Deml a Nea Marie Brkičová.

Naděje

Básně o různých podobách naděje napsala Nea Marie Brkičová.

Svatost a kněží

Kněžství se provádí na zemi, ale jeho důstojnost je v nebi a nikdo, ani člověk, ani anděl, ani archanděl, ani žádná jiná stvořená moc nemohla mu dát onu důstojnost, leč Duch svatý, jenž dovolil bytostem oděným tělem snít o službě andělské. Proto má být kněz tak čistý, jako by obýval nebe uprostřed andělských chórů.
Sv. Jan Zlatoústý