Tag Archives: svaté přijímání
Příjímání rozvedených v jiném spektru
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil.
Je popeleční středa, začíná doba postní
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je 5. března 2014 – popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo příjímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.
Ostudná změna v Kongregaci pro biskupy
Kardinál Wuerl
Papež František I. vyhlásil změny ve složení Kongregace pro biskupy. V čele jedné z nejdůležitějších kongregací, která rozhoduje o výběru nových biskupů, zůstává kanadský kardinál Ouellet, ovšem beze změny složení kongregace nezůstalo a musím říci, že jedna změna je tu nanejvýš ostudná a hanebná. Z rozhodnutí papeže kongregaci opouští kardinál Burke a naopak nově se stává jejím členem kardinál Wuerl.
Velice si vážím kardinála Burkeho, o jehož pravověrnosti nepochybuji, stejně jako nepochybuji o erudici, s níž zastává svůj úřad prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury. Přesto by mi jeho odvolání z Kongregace pro biskupy vlastně zas až tak nevadilo, pokud by mělo jít o rozšíření Kurie a větší rozdělení pravomocí a on byl nahrazen někým toho místa hodným. Bohužel jeho nahrazení ultraliberálním a nezodpovědným kardinálem Wuerlem je výsměchem všem katolíkům, co svoji víru berou vážně…
Je popeleční středa
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Je středa 13. února a letos na tento den připadá popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.
Výzva k svatému Přijímání vkleče
Stařec u příjímání
Drazí v Kristu a Panně Marii,
„Venite, adoremus Dominum. Pojďte, klanějme se Pánu.“ Těmito slovy nás latinský chorál vybízí, abychom poklekli před Bohem, který se kvůli nám stal člověkem – abychom poklekli spolu s Matkou Boží Pannou Marií a svatým Josefem, s betlémskými pastýři a Třemi králi a s nesčetným zástupem křesťanů v dějinách katolické Církve. Ti všichni v pokorném, bezmocném Dítěti poznali všemohoucího Boha, který se z nekonečného milosrdenství pro naši spásu stal člověkem.
Celý Advent není o ničem jiném, než abychom se znovu očistili a více se stali pokornými, abychom byli schopni se Bohu opravdu poklonit tělem i duší.
My se nemůžeme klanět Ježíškovi v betlémských jesličkách, protože nás od události Narození dělí dva tisíce let a tři tisíce kilometrů, ale tím horlivěji se můžeme klanět Bohu v Eucharistii. Zde Bůh projevuje ještě více pokory, neboť nevidíme ani roztomilé Dítě, ale jen kousek chleba nebo spíše oplatky.
Forma není nic vedlejšího
Často, přečasto slýchávám při diskusích o pokoncilním úpadku od „moderních katolíků“ tu neskutečnou hloupost, ten pseudoargument nad jiné pitomý: To je jen forma, kašlete na ni, důležitý je OBSAH. Již jednou jsem o tom psal v souvislosti se svatým přijímáním a vidím, že je třeba to napsat znovu:
Ne nadarmo se člověk při svém konání snaží sladit formu a obsah. Je to důležité, neboť pokud dojde na výraznější nesoulad mezi formou a obsahem, přináší to veliké škody, neboť špatná/zanedbaná forma poškozuje obsah a je překážkou jeho správnému vnímání. (A naproti tomu dobrá forma obsah podrží a pozvedne.)
Promluva o častém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Všechny stvořené bytosti, moji bratři, potřebují potravu, aby mohly žít. Právě proto nechal Bůh vyrůst stromy a rostliny. Všichni tvorové se sytí z tohoto stolu, který je dobře zásoben. Každý si bere pro sebe odpovídající potravu. Ale i duše se musí sytit. Kde je však její potrava? Milí bratři, když Bůh chtěl dát potravu naší duši, aby měla sílu vytrvat na své pouti, prohlédl vše stvořené a nenalezl nic, co by pro ni bylo dost vhodné.
Tehdy se obrátil sám k sobě a rozhodl se dát sám sebe. Ach, má duše! Jak jsi veliká? Vždyť jen Bůh tě může nasytit. Pokrmem duše je Tělo a Krev Boha. Ach, krásný pokrme! Duše se může živit jedině Bohem, jen Bůh jí stačí. Jen Bůh ji může naplnit. Jen Bůh může utišit její hlad. Zkrátka ona musí svého Boha mít! Jak šťastné jsou čisté duše, které zakoušejí vznešený úděl sjednocovat se skrze svaté přijímání s naším Pánem. V nebi se budou třpytit jako krásné diamanty, protože Bůh bude viditelný v nich. V každém domě je místo, kde se ukládají zásoby potravin pro rodinu, to je spižírna. Kostel je domem duší. Tento dům patří nám, křesťanům. To znamená, že i v tomto domě je spižírna. Vidíte támhle svatostánek? Kdybych se otázal duší křesťanů, co to je, mohla by jejich odpovědět znít: „To je naše spižírna.“
Promluva o svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
Přijímání věřících (O tridentské mši svaté XIV)
Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).
Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno.
Přijímání celebrujícího kněze (O tridentské mši svaté XIII)
Po tom, co celebrant nechá smísit část hostie přepodstatněné na Kristovo Tělo s jeho Krví v kalichu, přikryje kalich pallou, poklekne na pravé koleno a povstane, sepne ruce a skloněn recituje Agnus Dei:
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, dona nobis pacem.
Předpokládáme sice, že český význam těchto slov je notoricky znám, pro všechny případy však přesto doplňujeme, že první dvě věty znamenají „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ a třetí věta v překladu zní „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj“. Při každé z uvedených tří vět se celebrant bije pravou rukou v prsa.
