Tag Archives: spravedlnost

Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

Popolec. Memento homo, quod cinis es…

Keď sa opäť priblížila zima a na zem padal sneh ako popolec; prosila som – zmiluj sa nad nami, Bože, ktorý nás požehnávaš životom samotným. Z Teba ako z prameňa tryská na svet všetko stvorenie, rastliny cítiace bolesť a radujúce sa v nesmiernom šťastí, keď sú dlhé ruky stromov obsypané kvetmi a lupene azda ani netušia, že v sebe nosia život. Tvojou iskrou ako znamením života sú poznačené zvieratá, to nepreberné množstvo tvarov a vzorov živočíšnej ríše. Chvália Ťa nevedome, no predsa celým životom. A my sa len s údivom dívame na to, čo je to plachosť a čo skrotenie, keď si nám zveril dar rozumu a lásky – a keď sa kúsok z nej preleje hoci aj na túlavé psy, skrotnú a odrazu je v nich čosi z človeka.

A  keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať.

Lekce Zlého: O pohádkách

V tomto příspěvku bych se rád zabýval pohádkou, přesněji pohádkou pro děti. To upřesnění je důležité, protože pohádky nemusí být nutně pro děti, ale tím se tu nebudeme zatěžovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, k čemu jsou takové pohádky dobré? Doufám, že ano, protože takovou otázku si člověk musí položit, pokud se ptá, je-li tato pohádka dost dobrá. Nebo jinými slovy – jestli si zaslouží, aby se s ní setkaly nějaké děti.

Stručně o ctnostech

„Kdo nemá jednu ctnost, nemá žádnou a kdo má jednu, má všechny. S jistým zjednodušením lze říci, že v etice ctností nejde tak jednoduše hierarchizovat témata stylem sociální spravedlnost je důležitější než potraty nebo naopak. Nelze být bytostně spravedlivý v jednom a bytostně nespravedlivý v druhém, protože podtrženo a sečteno to znamená být nespravedlivý. Etika ctností zná buď všechno, nebo nic.“

Promluva o naději

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.

Promluva o kardinálních ctnostech

Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání.

Promluva o nečistotě

Sv. Jan Maria Vianney

Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.

Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?

Poznámka ke Slovu biskupů k situaci ve společnosti

Čeští a moravští biskupové vydali 25. dubna text nazvaný Slovo biskupů k situaci ve společnosti, kterým se obracejí na všechny občany, na něž v současné době doléhá složitá ekonomická situace. Plně chápu zájem a starost biskupů, přesto však se musím postavit k tomuto dopisu kriticky, zvláště pak k některým jeho místům.

V dopisu je zmíněna „cesta nezbytných reforem“. Z kontextu dopisu vyplývá, že biskupové mají na mysli reformy s ekonomickými a sociálními dopady. Z toho, že tyto reformy považují za „nezbytné“ pak plyne, že se v principu biskupové staví za ekonomickou a sociální politiku vlády, tedy za řadu konkrétních vládních opatření. Biskupové, jako kterýkoli občan, mají jistě právo vyjadřovat své názory na konkrétní politické, sociální a ekonomické otázky. Jako biskupům jim přísluší formulovat a hlásat obecné mravní principy správného jednání v těchto oblastech. Jinou věcí je ale aplikace těchto principů na konkrétní situaci společnosti. Tady oprávněně mohou v některých případech existovat různá mínění zastávané katolíky, ať již jednotlivě nebo v nějakých organizovaných skupinách, která nejsou v rozporu s učením církve. Biskupové si zvolili souhlas s „cestou nezbytných reforem“; mohou tak činit jako občané, ne však tento názor požadovat jako jedině správný katolický postoj.

O pekle křesťanů

Sv. Jan Maria Vianney

„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)

Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.

O zadostiučinění

Sv. Jan Maria Vianney

Přinášejte tedy plody hodné obrácení. (Lk 3,8)

Toto říká předchůdce Krista Pána zástupům lidí na poušti, kteří k němu přicházeli s otázkou, co mají dělat, aby dosáhli života věčného. Sv. Jan Křtitel jim nakázal nést ovoce hodné pokání. Kdokoliv z nás udělal hřích, i kdyby už získal odpuštění, musí dělat pokání, aby mu byl také odpuštěn trest věčný. Mezi svátostí křtu a svátostí pokání je ten rozdíl, že při křtu se objevuje samotné Boží milosrdenství, že Bůh nám všechno odpouští a nic od nás nevyžaduje; ve svátosti pokání nám odpouští hříchy, ale žádá od nás nápravu a pokání. Takto napravuje hříšníka, který pohrdl milostmi nadpřirozenými. Proto musíme ochotně splnit úkony pokání, spojovat je s utrpením Ježíše a pamatovat na to, že jen s ohledem na jeho zásluhy můžeme usmířit Boží majestát, který jsme urazili.

V dnešním poučení vám ukážu, že musíme činit pokání také za hříchy, které už byly odpuštěny. Za druhé vyjmenuji skutky a dobré činy,  kterými můžeme zadostiučinit Boží spravedlnosti.