Tag Archives: spravedlnost
Advent nás učí čekat
Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.
Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.
Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.
Omyl venkovského faráře
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.
Vyšebrodské kázání kardinála Burkea
Sv. Josef s Ježíškem
Kázání kardinála Burkeho při příležitosti pontifikální Mše svaté ke cti sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, kterou celebroval 12. října 2016 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Videozáznam můžete shlédnout ZDE (kázání čte česky R.D. Štěpán Smolen). Více videí z této Mše svaté naleznete ZDE.
Čtení: Sír 45, 1-6; Mt 1,18-21
Pochválen Pán Ježíš Kristus! Nyní i na věky.
Hluboce se raduji z toho, že mám při své první návštěvě České republiky možnost sloužit pontifikální mši svatou v tomto významném, krásném a prastarém cisterciáckém klášteře.
Děkuji otci převorovi a všem mnichům za vřelé přijetí a děkuji také všem, kdo tuto pontifikální mši svatou tak skvěle připravili. Obětuji tuto mši svatou na úmysly Vašeho milovaného národa a zdejšího vyšebrodského kláštera.
Tak jako to Církev tradičně činí ve středu každého týdne prosíme dnes především o přímluvu svatého Josefa, pěstouna našeho Spasitele a Snoubence jeho Neposkvrněné Matky. V těchto časech, které jsou pro Církev i pro rodinu, jakožto prvotní buňku Církve, obzvláště obtížné, se obracíme k ochránci všeobecné Církve a prosíme ho o přímluvu, aby zmatek a omyly, které prostupují celou naší kulturou
a které nalezly cestu i do středu církevního života, byly vyjasněny a uvedeny na pravou míru.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
Zas jednou tleskám Bělobrádkovi
_(cropped).jpg)
Vicepremiér Pavel Bělobrádek
Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)
Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…
Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy…
Odpustit je dobré
Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké emoce a spory mezi účastníky žaloby.
O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].
Slovenští biskupové o rodině
Mons. Stanislav Zvolenský
Cirkev chce týmto listom povedať, že si všíma ťažkú sociálnu situáciu a stojí pri rodinách, ktoré ju prežívajú. Chceme, aby ľudia aj pri riešení problémov nestrácali nádej a navzájom si pomáhali. Všetci by sme si mali uvedomiť, že budúcnosť tejto krajiny je v našich rodinách. Budúcnosť je totiž vždy krajšia ako si vieme predstaviť, lebo je v Božích rukách. – Mons. Stanislav Zvolenský, arcibiskup Bratislavy a předseda KBS
Slovenští biskupové vydali na první neděli adventní pastýřský list, který se obšírně zabývá aktuální situací rodiny z hlediska ekonomických podmínek její existence a z hlediska mezilidských vztahů. Přečíst si jej můžete ZDE. KBS se podrobněji zabývala situací rodiny již v červnu, kdy kritizovala její ohrožení a mrzačení ve jménu genderové ideologie (ZDE).
Biskupové kritizují nedostatek pracovních příležitostí v některých regionech, platy a zákonem stanovenou minimální mzdu, které jsou příliš nízké a nenaplňují tak podmínky spravedlivé mzdy, která má být schopna pokrýt běžné výdaje v rodině, ekonomickou nedostupnost vlastního bydlení pro mladé a nespravedlivé sociální podmínky, které způsobují, že na společném dobru se podílí jen úzká skupina lidí, zatímco jiní, byť celý život poctivě pracovali, upadají do chudoby. A zdůrazňuje povinnost všech usilovat o spravedlivé zákony.
Poslancům a poslankyním
Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.
Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“
Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?
