Tag Archives: spása

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině).

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

Navedení k životu zbožnému: XVIII. Rozjímání 10.: O vyvolení zbožného života

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pokoř se před jeho tváří a pros ho za jeho pomoc.

Úvahy

1. Představ si opět, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, a že po své levici vidíš ďábla, an sedí na velikém a vysokém trůně, jsa obstoupen jinými pekelnými duchy, kolem něho pak jest veliký zástup světáckých lidí, kteří mu činí poklonu a uznávají ho za svého pána, ten tím hříchem a ten jiným.

Navedení k životu zbožnému: XIV. Rozjímání 6.: O soudu

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Konečně po čase , který Bůh ustanovil světu k jeho trvání, po množstvích hrozných znamení a zjevů, pro něž lidé budou schnouti hrůzou a strachem, nesmírný oheň, který se přivalí jako potopa, spálí všecku zemi a promění tvář její v popel, a žádná věc, kterou spatřujeme na zemi, nebude toho ušetřena.

Navedení k životu zbožnému: XIII. Rozjímání 5.: O smrti

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.

2. Pros ho za jeho milost.

3. Představ si, že ležíš na smrt nemocna na svém loži, nemajíc již naděje, že bys vyvázla z té nemoci.

Úvahy

1. Uvažuj, jak hodina smrti tvé jest nejista. Má duše, jednoho dne vyjdeš z těla. Ale kdy? V zimě či v létě? Ve dne či v noci? Ve městě či na poli? Z nenadání či připravena na to? Nešťastnou náhodou nějakou či od nemoci? Budeš míti čas, aby ses vyzpovídala, či ho nebudeš míti? Bude u tebe v hodince smrti kněz – tvůj duchovní vůdce, tvůj zpovědník? Ach, o tom všem nevíme ničeho a jen jediná věc jest jista, že umřeme dříve než si myslíme.

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].

Tertullianus o zdobení žen

Tertullianus

Úvod

Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.

Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec

Mons. Franz Lackner

Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)

Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“

Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista…

Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ?

Víra (2): Víra v Novém zákoně

Zmrtvýchvstání Páně

Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).

Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26.