Tag Archives: smysl života
Navedení k životu zbožnému: X. Rozjímání 2.: O cíli, k němuž jsme stvořeni
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Bůh tě neposlal na tento svět proto, že by tě byl býval potřeboval, neboť jsi mu byla naprosto neužitečna; nýbrž proto tě sem poslal, aby na tobě osvědčil svou dobrotu, dávaje ti svou milost a chtěje ti jednou dáti svou slávu. Proto ti dal rozum, abys ho poznávala, paměť, abys na něj často vzpomínala, vůli, abys jej milovala, obrazotvornost, aby sis představovala jeho dobrodiní, oči, abys viděla divy jeho skutků, jazyk, abys ho chválila, a tak ti dal také jiné schopnosti, aby ses jimi obracela k němu.
2. Když jsi tedy byla k takovému cíli a účelu stvořena a na svět postavena, musíš se vystříhati a zdržovati všech skutků, které se tomu účelu příčí, vším pak tím, co k němu nevede, máš pohrdati jako zbytečným a marným.
3. Uvažuj, jak nešťastní jsou lidé, kteří nemyslí na tyto věci, nýbrž žijí, jako by byli přesvědčeni, že nejsou stvořeni pro nic jiného, než aby stavěli domy, sázeli stromy, hromadili peníze a bavili se.
O bezcenném ateismu
Kdo věří, že život má nějaký smysl (v prvé řadě by to měli být všichni křesťané) se mnou bude jistě souhlasit, že je až příliš krátký. Protože je možno a třeba v něm toho tolik udělat. A tak málo času na to máme…
V jistém smyslu lze život připodobnit turnajové šachové partii. V omezeném čase, který máme k dispozici, se snažíme najít co nejlepší pokračování, které nám dá co největší šanci na vítězství (rozuměj dobře prožitý, svatý – život).
A nyní si představte takovéhoto šachistu, který zkoumá jedno z možných pokračování a zjistí, že tento tah vynuceně vede k totálně prohranému postavení. Myslíte, že bude dál ztrácet čas podrobným studiem všech možných způsobů, jak může dostat mat? Když je zde tolik slibnějších možností? To asi těžko…
O smyslu života
To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?
Deprese tradicionalistova
„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“
Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku? Asi nelze. Jak přesvědčit své kamarády (skuteční přátelé nejsou), že reálnější je pro mne svatý Bruno, svatý Bernard, svatý Ludvík a obyčejný zemánek z 12. století, než baba za přepážkou, která chce platit jakési pojištění, spolupracovníci v práci řešící triviální prdy? Možná snáze, ale přesto si potajmu budou šeptat něco o cvokovi.
Podnět k zamyšlení a diskusi
Max Kašparů napsal na svém blogu stručný a podnětný příspěvek. Zamysleme se nad tím, jaká je odpověď. Já osobně bych navrhl tříbodovou:
1) Většina z těch vypočtených „báječných věcí“ je vyloženě negativní.
2) Současná společnost postrádá smysl života, který by stál za to, a její hodnoty nestojí za nic.
3) Jsme rozežraní, zpohodlnělí a nesamostatní a mnoho z nás si ani nemá s kým popovídat.
Ignác Pospíšil
Život je úkol a ne párty
Největší problém dnešního světa je, že přestává (a někde už úplně přestal) chápat, že život je úkol a ne nějaká párty. Ztrácí pochopení pro to, že jsme zde pro to, abychom žili život smysluplně a dobře, a čím dál více soustředí své úsilí na to „žít si dobře“, ať to stojí, co to stojí.
Tento postoj je ale postoj těch, co uvnitř už zemřeli. Čistě sobecký postoj, který netuší, co to je povinnost, který nechápe smysl utrpení. Křesťanství je cizí, vlastně je ve své podstatě s křesťanstvím naprosto neslučitelný, přesto se do Církve vkrádá a to nikoliv poprvé. Má mnoho projevů, některé jen zdánlivě ne tak škodlivé (přece si při mši a přijímání nebudeme klekat), jiné už mnohem závažnější (viz např. návrhy reforem á la Wir sind Kirche, úpadek řeholního života, rezignaci mnoha církevních představitelů na obhajobu těch pravých hodnot).
