Tag Archives: smrt
Advent nás učí čekat
Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.
Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.
Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.
Navedení k životu zbožnému: XIII. Rozjímání 5.: O smrti
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.
2. Pros ho za jeho milost.
3. Představ si, že ležíš na smrt nemocna na svém loži, nemajíc již naděje, že bys vyvázla z té nemoci.
Úvahy
1. Uvažuj, jak hodina smrti tvé jest nejista. Má duše, jednoho dne vyjdeš z těla. Ale kdy? V zimě či v létě? Ve dne či v noci? Ve městě či na poli? Z nenadání či připravena na to? Nešťastnou náhodou nějakou či od nemoci? Budeš míti čas, aby ses vyzpovídala, či ho nebudeš míti? Bude u tebe v hodince smrti kněz – tvůj duchovní vůdce, tvůj zpovědník? Ach, o tom všem nevíme ničeho a jen jediná věc jest jista, že umřeme dříve než si myslíme.
O pekle křesťanů
Sv. Jan Maria Vianney
„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.
O smrti spravedlivého
Sv. Jan Maria Vianney
„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.
O pamatování na smrt
Sv. Jan Maria Vianney
„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)
Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.
O odkládání pokání
Sv. Jan Maria Vianney
Já odcházím; budete mě hledat,
ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí.
Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)
Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová.
Neděle Smrtelná
Na Smrtelnou neděli zveme čtenáře k zamyšlení nad uplynulou částí postní doby při četbě veršů Jaromíra Zelenky.
Střepy
Dnešní Koutek poesie čtenářům místo obvyklé dvojice básní přináší ukázku z rozsáhlejšího lyrického textu Filipa Topola Střepy.
