Tag Archives: škola

Rána politické korektnosti: Itálie chce zpět kříže a jesličky ve školách

ITÁLIE, 3. prosince 2018 (LifeSiteNews) – V „otevřené válce“ o jesličky ve školách, jak to popisují italská média, provedlo italské ministerstvo školství protiúder a schválilo instalaci křížů a návrat jesliček do italských školních tříd. „Krucifix je pro mě symbolem našich dějin, naší kultury, našich tradic,“ řekl ministr školství Marco Bussetti na výroční konferenci Federace katolických škol v Římě. „Nechápu, proč by to mělo v našich školách vyvolávat podráždění. Naopak to dětem může pomoci zamyslet se nad naší historií.“

Bussetti není sám. Když jedna škola ve městě Terni severovýchodně od Říma zrušila obvyklou vánoční hru o narození Páně, aby tím vyjádřila respekt k dětem z jiných kultur, italský ministr vnitra Matteo Salvini podle zprávy na portálu Voice of Europe toto opatření zkritizoval jako „idiotství“. „Nejde jen o náboženství,“ uvedl Salvini na Facebooku, „ale i o historii, kořeny, kulturu. Já se nevzdám. Ať žijí a šíří se naše tradice!“

Poslancům a poslankyním

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

 

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“
a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?

VORP vyzývá rodiče k jednotnému postupu proti Chládkově svévoli

Výbor na obranu rodičovských práv (VORP) vydal prohlášení, ve kterém vyzývá rodiče k jednotnému postupu proti svévolným snahám ministra školství Marcela Chládka (ČSSD) omezit alternativní způsoby vzdělávání i nestátní vzdělávací instituce.

Nikdy jsem se netajil tím, že považuji pana Chládka za bezkonkurenčně nejhoršího ministra školství v dějinách samostatné České republiky, který je velkou hrozbou pro domácí vzdělávání i nestátní školství, pro práva dětí i rodičů. Což ostatně pádně dokládají i jeho každodenní činy.

S prohlášením VORPu se proto plně ztotožňuji a doporučuji všem (a především pak samozřejmě rodičům, co mají děti a chtěli by je vyučovat doma či dát na církevní nebo soukromou školu), aby si je přečetli a zapojili se do aktivního odporu proti ministrovi, který si tak nějak odmítá přiznat, že komunistický režim už padl. Dokonce i ve školství…

Ignác Pospíšil

 

Prohlášení Výboru na obranu rodičovských práv                                                                   19.7.2014

VORP již delší dobu se znepokojením monitoruje situaci ohledně novely školského zákona…

Tábor jako opora malých osamělých katolíků

Kozinec 2013: Nástěnka celotáborové hry

Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.

Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.

Boj o právo na domácí vzdělávání aneb Proč děti nepatří státu

Romeike vs. Německo

Romeikovi

Uwe a Hannelore Romeike jsou manželé pocházející ze spolkové země Bádensko-Württembersko. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní a hluboce věřící evangelikální křesťané. V době, kdy se začal jejich boj proti státnímu monopolu na vzdělávání, byli rodiči čtyř dětí (dnes jich mají šest) ve věku 3-11 let.

Své tři školou povinné děti odhlásili ze základní školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006 a Hannelore coby žena v domácnosti začala své děti sama vyučovat.

Romeikovým se nelíbilo, jakým způsobem stát jejich děti vzdělává. Zkrátka, že německé školy již nevyznávají křesťanské hodnoty, na nichž oni zakládají výchovu svých dětí; nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež obsahovala explicitní až vulgární popisy sexu, jiné učebnice vedly dle názoru Romeikových děti k neúctě vůči autoritám v rodině, nebo obsahovaly okultní praktiky.

Nelíbila se jim ale ani úroveň výuky, její způsob a vedení. Uwe Romeike, povoláním učitel hudby, uvedl: „Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”

Chládek v akci (Jsou lidovci k něčemu?)

Marcel Chládek (ČSSD) obsadil ministerstvo školství a obratem zahájil útok na práva rodičů, když oznámil, že do dvou let zlikviduje domácí vzdělávání na druhém stupni základních škol (viz Zprávy ČT, začátek reportáže ve 40:50). Nebude to pro něj problém – je zatím zavedeno pouze experimentálně. Sice se podle Národního ústavu pro vzdělávání osvědčilo, pročež on bude doporučovat jeho zachování, ale taková fakta samozřejmě nemohou zastavit marxistického radikála, kterého žene vpřed myšlenka, že dítě patří státu (a tudíž i do školy, kde si je stát může pořádně obrábět dle svého, rodičům navzdory).

Když tato vláda vznikala, upozorňoval jsem na to, že se na nás řítí katastrofa, protože ty z pohledu křesťanů a křesťanské politiky zásadní posty obsadí ti absolutně nejhroší možní lidé, a pana Chládka jsem jmenoval coby jednoho z těch nejhorších výlupků české radikální levice, kteří se derou do klíčových křesel. Je od pana ministra hezké, že takto briskně a přesvědčivě potvrdil, že mám pravdu.

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve.

Problém šátku

Česká republika má první dvě studentky, žačky střední zdravotnické školy v Ruské ulici v Praze, které musely ukončit studium, protože jim škola neumožnila nosit ve škole šátek (podrobnosti ZDE). Nejsem žádný přítel islámu a rozhodně mi nevadí, když mu u nás někdo přistřihuje křidélka. Problém ale je, že zde už se ocitáme daleko za hranicí toho, co je ve slušné a spravedlivé společnosti povoleno…

Neexistuje žádný smysluplný důvod, proč by muslimky nemohly na hodinách teoretické výuky nosit šátek. Není to problém hygienický (!) a rozhodně ani společenský (ženy na rozdíl od mužů nemusí v místnosti sundávat pokrývku hlavy a ještě před takovými sto lety by na leckteré venkovské škole u nás byl problém najít ve třídě byť i jen jedno jediné děvče bez šátku). A pokud jde o školní řád – ten si přece škola stanoví sama. A nedovoluje-li muslimkám jejich šátek nosit, pak je chyba asi v něm. Protože naopak existuje poměrně zásadní důvod proti takovémuto zákazu.

Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce

G. K. Chesterton (1914)

Byli bychom poplašeni, kdyby nám hřebeny v okamžiku zčesaly všechny vlasy z hlavy nebo kdyby nám náš kapesník úplně setřel nos z tváře. Moderní plýtvání a zkáza, morální i materiální, jsou přitom ničením tvrdých věcí věcmi měkkými. Taková je barvitá pointa rčení Písma o kazící rzi a molu. Mol je křehčí než odění. Rez je měkčí než železo. Těžká pontifikální roucha musíme chránit před hněvem motýla. Meč paladinů musíme střežit před pouhým červeným prachem čili rzí, stejně lehoučkým jako dámská růž. Jsou to malichernosti, které stravují a chabé věci, s nimiž se bijeme marně.

Platí to o společnosti i o idejích, které společnost ovládají. Nejvíce to pak platí o všech těch měkkých pochybnostech, které z nich užírají. Tyto pochybnosti nejsou nikdy silné, ani tehdy ne, když vítězí. Nikdy se nevyjasní, ani neospravedlní, ani tehdy ne, když zničí a zatemní vše ostatní. Vytváří jen anarchii, nemohou se vzepnout tak vysoko, aby byly schopné usurpace. Nebylo by těžké ukázat v moderní Anglii na příklady podivných triumfů beztvarých věcí, kterou jsou samy o sobě negativní.

S pomocí školy? (Společně k Bohu I)

Když si chceš postavit chalupu, musíš si dobře spočítat, co všechno na to budeš potřebovat. Když si chceš dobře vychovat děti, musíš si také hned z kraje dobře promyslet, co vše k tomu patří. Dnes budeme myslet spíš na děti než na chalupu.

Byly doby, kdy rodiče nechávali výuku i výchovu svých dětí na škole a na knězi. Bylo to pro ně pohodlné, ale málo účinné. Většina dnešních dospělých, kteří nevěří v Boha, chodili ve škole osm i více let do vyučování náboženství – ale užitek jim to valný nepřineslo. Každý katecheta, každý kaplan tohle věděl, že jen tam, kde i rodiče vedli děti k víře doma, jen tam, kde děti viděly dobrý příklad víry na rodičích, jen tam vyrostli věřící křesťané.

V našich státních školách se náboženství moc pozornosti nevěnuje. Stále ještě je to na rodičích, aby vychovávali děti křesťansky doma. Jenže rodiče mají pocit, že to neumějí a že na to nemají čas. A tak si vymýšlejí výmluvy. Říkají: „Je to vůbec nutné, doma děti nábožensky vychovávat? Není lepší, nechat je až budou velké, aby se rozhodly samy, zda chtějí věřit nebo ne?“