Tag Archives: sexuální výchova
Když se sůl zkazí
Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.
– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.
Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“
Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“.
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Co očekávat od vatikánského summitu o zneužívání a proč
Od chvíle, kdy papež František před několika měsíci na poslední chvíli nařídil biskupům USA zrušit hlasování o konkrétních krocích reagujících na McCarrickův skandál i obecně na krizi spojenou se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, svět očekává náhle oznámenou alternativní akci Vatikánu na summitu 21.-24. února. Program summitu, na němž se sejdou předsedové všech biskupských konferencí světa, obsahuje některé znepokojivé body.
Sám název konference, „Ochrana nezletilých v Církvi“, je široce kritizován za to, že se vyhýbá skutečnému problému, neboť v naprosté většině případů sexuálního zneužívání spáchaného kněžími byli oběti dospívající chlapci a dospělí seminaristé, nikoli prostě nezletilí. To znamená, že převládajícím typem tohoto jednání, jehož se dopustili kněží, řeholníci a zejména biskupové a na něž Církev dosud nereagovala rozhodnými kroky, je homosexuální predace, nikoli pedofilie.
Skutečnost, že papež František jmenoval do čela summitu chicagského kardinála Blase Cupicha, je alarmující známkou toho, že je Vatikán rozhodnut přimět představitele konference, aby se stali spoluviníky pokračujícího zakrývání rozsáhlého homosexuálního zneužívání a chování ze strany kněží od nejnižších až po nejvyšší úrovně Církve. Kardinál Cupich – který mi kdysi osobně řekl, že rozdělovatelé svatého přijímání musejí podat eucharistii homosexuálním dvojicím, jež se k tomu cítí ve svědomí oprávněny – prohlásil, že homosexualita nemá s krizí kolem zneužívání nic společného, a to přes nezpochybnitelný fakt, že více než 80 procent obětí jsou muži.
Voltairovsko-goebbelsovská lež
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“
Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?
Sv. Cyril a Metoděj
Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.
Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).
Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)
Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda
Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).
1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?
Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.
Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).
Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.
Hrozba, kterou nelze ignorovat: liberálové tvrdí, že křesťanští rodiče jsou nebezpeční
V posledních dvou desetiletích začíná křesťanům postupně docházet, že důsledky stejnopohlavních „manželství“ homosexuálů pro lidi, kteří dosud věří v tradiční pojetí rodiny, jsou mnohem větší, než by si byli pomysleli i největší cynici. Politici, akademici a média dospěli ke společnému závěru, že je-li „manželství“ homosexuálů občanským právem, pak lidé, kteří jsou proti němu, nejsou prostí disidenti lpící na dvoutisícileté tradici, ale ohavní bigoti, kteří si za své diskriminační názory zaslouží ostrakizaci. Heslo „žij a nech žít“ se tudíž pro cukráře, květináře, majitele nemovitostí a adopční agentury mění v „donutíme tě souhlasit a spolupracovat“. Všechny tyto profese zjišťují, že se staly cílem homosexuálních aktivistů, kteří ve svém entuziasmu projevují šokující bezohlednost při pronásledování lidí za údajné ideozločiny. [1]
Nic z toho nebude pro většinu z vás novinkou, radikální přebudování našich společenských struktur však začíná ovlivňovat křesťanská společenství způsobem, který stále více zasahuje až do rodin. Skutečnost je taková, že státní školy v celé Kanadě (a na mnoha místech Spojených států) začínají zavádět sexuální výchovu, která přímo odporuje přesvědčení mnoha tradičních komunit – a vlády začínají nevraživě sledovat křesťanské a soukromé školy jako nevítaná útočiště odlišného myšlení a výchovy. A je to ještě horší: křesťanští rodiče a pěstouni stále častěji zjišťují, že jsou kvůli svým názorům „nevhodní“ k adopci nebo přijetí dětí.
Za několik uplynulých let jsem mluvil s mnoha potenciálními adoptivními rodiči a pěstouny, kteří byli kvůli svým názorům na sexualitu buď otevřeně odmítnuti, nebo jinak přišli na to, že náhlé a okamžitě zamítnutí následovalo bezprostředně poté, co jejich postoje vyšly najevo. Křesťanským rodičům se často kladou přímé otázky s cílem zjistit, zda se dosud drží křesťanských zásad, a zřetelně se jim naznačuje, že odpovědi nevyhovující současné progresivní ideologii povedou k tomu, že budou shledáni nevhodnými k péči o děti.
Čtvrtá říše
„Nám krása šeredou, šereda krásou,“ zpívají čarodějnice v Macbethovi.
Tak dramatických a významných převrácení hodnot, jaké právě schválil Evropský parlament, však není mnoho. Národy Západu (i téměř všechny ostatní společnosti) tradičně nahlížely na potrat jako na zločin – vraždění neviňátek. Univerzálně také potvrzovaly povinnost matek (a otců) život dítěte chránit, střežit a pečovat o něj.
O Evropské unii platí pravý opak.
V nedávno přijatém usnesení [1] poslanci Evropského parlamentu tyto morální principy postavili na hlavu. Dříve se mělo za to, že potrat je špatný, protože jde o formu násilí páchaného na nenarozených. Teď Unie tvrdí, že upírat ženám právo na potrat“ je aktem násilí proti nim.
Návrat k barbarství starověké Sparty?
Bude provincie Ontario odebírat děti rodičům, kteří nesouhlasí s genderovou ideologií?
Lesbická premiérka Kathleen Wynne využívá své pozice k vnucování gender ideologie celému Ontariu.
TORONTO, 14. března 2017 (LifeSiteNews) — V kanadském státě Ontario prošel bez odporu druhým čtením návrh zákona, který podle varování právníků dává státu větší moc k odebírání dětí a může být využit k vnucování genderové ideologie rodinám. Osmdesát tři ze sto sedmi ontarijských zákonodárců hlasovalo pro to, aby byl tzv. „Návrh 89“ poslán Stálému výboru pro justiční politiku ovládanému liberály.
Předsedkyně organizace Rodiče jako první vychovatelé (Parents As First Educators – PAFE) Tanya Granic Allenová říká, že „je ostuda, že ani jeden poslanec [ve druhém čtení] nehlasoval proti tzv. zákonu na podporu dětí, mládeže a rodin“. „Čekám, že poslanci odolají politickému tlaku a budou dělat svou práci, to jest zastupovat rodiče obávající se zásahů státu do rodinného života,“ řekla portálu LifeSiteNews.
