Tag Archives: Severní Korea

O hidžábech poněkud netradičně

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.

Korea – neznámé nebezpečí?

Mons. Francis Hong Yong ho (* 1906), biskup Pchongjangu. Uvězněn nebo zavražděn komunisty na konci 40. let.

V poslední době mediální sféra neustále informuje o hrozbě možného válečného konfliktu na Korejském poloostrově. Severní Korea bývá líčena jako nebezpečný nevyzpytatelný režim usilující o jadernou válku a hrozící všem svým sousedům zničením. Tak nás informují západní média, když ukazují sestřihy z vysílání severokorejské státní televize, ukazující totálně mobilizující národ prakticky na počátku válečného konfliktu.

Není asi nutné zdlouhavě představovat severokorejský režim, který je něčím mezi dědičnou monarchií a totalitním superstátem orwellovského ražení. Korejská lidovědemokratická republika a její jižní dvojče jsou dnes prakticky posledním pohrobkem konce druhé světové války, kdy z rozhodnutí vítězných mocností byl Korejský poloostrov rozdělen na komunisty ovládaný Sever a USA podporovaný Jih.

Pozoruhodné je, že rozhodnutí Spojenců o rozdělení Koreje, která byla do té doby součástí Japonského císařství, se událo bez snahy se alespoň nějak formálně dotázat jejích obyvatel, co si o tom myslí oni. Patrně se předpokládalo, že jako součást poraženého Japonska není třeba Koreu nijak šetřit, pročež bylo o rozdělený rozhodnuto českému čtenáři známým stylem „o nás bez nás.“

Je severokorejské harašení nadějí?

Severní Korea haraší zbraněmi a tváří se, že si to skutečně chce rozdat s Jižní Koreou a USA. Ve skutečnosti na to samozřejmě nemá. Nicméně možná by mohla mít dostatek sil na to, aby poskytla USA dost důvodů pro úplné vymazání z mapy světa (např. nasazením zbraní hromadného ničení proti Soulu).

Každopádně jedno je jistě: pokud „velký“ a „božský“ vůdce Kim Čong-un úplně nezešílel, tak válčit opravdu nehodlá a jen se snaží dosáhnout nějaké lepší pozice pro vyjednávání… Díky sankcím by totiž mohla situace nakonec zajít tak daleko, že vedle obyčejných lidí začnou umírat hlady i jeho vojáci, což by mohlo poněkud nahlodat jeho postavení.

Smutný svátek: Den lidských práv

Dnešní den je slaven napříč světem jako Den lidských práv. Skvělá příležitost, aby lidé o lidských právech řečnili, vyhlašovali rozličné ceny a kritizovali některá porušování lidských práv. Dokonce i někteří biskupové o tomto promluví v médiích, možná i v kostele…

Osobně vnímám Den lidských práv jako jeden z nejsmutnějších dnů v roce, připomínku smutné skutečnosti. Těžko bychom hledali dobu, kdy se o lidských právech mluvilo více, než dnes. Zároveň bychom ale našli jen velmi málo okamžiků v dějinách, za kterých byla lidská práva tak hromadně a systematicky pošlapávána. A kdy bylo téma lidských práv tak hrubě zneužíváno.